K problematice povinného očkování v první Československé republice

Souhrn

Povinné očkování vyvolává rozdílné reakce nejen dnes, ale kontroverze vzbuzovalo i během existence první Československé republiky (1918–1938), a to jak po stránce organizační, tak po stránce jeho přijímaní nebo naopak odmítání. První zásadní zákon byl přijat již v červenci 1919 (povinné očkování proti neštovicím) a stejně jako dnes se i tehdy proti němu zvedla vlna odporu. Cílem článku je na základě analýzy nevydaných archivních pramenů a sekundární odborné literatury nastínit typy očkování, přiblížit problematiku povinného očkování v první Československé republice (ČSR), jeho zákonného rámce a charakteru státní vakcinační politiky.

Klíčová slova:

infekční nemoci – očkování – první Československá republika – zdravotní stav obyvatel

ÚVOD

Očkování, resp. povinné očkování, vyvolávalo a i dnes vyvolává poměrně zásadní nejen odborné, ale i laické debaty, jak jsme byli svědky v nedávné době v souvislosti s aktuální koronavirovou pandemií. První pokusy očkovat proti neštovicím se objevily již v 18. století (Mary Wortley Montagu a především Edward Jenner) (6). Již na počátku 19. století se některé státy rozhodly pro povinnou vakcinaci. Například v roce 1805 nařídil Napoleon očkovat všechny vojáky, kteří ještě neprodělali neštovice. Očkovací povinnost uzákonily v této době postupně například Bavorsko (v roce 1807), Francie (v roce 1809) nebo Dánsko (1810) (7). Rozvoj vakcín proti dalším infekčním nemocem nastal pak na konci 19. a ve 20. století (24).

V českých zemích proběhly první velmi nesmělé krůčky na poli očkování na konci 18., resp. na začátku 19. století, jednalo se však pouze o lokální počiny jednotlivců. V roce 1803 vydal zemský správní úřad dokument zabývající se pravidly očkování. O 9 let později pak bylo zavedeno povinné očkování v českých zemích, v roce 1821 vydalo České zemské gubernium, vrcholný zemský správní orgán, cirkulární nařízení, jež nařizovalo duchovním, aby informovali o neštovicích, a lékařům nebo učitelům, aby vyvraceli různé předsudky ohledně očkování (7). V červenci 1836 pak vyšel předpis očkování proti neštovicím, který určoval, kdo a případně jak může očkování provádět (32). První Československá republika se rozhodla pro zavedení povinného očkování velmi brzy po svém vzniku, kdy nový stát čelil po skončení válečného konfliktu nárůstu výskytu infekčních chorob (především neštovic a skvrnitého tyfu). Proto byl již v červenci 1919 vydán zákon č. 412 o povinném očkování proti neštovicím (8, 37), výrobou očkovací látky byl ve stejném roce pověřen Státní zdravotní ústav (38), v dubnu 1920 pak vyšlo příslušné prováděcí vládní nařízení (26). V roce 1923 se pak stalo očkování proti neštovicím povinné pro zaměstnance na železnicích a na poštách (28). Na konci dvacátých let 20. století padlo doporučení na ochranné očkování ošetřovatelského personálu ve veřejných léčebných ústavech, konkrétně proti tyfu (30); nutnost se přeočkovat měly i osoby vstupující do lékárnické praxe (36).

Cílem studie je rámcová analýza zákonného rámce a charakteru československé státní vakcinační politiky a faktu přijímání a odmítání očkování jako formy lékařské péče. Autoři se pokusili odpovědět na otázky, jakým způsobem se první Československá republika postavila k organizaci povinného očkování, jak se státní autority vypořádaly s jeho odmítáním, případně, zda se ČSR svým přístupem nějak vymykala dobovým standardům. Záměrem je zjistit, do jaké míry bylo naší společností v období před zhruba 100 lety očkování přijímáno v komparaci s poměrně překvapivou situací v souvislosti s globální pandemií covid-19, kdy jsme byli svědky až překvapivé vlny vzdoru a negativního přístupu k očkování, jakožto elementárního nástroje pro co nejrychlejší zadržení globálního šíření koronaviru v zájmu jak maximální eliminace ztrát na životech, tak i kolektivní odpovědnosti za nejzranitelnější části společnosti.

