Cestovatel a spisovatel Ing. Miroslav Zikmund oslavil sté narozeniny

Dvojice cestovatelů Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund patří určitě k nejznámějším autorům cestopisných publikací u nás. Druhý z této dvojice – Ing. Miroslav Zikmund – se narodil před 100 lety 14. února 1919 v Plzni. Jeho otec byl zaměstnancem Československých drah. Díky zvláštní jízdence, které podnik uděloval pro rodinné příslušníky, student Miroslav s bratrem procestoval většinu území tehdejší první Československé republiky, byl dokonce i na Podkarpatské Rusi. Po maturitě na Reálném gymnáziu v Plzni nastoupil roku 1938 na Vysokou školu obchodní v Praze, kde se v ročníku seznámil se svým budoucím parťákem Jiřím Hanzelkou, se kterým ho od té doby pojilo velké přátelství. Studia a společné plány na cestu kolem světa překazila druhá světová válka a uzavření českých vysokých škol nacisty. V průběhu války pracoval proto jako pomocník v kanceláři. Ve volném čase se dále vzdělával v ruštině, francouzštině, angličtině a klasické arabštině.

Po válce spolu s Hanzelkou plně rozvinul přípravu plánů a projektu cesty. Po promoci v roce1946 předložili svůj plán ředitelství Tatry v Praze. Jejich projekt se vedení natolik zalíbil, že jim téměř nic nebránilo se po studiích a vojenské službě vydat na cestu.

Jiří Hanzelka (†82) a jeho nerozlučný parťák Miroslav Zikmund tak vyrazili 22. dubna 1947 na slavnou tříletou cestu po Africe a Jižní Americe, to vše v obyčejné Tatře 87. Z této cesty Československý rozhlas odvysílal více než 700 jejich reportáží. Udělali velké množství fotografií, jejichž výběr bohatě doprovodil řadu objemných cestopisů. Byli prvními na světě, komu se podařilo projet autem napříč Afrikou. Na filmový pás zachytili zrození sopky Vovokvabiti a na Kilimandžáro vynesli československou vlajku. Po návratu uspořádali přes 2000 besed. Z obrovského množství fotografií a filmového materiálu poté vznikly cestopisy Afrika snů a skutečnosti (1952), Tam za řekou je Argentina (1956), Přes Kordillery (1957), Za lovci lebek (1958) a Mezi dvěma oceány (1959), 147 krátkometrážních a čtyři celovečerní filmy, několik z nich ve Filmovém studiu Gottwaldov. M. Zikmund se rozhodl usadit se v dnešním Zlíně natrvalo.

Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli oba cestovatelé ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii, navštívili Indonésii, Filipíny a Japonsko a na zpáteční cestě od východu na západ zcestovali Sovětský svaz. Také z této cesty přivezli značné množství fotografického a filmového materiálu, který použili k dalším cestopisům.

V roce 1968 se Miroslav Zikmund postavil na stranu tzv. „reformních komunistů“. To mělo za následek, že v éře normalizace nesměl dále publikovat a účastnit se veřejného života.

V roce 2014 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Na otázku, zda vzpomíná na svoji první cestu, M. Zikmund odpověděl: „Když mi bylo devět, mám jako čtvrťák jeden silný zážitek. S tatínkem jsme cestovali od
nás z Plzně do Lán, poblahopřát prezidentu Masarykovi k 10. výročí republiky.“

Uveďme několik odpovědí z jednoho ze Zikmundových rozhovorů:

Míváte ještě cestovní horečku? Ne, toho jsem se už zbavil. Cestování se člověk naučí. Zůstává už jen strach, abyste dojel na letiště včas. Ale to je normální. Tehdy, když jsme odjížděli na velké cesty, to bylo ovšem jiné.

Nemáte pocit, že to od vás tenkrát bylo skoro drzé, fanfarónské? Ale samozřejmě to tak trochu bylo. Ale já jsem byl drzý už předtím.

Kdy? Předtím byla válka. Právě. Už za protektorátu jsem měl pocit, že musím taky vypadnout ven. Táhlo mě to. V roce 1943 jsem si opatřil falešný průkaz a vyrazil jsem do Alp. Toužil jsem po nich. Mohli mě tenkrát zatknout a popravit.

Stálo to za to riziko? Já jsem toužil po překonávání jakýchkoliv hranic. A Alpy mě táhly jako magnet. Jel jsem tam potom ještě v srpnu 1944. Byla tam spousta italských dezertérů, pátralo se po nich. A já jsem šel klidně na policii v korutanském Celovci a řekl jsem, že nemám kde spát, ať mě nechají přespat ve vězení. Že když budu spát v parku, tak mě seberou.

