Zaměstnávání osob se zdravotním postižením

Souhrn

Článek podává souhrnný přehled o věcném a právním vývoji statusu osoby se změněnou pracovní schopností a osoby zdravotně znevýhodněné a nástrojích politiky zaměstnanosti sloužících k podpoře zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Klíčová slova:
zaměstnání – trh práce – pracovní schopnost – dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav – změněná pracovní schopnost – osoba zdravotně znevýhodněná – osoba se zdravotním postižením – pracovní rehabilitace – ergodiagnostika – zákon o zaměstnanosti

ÚVOD

Poskytování zvýšené ochrany osobám se zdravotním postižením při jejich zaměstnávání existuje v našem státě již 60 let. Za tím účelem sociální legislativa vymezovala a vymezuje i v současnosti určitý okruh osob se zdravotním postižením, kterým se tato zvýšená ochrana poskytuje.

Historický vývoj

Zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, v ustanoveních §§ 51–60 vymezil, kdo se považuje za osobu se změněnou pracovní schopností (dále též „ZPS“), míru pracovní ochrany osob se ZPS a povinnosti závodů při zaměstnávání občanů se ZPS. Osobami se změněnou pracovní schopností byly osoby, které pro trvalé poškození zdraví měly podstatně omezený výběr zaměstnání. Za osoby se změněnou pracovní schopností se považovaly též osoby, které pro trvalé poškození zdraví, jež nastalo před započetím pravidelné pracovní činnosti, nebo pro vrozené vady, mají podstatně omezený výběr zaměstnání, zejména mládež s těžkými zdravotními vadami po dosažení věku, v němž končí povinná školní docházka. Ustanovení zákona o osobách se změněnou pracovní schopností se vztahovala též na poživatele důchodů, na něž nárok byl podmíněn nepříznivým zdravotním stavem.

Zákon č. 101/1964 Sb. v §§ 67–75 – Péče o občany se změněnou pracovní schopností – obsahoval vymezení občana se změněnou pracovní schopností, pracovní rehabilitace, pracovní uplatnění, sledování vlivu práce na zdravotní stav, zajištění pracovního poměru, povinnosti závodů při zaměstnávání osob se ZPS. Podle § 67 občany se změněnou pracovní schopností byly osoby, které měly pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezený výběr zaměstnání; byli jimi též poživatelé důchodů podmíněných nepříznivým zdravotním stavem, pokud jim jejich zachovaná pracovní schopnost dovolovala pracovní uplatnění.

Zákon č. 121/1975 Sb. v § 83 definoval občanem se změněnou pracovní schopností toho, kdo má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění, popř. přípravy pro pracovní uplatnění; občany se změněnou pracovní schopností byly též poživatelé důchodů podmíněných nepříznivým zdravotním stavem, pokud jim jejich zachovaná pracovní schopnost dovoluje pracovní uplatnění, a v § 88 občany se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením ty, kteří mají mimořádně omezenou možnost pracovního uplatnění (včetně přípravy k němu) a mohou se uplatnit jen ve zcela úzkém okruhu zaměstnání, popř. v zaměstnání za zcela mimořádně upravených pracovních podmínek. Občany se ZPS s těžším zdravotním postižením byli vždy občané, kteří byli uznáni plně invalidními podle ustanovení § 25 odst. 3 písm. d) zákona č. 121/1975 Sb. Uvedenou právní úpravu v podstatě převzal i zákon č. 100/1988 Sb.

V důsledku celospolečenských změn a změn v oblasti sociálního zabezpečení a zaměstnanosti se od roku 1991 zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností stalo obsahem zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Podle § 21 byl občanem se změněnou pracovní schopností občan, který měl pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění, popř. přípravy k pracovnímu uplatnění; občany se změněnou pracovní schopností byli též poživatelé důchodů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pokud jim zachovaná pracovní schopnost dovoluje pracovní uplatnění nebo přípravu pro toto uplatnění. Občanem se změněnou pracovní schopností byl vždy občan, který byl poživatelem částečného invalidního důchodu, nebo byl uznán částečně invalidním, i když mu nevznikl nárok na částečný invalidní důchod, nebo mu vznikl nárok na částečný invalidní důchod, avšak tento důchod se pro souběh s příjmem z výdělečné činnosti nevyplácel. Občan se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením byl občan, který má mimořádně omezenou možnost pracovního uplatnění včetně přípravy k němu a může se uplatnit jen ve zcela úzkém okruhu zaměstnání, popřípadě v zaměstnání za mimořádně upravených pracovních podmínek. Občanem se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením byl vždy občan invalidní, který je schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek, a občan, který se může pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav připravovat na budoucí povolání jen za zcela mimořádných podmínek. Občané, na které se nevztahovalo ustanovení odstavců 2 a 4 § 21, se stali občany se změněnou pracovní schopností, popř. občany se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením, jen na základě rozhodnutí příslušného státního orgánu. Zákon občany starší 65 let nepovažoval za občany se ZPS.

