Miniportréty slavných českých lékařů
Internista, gastroenterolog a Rytíř lékařského stavu profesor MUDr. Zdeněk Mařatka

Zemřel pan profesor Mařatka. Krásný nekrolog napsal pan profesor Jaroslav Blahoš a uveřejnil jej v minulém čísle Praktického lékaře.

Pana profesora Mařatku jsem znal jako medik, který poslouchal jeho přednášky z interny, a hlavně pak z jeho literární činnosti, především z jeho překrásně napsaných memoárů Pamětí,medicína a život v osmi politických režimech. A v neposlední řadě i prostřednictvím jeho nejstaršího syna MUDr.Tomáše Mařatky, s kterým jsem pracoval po mnoho let v kolínské nemocnici, kde jsem byl primářem na neurologii a on kardiologem a zástupcem primářky na interně, později i primářem, a kde se také úspěšně staral i o mou kolísavou hypertenzi

Nestor českých gastroenterologů profesor MUDr. Zdeněk Mařatka se narodil 27. června 1914 v Praze v rodině jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů, Josefa Mařatky, autora impresionistických monumentálních soch a portrétních plastik. V této rodině bylo rovněž mnoho muzikantů. Jako student se Mladý Zdeněk rozhodoval mezi medicínou a hudbou, pak však došel k názoru, že tak velký talent k hudbě asi nemá a věnoval se výhradně medicíně.

Vystudoval v Praze klasické gymnázium a pak pražskou lékařskou fakultu. Promoval těsně před uzavřením českých vysokých škol, stihl to jen taktak v lednu 1939, vysoké školy byly zavřeny v září téhož rolu. Nastoupil na prezenční vojenskou službu, pak přišli Němci, armáda byla rozpuštěna a Mařatka se uchytil na II. pražské interní klinice u profesora Pelnáře jako sekundář. Zde se věnoval především gastroenterologii, tímto oborem se na klinice nikdo soustavně nezabýval, a tak měl volné pole, byl vlastně jakýmsi samoukem.

Hned po válce se stal asistentem a již v r. 1947 byl habilitován. Během války se poprvé oženil se slečnou Evou Kohoutovou, se kterou měl tři děti, syna Tomáše, pozdějšího primáře interny v Kolíně, dceru Doru Brodie, lékařku v USA, a Apolenu.

Na dobu na II. interní klinice vzpomínal velmi rád, mohl se plně věnovat své vědecké práci. V letech 1947–1948 byl na studijním pobytu v USA. Vedl gastroenterologické oddělení, přitom i rád učil, měl na starosti výuku vnitřního lékařství pro studenty stomatologické větve. V r. 1948 se stal i zástupcem přednosty II. interní kliniky .

Na klinice nezůstal však tak dlouho, jak by si přál. Po roce 1948 politické poměry u nás přituhly. Nechtěl vstoupit do komunistické strany a podřizovat se některým nařízením. Tehdy, za děkana profesora Trávníčka, který vyžadoval jisté větší projevy politické poslušnosti, to bylo pro Mařatku nepřijatelné; nakonec mu bylo řečeno, že za těchto okolností nemůže na Karlově univerzitě zůstat.

Byl rád, že se uvolnilo místo primáře na interním oddělení Nemocnice na Bulovce, toto místo získal a působil zde další čtvrtstoletí. Byla to sice obyčejná, i když velmi dobrá interna, ale bylo mu znemožněno učit a do značné míry mu byla omezována i vědecká činnost. Naštěstí byl již význačný a známý člen mezinárodních gastroenterologických společností, takže dostával od firem občas aparáty a jiné materiály, které mu umožňovaly udržovat si kontakt se světovou vědou. Jeho mezinárodní prestiž vzrůstala. V r. 1968 byl prezidentem I. Evropského kongresu trávicí endoskopie a generálním sekretářem VII. evropského gastroenterologického kongresu v Praze. V letech 1976–1980 byl prezidentem Evropské společnosti trávicí endoskopie, v letech 1980–1982 působil jako prezident Evropské koprologické společnosti.

