Beta-blokátory navozená bradykardie nemá kardioprotektivní účinek u hypertoniků

První pochybnosti o významu beta-blokády v primární prevenci kardiovaskulárních chorob u hypertoniků vyslovil poprvé F. H. Messerli et al. v roce 1998. Šlo tehdy o jejich postavení jako základní léčby u hypertenze ve stáří (first-line therapy in the elderly). Od té doby se o této otázce diskutuje a ani ve směrnicích pro léčbu hypertenze nebylo v tomto bodu dosaženo jednoty. Messerliho výzkumná skupina publikovala nyní (v říjnu 2008) vyhodnocení kontrolovaných randomizovaných studií, obsahujících spolehlivá data u 34 096 pacientů léčených beta-blokátory – převážně atenololem – a u 34 126 pacientů léčených jinými antihypertenzivy nebo placebem. Všechna vyhodnocovaná data pacientů při vstupu do studie byla stejná. Na konci léčby byla tepová frekvence pacientů při beta-blokádě signifikantně nižší než tepová frekvence v kontrolní skupině – 66/min oproti 74/min. Riziko kardiovaskulární mortality, infarktu myokardu, srdeční insuficience a celkové mortality bylo u pacientů léčených beta-blokátory signifikantně vyšší. Autoři uzavírají, že beta-blokátory navozená bradykardie představuje u hypertenze – na rozdíl od koronární choroby srdeční – zvýšené riziko. Patofyziologický mechanismus může být dyssynchronie postupné a reflektované pulzové vlny, zvyšující tlak v aortě, a tím i zatížení levé komory, nebo zvýšení pulzové vlny a zvýšení systolického tlaku při bradykardii. Norman M. Kaplan uzavírá úvodník k tomuto problému zdůrazněním, že beta-blokáda zůstává preventivním opatřením při tachykardiích a koronární chorobě srdeční, nikoli však u hypertenze, pokud nejde o prokazatelně naléhavé indikace. Rozhodně pak nepatří beta-blokátory k základním lékům pro zahájení léčby.

P. Jerie