A nechali? Za krabičku cigaret. A ještě mi zasalutovali. Řekl jsem, že potřebuji brzy ráno vzbudit na vlak, a oni to udělali. Ráno přišli a vzbudili mě zvoněním klíčů od cel.

Těsně po válce plánovat cestu autem přes Afriku a Latinskou Ameriku a USA, to tehdy muselo znít neuvěřitelně. Jak vás to napadlo? Kluci tehdy toužili vystřelit ven. Byla to taková osvobozovací touha oddělit se od rodiny a vidět svět. U nás to patřilo i k profesi, byli jsme komerční inženýři. No, a když se maminka zeptala, do které země pojedeme, řekl jsem, že jich bude víc. A kolik? – ptala se. Tak jsem řekl, že pojedeme kolem světa.

Proč na Vás ty roky vůbec nejsou vidět a proč vám přibývají s takovou důstojnou elegancí? Vysoký věk není zásluha. Je to spíš dar od pánaboha nebo nějakého stvořitele. Je za tím genetický vliv, tatínek se taky dožil vysokého věku. Navíc se starám o zdraví. Cvičím, je tady zahrada, která má 8000 metrů, a na ní mám pět dobrých kamarádů – Kosu, Hrábě, Vidle, Krumpáč a Lopatu.

Oba cestovatelé strávili na cestách 9 a půl roku a navštívili 114 zemí. Z výčtu cestopisů se poněkud vymyká Zvláštní zpráva č. 4. Byla napsána v roce 1964 na základě předchozí cesty po Sovětském svazu, na přímý podnět L. I. Brežněva, generálního tajemníka sovětských komunistů, kopii dostali českoslovenští straničtí a vládní představitelé. Vzhledem k obsahu o sovětském hospodářství byla prohlášena za přísně tajnou a uveřejněna až v roce 1990.

Jejich 18 cestopisů se dočkalo 143 vydání v jedenácti jazycích. Miroslav Zikmund je čestným občanem města Zlína a oběma cestovatelům se dostalo mimořádné pocty, když obdrželi cenu Nadace Pangea, jež se uděluje za mimořádné zásluhy v oblasti ekologie.

Cestám je věnována stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřená 30. listopadu 1996.

Ing. Miroslav Zikmund přijel před 5 lety 28. ledna 2014 do rodného města, aby v Divadle J. K. Tyla shlédl představení Palubní deník Hanzelky a Zikmunda v podání Městského divadla Zlín. I dnes M. Zikmund sleduje dění ve světě a také cestovatelské dokumenty, sám se však už nikam daleko nechystá: „Tyto oči a uši už toho tolik viděly a slyšely, že už nejsem zvědavý.“ K životnímu jubileu plzeňského rodáka proběhla v Plzni také výstava na velkoformátových panelech před Studijní a vědeckou knihovnou. V zoologické a botanické zahradě se 29. ledna otevřelo interaktivní minimuzeum s dokumentačním materiálem a reáliemi z objevných cest slavné dvojice.

Postoj vládnoucí komunistické moci k oblíbeným autorům výborně vystihuje úvodník na přebalu cestopisu Cejlon ráj bez andělů (5), který vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1991:

„Když v roce 1969 vyšel poslední Zikmundův a Hanzelkův cestopisný svazek Světadíl pod Himálajem (nákladem 120 000 výtisků), zůstal nad ním viset Damoklův meč. Co s vytištěnou a svázanou knihou připravenou k expedici, když její autoři nehodlají změnit názor na tanky, které se v srpnu 1968 navalily do Československa? Kdo z ideologů „normalizace“ podepíše rozsudek smrti nad knižním novorozenětem, když pod jeho sto šedesáti tunami praskají podlahy skladů? Který z rozhodčích nad kulturou dá příkaz odvézt do stoupy knihy v hodnotě téměř 9 miliónů korun, když na ně netrpělivě čekají čtenáři předchozích devíti svazků?

A tak národní podnik Kniha ve své „73. připomínce k novinkové expedici 24. týdne“ poskytl prodejnám tuto informaci:

Zikmund – Hanzelka: Světadíl pod Himálajem – uvedení na trh. Ve 24. týdnu novinkové expedice je zařazen výše uvedený titul pouze pro členy Knižnice. Pro volný prodej bude dodávka uskutečněna v měsíci srpnu. Upozorňujeme vedoucí, aby na tento titul nedělali žádné propagační akce ani inzerci. Pokud knihu umístíte ve výloze, nedávejte víc výtisků (pouze jeden!). Titul nebude uveřejněn v Nových knihách ani v rozhlase.