METODIKA

Práce je založena na analýze převážně dobových zdrojů (nevydané i vydané prameny) i sekundární odborné literatury k dané problematice. Autoři použili při zkoumání problematiky především přímou metodu založenou na studiu a analýze archivních pramenů, kterou zkombinovali s nepřímou metodou založenou na studiu odborné literatury. Při zpracování problematiky pracovali zejména s nevydanými prameny uloženými v Národním archivu v Praze, ve Slovenskom národnom archívu, ve Státním okresním archivu v Prostějově, ve Státním okresním archivu v Náchodě, v Zemském archivu v Opavě, v Archivu města Ústí nad Labem, v Archívu mesta Košice, ve Štátnom archívu v Prešově a ve Spišském archívu v Levoči. Do své historické analýzy zahrnuli rovněž studie z historických odborných časopisů, které se zabývaly zkoumanou problematikou.

VÝSLEDKY A DISKUZE

Situace po skončení první světové války nahrávala šíření infekčních nemocí, jejichž zastavení patřilo mezi hlavní priority budovaných základů nového a moderního zdravotního systému. Nově vzniklé Československo se velmi rychle rozhodlo pro zavedení povinného očkování proti pravým neštovicím, neboť se jednalo o velmi nebezpečnou nemoc. Očkování se v této době dělilo na preventivní (aktivní imunizace) a terapeutické (pasivní imunizace). První typ se týkal ochrany před neštovicemi, spálou, tyfem atd., druhý typ se používal při očkování proti záškrtu, spále, tetanu atp. Již první předlitavský zdravotní zákon z roku 1870 určoval, že očkování řídila státní správa (5). Výše zmiňovaný zákon z července 1919 hovořil jasně o povinnosti očkovat všechny děti v kalendářním roce, kdy dosáhnou 1 roku, a přeočkovat je v kalendářním roce, kdy jim bude 7 a 14 let. Druhý významný bod spočíval v nutnosti očkovat všechny lidi bez ohledu na věk tam, kde se vyskytne hrozba nákazy neštovic (25). I když bychom mohli předlitavské zákonodárství označit za o něco pokrokovější oproti zalitavskému zákonodárství, v případě zavedení povinného očkování proti neštovicím bychom však mohli konstatovat pravý opak. Zatímco se totiž v Předlitavsku do konce Rakousko-Uherska nepodařilo povinné očkování uzákonit, v Zalitavsku, tj. v Uhersku, bylo povinné očkování proti neštovicím uzákoněno již prvním tamním zdravotním zákonem vydaným v roce 1876 (9).

Z hlediska vlastního postupu bylo nutné vyhotovit soupisy očkovaných dětí, a to na základě podkladů z matričních a školních seznamů, které měly obsahovat jméno, příjmení, datum narození, ulice a číslo domu, zaměstnání otce (i zemřelého) nebo nemanželské matky. Obce si pak musely příslušné tiskopisy opatřit na vlastní náklady u státní tiskárny v Praze (34).

Již na počátku roku 1920 se pak ve Slezsku objevila zpráva, jež jasně stanovila postup při rozšíření nákazy neštovic, spočívající v izolaci pacientů, kontumaci nakažených osob, povinnosti bez odkladů nahlásit osoby podezřelé z nákazy, nebo zodpovědnosti obcí za provádění zdravotně-policejních opatření. Závěr dokumentu pak hrozil sankcemi těm, kdo by se provinili proti zákonu, a nařídil provedení přeočkování (39). Jak je vidět, první Československá republika, resp. její státní autority, nastavily již od počátku postup jak se s neštovicemi vypořádat, neváhaly nařídit přeočkování a pohrozily těm, kdo by se postavil proti liteře zákona. Na druhé straně je třeba uvést, že sami lékaři se moc nehrnuli do vypracování zpráv o proběhlém očkování, a to z důvodu, že za to podle jejich názoru neexistovala adekvátní odměna (40).

