Co zůstalo v lékařských sponzích z Hippokratovy přísahy?

Souhrn

Hippokratova přísaha je nejslavnější, nejdiskutovanější a nejkomentovanější etický lékařský spis v dějinách západní tradice. Stala se významným etickým poselstvím, v medicíně všudypřítomným, vykazujícím pozoruhodnou prostupnost staletími i rozličnými kulturami. V moderní epoše bývají její principy reformulovány do aktuální podoby pro účely promočních lékařských slibů jako důležité, symbolické včlenění do lékařského stavu. Konkrétní lékařské sponze, užívané v ČR, jsou vždy součástí statutu příslušné lékařské fakulty. Lékařské fakulty v ČR užívají celkem tři verze lékařských slibů. Ve všech z nich se z témat Hippokratovy přísahy vždy uvádí respekt vůči učitelům, ochrana a předávání znalostí, ochrana pacientů před poškozením, zachování čistoty myšlení a povinnosti vůči pacientovi bez ohledu na jeho rasu, národnost či politické nebo sociální postoje. Naopak ve všech slibech chybí původní témata kolegiality mezi lékaři, bezplatné výuky, správné životosprávy pro pacienty, neprovádění chirurgických výkonů, vyhnutí se lékům k vyvolání potratu a sexuálním kontaktům s pacienty. Hippokratova přísaha je historická a má mnoho verzí, ale je stále relevantní. Zaměřuje pozornost společnosti na základní, stále platné otázky lékařské etiky a potvrzuje důležitost samotných lékařských slibů a veřejně pronesených závazků pro integritu každého lékaře s vědomím jeho odpovědnosti vůči pacientu.

KLÍČOVÁ SLOVA

Klíčová slova:

Hippokratova přísaha – lékařské sponze – lékařská etika

ÚVOD

Postupnou evolucí je současná medicína popisována především v kategoriích biologie, psychologie a sociologie, ucelený bio-psychosociální model však chybí. V éře empirických přírodních věd se komplexnost humánního života mění na pouze život biologický a tato pozice často proměňuje i obecné etické hodnoty a standardy medicíny. Tím více narůstá nezbytnost systematického studia původních humanistických morálních ideálů a cílů. Oživení zájmu o ně vede lékaře od obecné standardizace k novému zájmu o psychosomatickou jednotu, k novému způsobu individualizace přístupu k nemocnému.

Primárním pramenem těchto předpokladů v medicínské oblasti je hippokratovská tradice. Hippokratés proslul jako špičkový vědec i praktik, vynikající lékař i filozof, což zaznívá i v jeho celoživotním přesvědčení, že lékař musí vnést moudrost do lékařství a lékařství do moudrosti. V principech své Přísahy poskytoval na dlouhá staletí hlavní zdroj profesní síly, později postupně odkládaný do historie a pozapomnění. Nicméně i pro současnost se jeví mnoha nejen medicínským odborníkům jeho dílo jako pozoruhodný artefakt, s obtížně napodobitelnými a v podstatě nenahraditelnými, fundamentálními principy lékařské profese. Vždyť v centru pozornosti hippokratovské medicíny není samotná nemoc, nýbrž konkrétní osoba pacienta.

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA

Hippokratova přísaha je součástí hippokratovské medicíny odlišné od jiných starověkých typů lékařství a ustavuje i medicínu současnou: odmítá pověry a zaříkání a přitom je náboženská; je vědecká; respektuje přírodní léčbu; vyhýbá se extrémům; bere v úvahu přirozené okolí; informuje o svých pochybeních; vyžaduje morální standardy a dobrou komunikaci; ten, kdo ji praktikuje, je zároveň filozof, učitel a čestný muž, jehož motivací je vždy prospěch pacientů, nikoliv peníze; zajímá se o získávání nových poznatků; má zájem o vlastní sebereflexi; uvědomuje si vlastní hranice.

Hippokratova přísaha je bezpochyby nejslavnější, nejdiskutovanější a nejkomentovanější etický lékařský spis v dějinách západní tradice. Přičemž západní tradicí je myšlena původně latinská západní kultura (germánské národy, románské národy a západní Slované), především vyrůstající z hodnot antické, židovské a křesťanské kultury.

Přísaha ustavila základní pilíř antické kultury pro obor lékařství. Je označována za kanonický text lékařské etiky, vrcholný bod rozvoje přísně etických koncepcí, základ vztahu mezi pacientem a lékařem, za vysoký standard profesionální morálky, dokonce za „Medicínskou deklaraci nezávislosti“ (5). Stala se významným etickým poselstvím, v medicíně všudypřítomným, vykazujícím pozoruhodnou prostupnost staletími i rozličnými kulturami, symbolem, poskytujícím cosi všemi sdíleného.