SOUČASNÝ STAV

V zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, došlo vzhledem k měnícím se podmínkám na trhu práce a potřebám osob se zdravotním postižením k nahrazení kategorie osoba se změněnou pracovní schopnosti osobou zdravotně znevýhodněnou. Podle § 67 odst. 1 zákona o zaměstnanosti se fyzickým osobám se zdravotním postižením (dále jen „osoby se zdravotním postižením“) poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce. Podle § 67 odst. 2 osobami se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány:

a) invalidními ve třetím stupni (dále jen „osoba s těžším zdravotním postižením“),
b) invalidními v prvním nebo druhém stupni,

nebo

c) zdravotně znevýhodněnými (dále jen „osoba zdravotně znevýhodněná“).

Podle § 67 odst. 3 osobou zdravotně znevýhodněnou je fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat, jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu; osobou zdravotně znevýhodněnou však nemůže být osoba, která je osobou se zdravotním postižením podle odstavce 2 písm. a) nebo b).

Podle § 67 odst. 4 se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro účely tohoto zákona považuje zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, a tím i schopnost pracovního uplatnění.

Podle § 67 odst. 5 skutečnost, že je osobou se zdravotním postižením, dokládá fyzická osoba:

a) posudkem nebo potvrzením orgánu sociálního zabezpečení v případech uvedených v odstavci 2 písm. a) nebo b),
b) potvrzením nebo rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení v případě uvedeném v odstavci 2 písm. c).

Podle § 67 odst. 6 se za osoby se zdravotním postižením podle odstavce 2 písm. b) považují i fyzické osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení posouzeny, že již nejsou invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne tohoto posouzení.

Existence institutu osoby zdravotně znevýhodněné byla v období od ledna 2012 do prosince 2014 dočasně zrušena. Zákonem č. 136/2014 Sb. byla kategorie osoby zdravotně znevýhodněné s účinností od 1. 1. 2015 znovuobnovena.

STATISTICKÉ ÚDAJE

V České republice neexistuje jednotná evidence osob zdravotně znevýhodněných; kvalifikované odhady z provádění státní politiky zaměstnanosti a z oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením udávají, že v současné době může být v ČR cca 40 tisíc osob se statusem osoby zdravotně znevýhodněné. Stávající právní úprava OZZ přispívá k zajištění jistot osob se zdravotním postižením na trhu práce, podpoře jejich zaměstnávání a podpoře jejich zaměstnavatelů.

Ze statistického sledování z činnosti lékařské posudkové služby sociálního zabezpečení vyplývá, že v prvních letech účinnosti zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, o status OZZ žádalo poněkud více osob než v současnosti. Lze mít za to, že uvedený vývoj může částečně souviset s demografickými změnami, se změnami na trhu práce a měnícími se pracovními podmínkami, kdy nové postupy, technologie a změny pracovního prostředí umožňují bezproblémové pracovní uplatnění řady osob s lehkým až středním stupněm disability bez potřeby uznání OZZ a zvýšené ochrany na trhu práce.

V roce 2007 bylo uznáno cca 16 tis. osob osobou zdravotně znevýhodněnou (dále jen „OZZ“). Nejčastějším důvodem k uznání OZZ byly nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně – tvořily 40 % všech příčin uznání OZZ. Na druhém místě byly nervové choroby – 13 % uznání OZZ, dále byly nemoci oka a oční adnex – 7 % a nemoci dýchacího soustavy – 6 % uznání OZZ. Poruchy duševní a poruchy chování byly pátou nejčastější příčinou uznání OZZ a činily 5 % ze všech případů. V kapitole nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně byly nejčastějším důvodem k uznání OZZ dorzalgie, které činily 2 435 případů (38 % v dané kapitole), pak artróza kyčle – 907 případů (14 %), dále skolióza páteře – 488 případů (7,6 %), onemocnění jiných meziobratlových plotének – 476 případů (7,4 %) a artróza kolenního kloubu – 336 případů (5 %). V kapitole nemocí nervové soustavy byla nejčastějším důvodem k uznání OZZ epilepsie – 790 případů (43 % v dané kapitole). Z celkového pohledu tvořila epilepsie 5 % všech důvodů k uznání OZZ. U nemocí oka a očních adnex byly nejčastějším důvodem k uznání OZZ poruchy refrakce a akomodace – 322 případů (29 %), dále slepota a slabozrakost – 352 případů (32 %) a poruchy vidění – 203 případů (18 %). U poruch duševních a poruch chování byla nejčastějším důvodem k uznání OZZ lehká mentální retardace – 345 případů (40 %).