Měla to být labutí píseň nad dílem autorů, jejichž knihy vydané během 17 let (1952–1969) v jedenácti jazycích a v nákladu přes 6 a půl miliónu výtisků dychtivě četli ve své mateřštině čtenáři po celém světě včetně třeba Japonska či Estonska.

Po jednostranném zrušení smlouvy na titul Cejlon – ráj bez andělů, připravený už do sazby, si autoři vydali knihu sami, dokonce ve dvou svazcích a ve dvou vydáních: strojopisně po jedenácti exemplářích, úhrnem 44 bibliofilských svazků včetně fotografií. K jednomu z „výtisků“ se dostal i tehdejší (1975) československý ministr vnitra. „Po obsahové stránce není proti rukopisu námitek,“ prohlásil. „Mohl by okamžitě vyjít, kdyby … kdyby autoři změnili svůj názor na bratrskou pomoc pěti armád v roce 1968 …!“

Autoři svůj názor nezměnili. A tak kniha s autorským vročením 1970 vychází teprve dnes.“ (Pozn.: v roce 1991).

Uveďme krátké ukázky z děl obou autorů:

MALÁRIE (5)

Slunko opět nemilosrdně sálá, louže za táborem mizí jako v deníku; přibývá naděje, že cesta brzo oschne. Sedíme obkročmo na rovníku. Jiří se zapotácel, asi špatně stoupl a kotník si podvrtl; ale to by takhle vrávoral?

„Co je, co se ti stalo?“

„Stalo? Je mi zima,“ zajektal a svalil se v křečích na schůdky dřevěného srubu.

„Chyť se mne kolem ramen, lehneš si do Tatry, odpočineš si.“

Víme to oba: malárie, bahenní zimnice. Směnka podepsaná moskytům při noční stavbě brodu v Habeši je splatná, zaplať …

Nestačí ani tři tlusté přikrývky, to je hrůza, padesát stupňů ve stínu, rovník pod nohama, nestačí tři vlněné přikrývky, musíš vytáhnout z kufru svetry, co teď atebrin nebo chinin?

„Zkus atebrin, dvě tři tabletky, bude ti hned líp.“

Za čtvrt hodiny vyletěla horečka na čtyřicet, všechny pokrývky, košili i tričko dolů, rozpálená střecha Tatry sálá stejně jako čelo a spánky, atebrin se v žaludku neudržel ani pět minut, všechno je venku, řídká žlutá voda, snad je to tak dobře.

Druhý, třetí pokus. Marně.

Studené krůpěje potu se zaperlily Jiřímu ve tvářích. Promodralé kruhy pod očima, celé tělo se škube v křečích, zuby už zase jektají zimou, hned, hned to bude, druhá a třetí přikrývka, svetry.

Nový záchvat, zimnice, horečka, zimnice, horečka …

Potom nastal obrat.

Chinin zůstal v žaludku; tedy přece není nad chinin, starý osvědčený chinin!

Jiřího oči jsou klidné, zdá se, že se trochu usmívají; i tep je klidnější. Dlaň v dlani, je to chlapský stisk ruky.

LEDOVCOVÉ DÓMY POD ROVNÍKEM (5)

Bylo stále ještě deset stupňů mrazu. Nikdy v životě jsme snad neočekávali východ slunce tak dychtivé jako tentokrát. Před pátou hodinou jsme dosáhli jeskyně, která se tu kdysi vytvořila, když žhavá láva stékala s úbočí Kiba. Začalo se pomalu rozednívat. Když jsme vyšli z prudkého ohybu za jeskyní, zastavil se nám úžasem dech. Vpředu se tyčila hrůzná stěna v úhlu nějakých čtyřiceti padesáti stupňů, nekonečné pole poseté drobným kamením, lávou a pískem, který neustále ujížděl pod nohama. Skupina se postupně rozptýlila podle sil. Pokoušeli jsme se každý najít schůdnější cestu, pevnější podklad, který by tolik neujížděl. Pak začalo nebe rychle růžovět, paleta duhově jasných barev se rázem rozlila nad východním obzorem. Po vteřinách bylo možno sledovat prudkou změnu oblohy. Východ hořel úchvatně, neskutečně, jako planoucí step.

