Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Ladislav Borovanský – představitel české anatomie v poválečné době

Nezapomenutelný pan profesor MUDr. Ladislav Borovanský byl představitelem české anatomie v poválečných dobách.

Narodil se v Praze l. 4. l897 a hlavnímu městu zůstal věrný po celý svůj život. Maturoval v r. l9l6 na Reálném gymnáziu v Truhlářské ulici, odkud vyšlo i několik jiných předních učitelů pražské lékařské fakulty, a pak v Praze začal studovat medicínu. Ještě dlouho před promocí, již po dvou letech studia, se stal demonstrátorem v anatomickém ústavu a rok nato, v r. l9l9, byl již asistentem na ústavu, jemuž vládl slavný profesor MUDr. Karel Weigner. Promoval v r. l922.

Od r. l926 byl Ladislav Borovanský již prvním asistentem. V letech l927 až l937 přednášel anatomii ve státních kurzech pro budoucí profesory tělesné výchovy. V r. l93l ve svých 34 letech byl habilitován z normální anatomie.

Byl na mnoha studijních cestách po anatomických ústavech v Paříži, Mnichově, Freiburgu, Basileji, Ženevě, Lyonu, Nancy, Štrasburku a v Londýně

Zprvu se zaměřil hlavně na problematiku růstu, na otázky antropologické, hlavně kraniologické. Publikoval práce o poh-lav-ních rozdílech na lebce člověka, studoval jihočeské lebky z kostnic v Putimi, Zdouni a ve Strašíně, a lebky a kosti z krypty kláštera u Sv. Havla. Spolu s Weignerem zpracovali anatomické práce J. Ev. Purkyně.

V r. l937 se stal mimořádným profesorem a o rok později přednostou anatomického ústavu lékařské fakulty Karlovy univerzity.

Za války byl suspendován a pracoval jako prosektor České dětské nemocnice a působil také v Bakteriologickém ústavu.

V r. l946 byl jmenován řádným profesorem s platností od r. l938. V letech l946–l947 byl děkanem lékařské fakulty.

Borovanský po válce zkoušel skoro každý den v týdnu, rigorozantů bylo spousty. Byly to takzvané lucernové ročníky, kdy začali studium ti, kterým po dobu šesti let nebylo možno na fakultu nastoupit, k tomu ještě ti, kteří ho sice před válkou začali, ale nestihli v něm pokračovat. Borovanský byl přísný a náročný examinátor a anatomie se stala pro mnohé prubířským kamenem jejich způsobilosti ke studiu medicíny. Zkoušel bez ohledu na čas, zkoušky se protahovaly do pozdních večerních hodin. Měl před sebou velkou konvici kávy a několik balíčků cigaret. Zapaloval si takřka jednu cigaretu od druhé, a mezi popíjením kávy zkoušel nejen teoretické vědomosti, ale i praktickou přípravu.

Zkouška začínala určováním úlomků kostí a periferních nervů, demonstrací viscerálních orgánů, zvláště srdce, a řezem mozku na komory. To vše v pitevně, kde se v rohu tísnili ti, kteří si přišli poslechnout, co je v nejbližší budoucnosti čeká.

Borovanský měl velmi ztíženou situace tím, že se předválečný kolektiv asistentů po válce rozpadl. Karel Žlábek odešel hned v. l945 na nově otevřenou Masarykovu univerzitu do Brna jako profesor, Jan Hromada do Olomouce jako docent, Josef Zrzavý do Hradce Králové a Jaroslav Kos do Plzně, později i Vladimír Vortel, který odešel k Fingerlandovi do Hradce Králové. Zůstal jen Jaroslav Fleischmann, který však byl povolán na vojnu.

Borovanský vedl Anatomický ústav více než třicet let, až do října l970, kdy odešel do důchodu. Zemřel krátce nato 4. ledna l97l.

Toto byl jeho stručný životopis, který je možno nalézti v různých jiných matriálech. Borovanský byl však legendární postavou, s níž se setkalo několik generací mediků. Vyprávěla se o něm spousta historek. Sám jsem jich uveřejnil deset v tomto časopise v r. 2003 v rubrice Risus medicinalis, které ho dokreslují i po lidské stránce, další uvádím nyní.