V roce 2016 bylo uznáno cca 6 tisíc OZZ. Nejčastějším důvodem k uznání OZZ jsou dlouhodobě nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně, které tvořily 48 % příčin uznání OZZ, tj. téměř polovinu případů. Na druhém místě mezi příčinami byly nemoci nervové soustavy – tvořily 10 % důvodů uznání OZZ. Poruchy duševní a poruchy chování byly třetí nejčastější příčinou uznání OZZ, tvořily 8 % příčin uznání OZZ. Na dalších místech byly poranění, otravy a některé jiné následky vnějších příčin a nemoci oběhové soustavy – shodně cca 5 %. U nemocí svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně byly nejčastějším důvodem k uznání OZZ dorzalgie – 1 338 případů (47 % v dané kapitole), dále onemocnění jiných meziobratlových plotének – 347 případů (12 %), pak artróza kyčle – 192 případů (6,7 %) a artróza kolenního kloubu – 170 případů (6 %). U nemocí nervové soustavy byla nejčastějším důvodem k uznání OZZ epilepsie – 206 případů (34 % v dané kapitole). Z celkového pohledu tvořila epilepsie 3,4 % všech důvodů k uznání OZZ. V kapitole duševní poruchy a poruchy chování byly nejčastějším důvodem k uznání OZZ jiné anxiózní poruchy – 132 případů (28 %) a dále lehká mentální retardace – 70 případů (15 %). V kapitole poranění, otravy a některé jiné následky vnějších příčin byly nejčastější příčinou uznání OZZ následky poranění horních končetin – 34 případů (11 %) a v kapitole nemocí oběhové soustavy chronická ischemická choroba srdeční – OZZ byla uznána v 90 případech (29 % dané kapitoly).

PRACOVNÍ REHABILITACE

Důležitým nástrojem v řešení potřeb osob se zdravotním postižením je pracovní rehabilitace. Ta je vymezena v § 69 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jako souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání pro osoby se zdravotním postižením. Jejím cílem je usnadnění vstupu osob se zdravotním postižením na otevřený trh práce a udržení stávajícího zaměstnání u osob, které kvůli zhoršení zdravotního stavu již nejsou schopny vykonávat svoji dosavadní profesi. Realizaci pracovní rehabilitace zajišťuje Úřad práce ČR ve spolupráci se zaměstnavateli, vzdělávacími zařízeními, neziskovými organizacemi, lékaři a zdravotnickými zařízeními, a hradí náklady s ní spojené. Pracovní rehabilitace je zabezpečována na základě podané žádosti osobou, která má právo o pracovní rehabilitaci požádat. Uskutečňuje se podle individuálního plánu pracovní rehabilitace, který Úřad práce ČR sestaví společně s účastníkem pracovní rehabilitace v souladu s jeho potřebami, možnostmi, schopnostmi a zdravotní způsobilostí. Individuální plán pracovní rehabilitace obsahuje mimo jiné i jednotlivé formy pracovní rehabilitace a je ve své podstatě harmonogramem naplňování dohodnutého postupu směřujícího k pracovnímu uplatnění.