Proces očkování pokračoval i v následujících letech (1921 a 1922), materiály ze Zemského archivu v Opavě poskytují podrobné zprávy úředních lékařů o očkovacích akcích, z nichž je patrné, jaké procento dětí se očkování podrobilo a jaké naopak nikoliv. Například v hlučínském politickém okrese se v roce 1921 nedostavilo schválně k vakcinaci 435 dětí (9,1 %) označovaných jako renitenti. Zatímco počet jednoročních dětí dosáhl 102, u sedmiletých se zvýšil na 139 a u čtrnáctiletých na 194 (41). Zpráva lékaře si procento těch, kteří nebyli očkováni, vysvětlila mimo jiné liknavostí místních úřadů a netečností samotných obyvatel, kteří si prý z minula zvykli na aktivní přístup pruské správy. To, že region Slezska patřil mezi oblasti, kde se více akcentoval národnostní princip, svědčí i aktivita poslance za Německou křesťansko-sociální lidovou stranu Felixe Luschky, jenž podle zprávy úředního lékaře vyvolal zbytečné obavy z toho, že očkování nefunguje, což souviselo s tím, že očkoval Čech, nikoliv Němec (41).

Dochované zprávy samotný průběh očkování kritizují jako špatně připravený a ze strany místních samospráv podceněný. Je evidentní, že národnostně smíšená oblast Slezska, resp. severní Moravy, nepatřila z hlediska organizace vakcinace k premiantům, což lze přičíst i širšímu fenoménu odmítání nového státu a jeho vakcinační politiky. Příkladem nešli ani sami obyvatelé, kteří projevovali vůči očkování značnou netečnost, ani někteří lékaři, kteří pozdě dodávali příslušné vyplněné formuláře, což zdůvodňovali nedostatečným ohodnocením odvedené práce.

Povinnost očkování se nevztahovala jen na výše uvedené skupiny obyvatel, ale pro rok 1923 nařídily státní orgány jeho provedení nejen pro lékaře, lékárníky, duchovní správce, porodní báby, ošetřovatele, personál v nemocnicích, ale i pro nosiče mrtvol, zaměstnance čistíren oblečení, pradleny, holiče nebo kočovné umělce. Z hlediska možné nákazy se jednalo o osoby potenciálně vystavené jejímu zvýšenému riziku. Opět neexistovala možnost se vakcinaci vyhnout, v případě odmítnutí hrozil postih podle zákona. Jednalo se buď o pokutu ve výši 10 až 100 korun, nebo o trest vězení v délce od 24 hodin do 8 dnů, při opakovaném porušení pak o pokutu až 200 korun nebo o vězení v délce až 14 dnů (25, 42).

Z výše uvedeného je patrné, že se zodpovědné československé autority rozhodly neponechat nic náhodě a že formulovaly jasnou strategii vůči povinnému očkování nejen dětí; v případě epidemie pak i potenciálně rizikových osob. První roky existence ČSR tedy jasně ukázaly, jak vážně se problematika vakcinace brala a jak stát formuloval svou vakcinační politiku.

Zajímavou stránku povinného očkování představovalo jeho financování. Československá vláda vydala v září 1921 rozhodnutí, podle něhož platil cestovné, diety a odměny za veřejné očkování provedené v letech 1920–1921 stát. Respektive se podle tohoto nařízení měly dorovnat vzniklé rozdíly oproti výlohám hrazeným ze zemského fondu (27). Potřeby očkovat, resp. celý proces hradit, však přesáhly platnost výše zmíněného nařízení, a proto bylo MZd nuceno na konci roku 1923 představit dokument, který rozšiřoval státní platby i pro hlavní očkování provedené v roce 1923. Důležitý aspekt však představovala skutečnost, že se platby týkaly pouze těch lékařů, kteří ještě nebyli převzati státem; pokud se tedy nějaký lékař stal státním obecním nebo obvodním lékařem, odměna mu nemohla být přiznána (10).