Nejprve několik střípků ze zkoušek.

Borovanský se při zkouškách leckdy i bavil a zkoušení si zpestřoval. Někdy však byl neúprosný a když zjistil zásadní nedostatky, vyhodil studenta či studentku ihned.

Věc Makropulos

Profesor Borovanský byl v roce l945 opravdu překvapen, když se u zkoušky z anatomie objevilo „starší“ děvče tak ve věku 45–50 let, které se odvážně chtělo pustit s ním do anatomického klání. Jeho překvapení bylo ještě větší, když z indexu poznal, že první a zároveň poslední zkoušky z biologie a z lékařské fyziky vykonala s dostatečným prospěchem ještě v roce l9l9.

Vzhledem k dlouhé pauze mezi těmito zkouškami a anatomií nečekal zkoušející žádné zázraky. Nezklamal se. S pocitem, že takové rigorózum je pro examinátor dřina, napsal dostatečnou a propustil kandidátku se slovy:

„No, slečno, je těžká doba, měli bychom si všichni pomáhat. A já vás takto i zkoušel. Ale v zájmu medicíny a hlavně v zájmu vašich případných pacientů bylo by si přát, abyste k další rigorózní zkoušce se přihlásila až po další válce.“

Borovanský a Olu Smith

Profesor Borovanský zkoušel při rigorózu známou figurku lékařské fakulty, příslušníka jednoho nového afrického státu, posluchače jménem Olu Smith. Ať již vinou jazykových obtíží, či vinou mnoha zájmů mimomedicínských, studentovy znalosti z anatomie byly velmi chatrné, ba prakticky žádné. Situace vyhlížela katastrofálně.

Ve snaze pomoci kandidátovi vytáhl Borovanský při zkoušce z kostí to nejlehčí, co tam bylo. Celý femur, tedy kost stehenní.

Tu vymizel smutek z očí Afričana a kandidát vítězně vykřikl:

„Oh, to znám, to je ten kost, co roste ze zadele!“

K opravné zkoušce se dostavil Olu Smith po čtvrt roce. Nebyl to sice oslnivý výkon, ale uměl dost. Borovanský se ho ptal:

„Jak to, že jste minule vůbec nic neuměl, byla to úplná katastrofa, a dnes to docela šlo.

Ale Olu Smith jen mávl rukou:

„Oh, já měl tenkrát plno práce, neměl jsem čas, měl jsem plno ženských… „

Borovanský se usmál:

„Tak dobrá, tak necháme tu anatomii a budete mi povídat o tomhle.“

Jak lze vypadnout od zkoušky z anatomie po první větě.

Borovanský: „Řeknete mi něco o larynxu.“

Medik: „Larynx, neboli farynx…

Borovanský: „Stačí, máte nedostatečnou.“

Borovanský: „Povězte mi něco o uteru.“

Krásná blondýnka se zářivě usmála a řekla: „Uterus rozeznáváme mužský a ženský.“

Borovanský: „Stačí, můžete přijít za dva měsíce. Nebo raději nechoďte vůbec.“

Borovanský: „Tak tenké střevo.“

Medička: „Střevo je trubicový orgán dlouhý asi dvanáct metrů…“

Borovanský: „Slečno, jděte tady přes místnost ke dveřím, tak dobře, to je asi šest metrů, tak teď otevřete dveře a jděte po chodbě…tak to je dalších šest metrů, dohromady dvanáct. A vracet už se nemusíte, máte nedostatečnou.“

Borovanský a Dientsbier

Jak jsem uvedl dříve, největší nároky na zkoušení měl Borovanský krátce po válce u takzvaných lucernových ročníků Ty zkoušíval po trojicích. Obvykle se jich zeptal, čím chtějí p promoci být.

Když medik řekl, že chce být neurologem, nebyla to moc dobrá odpověď. Dostal pak obvykle tu nejtěžší oblast anatomie, tj. nervové dráhy. Když řekl, že by chtěl být praktickým lékařem, ani to nebylo moc šťastné, mohl pak dostat cokoliv. Praktik musí umět všechno

Ke zkoušce přišel student Zdeněk Dientsbier, pozdější profesor nukleární medicíny. Ten měl dobře naučenou anatomii ruky, a tak řekl:

„Nevím, ale mám velký zájem o grafologii.“

„“O grafologii?,“ opakoval Borovanský. „Tak mi něco povězte o plantě pedis.“

Raritní exemplář v ČSR

Asistent anatomického ústavu MUDr.  Rudolf Linc měl dlouhá léta na starosti ústavní sbírky. Vzorně je opatroval, držel je pečlivě pod zámkem a jen k přednášce pana profesora je půjčoval.

