Úvodem

Před 35 lety zemřel profesor Josef Charvát (1897–1984). Jeho přínos české a evropské medicíně 20. až 60. let 20. století je po právu hodnocen jako výjimečný, především jako zakladatele československé (české) endokrinologie. Neproslul zásadními objevy, dokonce s nepředstíranou skromností popíral, že by byl nějakým velkým výzkumníkem: „Já jsem žádné moc veliké věci nevymyslel, abych bůhvíjaké objevy provedl, že ano, to ti mladí vymyslí objevy.“ (diskuse s prof. Ctiborem Blattným v Československém rozhlase 21. 8. 1967; ČLČ 2017; 156: 279–282). Měl však vynikající odhad, kudy se bude medicína ubírat – proto byl mezi prvními, kdo použil inzulin, proto o 30 let později poskytl prostor pro začínající diskuse o kybernetice a využití počítačů v lékařství. Opomíjeny by neměly být ani jeho zásluhy o rozvoj genetiky – nejen, že nepodlehl lysenkismu, ale aktivně podpořil „restauraci“ genetiky v 60. letech. Cytogenetická laboratoř jeho 3. interní kliniky byla významným pracovištěm a přinejmenším její vedoucí pracovníci, které jsem už osobně zažil (prim. Radovan Chrz, prof. Kyra Michalová), mají pevné místo v historii české (cyto)genetiky. Ostatně tomuto pracovišti zůstává věrná (byť již pod Ústavem lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK) i jedna z přispěvatelek toho čísla, docentka Zuzana Zemanová.

Na rozdíl od medicínských zásluh není lidský a filozofický přínos profesora Charváta dosud plně doceněn, přesněji řečeno zhodnocen. V loňském roce vydal Masarykův ústav a Archiv AV ČR péčí Marie Bahenské a Hany Barvíkové v Nakladatelství Lidové noviny další část Charvátových deníků (Josef Charvát v dobách naděje a zmaru. Deníky z let 1946–1949). Nejedná se o memoáry určené k publikaci, nýbrž o „on-line“ vedené zápisky. Zejména druhá část knihy, zahrnující období od 23. února 1948 do Vánoc 1949, obsahuje jak banální informace o denním programu a rodinném hospodaření, tak cenné informace a postřehy velmi osobní, místy až sarkastické hodnocení neradostných událostí prvního popřevratového období. Profesor Charvát jím prošel, stejně jako dalšími lety, aniž by se zpronevěřil svým zásadám formovaným mimo jiné příslušností k zednářskému hnutí. Samozřejmě mu pomohl jeho odborný věhlas, a zejména obrovské zkušenosti, které mohl uplatnit i při jistě nelehkém léčení úplných špiček režimu. Ve zmíněném rozhovoru uvedl: „Pracoval jsem celé dopoledne na té klinice a v laboratořích a potom odpoledne byla soukromá praxe – tak jsem si vydělal, co jsem potřeboval. Já jsem v té soukromé praxi musel osobně přebírat zodpovědnost za lidi, za pacienty – to, co dnešní lékaři neznají nebo skoro neznají, poněvadž vždycky tu odpovědnost přebírá ústav nebo nějaká instituce. Já jsem musel velmi často rozhodovat sám, v krátké době, bez poradců a bez velkejch pomůcek, zejména v noci, když šlo o náhlé příhody a tak. Tohleto mne automaticky přivedlo k mnoha, řekněme, výhodám, které mám dosud, i když už tu praxi dávno nedělám – no a snad i tomu někdy lépe rozumím.“

Jeho kredit byl tak velký, že byl v roce 1969 zvolen rektorem Karlovy univerzity – ujmout se této funkce mu však posrpnový režim už nedovolil. O rok později pak byl s odůvodněním, že překročil věkový limit, z pozice přednosty kliniky odvolán. Až do své smrti požíval velké úcty nejen na „své“ klinice, ale i třeba na večeru Spolku českých lékařů, který byl uspořádán k jeho 85. narozeninám a kde, jak si vzpomínám, v docela obsáhlém vystoupení (proneseném spatra) hodnotil tehdejší praxi medicíny. Zemřel na selhání srdce doma nad ránem 31. ledna 1984.

Petr Sucharda