Dočkali jsme se východu slunce, ale únava rostla. Někteří členové výpravy začínali usínat vstoje, opřeni o hůl. Byl to nový příznak řídkého vzduchu a následků nedostačujícího spánku předcházející noci. Zvyšovaly se bolesti hlavy. Po každých padesáti osmdesáti krocích jsme vysíleni usedali na zem. Vstávání se země však vyžadovalo úžasného vypětí vůle; měls náhle pocit sladké malátnosti, spánek doléhal stále neodbytněji, dělaly se ti mžitky před očima, mizelo pole lávy i skály vpředu …

Poslední člen výpravy zůstal asi o dvě stě metrů níže a vzdálenost se stále zvětšovala. Zhroutil se několikrát, naprosto vyčerpán, a ležel natažen na suti čelem k zemi, aby nabral opět trochu sil. Bylo nám ho všem líto. Zůstal asi půldruhé hodiny na místě, než sebral trochu sil, aby se mohl s druhým vůdcem vrátit do tábořiště.

Před půl devátou dospěla první skupina k okraji kráteru. V průhledu mezi skalisky se před námi otevřel nádherný pohled na obrovské ledovcové dómy obepínající celý severovýchodní okraj kráteru. Srdce na okamžik přestala bít: konečně jsme stáli tam, kam se upínaly všechny naše smysly po dlouhé dny, podněcovány pevnou vůlí zvítězit. Pocit opojení z vědomí, že námaha nebyla marná. Pocit vítězství.

V jedenáct hodin východoafrického času dne 28. ledna 1948 zavlála nad Kibem československá vlajka. Československá vlajka vlála ve výši šesti tisíc metrů nad mořem, na vrcholu afrického světadílu …

TAK MAJÍ PO SKALPELECH! (2)

Na ortopedické klinice v Praze Na Bojišti odkládal bílý plášť Josef Koryta. Chirurg. Anesteziolog. Pak jednoho krásného dne přistál na Cejlonu a stal se cestovatelem. Začali jsme se dívat na Cejlon jeho užaslýma očima, očima nováčka.

Učarovaly mu tři věci. Předně opice. Pak chlebovník. A potom pilouni. „Kluci, opice!“ vykřikoval s objevitelským nadšením, když jsme v přítmí džungle vyrušili osmsetpětkami stádo makaků a ti pak ledabyle mizeli ve větvích.

Když jsme jednou zastavili, abychom doplnili zásoby ovoce, koupil ohromný chleboň a nemohl se dočkat, až se utáboříme. Honem prostřel na podlaze pojízdné kuchyňky čistý papír, chopil se loveckého nože, odborným pohledem přeměřil operační prostor, jako by počítal, kolik stehů bude potřebovat na zašití, a pak energicky řízl. Byl tak zaujat svou chirurgií, že ani necítil v zádech naše pohledy. Tak. Jozífku, teď řízneš ještě jednou, pěkně do hloubky, a za chvíli se začneš divit, že ti tkáň stiskla skalpel jako magnet. A ne a ne pustit! Teď se zarazil, levačkou si přidržel vzpurného pacienta, dvakrát třikrát zadloubal uvízlým tesákem, lízl si lepkavé tekutiny, obrátil pacienta na záda, popadl druhou dýku a ťal. A řezal. Tempo, rozpůlit, rozčtvrtit, šmik, šmik, honem, než kyslík vykoná své, to by člověk neřekl, jak rychle to tuhne, k jídlu budou asi ta jádra a ne dřeň, kam s nimi? Za pět minut podlehl panice, a to se chirurgovi stát nemá. Zděšeně se rozhlédl, celý zapatlaný, nože ulepené, lžíce jakbysmet, od talíře ji neodtrhneš, co teď? Mezi lokty stiskl skříňku s lékárnou, kotníky pracně odzátkoval lahvičku s lihem, nalil do dlaní, ouha! Lihem se to svinstvo nerozpouští, tak co éter? Taky nic! Benzin taky ne, co si počnu?

„Pepku, to chce kokosový olej a písek. A drhnout.“

„Nic si z toho nedělej, taky jsme to zkusili.“

„A co ten chleboň?“

„Vyhodit! Potřeboval ještě tak týden deset dní dozrát.“

A pak jsme přijeli do Miliddy.

