Úvodník

Milí čtenáři,

poslední číslo Časopisu lékařů českých v roce 2015 je věnováno především přehledu diagnostiky a léčby chronického srdečního selhání a novinkám v jeho farmakoterapii z pera prof. Jaromíra Hradce. O nejžhavější novince ve farmakoterapii srdečního selhání – o sacubitrilu, inhibitoru neprilysinu (proteázy degradující natriuretické vazodilatační peptidy) ve fixní kombinaci s valsartanem, referuje doc. Jan Bělohlávek. Kromě toho je část čísla věnována článku dr. Hany Skalické jr. o syndromu akutní dechové tísně, ze kterého je zřejmé, jak složitý je problém a jak daleko došla sofistikovaná přístrojová péče o pacienty. Nekardiálního plicního edému se dotýká i příspěvek prof. Jana Bultase o výškové nemoci, který může být užitečný řadě lékařů a jejich pacientům, protože Češi jsou velcí cestovatelé, ale ne vždy vědí, do jakých problémů se mohou dostat.

Stoupající prevalence srdečního selhání je nazývána epidemií 21. století a souvisí především se stárnutím populace a se systémovými nemocemi, jakými jsou diabetes mellitus, arteriální hypertenze, spánková apnoe, fibrilace síní, renální nebo plicní choroby. Až rozvoj echokardiografie v osmdesátých a devadesátých letech 20. století umožnil rozlišení systolického a diastolického srdečního selhání, přičemž v současnosti se pro tyto dvě jednotky užívá názvu srdeční selhání se sníženou ejekční frakcí (dříve systolické) a srdeční selhání se zachovanou ejekční frakcí (dříve diastolické). Pro srdeční selhání se zachovanou ejekční frakcí je nutný průkaz diastolické dysfunkce nebo strukturálního poškození srdce. Touto formou, která postihuje více ženy, trpí až polovina nemocných se známkami srdeční nedostatečnosti. Zatímco systolická dysfunkce levé komory srdeční je dobře řešitelná komplexním farmakoterapeutickým přístupem a u mnoha nemocných i revaskularizací myokardu, v léčbě nemocných se zachovanou ejekční frakcí nemáme tak příznivé výsledky. Pravděpodobnou příčinou je, že problém je více komplexní, proto se nám také dosud u těchto pacientů daří snížit pouze morbiditu, nemůžeme však ovlivnit jejich mortalitu.

Historicky byly dlouho jedinými léky pro léčbu srdečního selhání diuretika a digoxin. Velkým pokrokem ve farmakoterapii srdečního selhání bylo zavedení inhibitorů angiotenzin konvertujícího enzymu v devadesátých letech na základě poznání, že angiotenzin II je zodpovědný za zvýšení periferní cévní rezistence a retenci tekutin, tedy za stavy velmi nevýhodné pro selhávající myokard. Další komplikací, kterou přinášela hyperaktivace systému renin-angiotenzin-aldosteron, byla aktivace apoptotických a nekrotických procesů v myokardu a proliferace vaziva v myokardu a v cévní stěně. Betablokátory zůstávají spolu s ACE inhibitory léky první volby při systolické dysfunkci. Dále léčbu obohatily blokátory mineralokortikoidních receptorů (spironolakton a eplerenon), negativně chronotropně působící ivabradin (výhodný u nemocných s perzistující tachykardií). Nicméně v posledních letech se další nové, zásadní molekuly pro léčbu srdečního selhání nerodily. Novou nadějí je lék působící jako duální neurohumorální inhibitor – receptorů pro angiotenzin a proteázy neprilysinu. Neprilysin je endopeptidázou, která degraduje endogenní vazoaktivní peptidy (např. bradykinin, atriální natriuretický a další peptidy) působící vazodilatačně a diureticky. Nový lék, zpočátku označovaný jako LCZ696, se skládá z inhibitoru neprilysinu sacubitrilu a inhibici angiotenzinu v něm zajišťuje valsartan. O výsledcích studie PRADIGM HF se dočtete v již zmíněném článku doc. Jana Bělohlávka.

I toto číslo obsahuje původní vědeckou práci, a to prof. Vlastimila Ščudly z oboru hematologie, a dokončení článku o vlivu černobylské havárie na endokrinní systém.

Přeji všem, lékařům i medikům, ať se jim 6. číslo Časopisu lékařů českých dobře čte, je obohacením vašich vědomostí a přispěje ku prospěchu našich pacientů.

doc. MUDr. Debora Karetová, CSc.

II. interní klinika 1. LF UK a VFN