Profesor Jan Pfeiffer očima studentky a spolupracovnice
(k 90. narozeninám prof. MUDr. Jana Pfeiffera, DrSc.)

Jan Pfeiffer se narodil 17. dubna 1928 v Praze. Dětství a mládí prožil v Lomnici nad Lužnicí v jižních Čechách. Jeho otec MUDr. Antonín Pfeiffer od roku 1913 pracoval jako lékař, ale brzy narukoval a 5 let byl ve válce. Honza žil v domě, kde měl jeho otec ordinaci; maminka byla v domácnosti a manželovi pomáhala i v ordinaci. Dr. Pfeiffer starší jako venkovský lékař dělal vše, co bylo v tomto regionu potřeba: malou chirurgii, gynekologii, porodnictví, lékaře dětem i dospělým, oftalmologa, dermatologa, lékaře krčního i zubního.

Jan chodil do základní školy v Lomnici nad Lužnicí a do gymnázia začal jezdit do Třeboně v roce 1939. Během války se gymnázium přestěhovalo do Lomnice, což pro studenta Jana bylo příjemné. Jako gymnazijní student nevynikal, více ho bavil skauting. Jeho dva strýcové spoluzakládali skauta v Táboře. Jan se tehdy věnoval více ptákům než školnímu učivu. Po maturitě v roce 1947 se přihlásil na studium medicíny do Prahy. Jak dnes tvrdí, přijímací zkoušky by pravděpodobně neudělal, ale na vysokou školu tenkrát mohl jít každý, kdo měl maturitní vysvědčení. Zúčastnil se však experimentálního pohovoru, jakési nulté varianty přijímacího pohovoru, který vedli prof. Borovanský a prof. Bouček. I když byl prý průběh rozhovoru rozpačitý, po uveřejnění neoficiálních výsledků (neměly vliv na přijetí) byl mezi nejlepšími.

Od roku 1950 do roku 1952 pracoval jako fiškus na Hennerově neurologické klinice, zpočátku u prof. Jana Jirouta a později u prof. Karla Lewita. Začal docházet do Jedličkova ústavu, pracovat tam a sám tvrdí, že to byla nejlepší škola v oblasti rehabilitace osob s těžkou disabilitou. V roce 1951 se oženil, jeho manželka pracovala jako vychovatelka. Po promoci v roce 1952 dostal Jan umístěnku do Dubí, kde bylo plicní oddělení, ale začala epidemie dětské poliomyelitidy, takže zůstal na infekčním oddělení v Teplicích. Později v Praze založil a vedl poliomyelitickou poradnu na poliklinice na Karlově náměstí, kterou mi předal v roce 1986.

Poté nastoupil na dva roky na vojnu, které strávil v Praze, takže se mohl účastnit seminářů neurologické kliniky a práce v Jedličkově ústavu. Po ukončení vojenské služby vyhrál konkurz Fakulty dětského lékařství UK a nastoupil do Jedličkova ústavu jako sekundární lékař – jak říká, byla to pro něj nezapomenutelná zkušenost.

V ústavu Jan založil turistický kroužek, který byl postaven na skautském programu. Vytvořil program zahrnující různé hry, který měly psychologický a tréninkový „rehabilitační“ program. Málokdo si plně uvědomuje, jak to bylo neobvyklé. Skauti byli většinou fyzicky i psychicky velice dobře disponovaní jedinci, Jan však přetvořil principy skautingu do „školy hrou“, která vyhovovala dětem a dorostu i s těžkými disabilitami. Dnes se tyto principy používají v moderní rehabilitaci v oblasti fyzického, mentálního, psychického i smyslového postižení. V Jedličkově ústavu pracoval plně do roku 1959, kdy atestoval z neurologie a byl přijat na neurologickou kliniku. Do Jedličkova ústavu dochází dodnes jako konziliář, takže tam pracuje nepřetržitě 65 let.

Na Neurologické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK začal spolupracovat v oblasti rehabilitace s doc. MUDr. Karlem Obrdou, CSc., zakladatelem prvního rehabilitačního pracoviště v České republice, s vedoucí metodickou pozicí i z hlediska výuky. Rehabilitace na neurologii měla vysokou odbornou úroveň, nicméně dominovaly prostředky léčebné, zaměřené neurofyziologicky. Jan se snažil připojit k nim pracovní a sociální a pedagogické složky rehabilitace, což se mu podařilo prosadit až v posledním desetiletí. Neurologická klinika spolupracovala s Rehabilitačním ústavem v Kladrubech. I tam byl Jan Pfeiffer pravidelným hostujícím spolupracovníkem.

