Ze začátků zdravotního pojištění

Úvod

(J. Gebhart)

Autorku znají snad všichni starší lékaři VZP z období jejího působení na ústředí a posléze všichni účastníci kurzů Subkatedry revizního lékařství, kde řadu let působila. V řadách aktivit byla „spiritus movens“ a jako taková byla zárukou jistoty.

Její zájem o zdravotnictví byl vyvolán rodinou i společností, která si práci ve zdravotnictví tehdy vysoce cenila. Vystudovala střední zdravotnickou školu – obor dětská sestra. Její nadání i hluboký zájem ji přiměly k podání přihlášky na lékařskou fakultu. Ta jí byla doporučena zaměstnavatelem až po roční praxi v kojeneckém ústavu, protože byl v té době nedostatek zdravotních sester. Zkoušky úspěšně složila, ale bylo ji doporučeno, aby absolvovala tzv. nultý ročník. Jako mladá, bystrá a půvabná žena nebyla stranou zájmu mužů a při její vnímavosti navázala svůj osudový vztah. Dilema vyřešila sňatkem.

Odstěhovala se za manželem do Prahy, studium medicíny oželela, ale zájem o zdravotnictví neochabl. Dále se vzdělávala, samostatně i v kurzech. Pracovala v dětské fakultní nemocnici, zažila všechny strasti práce zdravotníka „socialistického zdravotnictví“ ve starých nerenovovaných budovách klinik s pokřivenými mezilidskými vztahy. To však vyvažovala práce s dětmi, které se za vřelý empatický přístup odvděčovaly důvěrou a láskou. Aby mohla pracovat na jednu směnu, nastoupila na místo vedoucí sestry v jeslích. Po dvou mateřských dovolených potřebovala práci na zkrácený úvazek. Přijala proto místo asistentky ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky, který byl nedaleko jejího bydliště. Po sedmi létech, vybavena praxí i vzděláním v administrativních činnostech, nastoupila do právního odboru OÚNZ a po půl roce přešla vést agendu dalšího vzdělávání a organizovat je. Sama se dále vzdělávala jak v oblasti vzdělávání dospělých, tak i ve zdravotnických dovednostech. Její širší zájmy ji vedly i k absolvování kurzů alternativní medicíny.

Během práce získala sebedůvěru a neformální autoritu, která jí umožňovala přiměřenou autonomii v jednání.

Vždy byla všímavá a vnímavá k vztahům jak mezi lidmi, tak k práci. Řadu svých postřehů popsala v půvabných vzpomínkách, ze kterých uveřejňujeme část týkající se vzniku VZP a činnosti subkatedry revizního lékařství

A začíná vyprávění samotné autorky:

Zakládající člen „strany“

(1991–2005)

V době mého rozhodnutí o odchodu z OÚNZu, mne zaujal inzerát hledající zdravotnické pracovníky pro vznikající VZP. Neváhala jsem ani na okamžik a raději nežli písemný kontakt jsem zvolila osobní návštěvu.

Úsek zdravotní péče, který nábor prováděl, se nacházel v nejvyšším patře paláce Adrie. Jediný přístup do něj byl prostřednictvím páternosteru, kterému jsem se do této doby v panické hrůze vyhýbala. Bleskově jsem si vyhodnotila stávající situaci ve prospěch nového zaměstnání a s ním i nové výzvy a do výtahu vkročila.

Nově vznikající útvar sídlil ve 2 kancelářích. Základ tvořila mladá vedoucí, lékařka obdařená výbornými medicínskými, ale i matematickými znalostmi, její 2 bývalé spolužačky z gymnázia, nyní inženýrky a administrativní pracovnice, známá jedné z nich. Jedna na druhou se mohly absolutně spolehnout, což bylo pro začínající rozjezd instituce velmi důležité. K tomuto základu přibyla právnička, další inženýrka a jedna zdravotní sestra.

Můj první kontakt s vedoucí lékařkou byl poněkud chaotický a ve spěchu, kdy mě nadiktovala podmínky, za kterých mohu nastoupit. To vše jsem musela splnit do šibeničních čtrnácti dnů, včetně rozvázání pracovního poměru v OÚNZ.

Hned první den v novém zaměstnání proběhl v plném pracovním nasazení. Mým úkolem bylo připravit podklady pro výběrová řízení na revizní lékaře, zadat inzerát do tisku, oslovit instituce, které se stanou členy výběrových komisí a současně garanty odbornosti svých zástupců.