„No, to je nádhera,“ zajásal Pepek a znalecky přejel palcem po pilouní pile, zkoumaje zub za zubem. „Ty bych měl poslat na kliniku, aby měli čím řezat, až se jim pily na ortopedii otupí!“

Rybáři byli nadšeni. Kdypak se jim stane, že někdo projeví zájem o zubaté klády, co se povalují v písku a darmo dělají neplechu! Za čtvrt hodiny byla na pláži pilouních pil celá hromada. Jen vybírat.

Doktor vylezl na střechu, přivázal po balíku pil k zahrádce, ke každé straně jeden. Pily očesávaly stromy, jako by odjakživa krájely ne vodu, ale větve a listí. Dokud pralo slunce, bylo hej. Pak přišly deště, hned nato slunce a zas liják, pily hnily a páchly, ale uklidnilo nás, že po střeše začaly poskakovat vrány, jen ať si dají, vyklovou zbytky masa a bude pokoj. Za čas nám začali lézt po voze velcí zrzaví mravenci a lezli nejen po pilách, ale i do spíže a do lejster.

„Já to všechno vyházím,“ doktor zul sandály, vysoukal se na střechu a spráskl ruce. Pily prožrané od červů, prohnilé, zuby vypadané. Když sáhl na ten svůj poklad, rozpadl se mu v rukou.

„Tak mají na klinice po skalpelech!“

Dne 18. května 2009 se přátelé a příznivci obou cestovatelů sešli v Náprstkově muzeu v Praze. Proběhla zde premiéra výstavy Past na rovníku (3) spolu s autogramiádou stejnojmenné obrazové publikace. Ta zachycuje slovem i obrazem putování obou cestovatelů při druhé cestě z Indie, Srí Lanky (Ceylonu), Nepálu, Indonésie, Japonska a tehdejšího Sovětského svazu. Na uspořádání publikace se podílel též Rudolf Švaříček. Výstava tehdy ukázala bohaté muzejní exponáty z oblastí, které výprava navštívila. V rámci slavnostního otevření výstavy uspořádala CK Livingstone koncert Marty Kubišové a vystoupení Tanečnic s ukázkami indických národních tanců.

Na otázku – Které z lidských setkání vás nejvíce posunulo – Miroslav Zikmund odpověděl: „Vladimír Beneš, neurochirurg střešovické nemocnice, spolužák mého bratra z plzeňského gymnázia, dodnes netuší, jak hlubokou stopu ve mně zanechal jediným dnem známosti. Jako pacientovi odpočívajícímu na sousedním oddělení mi nabídl, abych byl přítomen několikahodinové operaci mozkového nádoru desetiletého chlapce. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost sledovat fantastický týmový koncert chirurgů i jejich vyčerpanost po skončení výkonu a neokázalou radost ze záchrany mladého života“ (4).

S respektem, ale i s určitými obavami se Miroslav Zikmund staví vědecko-technickému pokroku a ke směřování životního stylu mladých současníků: „Mám takovou hypotézu, která souvisí s tím neustále se zrychlujícím tempem vývoje, s technizací a computerizací světa. Když jsem studoval v Plzni na gymnáziu, mohl jsem jezdit každý den do školy tramvají. Ale můj tatínek tehdy řekl: Kluci, budete chodit pěšky! Od dětství nám vštěpoval, že tělo se musí trénovat. Možná i proto jsem vydržel tak dlouho bez vážnějších zdravotních problémů. Dnes rodiče vozí děti do školy autem, dětičky jsou líné popojít tři čtyři stanice pěšky a tloustnou… Někdy si myslím, že jestli to takhle půjde dál, ochrnou lidem nohy a zbyde jim jenom obrovská hlava. Ty zhuntovaný lidičky budou stát v kolonách v autech, až jim ta obrovská hlava klesne na volant a spustí klakson. A to bude umíráček lidstva“ (2).

Klub H+Z ve Zlíně vydal na roky 2019/2020 slavnostní kalendář věnovaný jubilantovi. V Muzeu jihovýchodní Moravy probíhá výstava Miroslav Zikmund 100 let. Česká pošta vydala aršík s vyobrazením obou cestovatelů.

Před 5 léty dostal jubilant otázku – Slavíte 95. narozeniny, spravujete svůj archiv, jaké máte další plány? – „Stále pracovat. Stovka je ale málo, dožít se 111 let, to by nebylo špatné“ (1). Přejme mu, aby se mu při stálé tělesné i duševní svěžesti toto přání vyplnilo.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:
MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.
Ústav tělovýchovného lékařství LF UK
Lidická 6, 301 00 Plzeň
e-mail: jaroslav.novak@lfp.cuni.cz