Zákon o povinném očkování z roku 1919 platil pouze pro historické České země, jeho platnost pro Slovensko mělo upravit až zvláštní vládní nařízení a jelikož došlo k přijetí normy již v červenci 1919, přirozeně ještě nebylo možné určit jeho platnost pro území Podkarpatské Rusi, resp. podle archivního dokumentu se územím Slovenska rozuměla i Podkarpatská Rus. Pro východní části Československé republiky měly s ohledem na očkování platit § 6 a § 10 zákona článku XXII/1887 o změně kapitoly XIII výše zmíněného zákona čl. XIV/1876 o úpravě veřejného zdravotnictví – § 92 zákon čl. XIV/1876 pak hovořil o tom, že očkování je státní institucí (5). Do předložení a schválení novelizace, jež by platnost zákona vymezila jinak, měla platit jeho původní verze (5, 12). Na Slovensku v roce 1924 vykonávali hlavní veřejné očkování lékaři, kteří byli povinní bezplatně očkovat obyvatelstvo na základě vládního nařízení § 26a ze dne 15. května 1923 č. 24. Sb. z. a. n. (29).

Tuto dichotomii mezi oběma částmi republiky se pokusilo vyřešit ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (MZd), když v roce 1924 navrhlo, aby se prostým vládním nařízením (!) rozšířila platnost jak zákona č. 412/1919, tak i doprovodných nařízení na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Odkazovalo přitom na § 23 zákona č. 412/1919, který o rozšíření platnosti pro Slovensko předpokládal (11). Jednalo se o velmi volný výklad pravidel, který byl pochopitelný bezprostředně po vzniku Československa, ne však v únoru 1924. Na první pohled to celé působí jako snaha MZd usnadnit si práci. Garant procesu unifikace rozdílných zákonů platných v historických Českých zemích a na Slovensku a Podkarpatské Rusi, ministerstvo pro sjednocení zákonů a organizace správy, odpovědělo o 2 měsíce později, a i když hned na úvod konstatovalo, že nemá v principu námitky, následuje několik stran textu s námitkami, a to jak právními, tak politickými nebo finančními. Na závěr pak doporučilo novelizaci zákona č. 412/1919 a úpravu vládního nařízení (11).

Již na počátku roku 1926 byl zaslán hlavnoslužnovským a hlavním městským notářům na Podkarpatské Rusi oběžník, jenž se týkal připravovaného povinného hlavního očkování proti neštovicím. Dokument hovořil o nutnosti dodržet nastavený harmonogram, a to jak z hlediska průběhu očkování, tak z hlediska vyplnění očkovacího operátu. Na závěr pak zazněly věty o nutnosti začít s očkováním ideálně již v dubnu, a to kvůli klimatickým poměrům a vyučovacích odchylkách ve venkovských školách (12).

Území Podkarpatské Rusi se stalo z hlediska očkování předmětem zájmu i o 5 let později, když zemský úřad předložil diagramy s údaji o výskytu záškrtu v letech 1920 a 1930. Jako zásadní byly identifikovány město Iršava a ostatní obce v tomto okresu. „S ohledem na nesporný vzrůst počtu onemocnění v tomto desetiletí doporučuje se, aby byla podniknuta ochranná akce očkováním“, konstatoval dokument ze zemského úřadu pro zemi Podkarpatoruskou v Užhorodě (20). Nejednalo se o ojedinělý případ tohoto onemocnění, jak dokazují informace z dalších oblastí nejvýchodnější části první Československé republiky. To, že se záškrt stal v první polovině třicátých let 20. století faktorem ohrožujícím zdraví dětí, potvrzuje jak výzva podporující ochranné očkování proti této nemoci v počátku roku 1934, kdy se doporučovala vakcinace dětí ve věku 1,5 roku až 9 let, tak obecná propagace očkování proti záškrtu ze strany MZd (35, 33).