O poskytování pracovní rehabilitace může na Krajské pobočce Úřadu práce požádat osoba se zdravotním postižením vymezená v § 67 odst. 2 a § 69 odst. 5 zákona o zaměstnanosti, tj. osoba, která je orgánem sociálního zabezpečení uznána invalidní v prvním, druhém nebo třetím stupni nebo osoba zdravotně znevýhodněná, nebo osoba, která je uznána dočasně práce neschopnou, a pracovní rehabilitaci jí doporučil ošetřující lékař, nebo osoba, která v rámci kontrolní lékařské prohlídky přestala být invalidní a pracovní rehabilitaci jí doporučila okresní správa sociálního zabezpečení, nebo osoba, která byla orgánem sociálního zabezpečení posouzena, že již není invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne tohoto posouzení. Pracovní rehabilitace může být poskytována různou formou, a to jako poradenská činnost, zprostředkování zaměstnání, teoretická a praktická příprava pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, která zahrnuje přípravu na budoucí povolání, specializované rekvalifikační kurzy, přípravu k práci, popř. další typy aktivit dle potřeb účastníka. Příprava k práci je vymezena v § 72 zákona o zaměstnanosti. Pomocí přípravy k práci je osoba se zdravotním postižením zapracovávána na vhodné pracovní místo. Účastník pracovní rehabilitace tak získá znalosti, dovednosti a návyky nutné pro výkon zvoleného zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Příprava k práci může trvat nejdéle 24 měsíců a provádí se na pracovištích zaměstnavatele, na chráněných pracovních místech právnické nebo fyzické osoby, nebo ve vzdělávacích zařízeních. Specializované rekvalifikační kurzy jsou blíže upraveny v § 74 zákona o zaměstnanosti, mohou být za účelem budoucího pracovního uplatnění osoby se zdravotním postižením organizovány Úřadem práce ČR, který uzavírá s účastníkem pracovní rehabilitace písemnou dohodu. Po dobu konání těchto kurzů náleží osobě se zdravotním postižením (pokud nepobírá dávky nemocenského pojištění, starobní důchod nebo mzdu nebo náhradu mzdy) podpora při rekvalifikaci, a to i v případě, že není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, detailněji řeší problematiku pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením, zejména pak individuální plán pracovní rehabilitace, druhy nákladů hrazených Úřadem práce na zabezpečení pracovní rehabilitace a další skutečnosti, jako např. problematiku chráněného pracovního místa, druhy nákladů chráněného pracovního místa, příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném místě, výpočet průměrného ročního přepočteného počtu zaměstnanců a výpočet plnění povinného podílu, poradenskou činnost, příspěvky v rámci aktivní politiky zaměstnanosti a sdílené zprostředkování zaměstnání.

ERGODIAGNOSTIKA

Ergodiagnostika má svébytné místo v práci Úřadu práce při  řešení zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Představuje funkční zhodnocení psychosenzomotorického potenciálu jednotlivce pro potřeby pracovní rehabilitace, zprostředkování zdravotně přiměřeného zaměstnání, vhodné rekvalifikace při volbě, změně nebo udržení zaměstnání, úpravě pracoviště apod. Ergodiagnostiku provádějí poskytovatelé zdravotních služeb, tzv. ergodiagnostická pracoviště, kterých je zatím v České republice 13, a to prostřednictvím různých odborníků – lékařů, ergoterapeutů, fyzioterapeutů, psychologů aj., zpravidla na vyžádání Úřadu práce. Uvedená centra vznikla a byla vybavena v rámci projektu RAP a Pregnet. Nejčastějšími metodikami ergodiagnostiky jsou AMAS – Activity Matching Ability Systém, WHODAS-II – The World Health Organisation Disability Assessement Schedule II, BI – Bartel index, iADL – instrumenatl Activity of Daily Living, dotazníky struktury dne a zájmů, sebehodnocení bolesti, vyšetření čití, pracovní křivka dle Kraepelina a Pauliho, Jebsen – Taylor test, Purdue – Pegboard test, dynamometrie JAMAR, IWS – Isernhagen Work System, LOTCA – Lowestein Occupation Terapy Cognitive Assesment, modelové činnosti, které se považují za tzv. základní metody ergodiagnostiky. Doporučenými metodami jsou psychodiagnostika, ergometrie, spirometrie, logopedické vyšetření, oční, audiologické nebo psychiatrické vyšetření a další odborná vyšetření s využitím testu RBMT – River Meat Behavioral Memory Test, MMSE – Mini Mental State Examination, předpracovní hodnocení podle Jacobsové, FIM – Functional Independence Measures, ONO testu, COMP, dotazníku schopností zvládat problémy nebo všeobecného kancelářského testu. Výstupem ergodiagnostiky je závěrečná zpráva s vyhodnocením zjištěných skutečností ve vztahu k schopnostem pracovního uplatnění konkrétního jedince.

ZÁVĚR

To, že jedinec má „určitý rozsah a kvalitu“ svého pracovního potenciálu neznamená, že jsou pro něj dosažitelné a vhodné všechny druhy zaměstnání, prací, výdělečných činností. Pracovní uplatnění má své hranice dané rozsahem pracovního a kvalifikačního potenciálu a zdravotní přiměřeností, respektive vhodností vykonávané práce a situací na trhu práce. Pracovní uplatnění tedy závisí nejen na zdravotním stavu, pracovní schopnosti a zdravotní způsobilosti k práci, ale také na kvalifikaci, motivaci a postojích konkrétního jedince a na situaci na trhu práce. Dlouholetá právní úprava politiky zaměstnanosti se specifickou úpravou zaměstnávání osob se zdravotním postižením a nástroji aktivní politiky zaměstnanosti cílí na potřeby osob se zdravotním postižením a na podporu jejich zaměstnávání a udržení na trhu práce.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Alena Zvoníková

Česká společnost posudkového lékařství ČLS JEP

Ruská 85

100 05 Praha 10

e-mail: posudkove@ipvz.cz