Psychotrauma a jeho problématika při poskytování zdravotní péče

Laická veřejnost stále častěji používá pojem psychotrauma při poskytování zdravotní péče, odborná veřejnost pak zejména při požadavku na jeho odškodnění. Přitom obsah tohoto pojmu je vnímán jinak psychiatrem, jinak lékařem operačního oboru a jinak lékařem internistou. Je proto pochopitelné, že pod pojem psychotrauma zahrnuje jiné skutečnosti laik, pacient a jeho právní zástupce a jiné ošetřující lékař.

Skutečnost, že pojem psychotrauma není v medicíně ani v právu nikde exaktně a jednoznačně stanoven, způsobuje, že je zneužíván či využíván zcela účelově. Proto zdůrazňujeme zásadní rozdíl mezi psychotraumatem a negativním zážitkem a posttraumatickou stresovou poruchou

Nejčastěji se o psychotraumatu hovoří jako o náhlém krátkodobém i dlouhodobém zážitku subjektivně negativní situace působící škodlivě na psychické zdraví. Přitom je obtížné stanovit, co to je „ subjektivně negativní situace“ a stejně obtížné je objektivizovat „škodu způsobenou na psychickém zdraví“.

S psychotraumatem se dostává do konfliktu ošetřující lékař v okamžiku, kdy poučí pacienta o závažném zdravotním stavu či nedobré prognóze jeho onemocnění či úrazu, a to i když postupuje v souladu s platným právním předpisem, který mu poučení pacienta ukládá jako jednu ze základních povinností při poskytování zdravotní péče.

Každou negativní informaci pacient dříve či později vnímá nebo může vnímat jako „subjektivně negativní zážitek“, který je schopen škodlivě působit na jeho psychické zdraví, a to i v případě, že informaci o špatném stavu nebo špatné prognóze ošetřující lékař sdělil velmi šetrně.

Je jistě obtížné, ne-li nemožné oddělit škodu na psychickém zdraví způsobenou samotnou nepříznivou informací od škody způsobené podáním informace, lépe řečeno způsobem, jak nepříznivá informace byla podána. Stejně tak je problém seriózně stanovit objektivní škodu, která byla způsobena podanou informací. Škoda na psychice může vzniknout již samotnou skutečností, že pacient závažnou chorobou trpí, že byl o chorobě informován, a nikoliv způsobem podání takové informace.

Realitou je také skutečnost, že s požadavkem na sankci nebo odškodnění za skutečné nebo domnělé psychotrauma požadují rodinní příslušníci pacienta s tím, že psychotrauma bylo také způsobeno jim.

Psychotrauma, či spíše jeho následek, je z hlediska trestně právního možné hodnotit jako ublížení na zdraví, případně jako těžkou ujmu na zdraví, z hlediska občanského zákoníku pak jako škodu na zdraví s oprávněným požadavkem tuto škodu sanovat odškodněním.

Při poučení a informování pacienta o jeho zdravotním stavu a o prognóze, postupu vyšetření a léčení vychází ošetřující lékař z povinnosti uložené mu právním předpisem, který stanovuje jak povinnost poučit pacienta, tak i okruh osob, které mají být také poučeny, pokud s tím pacient souhlasí. Jejich poučení má zajistit jejich aktivní spoluúčast při poskytování zdravotní péče a zejména zajistit dostatek informací potřebných pro rozhodování při poskytování zdravotní péče.

Rozsah poučení ani forma poučení v předpise konkrétně stanovena není. Je pouze stanoveno, že se poučení má dít vhodným způsobem, aniž by tento termín byl někde exaktně definován. Je třeba zásadně odmítnout názor, že samotná skutečnost, že pacient vnímal poskytovanou nepříznivou informaci o zdravotním stavu bolestně, dokládá, že byl poučen nevhodným způsobem.

Praxe je taková, že pacient je poučen ošetřujícím lékařem verbálně, zpravidla bez přítomnosti jiné osoby, případně je poučen písemně a často oběma způsoby současně. Ošetřující lékař s pacientem i rodinu pohovoří, poskytne písemnou informaci a případně další materiály informující o dietě, životosprávě a podobně. Aby se snížilo riziko, že lékař bude obviněn z neetického jednání a psychotraumatu, někteří lékaři poučují pacienta v přítomnosti další osoby.

Má-li mít pacient možnost svobodně rozhodovat o sobě, svém léčení či neléčení, musí mít pro svoje validní rozhodování dostatek podrobných informací, včetně informací, které může vnímat bolestně.

Poučením a podáváním informací, byť pro pacienta nepříznivých, není naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví a není kvalifikovaný důvod pro odškodnění pacienta.

Žadatelé o odškodnění psychotraumatu se také dovolávají a odkazují na ustanovení § 11 Občanského zákoníku, kde je stanoveno, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména svého zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i svého jména a projevů osobní povahy.

Sdělení diagnózy, prognózy a postupu léčení nenarušuje občanskou čest, ani lidskou důstojnost pacienta. Poučení se poskytuje v zájmu pacienta, který má právo poučení odmítnout. Ochrana osobnosti je tedy respektována a není narušena. Právo pacienta na ochranu osobnosti také nelze vnímat jako povinnost lékaře vědomě zamlčovat negativní skutečnosti o pacientově zdravotním stavu.

Stejně tak je poučení v souladu s ustanovením § 415 OZ, kde je každému uložena povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životním prostředí. Ošetřující při poskytování zdravotní péče získává souhlas, ale i nesouhlas pacienta s doporučenou péčí. Pokud by pacient v rámci svých práv poučení odmítl, lékař by od poučení a podání nechtěných informací ustoupil. Lékař tedy činí vše, aby možným škodám, včetně psychotraumatu předešel.

Poněkud jiná je situace při šetření a řešení konkrétního případu posttraumatické stresové poruchy ve smyslu MKN 10 (F 43.1), vznikající jako odezva na stresovou situaci nebo událost neobvykle katastrofického rázu, která téměř u každého vyvolá pronikavou tíseň. Obvykle se jako příklad uvádí oběť mučení, přítomnost násilné smrti jiné osoby, terorismus nebo znásilnění.

Je tedy nutné akceptovat skutečnost, že pokud je pacient ošetřujícím lékařem poučen o svém zdravotním stavu, není možné toto poučení označit za psychotrauma zakládající možnost lékaře sankcionovat, a to i když je jeho dopad pacientem vnímán jako nepříznivý, negativní zážitek, který následně může mít nepříznivé následky pro jeho psychické zdraví. A to proto, že ošetřující lékař činil výkon, uložený mu platným právním předpisem, kdy lékař postupoval oprávněně, řádně plnil svoji základní povinnost s cílem zajistit zdárný postup léčení, tedy postupoval s cílem prospěšným pro pacienta, případně jeho rodinu a činil tak se souhlasem pacienta.

JUDr. Jan Vondráček

Advokátní kancelář Jansta –Kostka a spol.

Těšnov 1

110 00 Praha 1

E-mail: kancelar@jansta-kostka.cz