Vladimír Wagner,jeden z prvních českých mikrobiologů a imunologů

Na jaře letošního roku zemřel ve věku nedožitých 97 let prof. MUDr. Vladimír Wagner, CSc., jeden z prvních českých lékařských mikrobiologů a imunologů, který se výrazně zapsal do historie obou oborů svými pracemi, přednáškami, ohnivými diskusemi a neúnavnou snahou uplatňovat poznatky v praxi. Protože dnes už je u nás jen málo jeho vrstevníků, kteří byli svědky jeho prací, objevů a bojů, a povědomí o této významné osobnosti se tak poněkud ztrácí, je na místě vzpomenout na běh života tohoto lékaře a vědce, který přes nepřízeň osudu vytrval ve své snaze odborně pracovat a nevzdávat se. Vzpomínka bude také tak trochu zasvěceným pohledem do historie obou oborů u nás.

Vladimír Wagner se narodil 10. května 1911 a po středoškolských studiích vstoupil na lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde promoval v roce 1936. Ještě předtím v roce 1934 absolvoval letní jazykový kurz Oxford University. V průběhu svých univerzitních studií se vydatně věnoval práci na klinických pracovištích, mezi jinými s velkým zájmem „fiškusoval“ na interních klinikách prof. Pelnáře a prof. Hynka, obdivoval přednášky prof. Jiráska na chirurgické klinice a dva podzimní měsíce v r. 1934 praktikoval ve Státním zdravotním ústavu (SZÚ) v Praze, kde se poprvé seznámil s mikrobiologií. Tam se také spřátelil s dr. Liškou a dr. Mlčochovou. Po promoci začal pracovat v patologicko-anatomickém ústavu, i když největší afinitu cítil k mikrobiologii a imunologii, tehdy ještě nekonstituovanou.

Na vojně byl určen k vojenské bakteriologii, která sídlila v prostorách univerzitního Bakteriologického a sérologického ústavu, který vedl tehdy čerstvě habilitovaný doc. Patočka. Na tomto pracovišti se také seznámil s mladými pracovníky dr. K. Raškou a dr. I. Málkem, s nimiž později měl řadu kontaktů, a s dr. D. Blaškovičem. Tam také přičichl k epidemiologii infekčních chorob, kdy s Raškou vyšetřoval v polní laboratoři velkou epidemii u leteckého pluku, vyvolanou Shigella sonnei, což byl u nás první popis tohoto mikroba, a epidemii záškrtu v jižních Čechách, kterou se podařilo následným očkování zcela ukončit. Na podzim r. 1938 zastihla Wagnera mobilizace a po demobilizaci nastoupil mladý Wagner na uvolněné místo v Mikrobiologickém ústavu Karlovy univerzity, protože se už rozhodl, že mikrobiologie je pro něj to pravé.

Po uzavření českých vysokých škol nacisty po řadu měsíců pracoval v bakteriologickém oddělení nemocnice v Uherském Hradišti a poté byl přidělen k  Raškovi do SZÚ v Praze. Za německé okupace se Wagner zapojil do ilegální práce (kromě jiného vyráběl pro oddíly SS a německou armádu úmyslně defektní diagnostické sety pro určování krevních skupin a s Málkem se pokusil o bakteriolo-gický atentát na kolaborantské novináře) a protože zastával už od dob studií levicové názory, byl přijat do ilegální komunistické strany. Ve SZÚ se seznámil se svým pozdějším dlouholetým přítelem V. Rejholcem, s K. Žáčkem a s V. Burianem, který tam byl ve zvláštní pozici, neboť byl dostudovaný lékař, ale bez promoce, neboť ho zavření vysokých škol nacisty zastihlo den před promocí. Burian po skončení protektorátu zůstal pracovat s Raškou v jeho ústavu.

Wagner se v SZÚ věnoval kromě jiných svých úkolů podstatněji streptokokům a výrobě autovakcín a pochopitelně mikrobiologické diagnostice. Květnové revoluce v Praze se Wagner aktivně zúčastnil, byl v ohnisku bojů jako velitel ozbrojené jednotky SZÚ a byl vyznamenán Oceněním za zásluhy o svobodu naší vlasti a Pamětní medailí.

V červnu 1945 nastoupil Wagner do Patočkou vedeného a přejmenovaného Ústavu lékařské mikrobiologie a imunolo-gie LF UK, který se přestěhoval do nových prostor z  již nevyhovujících místností v Hlavově patologicko-anatomickém ústavu.

V r. 1946 obhájil Wagner habilitační práci z oboru mikrobiologie, byl mu udělen titul docenta a od té doby se začala odvíjet jeho vědecká a lidská dráha, kterou jsme už byli schopni osobně sledovat. Vzpomínám na první setkání s jeho jménem, které jsem zažil, když jsem si po svém nástupu na univerzitu v r. 1947 opatřil tenký sešit prvních skript o imunologii, jejichž autorem byl právě Wagner, a která mně tenkrát poskytla první, byť i velmi kusou informaci o oboru. U nás to bylo po Kabelíkově Serologii první uvedení mladých studentů do oboru imunologie, která se v dalších desetiletích stala jedním z nejprogresivnějších oborů biomedicinské sféry.

V prvních létech po skončení druhé světové války se Wagner přestal ztotožňovat s politikou, činností a metodami komunistické strany, do níž za války vstoupil, a ještě před únorem 1948 z KSČ vystoupil. Byl to důsledek jeho zásadového postoje, který mu v budoucích rocích přinášel nejen úctu, ale hlavně životní komplikace a nutnost často měnit zaměstnání.