Podobně jako záškrt se ve třicátých letech 20. století dostala do popředí otázka ochrany proti tuberkulóze, a to pomocí Calmettovy vakcíny (přesněji vzato se jednalo o vakcínu, již vynalezli Albert Calmette a Camille Guérin a která byla poprvé použita v roce 1921). Materiál Zemského úřadu v Praze navrhl v roce 1933 očkování právě touto vakcínou a doporučil zvážit případné zavedení povinné vakcinace proti tuberkulóze. Je potřeba dodat, že se tento návrh týkal novorozenců ohrožených tuberkulózním okolím (21). Na konci roku 1932 tedy v Československu neexistovalo povinné očkování proti tuberkulóze, nýbrž pouze možnost pro rodičky pocházející z nebezpečného prostředí, aby daly své děti očkovat. Přesto již o rok dříve, v listopadu 1931, povolil přednosta I. porodnické a I. gynekologické kliniky Karlovy Univerzity prof. Josef Jerie vakcinaci přibližně 50 % novorozenců, a to hlavně těch, jejichž matky pocházely z chudých okresů a žily v nevyhovujících sociálních podmínkách. Je třeba dodat, že se mělo jednat o cca 1000 novorozenců a že celá akce měla stát 15 000 Kč. Klinika podle slov jejího přednosty takovou sumou nedisponovala, a proto se s otázkou o pomoc obrátila na ministerstvo zdravotnictví (22).

Pokud šlo o vlastní průběh očkování, tak samotná vakcína obsahovala živé (ale nevirulentní) bacily tuberkulózy a nesměla být starší více než 10 dní. Nebylo tedy možné se jí zásobit, nýbrž se dodávala vždy jen pro jasně určený počet novorozených dětí. První dávka se podávala nejpozději 6. den po narození tak, aby vakcinace skončila nejpozději 10. den života dítěte (jednalo se celkem o tři dávky). U kojenců starších než 6 dní se s očkováním nemělo začínat. Dávka se podávala perorálně, smíchaná s mateřským mlékem. I když se ve vlastním slova smyslu nejednalo o očkování, dobové materiály takto označovaly i perorální podání (23).

Povinné očkování proti neštovicím pokračovalo i ve třicátých letech 20. století. Například zpráva o průběhu hlavního očkování v roce 1934 v okrese Ústí nad Labem konstatovala, že výsledky vakcinace „byly mnohem výhodnější pod vlivem očkovacího zákona, nežli v létech předcházejících“ (4). Z výsledků je patrné, že se procentuální podíly naočkovaných dětí všech tří kategorií (1., 7. a 14. rok života) přes občasné výkyvy nepatrně zvýšily, zatímco počty úmyslně neočkovaných dětí zůstaly více méně stejné. V tomto případě samozřejmě následovalo zahájení trestního řízení (4).

Další infekční nemocí, proti které se v meziválečném období očkovalo, byla spála. Například na konci roku 1927 proběhla vakcinace proti této chorobě v Košicích, kdy podle zápisu o poradě městských lékařů byly nejprve všechny děti prohlédnuty a poté vyloučeny z očkování ty, u nichž se projevily příznaky spály, a dále pak i děti „slabé a neduživé“, kde podle zápisu hrozilo i jejich úmrtí. Očkování proběhlo podle dokumentu v pořádku, ojediněle se však objevily reakce v podobě zvýšené teploty nebo bolesti ramene, do kterého se očkovalo. Ačkoliv panovala proti tomuto postupu počáteční nedůvěra, konstatoval zápis, že se ji podařilo překonat, a naopak chodili noví jedinci, kteří si přáli nechat své děti očkovat. Bod týkající se spály tak mohl být uzavřen sdělením, že se v Košicích nejedná o epidemii, nýbrž pouze se vyskytují ojedinělé případy této nemoci (1).

Případy spály se v Košicích objevily již o 2 měsíce dříve, a proto se městský notářský úřad rozhodl pro propagační akci, která měla obyvatelům ozřejmit, co mají v případě příznaků (teplota, bolesti břicha, bolest v krku, kožní vyrážka) dělat a jak zareagovat. Informační leták varoval členy rodin, ve kterých se nemoc projevila, před návštěvami veřejných míst a hrozil případným postihem při porušení tohoto zákazu; dovoleny byly pouze výjimky za účelem obstarání si potravin. Další rady se týkaly převařování vody, omezení konzumace másla a nevařeného ovoce nebo mytí rukou před každým jídlem (2). O několik dní později vydal notářský úřad další výzvu určenou rodičům, v níž upozornil na nebezpečí infekčních nemocí, konkrétně spály, zdůraznil důležitost očkování jako jasného důkazu pokroku moderní lékařské vědy a ubezpečil, že následky po vakcinaci nejsou nebezpečné, podobně jako při očkování proti neštovicím nebo záškrtu. Dokument dále vyzdvihl proces vakcinace jako zásadní pro zvládnutí některých chorob (3).

