Postolympijským syndromem trpí každý pátý vrcholový sportovec

„Obecně lze říci, že sportovci jsou velmi riziková skupina pokud jde o deprese a různá onemocnění tohoto typu. Faktorů, které k tomu přispívají, je celá řada – perfekcionismus, nenaplněné ambice, strach ze zklamání, úzkosti, přehnaná motivovanost. Za všemi těmito příčinami se skrývá ještě jedna centrální, která v psychologických studiích zaměřených na sport není často zmiňována: kompetitivnost sportu, tedy soutěživost, závodivost,“ říká Mgr. Martin Klement, Ph.D. z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Nestat se bezejmenným

Zřídlem frustrací a úzkostí je podle Martina Klementa právě závodivost. Je to systém, který produkuje jednoho vítěze a řadu poražených, což může být na jedné straně motivující, ale na profesionální úrovni to může přecházet až do určité obsese, posedlosti vyhrát. Jinak se sportovec stává jedním z těch bezejmenných, kteří prohráli.

Sportovci, kteří jsou stiženi nějakou formou deprese, mají často problém s jejím řešením. Důvody jsou někdy prozaické a zcela praktické. Když se například připravují na olympijské hry, často ve svém programu nemají čas, aby soustavně navštěvovali nějaké terapie. Američtí sportovci si stěžují na to, že v jejich sportovních organizacích ani není nic podobného možné, na rozdíl od toho, když se zraní fyzicky. Pak okamžitě nastupují fyzioterapeuti a zraněné tělo rychle „opraví“.

Obr.  Sportovci, kteří jsou stiženi nějakou formou deprese, mají často problém s jejím řešením. Foto: Shutterstock

Sociologie sportu v poslední době poukazuje na to, že deprese u sportovců není jenom nějakou klinickou diagnózou, ale je to i určitý diskurzivní konstrukt, ke kterému přispívají i média. Vlivem toho je v povědomí veřejnosti deprese něco krajně negativního, známka slabosti. Právě to nezapadá do představy sportovců, kteří jsou považování za bojovníky, hrdiny, lidi, v jejichž těle je zdravý duch. 

To je podle Martina Klementa také příčinou toho, proč většina sportovců, stižených nějakou depresivní poruchou, má strach se k ní přiznat, aby je zmíněný diskurzivní konstrukt nesemlel a neudělal z nich slabochy, kteří do sportu nepatří.

Prázdnota a pochybnosti

Postolympijský syndrom není žádný medicínský termín, je to sousloví užívané některými vrcholovými sportovci pro popsání deprese, kterou prožívají po vítězství na olympijských hrách.

Dostavuje se sice euforie a nadšení, ale zároveň se po čase otevírá i určitá prázdnota, vyplněná pochybnostmi a otázkou: Co dál? Je to stav vlastně velmi pochopitelný. Na svůj výkon se systematicky připravují čtyři roky, dochází u nich k tzv. hyperfokusu, tedy plnému soustředění se na výkon, který ve výsledku může trvat jen několik vteřin. Během této fáze jde všechno ostatní stranou – rodina, přátelé, vzdělání, koníčky...

Sportovec pak má sice v šuplíku olympijskou medaili, ale současně si začíná uvědomovat, co všechno ztratil nebo neprožil. Příkladem může být americký plavec Michael Phelps, který vyhrál všechno, co bylo možné, a je považován za jednoho z nejfenomenálnějších sportovců všech dob. Nechal se slyšet, že po většinu kariéry mu to vůbec nedělalo radost. Trpěl právě těmito stavy deprese a když ukončil profesionální činnost sportovce, vše se rozjelo naplno...

Podle Martina Klementa je to „opravdu fenomén, který se poslední dobou velmi rozšiřuje mezi sportovci, ale není příliš medializován a mnoho se o něm nemluví, což je chyba“.  

(jas)

Zdroje:
1. Klement M. Negativní vliv sportovních klání na psychiku sportovců. Akademie věd ČR, 16. 7. 2024.
2. Cassata C. Michael Phelps: ‘My Depression and Anxiety Is Never Going to Just Disappear’. Healthline, 17. 5. 2022. Dostupné na: www.healthline.com/health-news/michael-phelps-my-depression-and-anxiety-is-never-going-to-just-disappear