Editorial

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

transplantace se staly každodenní součástí našeho medicínského života. Vzhledem k množství transplantovaných nemocných se dnes s těmito pacienty ve své praxi setká každý lékař. Pryč je doba, kdy péče o transplantované byla vyhrazena omezenému kruhu specialistů. V České republice je 7 aktivních transplantačních center (IKEM a fakultní nemocnice v Praze-Motole, Plzni, Hradci Králové, Brně, Ostravě a Olomouci), která ročně léčí stovky nemocných. U většiny z nich přežívání po transplantaci přesahuje desítky let, a tak počet žijících transplantovaných pacientů trvale narůstá. Většina se jich také plně zapojuje do aktivního pracovního i sportovního života a se svými zdravotními problémy se obracejí na lékaře v místě bydliště, kteří se transplantologií primárně nezabývají. Předložené číslo Časopisu lékařů českých je proto věnováno právě této problematice ve snaze přiblížit některé novější metody a informace, které dosud nebyly publikovány.

Jen za rok 2016 bylo transplantováno 808 nemocných (458 ledvin, 78 srdcí, 179 jater, 42 plic, 41 slinivek břišních, 3 transplantace Langerhansových ostrůvků, 3 multiviscerální transplantace a 4 transplantace dělohy). Ve stejném roce bylo na čekací listině na transplantaci zařazeno 1169 pacientů, z toho 940 nemocných nově. 63 nemocných se transplantace nedočkalo a v průběhu čekání na svůj orgán zemřelo.

Za otce moderní transplantační medicíny je považován francouzský chirurg Alexis Carrel (1873–1944), nositel Nobelovy ceny, který většinu svého profesního života strávil ve Spojených státech amerických. Ten jako první poukázal na to, že cévy se nemusejí pouze podvazovat, ale lze je rekonstruovat, a tím definoval základy cévního stehu. Carrel také prováděl první transplantační pokusy, zejména v oblasti transplantace tenkého střeva.

První ledvinu transplantoval sovětský (ukrajinský) chirurg Jurij Voronoj v roce 1933 – se 6hodinovou ischemií, přes nesouhlas krevní skupiny a bez imunosuprese. Štěp nikdy nefungoval a stejně neúspěšné byly i jeho další pokusy v následujících letech. Voronoj svoji práci nikdy nepublikoval.

Další milník v transplantologii představovaly experimentální práce Petera Medawara (1915–1987) v oblasti imunologie. Medawar se zabýval především problematikou odhojování kožních štěpů. Za své experimenty získal v roce 1960 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Málo se ovšem ví, že ve stejné době se v bývalém Československu problematikou chimérismu a tolerance zabýval na špičkové úrovni profesor Milan Hašek (1925–1984), který byl s Medawarem ve spojení. Ten ho dokonce pozval na slavnostní předávání Nobelovy ceny, kam se však Hašek – vzhledem k politickým a společenským poměrům v tehdejším Československu – dostavit nemohl.

Všechny tyto vědecké úspěchy vedly k provedení první úspěšné transplantace ledviny. Jejím autorem je Joseph Murray (1919–2012), který v prosinci 1954 v Bostonu úspěšně transplantoval ledvinu mezi dvojčaty. Tímto dnem začala moderní éra klinické transplantologie. Letos pak zemřel Thomas E. Starzl (1926–2017), který je autorem mnoha moderních imunosupresivních protokolů používaných v každodenní praxi a zároveň člověkem, jenž v roce 1963 v americkém Denveru provedl první úspěšnou transplantaci jater. Čtyři roky po Starzlově úspěchu jihoafrický chirurg Christiaan Barnard (1922–2001) v jihoafrickém Kapském městě představil světu první transplantaci srdce. V roce 1966 William D. Kelly a Richard C. Lillehei, kteří se dlouhodobě zabývali experimenty v oblasti transplantační medicíny, provedli první kombinovanou transplantaci ledviny a slinivky.

Transplantační medicína se začala prudce rozvíjet zejména v souvislosti se zavedením imunosupresivních léků – cyklosporinu (1970), rapamycinu (1975) a takrolimu (1987). Nepochybnou zásluhu na zavedení cyklosporinu do transplantační medicíny má sir Roy Calne (narozen 1930), anglický chirurg, který provedl první úspěšnou transplantaci jater v Evropě a jenž má obrovský podíl na rozvoji celého oboru, včetně první multiviscerální transplantace na starém kontinentě.

S narůstajícími úspěchy v oblasti parenchymatózních orgánů se transplantační medicína dále rozvíjela a postupně byly a jsou transplantovány další orgány a tkáně jako plíce, Langerhansovy ostrůvky, končetiny, obličej, penis, děloha apod.

Celá problematika začíná u dárce. Tím může být živý člověk, který se rozhodne darovat část orgánu či jeden z párových orgánů, a nebo dárce mrtvý. Rozeznáváme dárce se smrtí mozku a bijícím srdcem (DBD – donor after brain death) a dárce se selháním oběhu (DCD – donor after cardiac death). Kritéria pro dárcovství jsou velmi přísná a podléhají transplantačnímu zákonu (zákon č. 285/2002 Sb.). Z hlediska celospolečenského je nezbytné se na transplantace dívat ze dvou aspektů. Z pohledu individuální potřeby nemocného jedince být co nejlépe léčen a na druhé straně celospolečenské potřeby použít transplantovaný orgán, kterých je trvale absolutní nedostatek, tak aby z něj příjemci profitovali co nejdéle. Z těchto důvodů jsou pro každou oblast stanovena přísná alokační kritéria, která podléhají pravidelným auditům.

Česká republika se řadí k zemím s výborně fungující transplantační medicínou a dárcovství orgánů je u nás dlouhodobě na velmi dobré úrovni. S průměrným počtem cca 24 mrtvých dárců na milion obyvatel patříme dlouhodobě mezi první dvacítku zemí na světě. Poslední údaje za rok 2016 pak hlásí 311 dárců orgánů (262 zemřelých a 49 živých).

Česko zaujímá přední místo v dárcovské aktivitě ve světě, daleko před zeměmi jako Německo, Maďarsko, Polsko a mnoha dalšími.

Transplantační medicína je komplexní multidisciplinární obor, který zasahuje prakticky do všech specializací. Základní znalosti tak spadají do kompetence většiny kliniků.

doc. MUDr. Martin Oliverius, Ph.D., FEBS

Chirurgická klinika 3. LF UK a FNKV, Praha

Klinika transplantační chirurgie IKEM, Praha