Zatímco aktuálnost ryze odborného, medicínského vědeckého článku můžeme většinou počítat maximálně na několik let, Hippokratův etický kodex překonává historické obtíže po téměř pětadvacet století až dodnes. Je pojmově znám i široké veřejnosti, a to hovoří za vše. Dlouhověkost Přísahy je možné jednoznačně přisoudit jejímu atributivnímu vnitřnímu náboji, vysoce morálnímu důstojnému tónu a literární výmluvnosti řadící Hippokrata k nejlepším starověkým autorům.

Přísaha vznášela na každého z vážných žadatelů o lékařské vzdělání požadavek, aby se při uzdravujících božstvech řeckého pantheonu neodvolatelně zavázal k dodržování etických zásad své budoucí profese. V jejím srdci zaznívá požadavek na opravdovost, spolehlivost a solidnost. Ostatně dobrá pověst byla v dobách Hippokratových jediným indikátorem kvalifikovaného lékaře, poskytující šanci na obživu.

Pozoruhodná stručnost textu vtěsnaného do zhruba čtyř stovek slov bezpochyby poukazovala na požadavek memorování nazpaměť, k vytvoření stálého mentálního průvodce chování lékaře. Přes tuto stručnost vyjadřuje základní ideály vyvěrající z nesčetných modliteb, doporučení a vyznání, užívaných v době Hippokratově i před ní. Pro středomořský region představuje Přísaha jedinečný dokument. Ani v Egyptě, ani v Babylonii, Asýrii, Izraeli či Persii nezachytíme ve starověku srovnatelný text (1). Je dokonce označována za nejvýznamnější starověký text hned po Bibli.

PROMOČNÍ LÉKAŘSKÉ SPONZE V ČESKÉ REPUBLICE

Hippokratova přísaha se svým všeobecným altruismem jeví jako víceméně přijatelná pro všechna etnika i sociální skupiny. V moderní epoše bývají její principy reformulovány do aktuální podoby pro účely promočních lékařských slibů jako důležité, symbolické včlenění do lékařského stavu. Volně tak navazují na tradici hippokratovské školy, jejich variabilita je však značná (4). Odpovídá tomu již samotné záhlaví textu, ve kterém se v průběhu historie přísahalo nejdříve na Apollóna a další antické božstvo, poté na Krista a v dnešní době povětšinou neutrálně na vše, co je mi svaté, na své svědomí nebo na službu lidstvu atp. (5). Ve stejném smyslu dochází ke změně řádu intenzity závaznosti z posvátně vnímané přísahy na akademický slib. Navíc to, co je slavnostně starobylým jazykem vysloveno, mnohdy záhy po slibu v praxi reálně umlká.

Na československých lékařských fakultách byl tento lékařský mravní závazek formulován do roku 1990 lékařským slibem ČSSR a posléze od roku 1990 na některých českých lékařských fakultách tzv. obnoveným lékařským slibem. V současnosti jsou konkrétní lékařské sponze, užívané v ČR, vždy součástí statutu příslušné lékařské fakulty. Obsahovou analýzou těchto zdrojů je možné zjistit, že lékařské fakulty v ČR užívají v současnosti celkem tři verze lékařských slibů.

Obnovený lékařský slib je dodnes užíván při lékařských promocích na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (8) a Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně (11), implicitní odkaz na Hippokratovu přísahu v něm chybí. Ve druhé verzi sponze užívané při promocích na 2. (9) a 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (10), Plzni (14) a Hradci Králové (13) a na Lékařské fakultě Ostravské univerzity (12) se implicitní odkaz na Hippokratovu přísahu vyskytuje. Není z něj však úplně jasné, k čemu přesně se kromě jmenovaných témat slibující z Hippokratovy přísahy zavazuje. Nejvíce témat Hippokratovy přísahy je obsaženo ve třetí verzi sponze – na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (15), výslovný odkaz na Hippokratovu přísahu v ní ale rovněž chybí.

Srovnání témat Hippokratovy přísahy, nakolik jsou obsaženy v lékařských slibech u jednotlivých lékařských fakult v České republice, přehledně ukazuje tabulka 1.

Soubor jednotlivých témat Hippokratovy přísahy je převzat z obdobného srovnání jejího textu, tentokrát s historickými etickými lékařskými kodexy, jak jej uvádí Baltussen (1). V tabulce vyjadřuje znak X přítomnost daného tématu v Hippokratově přísaze (HP) i v příslušné sponzi a znak (X) implicitní přítomnost tohoto tématu.

Ve všech uvedených slibech se z témat Hippokratovy přísahy vždy uvádí témata respektu vůči učitelům, ochrany a předávání znalostí, ochrany pacientů před poškozením, zachování čistoty myšlení a povinností vůči pacientu bez ohledu na jeho rasu, národnost či politické nebo sociální postoje. Naopak ve všech slibech chybí původní Hippokratova témata kolegiality mezi lékaři, bezplatné výuky a správné životosprávy pro pacienty. Nenalezneme v nich ani témata tradičně vnímaná jako nejvíce kontroverzní – vyhnutí se lékům k vyvolání potratu, neprovádění chirurgických výkonů a vyhnutí se sexuálních kontaktů s pacienty.