Jakkoliv existovaly důkazy o důležitosti, smysluplnosti a užitečnosti očkování, vyskytly se na území první Československé republiky názory, které tvrdily pravý opak. Takové postoje se vyskytly již v červenci 1919, kdy spolek Český Kneipp napsal přímo prezidentu republiky (13). Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy konstatovalo na konci roku 1923, že se podle výkazů z let 1921 a 1922 vyskytl nápadný počet osob vyhýbajících se povinnému očkování. Podle názoru ministerstva se však nejednalo o skutečný stav renitentů, nýbrž se do uvedeného počtu mohli dostat i lidé, kteří na očkování například pouze zapomněli. Zajímavé údaje poskytuje rovněž tabulka 1 udávající počet nahlášených renitentů a zahájených trestních řízení, která jasně ukazuje, že víc jak polovina odmítnutí povinného očkování neskončila zahájením trestního řízení a že podíl skutečně odsouzených byl ještě menší (tab. 2) (14).

V některých okresech dokonce nebylo zahájeno ani jedno trestní řízení, ačkoliv podle statistik obsahovaly značný počet renitentů. Pak podle ministerského materiálu existovaly okresy, kde se vyskytl jednak značný počet omluvených podle § 9 zákona (jednalo se o paragraf, který umožňoval vyhnout se očkování při splnění těchto podmínek – lékařský doklad o předchozím očkování nebo přeočkování nebo možnost, že by očkování ohrozilo zdravotní stav očkovaného) (25) a jednak vysoký počet tzv. nedohledatelných osob. Lze tedy usuzovat, že skutečný počet těch, kteří se k očkování nedostavili, byl ještě vyšší, než uváděly očkovací výkazy. Ministerstvo zdravotnictví dospělo k logickému závěru, že cílem státní očkovací politiky musí být dosažení stavu, kdy bude naočkován pokud možno každý, koho se to týká. Dále navrhovalo, aby úřady postupovaly nesmlouvavě tak, aby se všichni odmítači podrobili (14).

Otázkou samozřejmě zůstává, zda je možné zjistit skutečný stav těch, kteří očkování z nějakého důvodu odmítali, resp. těch, kteří byli pouze neteční nebo liknaví s ohledem na zákon z roku 1919 a vládní nařízení z roku 1920. Zároveň se nesmí zapomenout na faktor národnostního složení, protože některé zprávy z pohraničních okresů nebo okresů s výraznou německou menšinou (např. Mariánské Lázně) ukazovaly na neochotu německých lékařů očkovat. Smířlivý postup proti odmítačům očkování požadovala i některá města s převahou německého obyvatelstva, např. Trutnov nebo Kamenický Šenov (5, 15, 16). Dokument následně pokračuje jasnou výzvou, aby se při přejímání zdravotně-policejní služby státem dosadili na problematická místa lékaři „mající o provádění veřejně-zdravotní služby skutečný zájem“ (17).

Přesto se vyskytli rodiče, kteří vědomě a bez jakýchkoliv pochyb očkování svých dětí odmítali a kteří se dokonce nebáli informovat o svém rozhodnutí samotného ministra zdravotnictví. Důvody pro své stanovisko vysvětlovali zhoubným vlivem očkovací látky, nejednoznačným postojem lékařské komunity nebo prostě považovali vakcinaci za násilí páchané na dětech. Své argumenty pak zakončili prosbou na pana ministra, aby zakročil a aby se odmítání povinného očkování přestalo trestat (18).