V roce 1968 dostal francouzské stipendium u prof. Guy Tardieua, kam odjel na podzim. Tardieu byl významnou osobností v pojetí funkční diagnostiky stavů dětské mozkové obrny a jedním ze zakladatelů myšlenky, která vyústila v Mezinárodní klasifikaci poruch, disabilit a handicapů (ICF – International Classification of Functioning, Disability and Health). Jan byl ve Francii dva roky, a jak sám říká, naučil se tam velmi mnoho o práci multidisciplinárního týmu v rehabilitace. Velký impuls k pojetí moderní rehabilitace získal také v Kolíně nad Rýnem u profesora Kurta Jochheima během půlročního stipendia v roce 1979, kde viděl úzkou spolupráci v rehabilitaci mezi zdravotním zařízením a úřadem práce, a tedy i proces začleňování do pracovního procesu. Navštívil též centrum pro dětskou rehabilitaci v Mnichově, kde působil jako zástupce přednosty MUDr. Václav Vojta.

Na Neurologické klinice FVL UK Jan Pfeiffer pracoval jako odborný asistent a habilitoval zde. V roce 1972 se stal přednostou rehabilitačního oddělení tehdejší Fakultní nemocnice II a krajským odborníkem rehabilitace pro Prahu. V roce 1982 byla založena katedra rehabilitačního lékařství a prof. Pfeiffer dostal budovu na Albertově 7, dříve Balneologický ústav. V roce 1986 obhájil velký doktorát a téhož roku byl jmenován profesorem. V listopadu vznikla Klinika rehabilitačního lékařství a Janovi se podařilo část zaměstnanců rehabilitačního oddělení všeobecné nemocnice přesunout na Albertov a postupně uvolnit budovu pro rehabilitační účely.

Poprvé jsem se setkala s asistentem Pfeifferem v roce 1974 jako studentka 4. ročníku Fakulty všeobecného lékařství UK na letní praxi studentů ve Varně, kde nás měl jako pedagogický dozor na starosti. V roce 1985 jsem nastoupila na nově vzniklou katedru rehabilitačního lékařství a od té doby jsem pracovala pod laskavým vedením jubilanta. Díky tomu jsem se zúčastnila založení WHO Collaborating Center for Rehabilitation a práce na vzniku Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví.

Jan Pfeiffer dal dohromady mezioborový rehabilitační tým, jehož základ na naší klinice stále pracuje, zahájil rehabilitační konference, kde jsme se učili pracovat v týmu. Zřídil jednoduchou tréninkovou místnost pro nácvik denních činností, která se postupně rozrostla na několik bezbariérových koupelen, sprch, toalet apod. Vytvořil první ergoterapeutické dílny a dnes jich máme na klinice řadu, velice dobře vybavených (např. keramická, dřevařská, textilní, administrativní, zahradnictví). Budovu jsme postupně přestavěli na bezbariérové prostředí včetně výukových prostor. Rozšiřovala se výuka mediků, zahájili jsme výuku ergoterapie a později fyzioterapie. V roce 1997 vydal příručku „Činnost center rehabilitace“, která je koncipována již podle tohoto pojetí klasifikace.

V listopadu 2007 roku jsme se s Janem i dalšími kolegy z kliniky účastnili závěrečné konference 6. rámcového programu EU projektu „Measuring Health and Disability in Europe: supporting policy development“, kde se zástupci Evropské komise, Evropského parlamentu, Rady Evropy, OECD a WHO dohodli na praktickém používání ICF jak ve zdravotnictví, tak pro statistiku osob s disabilitou, dále v přiznávání výhod u osob s disabilitou v sociální, edukační a zaměstnanecké sféře. Všichni účastníci konference se k Janovi chovali s velkou úctou jako k jednomu z otců ICF.

Ráda jsem s ním jezdila na kongresy a semináře. Cestou na místo konání jsem zjišťovala, jaké má rozsáhlé znalosti z oblasti přírodovědy (poznávání ptactva, květin, stromů), z historie a samozřejmě odborné znalosti, kdy stále studuje vědeckou literaturu. Na konferencích byl vždy středem pozornosti, bylo vidět, jak si ho kolegové váží a mají ho rádi. Byl laskavý k pacientům, studentům i kolegům a nikdy mu nebylo zatěžko akutně převzít výuku či ordinaci. Neustále publikuje, naposledy vydal knihu „Neurologie v rehabilitaci“, která je vyprodaná a připravuje se další vydání.

Jan má 3 děti, 8 vnuků a 15 pravnoučat. Myslím si, že jeho čtvrtým dítětem je zmíněná Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. Zúročením jeho celoživotní práce a zkušeností mohla být koncepce rehabilitace v České republice. Podílel se na přípravě zákona o rehabilitaci, který však dodnes nebyl přijat – přesto si myslím, že Jan je otcem moderní rehabilitace v ČR. Je mi velkou ctí i radostí s ním stále spolupracovat.

doc. MUDr. Olga Švestková, Ph.D.

přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze