Hodnocení duchovních potřeb pa­cientů v paliativní péči

Souhrn

Posouzení a správná dia­gnostika všech potřeb a problémů pa­cientů, včetně spirituálních, je nevyhnutelná pro zvyšování kvality komplexní ošetřovatelské péče. Při uspokojování potřeb nemocných je důležité nahlížet na člověka jako na jednotu těla a ducha. Identifikace a uspokojování spirituálních potřeb není jednoduché i proto, že pojem spiritualita nemá cílené a jasné vymezení. V paliativní péči má řešení a saturace duchovních potřeb velkou prioritu a může být klíčovým aspektem psychologického působení. Význam spirituality jako součásti psychické pohody si stále více uvědomují i zdravotničtí profesionálové. Měření spirituálních potřeb se přikládá menší význam a v mnoha zdravotnických zařízeních končí u ošetřovatelské anamnézy otázkami: „Jste věřící?“, „Máte duchovní potřeby?“. Spiritualita a náboženství jsou velice osobní záležitostí každého člověka. Mnoho pa­cientů se obrací k náboženství pro odpovědi na obtížné otázky a jiní hledají podporu prostřednictvím duchovních přesvědčení mimo rámec organizovaného náboženství. Záměna pojmů spiritualita a religiozita může vést k mnoha nedorozuměním. Základním předpokladem pro správnou dia­gnostiku a uspokojení duchovních potřeb je vymezení používaných výrazů a využívání standardizovaných měřicích nástrojů v klinické praxi. Cílem přehledové studie bylo vymezit pojem spiritualita, vyhledat měřicí nástroje vhodné pro hodnocení spirituálních potřeb člověka. Pro získání výsledků výzkumných prací zabývajících se problematikou duchovních potřeb u nevyléčitelně nemocných pa­cientů byly jako zdroj dat použity následující databáze (2005– 2013): EBSCO, Bibliographia Medica Čechoslovaca, Google Scholar, Solen –  www.solen.cz, Profese on‑line. Do výběru studií byly zahrnuty systematický přehled, přehledový článek, kvalitativní a kvantitativní studie.

Klíčová slova:
spiritualita –  náboženství –  duchovní potřeby –  paliativní péče

Úvod

Důsledná saturace všech lidských potřeb na konci života může být klíčovým aspektem zvládání terminální nemoci. Pa­cienti očekávají, že zdravotnický personál bude respektovat jejich náboženské a duchovní přesvědčení i obavy [1]. Spirituální péče nabízí možnost pomoci porozumět příběhu lidského života, důstojně zvládnout obtížnou situaci. Zahrnuje psychologické, sociální a duchovní aspekty a může také obsahovat specifické náboženské prvky přiměřeně zvyklostem člověka. Nevyléčitelně nemocní mají potřeby jako každý jiný člověk. Zajistit dobrou kvalitu života nevyléčitelně nemocného pa­cienta neznamená jenom léčbu bolesti a zmírnění obtěžujících symp­tomů, ale také zajištění pa­cientových potřeb v oblasti psychické, duchovní a sociální. Jejich priorita se však v průběhu nemoci mění. I u pa­cientů s nevyléčitelným onemocněním řada jejich potřeb zůstává neidentifikována a nesaturována. Jedná se především o potřeby psychosociální a spirituální, přičemž v závěru života pa­cientů často nabývají na významu. Abychom mohli hovořit o problémech v oblasti spirituálních potřeb, je dobré nejdříve pochopit, jak se projevuje stav uspokojení, tedy duchovní zdraví, pohoda. NANDA International vysvětluje termín duchovní pohoda jako schopnost dát životu význam, hodnotu a účel –  cíl. Jejím výsledkem je harmonie a spokojenost. Vede ke stvrzení života ve vztazích s komunitou, prostředím, se sebou samým i s Bohem [2].

Spiritualita je zmiňována v souvislosti s náboženstvím, obřady a modlením a často je s ním i zaměňována. Jednoznačně definovat spiritualitu a religiozitu není jednoduché. Neostrá hranice mezi religiozitou a spiritualitou způsobuje, že termín spiritualita se používá příliš volně. Často dochází k záměně spirituality a religiozity [3]. Spiritualita a náboženství neznamenají totéž, avšak mohou se navzájem překrývat. Nepřesnost ve vymezení pojmu spočívá především v tom, že spiritualita může být vykládána odlišně –  pro jedince znamená různé věci a nedá se vytvořit jednotná definice v konkrétních situacích pro všechny [4]. S pojmem spirituality se setkáváme až někdy v 90. letech 20. století. Do této doby se existence duchovních potřeb nepřipouštěla a duchovní svět zůstával stranou [5]. Obsahem spirituality, duchovna je něco, co nás přesahuje, např. hledání smyslu života. Význam slova religiózní vyjadřuje příslušnost k nějakému náboženství. Náboženství je soubor víry a praxe, organizovaný systém uctívání, často spojovaný s nadpřirozenou mocí, která formuje, řídí život i smrt člověka. Spiritualita je širší pojem. Všechna náboženství mají základní vyznání víry, rituály a praktiky. Sdružují lidi ve společenství se shodnými hodnotami, cíli a denními povinnostmi věřícího. Spiritualita je pojmem nadřazeným, protože zahrnuje i ty, kteří své duchovní prožitky praktikují ve vlastním systému náboženských představ. Udává směr života člověka [6]. Je podstatou a zdrojem života a bytí člověka. Podle Knoflíčkové je spiritualita životní oporou, která se neztrácí a znamená potenciál, který je možné v průběhu života organizovat a podporovat [7]. Taylor spiritualitu popisuje jako osobní snahu najít smysl a účel života. Jako pocit spojení s něčím transcendentním [8]. Je vícedimenzionální a týká se fyzické i psychosociální charakteristiky každého člověka [9]. Spiritualita vytváří souvislosti poskytující člověku naději a smysl [4].

Evropské asociace pro paliativní péči identifikovala tři složky duchovnosti:

• existenciální otázky –  naděje, láska, radost, zoufalství, smíření, odpuštění, vina, stud, smysl života, utrpení a smrti;
• postoje a hodnoty –  vztahy k blízkým, k sobě samému, k umění, přírodě, postoj k etice, morálce i k samotnému životu;
• náboženské myšlenky –  víra, vztahy k Bohu, k absolutnu [4].

Cíl

Cílem přehledové studie bylo vymezení pojmu spiritualita, vyhledání měřicích nástrojů se zaměřením na hodnocení spirituality člověka.

Metodika

Pro získání dat byly použity následující databáze (2005– 2013): EBSCO, Bibliographia Medica Čechoslovaca, Google Scholar, Solen –  www.solen.cz, Profese on‑line. Do výběru studií byly zahrnuty systematický přehled, přehledový článek, kvalitativní a kvantitativní studie. Celkem bylo nalezeno 37 měřicích nástrojů hodnotících spiritualitu člověka, z nichž 24 bylo zaměřených konkrétně na míru religiozity. Pouze 11 hodnoticích nástrojů posuzuje specifičnost spirituality a spirituálních potřeb. Uváděné měřicí nástroje spirituality jsou propojeny také otázkami zaměřenými na religiozitu.

Výsledky

Škály spirituálních potřeb

Hodnocení duchovních, spirituálních potřeb v praxi se jeví jako problémové, hlavně z důvodu absence klinických zručností sester. Ondrejka, Žiaková a Farský [1] prezentují ve své práci využití vybraných měřicích nástrojů na zjišťování spirituality, spirituální pohody, naděje, smyslu života a posouzení psychopatologických symp­tomů. Posouzení spirituálních potřeb a poskytování spirituální péče vidí jako nevyhnutelnou podmínku přiblížit se holistickým principům a zkvalitnění celkové péče o pa­cienta. Absence dia­gnózy „spirituální tíseň“ v ošetřovatelské dokumentaci přetrvává, pravděpodobně z důvodu obav sester zasahovat do privátní oblasti pa­cienta, a dalším důvodem je nedostatek vědomostí o spirituálních potřebách a zkušeností z oblasti jejich dia­gnostiky a saturace [10].

Škála, která se může stát efektivním nástrojem při dia­gnostice spirituální tísně –  Index spirituální zkušenosti – , zahrnuje subškály spirituální podpory a spirituální otevřenosti, zachycuje spirituální zralost. Index je vhodný pro osoby s různou spirituální orientací. Škála spirituální pohody rozdělená do dvou dimenzí se soustředí na posouzení spirituální pohody v náboženské subškále, s vyjádřením vztahu k Bohu a vnímání spokojenosti se svým spirituálním životem v horizontální dimenzi existenciální pohody, která obsahuje existenciální pojetí účelu a smyslu života a životní spokojenosti. Škála je vhodná hlavně pro osoby s nízkou úrovní pohody [11]. Dotazník spirituální pohody obsahuje 82 položek. Zachycuje ukazatele, jako jsou např. křesťanská víra, sebeuspokojení, osobní zbožnost a subjektivní spirituální pohoda. Měřicí škála je zaměřena na spirituální růst a zralost. Dotazník spirituálního uvědomění (SAI)  obsahuje 20 položek zaměřených na spirituální zážitky v souvislosti s přírodou, lidmi, uměním a Bohem [12]. Spirituální tíseň a beznaděj jsou vzájemně propojeny, pro jejich posouzení je vy­užit Nowotny Hope scale posuzující naději v šesti dimenzích: D –  důvěra ve výsledek –  vyjadřuje očekávání dobra směrem do budoucnosti; I –  vztahy s jinými –  souvisí se zaměřením naděje k pomoci od jiných lidí nebo vztahování se k Bohu; M –  doufat v možné; V –  víra, využití religiozity při posilování naděje; Z –  zaangažovanost a dimenze; A –  vnitřní aktivita, která vyjadřuje důležitost budoucího výsledku v souvislosti s jeho aktivitou [10,13]. Škála životní smysluplnosti (ŠŽS)  obsahující 18 položek posuzuje smysl a účel života člověka. Dělí se do tří dimenzí: 1. kognitivní, která je zaměřena na celkovou životní filozofii, chápání života, životní poslání; 2. motivační dimenze představuje položky životních cílů, plánů a potřebné síly; 3. afektivní subškálu reprezentují položky zaměřené na životní spokojenost, optimizmus, naplněnost i životní negativizmus. Autor škály uvádí Crombachovo alfa 0,87, které vyjadřuje vnitřní konzistenci škály [14]. Pražský dotazník spirituality –  PSQ 36 zahrnuje měření v šesti subškálách. První, ekospiritualita, vystihuje pocit jednoty s přírodou a úctu k ní. Sounáležitost je dimenze zaměřená na radost z lidské spolupatřičnosti a blízkosti. Mystická zkušenost je subškála související s transcendencí. Dimenze etický entuziazmus je spojena s pozitivními city, soucitem, touhou pomoci. Subškála svědomitá péče souvisí s touhou nového, lepšího začátku. Poslední dimenze Pražského dotazníku spirituality souvisí s fascinací „nejvyšší pravdou“ a „nejvyšší realitou“, smrt jako „návrat domů“. Dotazník není nábožensky orientován, jeho výhodou je, že jej lze použít i u nereligiózních pa­cientů [15,16]. R. L. Piedmont je autorem Škály spirituální transcendence (STS) , která zahrnuje tři dimenze transcendence. První je zaměřena na člověka jako součást lidské společnosti, která vytváří nepřetržitou harmonii života. Druhá dimenze je univerzalita –  přesvědčení o jednotné životní podstatě. Naplnění modlitbou, city a radostí je třetí dimenzí této škály. Vychází ze širokého konceptu spirituality týkající se značného rozsahu západních i východních náboženských tradic [3]. Dotazník FICA je určen k získávání duchovní anamnézy a má sloužit jako vodítko pro duchovní rozhovor v klinické praxi. Prostřednictvím tohoto nástroje můžou lékaři, ošetřovatelé a další pečující pracovníci řešit s pa­cienty duchovní otázky, které jsou pro ně důležité. Podle autorky dotazníku Pulchalski je metoda kladení otázek FICA použitelná napříč různými kulturami, protože struktura dotazníku vychází z obecných principů a hodnotící se nemusí doslovně držet daných formulací. Dotazník poskytuje pa­cientovi prostor k tomu, aby odpověděl zcela svobodně. Nutnou podmínkou je, aby lékař respektoval pa­cientovo přesvědčení, ať už je jakékoli. Rozhodně mu nesmí vnucovat svůj vlastní pohled na svět [17]. Dotazník spirituálních a religiózních témat (SRQ) je měřicí nástroj, ve kterém se autoři (T. J. Silber, M. Reilly, 1985) zaměřují na spirituální a náboženské přesvědčení ve vztahu spirituality a závažnosti nemoci. Má užší zaměření na spirituální a náboženské přesvědčení, postoje, chování u hospitalizovaných adolescentů [3]. Dotazník spirituální orientace –  podle Říčana (2007) –  jeden z prvních dotazníků nezabývajících se typickými náboženskými prvky. Dotazník spirituální orientace sestaven Elkinsonem obsahuje devět položek, subškál, jako je např. položka transcendentní dimenze, která svědčí o přítomnosti Maslowova vrcholného prožitku, nebo také položka životního hledání, která se zaměřuje na pocit odpovědnosti vůči životu [15].

