Ergodiagnostika jako součást pracovní a sociální rehabilitace*

Souhrn

V současné době podle WHO žije asi 15 % populace s nějakým typem postižení – disabilitou. Těmto jedincům může výrazně pomoci rehabilitace, která se však nedostane všem, kteří ji potřebují. Rehabilitace je proces, v rámci kterého se celý rehabilitační interprofesní tým snaží co nejvíce podpořit pacienta, aby se co nejdříve obnovily postižené funkce, a tím se i výrazně zlepšila kvalita života. Podle WHO (2006) je rehabilitace soubor opatření, směřujících k co nejrychlejší resocializaci jedince se zdravotním postižením – nemocí, úrazem, vrozenou vadou. Aby plán resocializace byl možný, je nutné jedince začlenit i do pracovního procesu, případně jej podpořit tak, aby byl konkurenceschopný na otevřeném trhu práce. V tomto procesu má své nezastupitelné místo ergodiagnostika a její proces, tedy vyšetření funkčního potenciálu jedince. V České republice má ergodiagnostika dlouholetou tradici, kdy ke sjednocování ergodiagnostických metodik došlo poprvé v rámci projektu EQUAL a následně v rámci projektu PREGNET. Přestože oba tyto projekty za sebou nechaly velký kus práce, stále je na čem pracovat a v rámci ergodiagnostiky je ještě mnoho nesrovnalostí. Tento proces je přesto velmi důležitý jako první krok rehabilitace a pomáhá k efektivnímu plnohodnotnému začlenění jedince zpět do života.

Klíčová slova:

ergodiagnostika – pracovní potenciál – pracovní rehabilitace – sociální rehabilitace

*Článek navazuje na odbornou přednášku na Posudkových podzimních dnech v Benešově 4. 10. 2018.

ÚVOD

Autorky prezentují přehledový článek, jehož účelem je shrnout a představit existující metody pro ergodiagnostiku a pracovní rehabilitaci. Ergodiagnostika je součástí rehabilitace. Jak vždy tvrdil nedávno zesnulý pan profesor Pfeiffer, rehabilitace nemá různé druhy, ale je jen jedna – je to proces.

Rehabilitace využívá 4 základní prostředky:

1. Rehabilitace ve zdravotnictví – soubor včasných diagnostických, terapeutických a organizačních opatření, jejichž cílem je dosažení co nejvyšší možné funkční zdatnosti. Snaží se o vytvoření podmínek a prostředí pro to, aby bylo možné jí dosáhnout.
2. Rehabilitace sociální – soubor aktivit, které směřují k dosažení samostatnosti a soběstačnosti v co nejvyšší možné míře, s cílem dosáhnout co nejvyššího stupně sociálního začlenění.
3. Pedagogicko-výchovná rehabilitace – soubor prostředků, které se snaží dosáhnout u lidí se zdravotním postižením co nejvyššího stupně vzdělání a podpořit jejich aktivitu provádět obvyklé činnosti společenského života.
4. Předpracovní a pracovní rehabilitace – soubor prostředků, které se snaží umožnit člověku se zdravotním postižením získat a zachovat si vhodné zaměstnání, a tak mu pomoci k zapojení nebo opětovnému návratu do společnosti [Švestková, 2008].

Zdravotnická složka spadá pod rezort Ministerstva zdravotnictví. Oblast sociální a oblast zaměstnanosti pod rezort Ministerstva práce a sociálních věcí a oblast vzdělávání (základní předpoklad pro zaměstnání) spadá pod rezort Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Jejich vzájemná součinnost však v České republice stále není optimální. Často se stává, že osoba s disabilitou a její rodina neví, do kterého rezortu patří služba, kterou potřebuje, a jak tuto potřebnou dlouhodobou službu a podporu získat. Dalším problémem zůstává absence nástrojů využívaných pro objektivní hodnocení funkčního stavu osoby s disabilitou, které by mohly pomoci k objektivizaci potřeb klienta a na základě toho přidělení sociálních dávek a potřebných služeb. Dosud není v praxi využíván žádný vhodný nástroj, který by pomohl objektivnímu stanovení stupně disability klienta, a který by na základě tohoto zhodnocení mohl určit výši příspěvků a služeb u konkrétních osob.

Jde tedy o proces, který má různé složky, jak bylo výše zmíněno, např. zdravotnickou, sociální, pedagogickou a pracovní. A záleží, v jaké fázi se klient nachází – pokud se klient dostane do fáze, že je potřeba navrátit se na otevřený trh práce, měl by jako první z pracovní rehabilitace absolvovat právě ergodiagnostiku. Je to proces, který se snaží zjistit zbytkový pracovní potenciál klienta.

PŘEHLED PROBLEMATIKY

U člověka s postižením se snažíme zmírnit negativní dopady tohoto postižení nejen pro něj, ale i pro společnost, a navrátit jej v ideálním případě zpět do pracovního procesu. V celosvětovém měřítku je asi 14 % populace lidí s disabilitou, v České republice je to asi 10 % [Švestková, Angerová, Sládková 2009].

Jedním z nejzávažnějších onemocnění, které má za následek nejčastější příčinu invalidity u lidi středního a vyššího věku, je cévní mozková příhoda.

Na snižování následků má vliv i používání terminologie, která se v současné době snaží zaměřit co nejpozitivněji. Zatímco v poválečném období se člověk s postižením běžně nazýval mrzákem, aniž by to bylo myšleno jako hanlivé označení, dnes je toto pojmenování nemyslitelné. Postupně se terminologie vyvíjela a mrzák se přeměnil v člověka s handicapem, s postižením a v dnešní době trendy udávají člověka s disabilitou [Pfeiffer, osobní sdělení, 2018]. Disabilitu definovali jako snížení funkčních schopností na úrovni těla, jedince nebo společnosti, které vzniká, když se občan se svým zdravotním stavem setkává s bariérami prostředí [Švestková, 2007].

Na definici disability se shodli zástupci jednotlivých organizací: Světové zdravotnické organizace, Evropské komise, Evropské rady, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organizace spojených národů a představitelé organizací občanů s disabilitami v Evropě, kdy ji definovali jako snížení funkčních schopností na úrovni těla, jedince nebo společnosti. Disabilita vzniká, když se občan se svým zdravotním stavem setkává s bariérami prostředí [Švestková 2007]. Disabilita byla stanovena jako konsenzus panelové diskuse v rámci 6. rámcového programu EU: Measuring Health and Disability in Europe: supporting policy development (MHADIE) a její definice byla uveřejněna v odborném časopisu Lancet v roce 2006 [Švestková, 2013].

Obecně velkým problémem, v celosvětovém měřítku na poli rehabilitace, je nesjednocená terminologie a odlišnosti jejího používání. Potvrzuje to i studie Brunellovy univerzity: „Hodnocení disability v Evropě: podobnosti a rozdíly“, která zhodnotila 15 států Evropské unie a jejich posuzování disability na základě požadavku Rady Evropy.

Mezi hlavní úkoly studie patřilo: 

• popis disability jednotlivých států (včetně omezení v běžném životě),
• zjistit metody používaných hodnocení v jednotlivých státech,
• zjistit nástroje pro hodnocení disability v jednotlivých státech.

Výsledkem této studie bylo zjištění, že existuje široké spektrum využívání definic disability a různé stupně hodnocení, že existují výrazné rozdíly v politických cílech, a proto odlišné vytváření hodnotících systémů. Z toho vyplývá, že určování problematických oblastí u pacientů je odlišné stát od státu, pacient od pacienta, lékař od lékaře. Dalším výstupem studie bylo zjištění častého používání jen medicínského, tedy etiologického pohledu na pacienta, bez ohledu na kvalitu života při hodnocení disability včetně odlišného hodnocení pacienta stát od státu [Švestková 2007].

Odlišná hodnocení a terminologie pak mají negativní dopad nejen na hodnocení člověka u medicínského modelu, ale zasahují negativně i do hodnocení jeho sociálních složek, např. do pracovní rehabilitace, sociální rehabilitace a posuzování invalidity.

Invalidita je obsáhlou kategorií, která zahrnuje zdravotní, pracovní, sociální, právní a ekonomické skutečnosti. Příčinou invalidity je postižení zdravotního stavu člověka (dlouhodobě nepříznivý stav) a projevuje se snížením jeho funkčního stavu. 

Invalidita bývá spojena s limitací v oblasti pracovních a výdělečných činností člověka. Její výši podmiňují různé okolnosti: zbytkový pracovní potenciál, druh zdravotního postižení a s tím související možnost a schopnost uplatnit se na pracovním trhu. Pokud daná osoba nemůže vůbec vydělávat, nebo jen v minimálním rozsahu, je nutné hledat příjem z jiných zdrojů. V tomto případě ze systému sociálního pojištění (invalidní důchody) a ze systému státní sociální podpory [Kahoun et al., 2009]. Pokud tedy klient není schopen být zařazen plně zpět do pracovního procesu a zpět na otevřený trh práce, má to dopad na celou společnost. Je proto velmi důležité najít efektivní nástroje pro efektivní a objektivní zhodnocení stavu pacienta.

V České republice je trojstupňový systém invalidity, který odpovídá filozofii Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. Tato klasifikace vychází z bio-psycho-sociálního modelu, kdy nahlíží na člověka jako na celek, nejen na jeho limitace, ale právě i na to, jaký dopad jeho funkční omezení má [Švestková 2013].

Člověk se stává invalidním (v případě důchodového pojištění) tehdy, pokud v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu dojde k poklesu jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. 

• Invalidita I. stupně – pokud v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla jeho pracovní schopnost o 35–49 %. 
• Invalidita II. stupně – pokud v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla jeho pracovní schopnost o 50–69 %.
• Invalidita III. stupně – pokud v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla jeho pracovní schopnost nejméně o 70 %. 

Při stanovování stupně invalidity posudkoví lékaři vychází z výsledků funkčních testů [Zvoníková, Čeledová, Čeleda 2010].

Disabilita má vliv na sociální oblasti klienta, kdy sociální rehabilitace se zaměřuje na nácvik a rozvoj dovedností potřebných pro samostatný život a soběstačnost. Sociální pracovníci zajišťují poradenství ohledně sociálních dávek, výhod, sociál-ního šetření, jednání s úřady a pomoc při návratu z léčebného ústavního zařízení do svého bydliště, pomoc při získávání práce, zařazování do pracovního procesu, řešení situací týrání, kontakt na organizace zdravotně postižených, podpora rodin pečujících o osobu s disabilitou. Sociální rehabilitace podporuje komunitní terapie, integraci, community based – kdy je vytvořen plán služeb, a je tak podpořena deinstitucionalizace. Velký potenciál na poli rehabilitace má profese ergoterapeuta, která legislativně v této oblasti zatím není zachycena.

Doménou ergoterapie je hodnocení, diagnostika a trénink aktivit denního života. Tento obor se tedy zaměřuje na hodnocení a trénink soběstačnosti a samostatnosti u klienta a jeho navrácení zpět do života tak, aby jeho návrat byl efektivní nejen pro něj, ale i pro celou společnost. Ideálním stavem je, pokud ergoterapeut má možnost hodnotit aktivity pacienta v jeho přirozeném sociálním prostředí. Ergoterapie je obor zaměřený na klienta, jeho cílem je soustředit se na zdraví a pohodu jedince pomocí funkční diagnostiky, tréninku, indikace pomůcek, evaluace bytu, následně indikace odpovídajících služeb a dávek. Hlavním cílem však je to, aby lidé byli schopni provádět své každodenní aktivity [WFOT, 2012]. Hagedorn ji spatřuje jako profesi, která spadá do lékařských i sociálních věd [Hagedorn, 2000].

Ergoterapeut má k dispozici mnoho standardizovaných nástrojů, kterými může efektivně a objektivně zhodnotit soběstačnost u pacienta. Do položek soběstačnosti se řadí aktivity denního života, které dělíme na personální a instrumentální. Do personálních aktivit denního života patří oblékání a svlékání, omývání se, osobní hygiena, obsluha na toaletě, sebesycení a pití. Do instrumentálních denních aktivit se řadí např. domácí práce, nakupování, transport [Kalvach 2011]. Ergoterapeut se zdá být tedy ideální profesí, která má nástroje na hodnocení soběstačnosti a ideálním stavem by bylo zapojení do systému hodnocení sociálních dávek, např. příspěvku na péči či příspěvku na speciální pomůcky.

Naopak na poli pracovní rehabilitace a ergodiagnostiky má ergoterapeut v České republice své zastoupení. Pracovní rehabilitace se mnohdy snaží o výběr konkrétní pracovní pozice pro člověka s disabilitou. Zajišťuje ji formálně úřad práce, často však spolu spolupracují různé neziskové organizace, které se do pracovní rehabilitace zapojují. Ergodiagnostika patří do pracovní rehabilitace, je v kompetenci zdravotnických zařízení a umožňuje vyšetření obecného funkčního psycho-senzo-motorického potenciálu, vyšetření funkčních schopností, pracovního potenciálu pro účely zaměstnanosti, posouzení zdravotního stavu uchazeče o určité zaměstnání vzhledem k rizikům v zaměstnání, dopravě do práce apod., a posouzení pomůcek a využití nových technologií v pracovním uplatnění.

O ergodiagnostiku nejčastěji žádá Úřad práce a na podkladě jeho žádosti ji vykonává ergodiagnostické centrum, což je zdravotnické zařízení. Nicméně může o ergodiagnostiku žádat i sám lékař, pokud se domnívá, že pacient je ve stavu, kdy je připraven na návrat do práce, dále může žádat zaměstnavatel pacienta, pacient sám, případně neziskové organizace. Ergodiagnostiku hradí žadatel tohoto hodnocení. Pokud žádá Úřad práce, jdou finance z kapitoly zaměstnanosti. Pokud žádá lékař, je ergodiagnostika hrazena ze zdravotního pojištění, protože se nejedná o klasickou ergodiagnostiku v pravém slova smyslu, ale o vyšetření funkčního potenciálu [Švestková, Svěcená et al., 2013].

V České republice má ergodiagnostika a pracovní rehabilitace dlouhou tradici, přesto zde přetrvává nejednotnost v používané terminologii, ale hlavně často i v používání hodnoticích metod. Snaha o sjednocení jednotlivých ergodiagnostických metodik proběhla v rámci projektů EQUAL a PREGNET [HASIM, 2019].

Projekt EQUAL probíhal v letech 2006–2008 v RAP, do kterého bylo zapojeno šest nových potenciálních ergodiagnostických center na území Čech. V rámci tohoto projektu byly stanoveny metodiky I. a II. sledu. Do metodik I. sledu byly zařazeny veškeré metodiky určené pro pacienty s lehčím deficitem, jejichž provedení je možné maximálně do dvou dnů, např. Barthel index, Purdue pegboard apod. Do metodik II. sledu byly zařazeny náročnější metodiky pro pacienty s hlubším deficitem, které mohou být provedeny do dvou týdnů. Je možné sem zařadit např. testování Isernhagen Work system. V letech 2012–2014 navázal project PREGNET s cílem vytvořit dalších sedm budoucích ergodiagnostických center na území Čech i Moravy (HASIM 2019).

Dalším dílčím cílem bylo znovu zhodnotit a sjednotit používané metodiky a přenést je do nových center. V rámci tohoto projektu proběhlo několik setkání zastupitelů původních center, kdy probíhala diskuse a fokusní setkání skupiny, kdy bylo zjištěno, že v používaných metodikách je mnoho rozdílů mezi pracovišti a že některé metodiky nevyhovují. Na základě tohoto zjištění proběhl nový výběr metodik, kdy byly metodiky rozděleny na metodiky základní, doporučené a speciální. Idea realizátorů projektu byla, aby bylo stanoveno věcné a personální vybavení pracovišť, které bude podmínkou pro vznik ergodiagnostického centra, jež získá akreditaci Ministerstva práce a sociálních věcí. Mezi personální vybavení se řadí lékař, sociál-ní pracovník, ergoterapeut, fyzioterapeut, kteří budou schopni provádět ergodiagnostické vyšetření s tím, že pokud bude potřeba zajistit další odbornou profesi, např. psychologa, ergodiagnostické centrum se zavazuje k jeho zajištění. Ve věcném vybavení jsou závazné právě základní metodiky.

U doporučených metodik se dané zařízení zavazuje je v případě potřeby nasmlouvat s externími pracovišti.

Na ergodiagnostické vyšetření přicházejí osoby s různými typy diagnóz, různým stupněm funkčního postižení, osoby v aktivním věku s dlouhodobou nebo trvalou disabilitou, ale i osoby pobírající invalidní důchod, osoby, které ještě nikdy nepracovaly, osoby registrované na Úřadu práce.

Na začátku celého procesu je nejprve žádost o ergodiagnostiku, která je zaslána ergodiagnostickému zařízení. Žadatelem je nejčastěji Úřad práce, ale může to být zaměstnavatel nebo sám klient-pacient.

Žádost na ergodiagnostickém pracovišti zpracovává koordinátor ergodiagnostiky, nejčastěji je to zdravotně-sociální pracovník. Jsou ale i pracoviště, kde kontaktním pracovníkem je andragog, zdravotní sestra, i lékař sám, případně administrativní síla na recepci.

Koordinátor objedná klienta na lékařské ergodiagnostické vyšetření, na jehož základě lékař indikuje vyšetření dalšími odborníky, např. vyšetření ergoterapeutem a fyzioterapeutem, sociální šetření, ergometrii, vyšetření psychologem apod. Po provedení všech indikovaných vyšetření a metodik proběhne závěrečná kazuistická konference, kde jednotliví odborníci interprofesního rehabilitačního týmu stanoví svá doporučení a závěry. Lékař nese plnou odpovědnost za ergodiagnostické vyšetření, za jednotlivé indikace a za závěrečnou zprávu a rozhoduje i v situacích, které nejsou zcela jednoznačné nebo v případě, že výsledky vyšetření hovoří rozporuplně. Stanovené závěry musí zaznít v ergodiagnostické závěrečné zprávě lékaře, která je poslána žadateli (mimo informace, která obsahují lékařské tajemství). V závěrečné zprávě musí zaznít pozitivní doporučení, tedy to, co klient sám zvládá a čemu se může konkrétně věnovat v rámci pracovního procesu i s indikací potřebných pracovních pomůcek, délkou pracovní doby, délkou potřebných přestávek apod.

Pro administrativní pracovníky na Úřadu práce to může být klíčový záchytný bod pro možnost žadatele a jeho uplatnění na pracovním trhu [Švestková, Svěcená et al., 2013].

Výsledná zpráva by měla obsahovat pracovní potenciál klienta, tedy fyzické, psychické a pracovní možnosti klienta, zvážení možností pracovního zařazení, případně návrh pracovní pozice, nejen negativní, ale hlavně pozitivní doporučení pro klienta.

V ideálním případě by měl být na závěrečné kazuistické konferenci přítomen i poradce pro volbu povolání příslušného Úřadu práce či pracovník agentury podporovaného zaměstnávání. Na této konferenci je možno ještě požádat o trénink aktivit, které jsou překážkou pro pacientův nástup do pracovní pozice.

Jednou z možností, kterou může lékař doporučit v závěrečné zprávě, je také doporučení pro pracovní rehabilitaci nebo možnost podporovaného nebo chráněného zaměstnání.

V rámci procesu ergodiagnostiky mají vyšetření od jednotlivých odborníků interprofesního týmu své nezastupitelné místo včetně ergoterapeutického vyšetření.

Ergoterapeut provádí s klientem vstupní rozhovor zaměřený na získání údajů o získaném vzdělání klienta, o jeho pracovních zkušenostech (plných úvazcích, vedlejších úvazcích, brigádách), odebírá sociální anamnézu, orientačně hodnotí úroveň kognitivních funkcí pomocí screeningových testů, hodnotí schopnost provádět aktivity denního života, funkční motoriku horních končetin, zjišťuje zájmy a zvyklosti klienta, jeho denní a týdenní režim, povinnosti během týdne, návyky, představy o potenciální práci a další nezbytné údaje.

Následně ergoterapeut pomocí různých testových metod nebo modelových činnosti provede funkční diagnostiku a sestaví rehabilitační plán a na závěr celého procesu sepíše závěrečné hodnocení a zprávu.

Ergoterapeuti v hodnocení využívají odebírání anamnézy, aspekci, cílené pozorování, dotazníky a standardizované testy.

Jak bylo zmíněno výše, v současné době se využívají metodiky doporučené na základě projektu PREGNET, tzn. Metodiky základní, které patří do povinné výbavy pracoviště.

Patří sem šetření kontaktním pracovníkem, odebrání pracovně-sociální anamnézy sociálním pracovníkem či ergoterapeutem, vstupní vyšetření lékařem, základní vyšetření ergodiagnostikem-ergoterapeutem a fyzioterapeutem, kazuistická konference a zhotovení Závěrečné zprávy ergodiagnostiky lékařem.

Z konkrétních dotazníků a testových metod sem řadíme:

• Activity Matching Ability System (AMAS) – jde o dotazník, který porovnává schopnosti uchazeče s nároky pracoviště; obsahuje 78 otázek, zjišťuje subjektivní pocity pacienta a jeho podmínky pro práci.
• WHO DAS II – dotazník kvality života, který obsahuje 6 domén: porozumění a komunikace, mobilita, sebeobsluha, vztahy s lidmi, životní aktivity (domácnost, práce, škola), účast (participace) ve společnosti.
• Barthel Index – vyšetření aktivit denního života, které nepokrývá kognitivní funkce, sociální interakci ani instrumentální aktivity denního života; indikuje míru asistence.
• Index instrumentálních aktivit denního života (i ADL) – doplnění k Indexu Barthelové, hodnotí instrumentální aktivity denního života (telefonování, doprava, nakupování, vaření, domácí práce, práce kolem domu, užívání léků, finance).
• Struktura dne – zjišťuje denní režim klienta po celých 24 hodin, zohledňuje oblasti spánku, povinností, jídla, hygieny, práce a volného času.
• Dotazník zájmů – zjišťuje, jak často klient vykonává určitou činnost a výsledkem je souhrn aktivit, o které se klient zajímá.
• Sebehodnocení bolesti (projekční sebehodnocení a VAS) – jde o autoprojekční záznam bolesti pacienta.
• Vyšetření čití – jde o dotazník, který zaznamenává hluboké a taktilní čití. Součástí je mapa těla a horní končetiny.
• Pracovní křivka podle Emila Kraepelina a Richarda Pauliho – objektivní hodnocení množství součtů za časovou jednotku. Tento test trvá 30 minut.
• Jebsen-Taylorův test – jde o test funkční motoriky ruky, který hodnotí hrubou i jemnou motoriku. Simuluje určité aktivity denního života.
• Purdue – Pegboard model #32020 – test jemné motoriky, který je zaměřený na práci v továrně, a sleduje se výkon práce rukou za určitou jednotku.
• Dynamometrie JAMAR – měří sílu stisku ruky na různých úrovních (má 5 roztečí).
• Isernhagen Work System (IWS) – vyšetření pracovních schopností pacienta, zjišťuje indikaci pacienta k fyzické práci (manipulace s břemenem); obsahuje 29 subtestů; probíhá ve dvou za sebou jdoucích dnech a trvá přes 6 hodin. Obsahuje PACT test – sebehodnotící dotazník fyzických schopností.
• Loewenstein Occupational Therapy Cognitive Assessment (LOTCA) – tento test identifikuje problémy u kognitivních funkcí pacienta po poranění mozku; obsahuje 25 subtestů (testy cílené na orientaci, zrakovou percepci, prostorovou percepci, visuo-motorickou organizaci, myšlení apod.).
• Modelové činn,osti – nejčastěji jsou využívané modelové činnosti pro zaslání balíčku, příprava kávy a sáčkové polévky, přepis textu, práce na zahradě, práce v textilní dílně.

Metodiky doporučené, které nejsou v základní výbavě pracoviště, avšak jejich zajištění je povinné v případě potřeby (např. smluvně s externisty). Jsou závislé na indikaci lékaře a jedná se o vyšetření dalších odborníků, např. psychologem, logopedem, očním lékařem, psychiatrem nebo provedení ergometrie a dalších vyšetření.

Metodiky speciální, které jsou volitelnou výbavou pracoviště podle jeho zaměření nebo pomáhají řešit rozporuplné závěry z metodik základních a doporučených. Nenahrazují v žádném případě základní metodiky. Patří sem např. odborné vyšetření lékařem specialistou nebo další doplňkové testy, jako je např. Předpracovní hodnocení podle Jacobsové (JPSA) – screening pracovních dovedností zaměřený na osoby s mentálním postižením; obsahuje testy na administrativu i manuální činnosti [Švestková, Svěcená et al., 2013].

DISKUSE A ZÁVĚR

Přestože ergodiagnostika není pro Českou republiku novým oborem, objevují se i v současnosti problémy v praxi, které pramení z různorodosti a nejednotnosti v prováděných metodikách. Neustálým problémem je fakt, že mnoho testů není standardizovaných na českou populaci a jejich provedení a vyhodnocení není vždy zcela jasné. Z toho pak pramení odlišnosti provádění jednotlivých testů v různých centrech, a tedy i odlišnosti výsledků u stejného pacienta. Vzhledem k tomu, že se jedná o standardizované testy a způsob jejich provádění by měl být jednotný, v praxi se to však ne vždy uskutečňuje. Přestože v současné době je v České republice již 13 ergodiagnostických center, jejich využití a fungování je zcela odlišné. Liší se kraj od kraje a centrum od centra. Vzhledem k tomu, že se liší i možnosti jednotlivých center, které pramení z lokálního umístění, díky kterému má každé centrum odlišné možnosti a na to také projekt PREGNET myslel. Autorky považují za důležité, aby bylo umožněno v rámci ergodiagnostiky klientovi psychodiagnostické vyšetření, které mnohdy určí možnosti pacienta z hlediska kognitivních schopností, avšak psychodiagnostika je v rámci PREGNETu určena do doporučených metodik. Pramení to z toho, že v okrajových a periferních částech republiky je velkým problémem personální vybavení. Na některých pracovištích se potýkají s tím, že nemají k dispozici ani sociálního pracovníka, a již vůbec ne klinického psychologa. Projekt PREGNET se proto snažil povinnost základních metodik uspořádat tak, aby byly pro daná centra dostupnější. V současné době se však povedlo jasně stanovit úhradu ergodiagnostických vyšetření, kdy ceníky jednotlivých metodik jsou uvedeny ve věstníku MPSV [Věstník MZČR, 2015]. Úhrada ergodiagnostiky byla vždy ožehavým tématem a dlouhodobě nebyla vyřešena.

