Možnosti inhibice receptoru pro epidermální růstový faktor u karcinomu anu

The Possibility of Epidermal Growth Factor Receptor Inhibition in Anal Cancer

Anal cancer is a relatively rare tumour. In local and locally advanced disease, concomitant chemoradiation based on mitomycin C and 5-fluorouracil, remains golden standard of treatment. However, this treatment is associated with significant morbidity. With the developing of molecular biology, new treatment strategies can be investigated. Epidermal growth factor receptor (EGFR) expression in anal cancer is observed in 55–100% of cases. Some studies demonstrated that KRAS mutations, mechanism marker of resistance to antiEGFR therapy, are rare in anal cancer. This paper presents current view on the possibilities of antiEGFR therapy in locally advanced and metastatic anal cancer.

Key words:
anal cancer – chemoradiotherapy – monoclonal antibodies – epidermal growth factor receptor

The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study.

The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers.

Submitted:
29. 3. 2015

Accepted:
29. 4. 2015

Autoři: I. Richter ¹; J. Dvořák ² ; T. Jirásek ³; J. Bartoš ¹
Působiště autorů: Onkologické oddělení, Krajská nemocnice Liberec, a. s. ¹; Onkologická klinika 1. LF UK a Thomayerova nemocnice, Praha ²; Oddělení patologie, Krajská nemocnice Liberec, a. s. ³
Vyšlo v časopise: Klin Onkol 2015; 28(4): 260-264
Kategorie: Přehled
doi: https://doi.org/10.14735/amko2015260

Souhrn

Karcinom anu patří mezi vzácná nádorová onemocnění. Standardem v léčbě lokálního a lokálně pokročilého onemocnění je konkomitantní chemoradioterapie založená na kombinaci mitomycinu C a 5- fluorouracilu. Tato léčba je ale zatížená významnou morbiditou. S rozvojem molekulární biologie se hledají nové léčebné strategie. Exprese receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR) je u karcinomu anu nalezena v 55– 100 % případů. Některé studie také demonstrovaly, že KRAS mutace, jako marker rezistence k antiEGFR terapii, je u karcinomu anu vzácná. Přehledový článek se zabývá aktuálním pohledem na možnosti antiEGFR terapie u pokročilého a metastatického karcinomu anu.

Klíčová slova:
karcinom anu – chemoradioterapie – monoklonální protilátky – receptor pro epidermální růstový faktor

Úvod

Karcinom anu patří mezi méně častá onkologická onemocnění. Představuje 1– 2 % všech malignit gastrointestinálního traktu [1]. Histologicky se nejčastěji vyskytuje spinocelulární karcinom, na rozvoji kterého se z 80– 85 % podílí infekce lidským papilomavirem [2]. K základním prognostickým faktorům řadíme klinické stadium, stav postižení regionálních lymfatických uzlin, nádorový grading, lokalizaci nádoru, pohlaví, dávku radioterapie na oblast tumoru a spádových lymfatických uzlin [3]. Základní léčebnou modalitou lokálního a lokálně pokročilého karcinomu anu je konkomitantní chemoradioterapie, která umožňuje zachovat funkce svěrače s lepší kvalitou života. Problémem chemoradioterapie je vysoká toxicita léčby vyžadující adekvátní podpůrnou léčbu. U 10– 20 % pacientů dochází k rozvoji diseminace onemocnění, kde je léčebnou možností podání paliativní chemoterapie. Léčebné výsledky těchto pacientů, podobně i pacientů s lokální recidivou onemocnění nejsou uspokojivé. S rozvojem molekulární biologie se hledají další prognostické a prediktivní faktory s cílem zlepšit léčebné výsledky a léčbu více individualizovat. Mezi nejvíce studované patří signální dráha receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR). Přehledový článek přináší aktuální pohled na léčebnou strategii karcinomu anu a na možnost využití antiEGFR terapie u této nemoci.

Současné možnosti léčby karcinomu anu

Indikace léčby by měla vycházet jednak z rozsahu onemocnění, jednak nutno zvážit i faktory na straně pacienta, jako jsou celkový stav, přítomnost komorbidit či preference nemocného. Před zahájením léčby je vhodné pacienta konzultovat v rámci multidisciplinárního týmu. Chirurgickou léčbu (lokální excize) jako primární léčebnou modalitu lze indikovat u pacientů s dobře diferencovaným karcinomem análního kraje, velikosti do 2 cm a v případě, že je možné provést excizi s adekvátním okrajem alespoň 5 mm. V léčbě pokročilejších nádorů nebo nádorů v oblasti análního kanálu byla v minulosti standardním postupem mutilující abdominoperineální amputace s nutností trvalé kolostomie. Pět let od operace přežívalo 40– 70 % pacientů [4]. V roce 1974 Nigro et al pozorovali kompletní remisi u pacientů léčených konkomitantní chemoradioterapií [5]. Od té doby proběhlo několik studií II. fáze a šest randomizovaných studií III. fáze, na podkladě kterých dnes představuje konkomitantní chemoradioterapie základní léčebnou modalitu karcinomu anu. Na druhé straně ale dosud nebyla publikovaná prospektivní randomizovaná studie, která by hodnotila konkomitantní chemoradioterapii s chirurgickým výkonem. Konkomitantní chemoradioterapie prokázala účinnost i u pacientů v prvním klinickém stadiu [6]. Klinické studie první generace hodnotily přínos konkomitantní chemoradioterapie ve srovnání se samostatnou radioterapií. Studie ACT I a EORTC 22861 prokázaly vyšší procento kompletní remise, nižší výskyt lokální recidivy u pacientů s konkomitantní chemoradioterapií než u pacientů léčených radioterapií samotnou. Pětileté celkové přežití (overall survival – OS) bylo beze změn [7,8]. V roce 2010 prezentovaná analýza studie ACT I se sledováním pacientů po 13 letech prokázala lepší OS pacientů léčených konkomitantní chemoradioterapií. Medián OS byl 7,6 roku u pacientů v ramenu s konkomitantní chemoradioterapií, medián OS pacientů léčených samotnou radioterapií byl 5,4 roku [9]. Jako režim chemoterapie byla použita kombinace mitomycinu a 5- fluorouracilu (5-FU). Klinické studie druhé generace potvrdily lepší výsledky kombinace mitomycinu a 5- FU než samotné chemoterapie 5- FU. Klinická studie III. fáze potvrdila při aplikaci kombinované chemoterapie nižší výskyt kolostomie, delší přežití bez známek recidivy ve čtyřech letech. OS bylo beze změn. Toxicita léčby byla významně vyšší při kombinaci cytostatik [10]. Klinické práce další generace se snažily hodnotit i možný význam dalších cytostatik, především cisplatiny jako cytostatika se silným radiosenzibilizujícím účinkem. Dále byly diskutovány i možnosti neoadjuvantní chemoterapie před či udržovací chemoterapie po chemoradioterapii. Klinická studie RTOG 98– 11 prokázala vyšší procento pětiletého OS (78,2 vs. 70,5 %) a pětiletého přežití bez známek recidivy (67,7 vs. 57,9 %) při užití kombinace mitomycin/ 5- FU ve srovnání s cisplatinou/ 5- FU. Hematologická toxicita byla vyšší u pacientů léčených mitomycinem [11]. Rozsáhlejší studie ACT II neprokázala významnější rozdíl mezi mitomycinem a cisplatinou [12]. Na podkladě obou studií lze konstatovat, že substituce mitomycinu cisplatinou neprokázala lepší léčebné výsledky ve smyslu procenta kompletní remise, lokální kontroly či OS. Studie také neprokázaly význam neoadjuvantní chemoterapie před zahájením chemoradioterapie ani význam udržovací chemoterapie po ukončení chemoradioterapie. Kapecitabin je akceptovaná alternativa 5-FU v léčbě kolorektálního karcinomu (colorectal cancer – CRC) [13– 16]. V léčbě karcinomu anu bylo hodnoceno 58 pacientů retrospektivně léčených kapecitabinem a 47 pacientů léčených 5-FU. Nebyly prokázány odlišné léčebné výsledky, podobně jako i v další retrospektivní studii [17,18]. NCCN (National Comprehensive Cancer Network) doporučuje jako možnou alternativu kombinaci kapecitabin s mitomycinem ke kombinaci mitomycin/ 5- FU. Minimální dávka radioterapie představuje 45– 50 Gy na oblast primárního nádoru pro tumory T1– 2 N0. U pokročilejších stadií (T3–4 nebo v případě postižení lymfatických uzlin) je doporučeno navýšení dávky o 9– 14 Gy [19]. Problémem konkomitantní chemoradioterapie je vysoký výskyt akutní toxicity léčby. Výše zmíněné klinické studie RTOG 98– 11 a ACT II prokázaly akutní toxicitu stupně III a IV v 72– 74 %. Jednalo se nejčastěji o kožní, hematologickou a gastrointestinální toxicitu [11,12]. Příčinou je množství citlivých tkání v ozařovacím objemu (střevní sliznice, rektum, močový měchýř, perineum, zevní genitál, hlavice stehenních kostí). Toleranci léčby lze zlepšit využitím moderních ozařovacích technik, jak potvrdila dozimetrická studie, která prokázala nižší dávkové zatížení kritických orgánů při využití techniky radioterapie s modulovanou intenzitou svazku (intensity modulated radiation therapy – IMRT) ve srovnání s konvenční technikou radioterapie [20]. Teoreticky předpoklad výhody IMRT potvrdila prospektivní klinická studie II. fáze RTOG 0529 se snížením procenta hematologické toxicity stupně II– IV, gastrointestinální toxicity stupně III–IV a kožní toxicity stupně III– IV při využití techniky IMRT [21]. Navzdory účinnosti chemoradioterapie lze pozorovat lokální selhání léčby asi u 10– 30 % pacientů [22]. Tato skupina pacientů by měla být indikována k záchranné abdominoperineální amputaci. Před tímto mutilujícím výkonem je vhodné provést histologickou verifikaci [23]. Zhruba u 10– 20 % pacientů se objeví vzdálená diseminace onemocnění. Nejčastějším místem výskytu metastáz jsou játra, plíce a extrapánevní lymfatické uzliny [24]. U pacientů v dobrém výkonnostním stavu lze zvážit podání paliativní chemoterapie, nejčastěji v režimu cisplatina a 5- FU. Multicentrická studie fáze II se snaží hodnotit i kombinaci karboplatiny s paklitaxelem. S rozvojem molekulární biologie se hledají další možné prediktivní a prognostické faktory s cílem zlepšit léčebné výsledky a více individualizovat terapii karcinomu anu. Mezi nejčastěji studované patří dráha EGFR.

EGFR a jeho význam u karcinomu anu

Receptor pro epidermální růstový faktor (EGFR, HER1, erbB‑ 1) je 170 kDa vážící transmembránový glykoprotein [25]. Je složen z 1 186 aminokyselin. Jeho produkce je kódovaná genem EGFR1, který je uložen na krátkém ramínku 7. chromozomu (7p12). EGFR patří do rodiny erb‑ B tyrozinkinázových receptorů, kam dále řadíme také HER2 (erbB‑ 2), HER3 (erbB‑ 3) a HER4 (erbB‑ 4). EGFR má extracelulární doménu sloužící pro vazbu ligandu, transmembránovou lipofilní doménu a intracytoplazmatickou doménu, která vykazuje tyrozinkinázovou aktivitu [26]. Mezi ligandy EGFR patří epidermální růstový faktor (EGF), amfiregulin, epiregulin, transformující růstový faktor alfa (TGFα), betacellulin, heparin‑binding EGF (HB‑ EGF) [27]. EGFR může být také aktivován ionizujícím zářením. Po navázání ligandů dochází k homodimerizaci dvou extracelulárních domén EGFR nebo heterodimerizaci EGFR domény s jiným z členů erbB rodiny. Po internalizaci dimérů dochází k autofosforylaci intracelulární tyrozinkinázové domény. Ta aktivuje cytoplazmatické transdukční proteinové kaskády, které indukují buněčnou proliferaci, akceleraci buněčné repopulace a inhibují apoptózu [28]. EGFR hraje důležitou roli při zachování normální funkce a reparace zdravých epidermálních tkání. Zvýšená aktivita EGFR je popsána u mnoha zhoubných nádorů. Aktivace EGFR na povrchu nádorových buněk je spojená s agresivnějším chováním nádorových buněk a horší odpovědí na radioterapii nebo chemoterapii [29,30]. Zvýšená exprese EGFR také zvyšuje motilitu nádorových buněk [31]. Radiobiologické studie potvrzují EGFR kritickou úlohu cytoprotektivních a pro‑proliferativních reakcí nádorových buněk po ozáření. Na podkladě daných skutečností lze předpokládat, že indukované zvýšení exprese EGFR po radioterapii souvisí z akcelerovanou repopulací nádorových buněk [32,33]. Zvýšení nádorové repopulace v průběhu radioterapie vede k obnově klonogenních nádorových buněk, čímž působí kontraproduktivně vůči samotné léčbě zářením [34– 36]. U karcinomu anu byla prokázaná zvýšená exprese EGFR v 55– 100 % [37– 41]. Byla publikovaná práce, která hodnotila imunohistochemickou expresi EGFR u 43 pacientů. U 7 nebyla prokázaná exprese EGFR, 7 pacientů mělo slabou expresi, 12 pacientů mělo středně silnou expresi a 17 pacientů mělo silně vyjádřenou expresi EGFR. Nebyla pozorována korelace mezi expresí EGFR a věkem pacienta nebo stupněm histologické diferenciace nádoru [42]. Na podkladě výše zmíněných skutečností je vhodné nalézt možnost inhibice funkce EGFR v průběhu onkologické léčby. První skupinu představuje možnost inhibice EGFR pomocí syntetických inhibitorů cytoplazmatické tyrozinkinázové aktivity EGFR označených jako tyrozinkinázový inhibitor (TKI). Jedná se o malé molekuly schopné prostupu cytoplazmatickou membránou. Největšího uplatnění dosáhly perorální TKI gefitinib a erlotinib. V současné době mají význam hlavně v paliativní léčbě nemalobuněčného plicního karcinomu [43]. Další skupinu představují monoklonální protilátky namířené proti extracelulární receptorové doméně EGFR. Největšího uplatnění dosáhl cetuximab a panitumumab, hlavně v léčbě metastatického kolorektálního karcinomu (metastatic colorectal cancer – mCRC) [44– 49]. S rozvojem molekulární biologie bylo zjištěno, že zásadním prediktivním faktorem pro použití anti‑EGFR léčby u mCRC je stav onkogenu K RAS, později celého komplexu RAS [45,50]. Onkogeny RAS kódují regulační proteiny, které významně ovlivňují signální dráhu spouštěnou aktivací EGFR. Mohou se vyskytovat v nádorech buď v normální nemutované formě (wild-type), nebo v přítomnosti aktivační mutace. Tady je regulační protein RAS trvale aktivován bez ohledu na inhibici EGFR. Proběhlo několik studií s cílem zjistit frekvenci mutace genu KRAS u karcinomu anu. Tři práce hodnotily stanovení mutace KRAS dohromady u 146 pacientů. Ani jedno vyšetření neprokázalo výskyt mutované formy genu KRAS [41,42,51]. Větší práce hodnotila 193 biopsií a jenom ve třech případech byla prokázaná mutace genu KRAS [52]. Podobně jako u spinocelulárních karcinomů anu i u spinocelulárních karcinomů hlavy a krku je frekvence mutací genu KRAS mnohem méně častá než u CRC, kde se mutace objevuje v 30– 50 % případů [53,54]. U karcinomu hlavy a krku byl přínos antiEGFR terapie cetuximabem zdokumentován v léčbě lokálně pokročilého onemocnění i v léčbě metastatického či rekurentního onemocnění [55,56]. Prediktivní vliv mutace KRAS genu hodnotila malá studie sedmi pacientů s metastatickým karcinomem anu léčených cetuximabem. U dvou pacientů byla prokázána mutace KRAS genu. Pacienti s mutovaným KRAS genem progredovali, na rozdíl od skupiny s nemutovaným genem KRAS, kde byla zaznamenaná léčebná odpověď nebo stabilizace onemocnění [57]. Na ASCO 2012 byla prezentována klinická studie II. fáze ECOG 3205, která hodnotila účinnost a bezpečnost podání kombinace cetuximabu a chemoradioterapie u pacientů s karcinomem anu bez poruchy imunitního systému. První výsledky prokázaly dvouleté RFS u 92 % pacientů, bezpečnost autoři hodnotili jako přijatelnou. Autoři prezentovali podobnou terapii i u imunosuprivovaných pacientů s HIV infekcí, kde dvouleté přežití bez recidivy bylo u 80 % pacientů (studie AMC 045) [58]. Naopak další studie fáze II ACCORD 16 byla předčasně ukončena z důvodu vysoké toxicity kombinace cetuximabu a chemoradioterapie s využitím kombinace cisplatiny a 5- FU [59]. Podobně i další studie prokázala vysokou toxicitu léčby cetuximabem [60]. Hodnocení přínosu cetuximabu či panitumumabu v terapii metastatického karcinomu anu zatím máme k dispozici většinou ve formě kazuistických sdělení [61]. K dalšímu možnému využití antiEGFR léčby u karcinomu anu by mohlo přispět dozrání dat již výše zmíněných studií ECOG 3205 a AMC 045. Pro vysoké riziko toxicity kombinace chemoradioterapie s antiEGFR léčbou je vhodná další individualizace pacientů, kteří by měli větší prospěch z této léčby. Již výše uvedené radiobiologické poznatky prokázaly, že zvýšená exprese EGFR během radioterapie je spojena s akcelerovanou repopulací nádorových kmenových buněk. U karcinomu rekta proběhla studie, která hodnotila dynamiku změny exprese EGFR během neoadjuvantní chemoradioterapie. U pacientů se zvýšenou expresí EGFR bylo zjištěno významně kratší OS a přežití bez známek recidivy onemocnění. Jednalo se přibližně o 25 % hodnocených pacientů. Exprese EGFR byla vyšetřena jednak před zahájením chemoradioterapie v diagnostické biopsii, jednak v resekátu po operaci [62]. U karcinomu anu lze také předpokládat výskyt akcelerované repopulace nádorových kmenových buněk, podobně jako u spinocelulárních karcinomů hlavy a krku. Otázkou je způsob stanovení dynamiky exprese EGFR, protože v léčbě karcinomu anu se chirurgický výkon po chemoradioterapii provádí až v případě selhání nechirurgické léčby. Kontrolní biopsie v době chemoradioterapie nebo těsně po jejím ukončení může být pro pacienty bolestivá při výrazné kožní reakci a navíc vzorek nemusí být výtěžný. Možností je méně invazivní vyšetření PET EGFR hodnotící změnu dynamiky exprese EGFR in vivo [63]. Cílem je identifikovat pacienty, kteří by mohli mít prospěch z časného zařazení antiEGFR terapie do léčebného algoritmu. K ozřejmění této problematiky budou ale nutné další prospektivní klinické studie.

Závěr

Karcinom anu nepatří mezi častá onkologická onemocnění. Základem léčby je konkomitantní chemoradioterapie, která je léčebným standardem již přes 30 let. Tato léčba je zatížená vysokou toxicitou. Dostatečná podpůrná terapie toxicity je základem úspěšného zvládnutí tohoto potenciálně kurativního onemocnění. S rozvojem molekulární biologie se hledají další prognostické a prediktivní faktory léčby. Jedním z nejvíce studovaných je EGFR. Využití antiEGFR terapie u karcinomu anu zatím nepatří ke standardním postupům. K jejímu praktickému uplatnění budou nutné výsledky prospektivních klinických studií.

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.

Obdrženo: 29. 3. 2015

Přijato: 29. 4. 2015

MUDr. Igor Richter, Ph.D.

Onkologické oddělení

Krajská nemocnice Liberec, a. s.

Husova 10

460 63 Liberec

e-mail: igor.richter@seznam.cz

Zdroje

1. Šlampa P, Vošmik M, Přibylová O et al. Zhoubné nádory anu. In: Šlampa P, Petera J et al (eds). Radiační onkologie. 1. vyd. Praha: Galén 2007: 145– 152.

2. Daling JR, Madeleine MM, Johnson LG et al. Human papillomavirus, smoking, and sexual pracftices in the etiology of anal cancer. Cancer 2004; 101(2): 270– 280.

3. Kocáková I, Kocák I, Soumarová R. Chemoradioterapie nádoru anu. In: Šlampa P, Soumarová R, Kocáková I et al (eds). Konkomitantní chemoradioterapie solidních nádorů. Praha: Galén 2005: 55– 62.

4. Ryan DP, Compton CC, Mayer RJ. Carcinoma of tha anal canal. N Eng J Med 2000; 342(16): 792– 800.

5. Nigro ND, Vaitkevicius VK, Considine B. Combined therapy for cancer of tha anal canal: a preliminary report. Dis Colon Rectum 1974; 17(3): 354– 356.

6. Cummings BJ, Keane TJ, O’Sullivan B et al. Epidermoid anal cancer: treatment by radiation alone or by radiation and 5- fluorouracil with and without mitomycin C. Int J Radiat Oncol Biol Phys 1991; 21(5): 1115– 1125.

7. UK Coordinating Committee on Cancer Research. Epidermoid anal cancer: results from the UKCCCR randomized trial of radiotherapy alone versus radiotherapy, 5-fluorouracil, and mitomycin. UKCCCR Anal Cancer Trial Working Party. Lancet 1996; 348(9034): 1049– 1054.

8. Bartelink H, Roelofsen F, Eschwenge F et al. Concomitant radiotherapy and chemotherapy is superior to radiotherapy alone in the treatment of locally advanced anal cancer: results of phase III randomized trial of the EORTC and Gastrointestinal Coopoerative Groups. J Clin Oncol 1997; 15(5): 2040– 2049.

9. Northover J, Glynne‑ Jones R, Sebag‑ Montefiore D et al. Chemoradiation for the treatment of epidermoid anal cancer: 13‑year follow up of the first randomized UKCCCR Anal Cancer Trial (ACT I). Br J Cancer 2010; 102(7): 1123– 1128. doi: 10.1038/ sj.bjc.6605605.

10. Flam M, John M, Pajak TF et al. Role of mitomycin in combination with fluorouracil and radiotherapy, and salvage chemoradiation in the definitive nonsurgical treatment of epidermoid carcinoma of tha anal canal: results of a phase III randomized intergroup study. J Clin Oncol 1996; 14(9): 2527– 2539.

11. Gunderson LL, Winter KA, Ajanu JA et al. Long‑term update of US GI intergroup RTOG 98– 11 phase III trial for anal carcinoma: survival, relapse, and colostomy failure with concurrent chemoradiation involving fluorouracil/ mitomycin versus fluorouracil/ cisplatine. J Clin Oncol 2012; 30(35): 4344– 4351. doi: 10.1200/ JCO.2012.43.8085.