Názory odborníků a státní správy na odmítání očkování se více méně shodovaly a tento postup kritizovaly. Člen Státní zdravotní rady Československé republiky prof. Dr. Langer doporučoval nejen nutnost osvěty povinného očkování v podobě filmů, textů v novinách nebo v čítankách pro starší žáky na školách, ale zopakoval i škodlivost infekčních nemocí a důležitost ochrany proti nim. Zároveň podpořil tvrdý postup proti odmítačům očkování (19). Na druhé straně se například na konci dvacátých let 20. století vyskytly názory části odborné komunity, které připouštěly vznik některých nemocí v souvislosti s očkováním proti neštovicím. Krajinský úřad v Bratislavě však konstatoval, že celá záležitost je ve stadiu vědeckého bádání a že dokud se vše nevyjasní, nebylo by vhodné publikovat žádné vědecké závěry (31).

Povinné očkování vyvolávalo a koneckonců i dnes vyvolává odpor několika skupin obyvatel. V období první Československé republiky se jednalo jednak o lidi, kteří hodlali žít v souladu s přírodou a již vakcinaci odmítali jako umělý zásah do organismu, jednak to byli jedinci, kteří z podstaty nevěřili státním autoritám a očkování vnímali jako nepřiměřený zásah stání moci. Třetí aspekt se skrýval v národnostním složení československého státu, kdy některé regiony s výrazně německou menšinou vykazovaly nedůvěru vůči většinovému obyvatelstvu, resp. jeho státní očkovací politice. I zhruba po 100 letech je tedy překvapivě možné s ohledem na uvedené první dva aspekty – klasický národnostní aspekt je v České republice po nuceném odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 minulostí – konstatovat, že se situace v české společnosti prakticky nikterak nezměnila, byť by se vzhledem k nárůstu celkové vzdělanosti společnosti očekával logicky větší respekt jak vůči modernímu zdravotnictví, tak i vůči autoritám státní správy.

ZÁVĚR

První Československá republika přijala velmi rychle po svém vzniku zákon o povinném očkování (červenec 1919, týkal se neštovic), a to dokonce ještě před finálním potvrzením svých hranic. Zákon samotný sice formálně platil pouze pro oblast historických zemí, jeho platnost pro Slovensko (a i Podkarpatskou Rus) mělo určit zvláštní vládní nařízení, a proto ve východní části republiky platily normy bývalého Zalitavska.

Konec první světové války a poválečná situace hrozily zvýšeným výskytem infekčních onemocnění a vakcinace se jevila jako zásadní nástroj, jak tuto hrozbu eliminovat. Očkovat se začalo již od počátku dvacátých let 20. století a vlnovitě se pokračovalo i v následujícím období a následující dekádě. K povinné vakcinaci proti neštovicím se postupně přidaly očkovací akce proti záškrtu, tuberkulóze a spále. Lze tedy konstatovat, že se Československo zařadilo mezi státy, ve kterých se standardně očkovaly děti proti nejnebezpečnějším infekčním chorobám.

Stejně jako v dnešní době se v meziválečném Československu vyskytli odmítači očkování, dobou terminologií nazývaní renitenti. Někteří lidé byli prostě pouze liknaví a nesledovali výzvy k povinnému očkování, ale zcela určitě existovali i tací, kteří vědomě porušovali zákon a odvozená nařízení a již úmyslně nedali své děti očkovat. Zdůvodnění pro své rozhodnutí měli různá, od přírodního stylu života přes otázky svědomí až k negativnímu vlivu vakcíny vpravené do těla svých dětí, tedy stejná jako v současnosti. Státní správa však tehdy podobné postoje jednoznačně z pozice své mnohem vyšší autority odmítala, vyzývala k potrestání těchto lidí, a naopak se snažila osvětově působit na obyvatele a vysvětlovat jim klady moderní a pokrokové lékařské vědy, k nimž očkování bezpochyby patřilo a patří.

Studie je dílčím výsledkem řešení projektu s registračním číslem 20-09470S „Zdravotní systém první Československé republiky v kontextu národnostního a sociálního složení – centrum vs. periferie“ podporovaného Grantovou agenturou České republiky.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:
doc. PhDr. Lukáš Novotný, PhD.
Fakulta filozofická, Západočeská univerzita v Plzni
Katedra historických věd
Sedláčkova 38, 301 00 Plzeň
e-mail: novoluk@khv.zcu.cz