Ačkoli jsou ergodiagnostické metodiky v současné době jasně determinované, stále se odborníci v praxi potýkají s některými nedořešenými situacemi. Problémem v praxi může být nejednotný výklad testování, pokud na pracovišti dojde k personální obměně a tamní odborní pracovníci neprojdou školením, jako tomu bylo u všech původních účastníků projektu. Dalším problémem je absence standardizace testů pro českou populaci, kdy splnění norem, např. u testu Purdue Pegboard model 320 20, je náročné i pro zdravého jedince. Autorky si to vykládají tak, že test simulující práci v továrně vychází z americké standardizace, která má velké požadavky na splnění normy. Autorky by jako vhodné viděly stanovení metodického centra pro ergodiagnostiku, které by se zaměřilo na aktualizaci testových metodik, organizaci setkávání zástupců jednotlivých center a metodické vedení napříč celou republikou, díky čemuž by se dosáhlo jednotnosti provedení hodnocení. Taktéž by toto mohlo pomoci k vyřešení problematických situací, např. když v současné době již některé testy nejsou na obchodním trhu k dostání. Metodické centrum by mohlo také vyřešit situaci s případným vznikem potenciálních dalších ergodiagnostických center. V tuto chvíli terminologie ergodiagnostického centra není podchycena v legislativě a nikde není stanoven postup, jaký má zájemce o vznik ergodiagnostického centra postoupit. Toto je určitě dluh, na kterém by mělo být v legislativě také zapracováno. Bohužel s nedávným úmrtím výrazné osobnosti na poli ergodiagnostiky, prof. Olgy Švestkové, která za ergodiagnostiku a pracovní rehabilitaci bojovala, bude tato situace pravděpodobně ještě nějakou dobu nedořešena.

Základní metodiky jsou v této chvíli určeny pro lidi s fyzickým deficitem, jsou však některé cílové skupiny, na které základní metodiky nelze příliš aplikovat. Jde např. o skupinu psychiatrických pa-cientů. Pokud už takový pacient dorazí na vyšetření, je většinou schopný úspěšně provést testování, protože se nevyskytuje v akutní atace. Nejčastějším závěrem pak je kontaktovat psychiatra. Další nedořešenou skupinou jsou pacienti s míšní lézí, pro které funkční testování v základních metodikách není příliš aplikovatelné. Do budoucna by stálo za úvahu, zda by nebylo tedy vhodné metodiky postavit podle hlavních cílových skupin podle poškození, např. kategorie pro pacienty fyzicky postižené, psychicky postižené, mentálně postižené, pacienty s míšní lézí, pacienty po poranění mozku apod. V zahraničí se objevují ještě i další metodiky, jako je test VALPAR. [Musgrave 2011].

Zároveň se objevují studie, které zdůrazňují motivaci klienta pro práci, kdy mnohdy nejsou podstatné negativní výsledky ergodiagnostiky, ale vůle pacienta pracovat a chtít dělat určitou činnost. I v českém prostředí by proto k motivaci v rámci ergodiagnostického hodnocení mělo být přihlédnuto [Kee-hong et al., 2013].

Výše popsané nedostatky a celá pracovní rehabilitace i ergodiagnostika se potýkají v praxi s mnoha problémy a nejsou ideálním systémem, přesto je přínosná a mnohdy efektivní, protože dokáže klientovi ukázat směr, jakým se má začít ubírat, aby to pro něj bylo co nejoptimálnější a aby byl schopen se v ideálním případě uplatnit na trhu práce. I pro pracovníky Úřadu práce je to pomocný nástroj, který jim ukáže i schopnosti pacienta, nejen jeho limitace, jak je v českých krajích zvykem.

Použité zkratky

EQUAL

Čestné prohlášení

Autorky prohlašují, že tento příspěvek nebyl ovlivněn firemními zájmy.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Kateřina Svěcená, Ph.D.

Klinika adiktologie 1. LF UK

Apolinářská 4

128 00 Praha 2

e-mail: katerina.svecena.lf1@seznam.cz