Třicet let vedl terminologickou komisi Světové společnosti trávicí endoskopie. Tyto funkce mu umožňovaly účast na zahraničních sjezdech a konferencích, i když to bylo často zdrženo či zablokováno neudělením výjezdních doložek – v letech 1972–1976 měl dokonce i zákaz výjezdu do kapitalistických států a byl mu zabaven pas. Sám říkal, že se mohl účastnit jen asi poloviny akcí v zahraničí, na které byl pozván a jichž by se rád zúčastnil.

Jednou slyšel od představitelů ministerstva zdravotnictví kuriózní odůvodnění:

„Soudruhu profesore, ministerstvo už toho pro vás udělalo dost.“

Jindy mu bylo řečeno, že ta cesta do zahraničí není ve státním zájmu.

Určité uvolnění politických poměrů u nás přineslo takzvané Pražské jaro, tehdy byl navržen i na titul profesora. Prošel celým schvalovacím řízením, ale nepodepsal to rektor Karlovy univerzity. Oficiálně nedostal žádné odůvodnění, ale bylo to údajně proto, že za normalizace nesplňoval požadavky politické spolehlivosti.

Už když byl navržen na titul profesora, čekalo jej v nemocnici velké uvítání a gratulace, a všechny nápisy a razítka byly bez jeho vědomí předělány z docenta na profesora. Marně namítal, že je třeba počkat až na oficiální jmenování. A když pak přišla oficiální zpráva o zrušení toho jmenování, byl obviněn, že nesprávně používal titulu profesor, ačkoliv se vždy na úředních dokumentech podepisoval jen jako docent.

V roce 1970 se podruhé oženil s Janou Tautermanovou, a s ní měl další dvě děti, dceru Irenu Marešovou, rovněž lékařku, a syna Kryštofa, hudebního skladatele..

Definitivního jmenování profesorem se dočkal až po pádu komunismu v r. 1990, ale ta rehabilitace ho zastihla již v důchodu, takže učit na fakultě již nemohl.

Publikoval množství prací z gastroenterologie u nás i v zahraničí. K nejvýznamnějším patří Colitis ulcerosa (1948), Zácpa (1957), Praktická gastroenterologie (1964 a 1968), Fibroendoskopie (1980), Klinická gastroenterologie (1988) a Gastroenterolgie 1999). Pozornost vzbudily i jeho publikace v angličtině.

Napsal také vzpomínkovou knížku o svém otci Josef Mařatka (1987). Je autorem krásně psaných memoárů Paměti, medicína a život v osmi politických režimech (1997) Jsou to místy úsměvné, místy hořké vzpomínky na jeho životní osudy, na otce, slavného sochaře, na cesty po světě, kam byl zván jako představitel světové gastroenterologie, jsou tam i vzpomínky na pana prezidenta Masaryka, kterého poznal jako chlapec prostřednictvím svého otce, vzpomínky na hudbu a výtvarné umění.

Poslední jeho publikací se stalo Zamyšlení nad medicínou, životem i světem (2010). Od r. 1969 byl vedoucím redaktorem časopisu Čs. gastroenterologie a výživa,

Tento časopis řídil třicet let.

Dostalo se mu mnoha poct a uznání i u nás doma, pochopitelně většinou až po pádu komunismu. V letech 1990–1994 byl předsedou České gastroenterologické společnosti, v témže roce dostal Purkyňovu cenu Čs. lékařské společnosti JEP a Zlatou medaili Karlovy univerzity. Vrcholem uznání bylo jeho jmenování Rytířem lékařského stavu České lékařské komory v r. 2001.

Ke vší své činnosti byl výtečně jazykově vybavený. Základy latiny a řečtiny získal již na Akademickém klasickém gymnáziu, od dětství pilně studoval cizí jazyky, k tomu jej bedlivě vedl otec, takže mohl číst, psát i plynně přednášet v angličtině, němčině a francouzštině a domluvil se, byť i někdy s obtížemi, španělsky a italsky.