Tuzemské lékařské fakulty většinou přidávají na důstojnosti vedení promočního aktu i skládání lékařského slibu přednášením v latinském jazyce. Praktickým důsledkem je však to, že mnozí noví lékaři téměř vůbec nerozumí tomu, co právě slavnostně slibovali (6). Na plné znění Hippokratovy přísahy však čeští lékaři nepřísahali nikdy.

DISKUZE

Tradice Přísahy byla a je podrobována revizi i kritice. Kritici připomínají její překonanost díky mnoha dalším, různým modifikacím. Je jí vyčítáno selhání v začlenění nových, moderních principů medicínské praxe, jakými jsou sociální a právní odpovědnost, etika výzkumu a odpovědnost v komunikaci mezi lékařem a pacientem. Dokonce byla i nazvána etickým opiátem medicíny nebo křivou přísahou, sloužící pouze jako úkryt před vlastním pokrytectvím (7).

Rešerše vědeckých článků v databázi Web of Science Core Collection, napsaných v letech 2000–2018 o Hippokratově přísaze, ukázala, že významná většina autorů těchto studií ji hodnotí pozitivně a považuje za klasický etický kodex i matrici a důležitý pedagogický nástroj pro lékařskou edukaci v celé její šíři. Naproti tomu výzkum dokončený na počátku roku 2018 na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (mezi 140 českými lékaři) zachytil zvláště mezi muži negativní hodnocení Hippokratovy přísahy, v celkovém souboru respondentů její neutrální hodnocení. Výzkum také prokázal na partikulární (dimenzionální) úrovni jednoznačně intenzivní vnímání energie (náročnosti) Přísahy. Lékaři (zvláště ženy) tedy vnímali jako jeden z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících jejich postoje vůči Hippokratově přísaze její vysokou obtížnost, etickou náročnost.

Vnímání dimenze energie Hippokratovy přísahy je možným ukazatelem uznání její schopnosti být etickým garantem a hybatelem současné i budoucí medicíny. Její historicky podmíněná část ustoupila do pozadí, ta dynamická je stále zdrojem inspirující síly. I čeští lékaři tuto energii neoddiskutovatelně vnímají a bylo by velkou chybou tento potenciál Hippokratovy přísahy nereflektovat, zejména v pregraduální, ale i v postgraduální edukaci. V obecnějším slova smyslu tak Hippokratova přísaha může sloužit jako zrcadlo pro kvalitnější formaci, revizi a obnovování duše profesionalismu lékařského poslání nebo chceme-li lékařských ctností, a tím přispívat k posílení jeho altruistického pramene.

Přes všechnu kritiku Hippokratova přísaha napříč historií obstála. Důvod, proč tomu tak je, spočívá v hlubším pochopení nejen jí samotné, ale i osoby Hippokrata. Ten své zásady nestavěl primárně na přísných filozofických dogmatech, nýbrž na pozorování přírodních zákonitostí. Celý jeho přístup k lékařství je založen na studiu biologických jevů působících na konkrétního jedince.

V tomto smyslu je možné konstatovat, že Hippokratova přísaha je sice historická a má mnoho verzí, ale je stále ještě relevantní, je návratem do budoucnosti (3). A to přinejmenším ve dvou ohledech: zaprvé stále zaměřuje pozornost společnosti na základní, věčné otázky lékařské etiky, jejichž ignorování by vedlo jen k naší zhoubě; zadruhé potvrzuje důležitost samotných lékařských slibů a veřejně pronesených závazků pro integritu každého lékaře s vědomím jeho odpovědnosti vůči pacientovi. Každý, kdo si osvojí její text, bude lépe vybaven pro „krizi víry“, které čelí současná medicína.

I do budoucna bude lékařská profese vždy odpovědná za organizaci kontinuálního profesního růstu a za koncipování a zveřejňování profesionálních standardů ve formě etických kodexů, jež dohlížejí a limitují profesní jurisdikci. Kritická revize Hippokratovy přísahy je ve skutečnosti v současnosti potřebnější než kdy dříve. Pomáhá totiž podchytit zlaté pravidlo a duši lékařské moudrosti. Naplnění Hippokratovy přísahy zahrnuje nejen odbornou zdatnost, ale také pochopení jejího cíle. A právě toto doporučení může být velmi dobrým pomocníkem před různými profesními selháními a snad i tou nejlepší výzvou pro lékařskou etiku 21. století.

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:
PhDr. et Mgr. Přemysl B. Hanák, O.Praem.
Ústav veřejného zdravotnictví LF UP
Hněvotínská 3, 775 15 Olomouc
e-mail: hanakp@centrum.cz