Do toho všeho se v našich 2 kancelářích střídali již vybraní ředitelé do okresních poboček VZP, právnička s inženýrkou připravovaly podklady pro seznam potřebný k vykazování zdravotní péče a další dvě pak vytvářely programy, které umožní následnou kontrolu. Mezi tím pobíhala, vše kontrolovala a korigovala naše vedoucí. Vše, včetně jídla, dělala za pochodu, s nepostradatelnou cigaretou v ruce. Pracovní doba byla nepřetržitá, tedy i v noci. Vše muselo být připraveno na datum 1. 1. 1992, oficiální vznik a fungování VZP.

Krátce před tímto datem se náš úsek přestěhoval do budovy ředitelství. Mým úkolem zůstal i nadále výběr revizních lékařů a následně i nelékařů a jejich vzdělávání. Během čtrnácti let, strávených ve VZP, jsem získala mnoho nových přátel, měla možnost nejen vidět, ale i seznámit se se špičkovými odborníky našeho zdravotnictví. Dále jsem vystřídala několik vedoucích, absolvovala více než 10 stěhování do jiných prostor a ve své funkci dosáhla vrcholu. Toho bych nedosáhla bez svých 2 nejvýraznějších vedoucích. Tím prvním byla má přijímající, nikdy se nezastavující lékařka. Od samého začátku jsme měly k sobě vztah vzájemného respektování a uznání. Bohužel, pracovní tempo lékařky nezůstalo bez následků na jejím zdraví a přivodilo ji trvalou invaliditu.

Druhým výrazným vedoucím byl lékař, v něčem připomínající mou předchozí vedoucí, ale i mého vedoucího z výzkumného ústavu. I on byl velmi inteligentní, vzdělaný, odborník ve svém medicínském oboru, obdařený i darem nejen mluveného, ale i skvělého písemného projevu, se zájmem o vše nové, tedy i výpočetní techniku a vymýšlení fungujícího revizního systému. S nezbytnou cigaretou byl všude přítomný. Vyžadoval rychlé plnění jím zadaných úkolů. Nesplnění nebo nepochopení provázely „hromy a blesky“. Přesto jsme si k sobě brzy našli stejný vztah, jako tomu bylo u jeho předchůdkyně.

Bohužel, po jeho odchodu do soukromého sektoru, jsem se již s podobně charismatickými vedoucími nesetkala.

Po dvouletém přesluhování, znechucena dalším vývojem v „mé“ organizaci, jsem odešla do starobního důchodu.

Brigáda, která se poněkud protáhla

(2007–2012)

Krátce po odchodu do důchodu jsme s manželem změnili i své bydliště a já si velmi pomalu začínala zvykat na svou „nepotřebnost“. Naštěstí nás zaměstnávalo vybavování nového bytu. Bohužel, prudké střídavé pohyby hlavy při dolaďování detailů při instalaci bytových doplňků, mi vyvolaly silné závratě a nestabilitu. V okamžiku, kdy jsem se cítila nejhůře, mi zavolal můj bývalý vedoucí z VZP, který stále vedl a vede Subkatedru revizního lékařství v  IPVZ. Lékař, který mu zde zajišťoval vzdělávací agendu, náhle zemřel a on za něj potřeboval urychleně sehnat náhradu. Slíbil, že pokud nastoupím alespoň na 4 měsíce, uvede mou páteř do původního stavu. Tuto nabídku nebylo možné odmítnout. Svou ozdravnou kúru i nástup do práce jsem zrealizovala do jednoho týdne.

Zatímco ve VZP jsem měla na starosti vzdělávání pouze revizních pracovníků VZP, mé nynější pracoviště vzdělávalo revizní pracovníky všech zdravotních pojišťoven, což je z hlediska fungování revizního systému daleko účinnější a prospěšnější.

Z šéfa, který na nás ve VZP „pouštěl hrůzy“, se po několika letech, během kterých jsme nebyli v kontaktu, stal naprosto jiný člověk. I když ke svému enormnímu pracovnímu vytížení přidal ke svým koníčkům i panoramatické fotografování, byl náš pracovní vztah plný vzájemné důvěry a respektu jeden druhého. Jistě i proto se má brigáda, během které se v IPVZ vystřídalo 5 ředitelů a 4 náměstci, protáhla ze 4 měsíců, na 5 let.

Další životní období chci zaplnit aktivitami, při nichž se nebudu stresovat a přizpůsobovat termínovaným pracovním úkolům.

Jana Křížová