V medicíně se zajímal hlavně o zánětlivé choroby střevní (ulcerózní kolitidu), o psychosomatické vlivy na střevní trakt a vedle toho i o medicínskou terminologii v oblasti střevních chorob. (To bylo snad i dáno tím, že k této otázce nepotřeboval nákladnou aparaturu. Zajímal se také o úlohu imunitního systému v zažívacím traktu, zde spolupracoval se svým přítelem Vladimírem Wagnerem, ale tato spolupráce byla přerušena, když byl docent Wagner po vystoupení z komunistické strany zatčen a v inscenovaném procesu na tři roky vězněn v Leopoldově.

Mařatka měl mnoho koníčků, bohužel na ně neměl mnoho času. Byl hudebník, hrál výtečně na klavír, rád četl, hlavně biografická a autobiografická díla v originále, měl rád výtvarné umění, chodil na výstavy. Věnoval mnoho času a úsilí o obnovu otcova životního díla – legionářského pomníku, který Němci zničili a komunisté ho nechtěli obnovit. Podařilo se to konečně v roce 1998, kdy byl pomník k k osmdesátém výročí vzniku Československé republiky instalován pod Emauzy. To pokládal Mařatka za jeden ze svých životních cílů.

Byl oblíbený společník.

Od mládí hodně sportoval, chodil do Sokola, věnoval se lehké atletice, jezdil na kole, v zimě lyžoval na běžkách i ve vysokém stáří, pochopitelně vzhledem k věku v přiměřeným způsobem.

Byl vždy štíhlý, udržoval si zdravý vzhled. Jako návod na to, jak si udržet dlouhověkost, žertem udával, že hlavní je opatři si dlouhověké rodiče, což se mu podařilo jen částečně (otec zemřel v 63 letech, zato matka v 90). A pak střídmost. Od mládí jedl málo a dietně, měl choulostivý žaludek, a celý život měl podprůměrnou váhu

Proto – jak říkal – neměl nikdy obtíže s kyčlemi a koleny.

Jak jsem uvedl, byl profesor Mařatka byl Rytířem lékařského stavu. A to nejen titulem, ale svým chováním a přístupem ke spolupracovníkům a kolegům. Úzkostlivě se snažil, aby se nikdy nikoho nějak nedotkl. A viděl-li nekolegiální jednání u kolegů, dotýkalo se ho to. Klasická ukázka je jeho postoj k Charvátově knize vzpomínek Můj labyrint světa. V knize, kterou uspořádali Charvátovi dědicové a která vyšla sice až více než 20 let po Charvátově smrti, jsou některé poznámky z autorova deníku, například o profesoru Jiráskovi, které dle Mařatky se neměly objevit na veřejnosti. To bylo podle něj nerytířské.

Jeho životním mottem, jímž se po celý život řídil, bylo:

„Největší životní štěstí pochází z tvořivé činnosti. Není to jen umění nebo věda, ale jakákoliv činnost, do níž člověk vkládá něco osobitého a v uskutečňování své představy nalézá uspokojení.“

Závěrem uvedu několik úsměvných historek, které doplňují jeho portrét

Za vlády komunistů se museli politicky školit nejen straníci, ale i nestraníci. A tak i docent Zdeněk Mařatka byl zařazen v roce 1952 do jednoho takového čtrnáctidenního kurzu, který se konal v Kynžvartu u Mariánských Lázní. Z lékařů tam byli mimo Mařatky i docenti MUDr. František Lenoch, docent MUDr. Jiří Král a profesor Jaroslav Hořejší. Hlavní náplní školení byly přednášky, po nich diskuse a u ní se požadoval aktivní přístup. Mařatka se seděl při přednáškách s neskrývanou nechutí, často si při nich i něco četl či studoval.

Jednou byl přednášející vyznán, aby se pokusil vyslovit svůj názor. Poslechl a vyjádřil se, pochopitelně lehce kritický.

Vedoucí kurzu jej okamžitě okřikla a pronesla pár vět, ve kterých jasně naznačila, že vlastní názory nejsou přípustné.