Zájem doc. Wagnera se začal ubírat z mikrobiologie více do oblastí imunologie a do její aplikace v medicíně. Pozornost věnoval Wagner spolu s Rejholcem v padesátých létech především oblasti tehdy rozporuplných otázek týkajících se sebepoškozujících procesů v imunitních dějích, autoimunitě a vyhledávání jedinců, kteří by měli mít ke vzniku těchto nežádoucích chorobných stavů zvláštní dispozici. Týkalo se to především revmatické horečky, a autoři razili tehdy pro tyto pochody termín imunotoxicita. Jejich práce se řadily mezi první, které se otázkami autoimunity ve světové literatuře zabývaly.

Na jaře 1949 se objevily první potíže: Wagner byl přeložen do Plzně, kde se stal zakladatelem a až do roku 1954 přednostou Ústavu mikrobiologie a imunologie plzeňské LF UK. Do  Plzně také přijel z Prahy Raška, aby založil pobočku SZÚ, jejímž vedením byl pověřen rovněž Wagner. V Plzni se stali Wagnerovými žáky Zahradnický, Zavázal a Tomšíková. SZÚ byla později přeměněna na Krajskou hygienicko-epidemiologicou stanici (KHES).

V Praze zároveň studoval doc. Wagner s hematologem Donneremi imunologickými metodami povrchové antigeny leukocytů a v roce 1954 publikovali práci, kterou ocenil v Paříži prof. Dausset, který tuto práci několikrát citoval, a u nás P. Iványi, blízký Daussetův spolupracovník na problémech antigenů HLA, za něž později dostal Dausset Nobelovu cenu. V roce 1954 nebyl v Plzni z politicky podložených důvodů schválen návrh na Wagnerovu profesuru, a tak Wagnerovo postavení se stalo postupně neúnosným. Proto odešel zpět do Prahy na místo primáře bakteriologického a sérologického oddělené nemocnice na Bulovce, kde pracoval až do roku 1962. Těžce nesl nemožnost pedagogické činnosti.

Po obhájení dizertační práce byl doc. Wagnerovi udělen v r. 1958 titul CSc. V následujícím roce podal Wagner žádost o udělení hodnosti doktora věd, ta však nebyla nikdy projednána. Nedostal ani místo vedoucího katedry lékařské mikrobiologie na tehdejším Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů. Rovněž žádost o místo profesora ani na pediatrické fakultě v Praze, ani na lékařské fakultě v Brně nedopadla dobře. Na jakoukoli cestu na kongres do zahraničí nebyl Wagner nikdy vybrán. Všechny tyto prohry byly důsledkem toho, že bylo o něm známo, že nespolupracuje s režimem a že odmítl stát se agentem StB. Jediná věc se mu podařila, a to vydání stručné učebnice imunologie v  r. 1959. V  r. 1962 následovalo zatčení, vynucená přiznání, a po vykonstruovaném procesu strávil Wagner rok 1963 ve vězení na Ilavě.

Po propuštění pracoval jako stavební dělník a až do roku 1967 jako lékař-začátečník (!) v KHES Středočeského kraje. Následovalo střídání různých zaměstnání: vědecký pracovník v ÚPMD v Praze-Podolí (1968–1971), vědecký pracovník ORL laboratoře ČSAV (1971–1972), lékař Ústavu hygieny práce ZÚNZ Uranového průmyslu v Příbrami (1973) a nakonec lékař KHS Středočeského kraje (1973–1988). Tam se stal členem týmu, který začal věnovat svou pozornost účinku různých faktorů znečištěného prostředí na zdraví dětí, takže se doc. Wagner stal specialistou, který vydal první české monografie o ovlivnění imunitního stavu těmito faktory, např. vynikající „Ekoimunologie“ (Avicenum 1988). Třebaže musel v r. 1972 odejít do důchodu, neustával ve vědecké a odborné práci a stále se své imunologii věnoval.

Revoluce v roce 1989 přinesla i jemu konečné uvolnění z dosavadních životních strastí, kterých užil v  nacistických a komunistických totalitních režimech víc než dost. Byl jsem velice rád, že jsem mohl ve funkci ředitele Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví podpořit jeho profesuru, kterou si bohatě zasloužil a která mu byla udělena s účinností od 1. 12. 2003. Prof. Wagner byl nositelem Ceny společnosti pro alergologii a klinickou imunologii (1976), Ceny ČLS J.E. Purkyně (1989) a Historické medaile univerzity Karlovy (1990). Jeho odborná publikační činnost byla bohatá – celkem 5 knih a 302 vědeckých prací z oborů mikrobiologie a imunologie, z toho 108 v angličtině, francouzštině, němčině a italštině.

V r. 2003 vyšla jeho životopisná kniha „Symptomy bezmoci“, která sugestivním a čtivým způsobem podává svědectví o jeho životě. Zároveň však podává jistě subjektivní, ale zároveň vysoce objevný popis událostí v oborech, jichž byl svědkem a které mnozí z nás ještě pamatují. Měl jsem možnost několikrát se s prof. Wagnerem v různých dobách setkat a pohovořit o některých vědeckých problémech a byl jsem mnohokrát svědkem jeho znamenitých diskusních vystoupení. Vždy mohl být vzorem, jak se dovedl perfektně na diskuse připravit. Byl zdvořilý, ale trval na svém, někdy až urputně, ale diskutovat s ním byl dobrý zážitek a ceněná škola. Ve svém zaujetí prací, vytrvalosti, vědomostech a pevném charakteru nám může být tato osobnost stále vzorem.

Ivo Hána