Ve sbírkách byl také chován vzácný i preparát obrovského penisu, vskutku muzejní kus.

Jednou profesor Borovanský přednášel o mužském pohlavním ústrojí. Toho dne, pan Pulkrábek, faktotum ústavu, nějak nedostatečně zajistil preparáty k přednášce. A když starý „Bora“ mluvil o výše uvedeném orgánu, chtěl se preparátem pochlubit.

„V Československu máme jeden z největších, ne-li vůbec největší exemplář penisu v celé Evropě.“

Tu zjistil, že na stole preparát není. Obrátil se trochu nevrle na svého zřízence:

„Pane Pulkrábek, kde je? Prosím vás, skočte pro něj!“

Pan Pulkrábek vyběhl a za moment se vrátil s nešťastným výrazem ve tváři:

„Pane profesore, bohužel, pan asistent Linc je mimo ústav.“

Překvapivý dotaz

Profesor Borovanský bydlel léta na nábřeží u Vltavy. Do práce jezdil nahoru směrem k Náměstí I. P. Pavlova, a odtud chodíval pěšky dolů k anatomickému ústavu. Nikdy si nepotrpěl moc na parádu, spíše naopak, a dlouhá léta chodil v obnošeném tmavém hubertusu, v ruce obvyklou síťovku s nějakým obědem v kastrůlku.

Jedenou nahoře vystoupil a potkal podobně oblečeného staršího muže. Ten se jej zeptal:

„Dědku, kam ty chodíš na žebr, že tě neznám. Já sedávám u Ignáce, ale tam jsem tě nikdy neviděl.“

Je kostní dřeň inervovaná nebo není?

Nemoci si nevybírají, občas postihnou i lékaře. A tak i pan profesor Borovanský si jednou zlomil ruku v lokti. Fraktura olecrani. Zašel za svým přítelem profesorem ortopedie MUDr. Otakarem Hněvkovským.

Ten jej prohlédl. Výsledek byl jednoznačný.

„Příteli, nedá se nic dělat, tohle musíme vyřešit operativně. Dáme ti malou narkózu…“

„Kdepak, já si cením svou vyšší nervovou soustavu, žádnou narkózu,“ nenechal ho domluvit Borovanský. „Udělejte mi to v lokále.“

Hněvkovský vyhověl. Operoval v lokále. Když se dostal až ke kostní dřeni, anatom se ozval:

„Ted to bolí.“

„Vy anatomové přece tvrdíte, že v kostní dřeni žádná nervová zakončení nejsou, tak to nemůže bolet. Nebo jsou?“

„Nejsou, ale bolí to,“ trval na svém Borovanský.

„Když tam nejsou nervy, tak jak to, že to bolí? Tak jsou tam, nebo ne?“ naléhal ortoped.

„Nejsou, ale asi se ti tam dostal kousek periostu,“ nenechal se zviklat Borovanský.

Vynikající léčebný zákrok

Nakonec jedna typicky doktorská.

Profesor Borovanský jednou náhle zjistil, že má výpadek zorného pole. Značně znepokojený zašel na ambulanci oční kliniky profesora MUDr. Emila Dientsbiera. Zde našel jen nějakého mladého sekundáře a nervózním hlasem o požádal, aby se na něj podíval, že má centrální skotom.

Úslužný mladý lékař ho hned chtěl odvést k panu profesorovi Dientsbierovi, sám si netroufal vyšetřovat tak závažnou poruchu u profesora lékařské fakulty. A tak se to také sluší. Jak se však na Borovanského podíval, zaváhal a rozpačitě se pokusil poradit:

„Pane profesore, já vás samosebou zavedu k našemu panu profesorovi, ale nechtěl byste se napřed snad pokusit sundat si to, co máte nalepeno na brýlích?“

MUDr. Svatopluk Káš