Když se pak ocitl lve vlastním pokoji na ubytovně mezi čtyřma očima s kolegou Františkem Lenochem, naším předním revmatologem, byl zkušeně poučen:

„Jenom chválit, nic než chválit!“

Mařatka měl občas i velký smysl pro sarkasmus. Jednou se vyjádřil i k otázce, co přináší profese:

„Celý život na mě lidé vystrkovali zadní část těla. Na to si v medicíně zvyknete, zvláště v gastroenterologii. Stejně či podobné to je i u gynekologů, těm stejně nekazí jejich denní práce radost z žen.“

V dobách komunismu měla všude takřka povinně vládnout radost a optimistické očekávání budoucích šťastných zítřků. Všude jen zářivé úsměvy.

Docent Zdeněk Mařátka se dozvěděl, že Ministerstvo školství a kultury by mělo zájem o koupi otcovy skulptury pro výzdobu budovy ministerstva. Šlo o dílo nazvané Inteligence. Mařatkovu rodinu navštívil vysoký úředník a dlouho si prohlížel ze všech stran stu sochu, ženskou figuru, která drží v ruce knihu, a zamyšleně se k ní sklaní. Byl po své prohlídce trochu v rozpacích a nakonec řekl:

„Je to překrásné dílo, ale pro nás se nehodí, tváří se smutně.“

Teď jedna historka z Mařatkovy cesty na mezinárodní kongres gastroenterologie v Tokiu. Při cestě se zastavil v Damašku, kde pracoval jeho žák Syřan Gazi Sibaj. Ten na něj čekal na letišti a pozval ho do svého domova v nedalekém Homsu. Byl to překrásný čtvercový dům, uprostřed dvůr s jezírkem. Mařatka měl pochopitelně samostatný pokoj. Naproti přes dvůr vládla celým domem a hlavně kuchyni jeho matka, stále po islamském zvyku celá zahalená, dorozumívali se jen voláním přes dvůr. Vařila denně kůře s rýží. To Mařatkovi vyhovovalo, jako gastroenterolog měl strach ze střevních infekcí, zvláště z amébiázy, která byla v těchto zemích endemická. Gastroenterolog nejedl absolutně jinak nic, kromě jídla u svého hostitele.

Když měl Mařatka pokračovat ve své cestě do Japonská, požádal ho jeho žák Gazi Sibaj, zda by se mohl odvděčit jeho matce za ochotu a vyšetřit ji. Mařatka ochotně kývl a úvodem se jí zeptal jaké má paní matka obtíže.

„Ale nic zvláštního, má jen jako každý tady chronickou, amébovou dyzenterii.

Naštěstí Profesor Mařatka na dyzenterii neonemocněl

Poslední historka je z doby, kdy profesor Mařatka kupoval obraz od svého příbuzného, malíře Mikuláše Medka. Lékař zatoužil mít nějaký jeho obraz. Jejich ceny byly ovšem tak vysoké, že si je lékař, docent, mohl jen těžko dovolit. Tak nabídl výměnou nějaké plastiky z pozůstalosti svého otce za Medkovo plátno Malíř souhlasil. Byl pozván do vily k Mařatkovým a Medek si vybral bronzovou plastiku Ohnuté torzo. Pak navštívil Mařatka malíře. Ten měl pro něj připravena plátna ze současného období. Ale Mařatka pak objevil velké plátno, tak 240 x 130 cm z Medokova „modrého období“. Koukal se na něj nadšeně.

„No, ten také můžete mít,“ řekl Medek.

Mařatka si odnesl obraz s radostí domů, měl nepochybně větší cenu naž ta ranná plastika jeho otce.

A když odjel z obrazem domů, byl problém, kam ho pověsit. Ve vile od architekta Janáka, kde rodina bydlela, se nedal pověsit na výšku. Tak jej pověsili naležato. Když přijel později Mikuláš Medek na návštěvu, byl překvapen, že je naležato, u surrealistického aktu na tom nezáleželo. Tak jej podepsal vlevo dole.

Profesor Mařatka byl až do posledních chvil duševně zcela čitý a zemřel v požehnaném věku 96 let v Praze dne 14. března 2010.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.