12. James RD, Glynne‑ Jones R, Meadows HM et al. Mitomycin or cisplatine chemoradiation with or without maintance chemotherapy for treatment of squamous‑ cell carcinoma of the anus (ACT II): a randomized, phase 3,open‑ label, 2 × 2 factorial trial. Lancet 2013; 14(6): 516– 524. doi: 10.1016/ S1470‑ 2045(13)70086‑ X.

13. Cassidy J, Clarke S, Diaz‑ Rubio E et al. Randomized phase III study of capecitabine plus oxaliplatine compared with fluorouracil/ folinic acid plus oxaliplatine as first‑line therapy for metastatic colorectal cancer. J Clin Oncol 2008; 26(12): 2006– 2012. doi: 10.1200/ JCO.2007.14.9898.

14. Fuschs CS, Marshall J, Mitchell E et al. Randomized controlled trial of irinotecan plus infusional, bolus, or oral fluoropyrimidines in first‑line treatment of metastatic colorectal cancer: results from BICC‑ C Study. J Clin Oncol 2007; 25(30): 4779– 4789.

15. Haller DG, Tabernero J, Maroun J et al. Capecitabine plus oxaliplatine compared with fluorouracil and folinic acid as adjuvant therapy for stage III colon cancer. J Clin Oncol 2011; 29(11): 1465– 1471. doi: 10.1200/ JCO.2010.33.6297.

16. Hofheinz RD, Wenz F, Post S et al. Chemoradiotherapy with capecitabine versus fluorouracil for locally advanced rectal cancer: a randomized, multicentre, non‑inferiority, phase 3 trial. Lancet Oncol 2012; 13(6): 579– 588. doi: 10.1016/ S1470‑ 2045(12)70116‑ X.

17. Meulendijks D, Dewit L, Tomasoa NB et al. Chemoradiotherapy with capecitabine for locally advanced anal carcinoma: an alternative treatment option. Br J Cancer 2014; 111(9): 1726– 1733. doi: 10.1038/ bjc.2014.467.

18. Goodman K, Rothstein D, Lajhem C et al. Capecitabine plus mitomycin in patients udergoing definitive chemoradiation for anal squamous cell carcinoma. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2014; 90 (Suppl 1): S32– S33.

19. Kazda T, Syptáková B, Šlampa P et al. Zhoubná nádory anu. In: Šlampa P et al (eds). Radiační onkologie v praxi. 3. vyd. Brno: Masarykův onkologický ústav 2011: 78– 85.

20. Menkarios C, Azria D, Laliberte B et al. Optimal organ – sparing intensity modulated radiation therapy (IMRT) regimen for the treatment of locally advanced anal canal carcinoma: a comparison of conventional IMRT plans. Radiat Oncol 2007; 2: 41.

21. Kachnic LA, Winter K, Myerson RJ et al. RTOG 0529: a phase II evaluation of dose‑painted intensity modulated radiation therapy in combination with 5- fluorouracil and mitomycin C for the reduction of acute morbidity in carcinoma of the anal canal. Int Radiat Oncol Biol Phys 2013; 86(1): 27– 33. doi: 10.1016/ j.ijrobp.2012.09.023.

22. Schiller DE, Cummings BJ, Rai S et al. Outcomes of salvage surgery for squamous cell carcinoma of the anal canal. Ann Surg Oncol 2007; 14(10): 2780– 2789.

23. Mullen JT, Rodriguez‑ Bigaz MA, Chang GJ et al. Results of surgical salvage after failed chemoradiation therapy for epidermoid carcinoma of the anal canal. Ann Surg Oncol 2007; 14(2): 478– 483.

24. Cummings BJ. Metastatic anal cancer: the search for cure. Onkologie 2006; 29(1– 2): 5– 6.

25. Sirák I, Hatlová J, Petera J et al. Receptor pro epidermální růstový faktor a jeho úloha v radioterapii. Klin Okol 2008; 21(6): 338– 347.

26. Willett CG, Duda DG, Czito BG et al. Targeted therapy in rectal cancer. Oncology 2007; 21(9): 1055– 1065.

27. Yarden Y. The EGFR family and its ligands in human cancer: signalling mechanism and therapeutic opportunities. Eur J Cancer 2001; 37 (Suppl 4): S3– S8.

28. Uberall I, Kolar Z, Trojec R et al. The status and role of ErbB receptors in human cancer. Exp Mol Pathol 2008; 84(2): 79– 89. doi: 10.1016/ j.yexmp.2007.12.002.

29. Akimoto T, Hunter NR, Buchmiller L et al. Inverse relationship between epidermal growth factor expression and radiocurability of murine carcinomas. Clin Cancer Res 1999; 5(10): 2884– 2890.

30. Liang K, Ang KK, Milas L et al. The epidermal growth factor receptor mediates radioresistance. Int J Radiat Biol Phys 2003; 57(1): 246– 254.

31. Verbeek BS, Andriaansen‑ Slot SS, Vroom TM et al. Overexpression of EGFR and c‑ erbB2 causes enhanced cell migration in human breast cancer cells and NIH3T3 fibroblasts. FEBS Lett 1998; 425(1): 145– 150.

32. Withers HR, Taylor JM, Maciejewski B et al. The hazard of accelerated tumour clonogen repopulation during radiotherapy. Acta Oncol 1988; 27(2): 131– 146.

33. Baumann M, Petersen C, Eichler W et al. Mechanism of repopulation in experimental squamos cell carcinoma. In: Kogelnik HD, Lukas P, Sedlmayer F (eds). Progress in radiation‑ oncology. Vol. 7. Bologna: Monduzzi 2002: 417– 422.

34. Begg AC. Prediction of repopulation rates and radiosensitivity in human tumours. Int J Radiat Biol 1994; 65(1): 103– 108.

35. Fowler JF. Rapid repopulation in radiotherapy: a debate on mechanism. The phantom of tumor treatment‑ continually rapid proliferation inmasked. Radiother Oncol 1991; 22(3): 156– 158.

36. Schmitdt‑ Ullrich RK, Contessa JN, Dent P et al. Molecular mechanism of radiation‑induced accelerated repopulation. Radiat Oncol Investig 1999; 7(6): 321– 330.

37. Alvarez G, Perry A, Tan BR et al. Expression of epidermal growth factor receptor in squamous cell carcinomas of tha anal canal is independent of gene amplification. Mod Pathol 2006; 19(7): 942– 949.

38. Le LH, Chetty R, Moore MJ. Epidermal growth factor receptro expression in anal carcinoma. Am J Clin Pathol 2005; 124(1): 20– 23.

39. Van Damme N, Deron P, Van Roy N et al. Epidermal growth factor receptro and KRAS status in two cohorts of squamous cell carcinomas. BMC Cancer 2010; 10: 189. doi: 10.1186/ 1471‑ 2407‑ 10‑ 189.

40. Walker F, Abramowitz L, Benabderrahmane D et al. Growth factor receptro expression in anal squamous lesions: modifications associated with oncogenic human papillomavirus and human immunodefiuency virus. Hum Pathol 2009; 40(11): 1517– 1527. doi: 10.1016/ j.humpath.2009.05.010.

41. Zampino MG, Magni E, Sonzogni A et al. KRAS status in squamous cell anal carcinoma (SCC): it’s time for target‑ oriented treatment? Cancer Chemother Pharmacol 2009; 65(1): 197– 199. doi: 10.1007/ s00280‑ 009‑ 1117‑ 3.

42. Van Damme N, Deron P, Van Roy N et al. Epidermal growth factor receptor and KRAS status in two cohorts of squamous cell carcinomas. BMC Cancer 2010; 10: 189. doi: 10.1186/ 1471‑ 2407‑ 10‑ 189.

43. Shepherd FA, Pereira JR, Ciuleanu T et al. Erlotinib in previously treated non‑small‑cell lung cancer. N Engl J Med 2005; 353(2): 123– 132.

44. Cunningham D, Humblet Y, Siena S et al. Cetuximab monotherapy and cetuximab plus irinotekan in irinotekan‑ refractory metastatic colorectal cancer. N Engl J Med 2004; 351(4): 337– 345.

45. Van Cutsem E, Kohne CH, Láng I et al. Cetuximab plus irinotecan, fluorouracil, and leucovorine as fist‑line treatment for metastatic colorectal cancer: update analysis of overall survival according to tumor KRAS and BRAF station status. J Clin Oncol 2011; 29(15): 2011– 2019. doi: 10.1200/ JCO.2010.33.5091.

46. Bokemeyer C, Bondarenko I, Makhson A et al. Fluorouracil, leucovorin and oxaliplatin with and without cetuximab in the first‑line treatment of metastatic colorectal cancer. J Clin Oncol 2009; 27(5): 663– 671. doi: 10.1200/ JCO.2008.20.8397.

47. Maugham TS, Adams RA, Smith CG et al. Addition of cetuximab to oxaliplatine‑based first‑line combination chemotherapy for treatment of advanced colorectal cancer: results of the randomized phase 3 MRC COIN trial. Lancet 2011; 377(9783): 2013– 2114. doi: 10.1016/ S0140‑ 6736(11)60613‑ 2.

48. Tveit KM, Guren T, Glimelius B et al. Phase III trial of cetuximab with continuous or intermittent fluorouracil, luecovorine, and oxaliplatine (Nordic FLOX) versus FLOX alone in first‑line treatment of metstatic colorectal cancer: the NORDIC‑ VII study. J Clin Oncol 2012; 30(15): 1755– 1762. doi: 10.1200/ JCO.2011.38.0915.

49. Van Cutsem E, Peeters M, Siena S et al. Open.label phase III trial of panitumumab plus bets supportive care compared with best supportive care alone in patiens with chemotherapy‑ refractory metastatic colorectal cancer. J Clin Oncol 2007; 25(13): 1658– 1664.

50. Oliner KS, Douillard JY, Siena S et al. Analysis of KRAS/ NRAS and BRAF station in the phase III PRIME study of panitumumab (pmab) plus FOLFOX versus FOLFOX as first‑line treatment (tx) for metastatic colorectal cancer (mCRC). J Clin Oncol 2013; 31 (Suppl): abstr. 3511.

51. Paliga A, Onerheim R, Gologan A et al. EGFR and KRAS gene mutation status in squamous cell anal carcinoma: a role for concurrent radiation and EGFR inhibitors? Br J Cancer 2012; 107(11): 1864– 1868. doi: 10.1038/ bjc.2012.479.

52. Serup‑ Hansen E, Linnemann D, Hogdal E et al. KRAS and BRAF mutation in anal carcinoma. APMIS 2015; 123(1): 53– 59. doi: 10.1111/ apm.12306.

53. Chang SE, Bhatia P, Johnson NW et al. Ras mutation in United Kingdom examples of oral malignances are infrequent. Int J Cancer 1991; 48(3): 409– 412.

54. Wang WY, Chein YC, Wong YK et al. Effects of KRAS status mutation and polymorphismus on the risk and prognosis of oral squamous cell carcinoma. Head Neck 2012; 34(5): 663– 666. doi: 10.1002/ hed.21792.

55. Bonner JA, Harari PM, Giralt J et al. Radiotherapy plus cetuximab for squamos‑ cell carcinoma of head and neck. N Engl J Med 2006; 354(6): 567– 578.

56. Vermorekn JB, Mesia R, Rivera F et al. Platinum‑based chemotherapy plus cetuximab in head and neck cancer. N Engl J Med 2008; 359(11): 1116– 1127. doi: 10.1056/ NEJMoa0802656.

57. Lukan N, Strobel P, Willer A et al. Cetuximab‑based treatment of metastatic anal cancer: correlation of response with KRAS mutational status. Oncology 2009; 77(5): 293– 299. doi: 10.1159/ 000259615.

58. Garg M, Lee JY, Kachnic LA et al. Phase II trials of cetuximab (CX) plus cisplatine (CDDP), 5- fluorouracil (5- FU) and radiation (RT) in imonocompetent (ECOG 3205) and HIV‑ positive (AMC045) patients with squamous cell carcinoma of tha anal canal (SCAC): safety and preliminary efficacy results (abstract). ASCO Meeting Anstracts 2012; 30: 4030.

59. Deutsch E, Lemanski C, Pignon JP et al. Unexpected toxicity of cetuximab combined with conventional chemoradiotherapy in patients with locally advanced anal cancer: results of the UNICANCER ACCORD 16 phase II trial. Ann Oncol 2013; 24(11): 2834– 2838. doi: 10.1093/ annonc/ mdt368.

60. Olivatto LO, Viera FM, Pereira BV et al. Phase I study of cetuximab in combination with 5- fluorouracil, cisplatine, and radiotherapy in patients with locally advanced anal carcinoma. Cancer 2013; 119(16): 2973– 2980. doi: 10.1002/ cncr.28045.

61. Saif MW, Kontny E, Syrigos KN et al. The role of EGFR inhibitors in the treatment of metastatic anal canal carcinoma: a case series. J Oncol 2011; 2011: 125467. doi: 10.1155/ 2011/ 125467.

62. Richter I, Dvořák J, Blüml A et al. Vliv předoperační chemoradioterapie na změnu exprese receptoru pro epidermální růstový faktor u pacientů léčených předoperační chemoradioterapií pro lokálně pokročilý karcinom rekta. Klin Onkol 2014; 27(5): 361– 366. doi: 10.14735/amko2014361.

63. Mishani E, Abourbeh G. Cancer molecular imaging: radionuclide‑based biomarkers of the epidermal growth factor receptor (EGFR). Curr Top Med Chem 2007; 7(18): 1755– 1772.