Škály měřicích nástrojů hodnotících spirituální potřeby pa­cientů zobrazuje tab. 1.

Stručný pohled na tabulku známějších škál měřících spirituální pohodu ukazuje volnou hranici spirituality a religiozity. Nedostatek specifických položek pro spiritualitu je důsledkem nejasného teoretického vymezení spirituality [3].

V životě každého člověka je duchovní oblast důležitá, a mnohem víc zásadní je pro všechny pa­cienty s život ohrožujícím onemocněním a umírající. Životní hodnoty a smysl dodávají pa­cientům důstojnost a sebevědomí. Duchovní tíseň může ovlivnit fyzické potřeby i pocit úzkosti [19]. V literatuře existuje shoda, že péče o chronické pa­cienty na konci života je optimální, ale podle autora Fitz­simonse [20] je málo výzkumu zaměřeného na specifické potřeby. Přitom mnoho pa­cientů s nevyléčitelným onemocněním spoléhá na náboženské přesvědčení a praktiky, které jim pomohou vyrovnat se s nelehkou situací. Ně­kte­ré studie dokládají, že podpora duchovní pohody přispívá k zlepšení kvality života nemocných. To znamená, že spiritualita a náboženství jsou spojeny se zdravím a pomáhají pa­cientovi vytvořit pozitivní postoj, který mu umožní cítit se lépe. Knoflíčková také zdůrazňuje význam religiozity a spirituality u nemocných pa­cientů. Poukazuje na známou skutečnost, že duchovní přesvědčení v čase nemoci nabývá na významu víc než kdykoli jindy v životě a potřeba spirituálního směřování narůstá. Popisuje, že ně­kte­rým lidem pomáhá smířit se s nemocí a jiní se dívají na nemoc jako na „zkoušku víry“. Druzí mohou nemoc vnímat jako trest. Podle autorky spiritualita, religiozita, víra poskytuje pa­cientům návod, jak zvládnout různé zátěže, a je jim oporou. Mnozí pa­cienti mají svoji víru ve formě subjektivního osobního náboženství nebo obecné filozofie života. To znamená, že se nejedná o praktikování víry. Právě ve zdravotnických a sociálních zařízeních není jednoduché podchytit a uspokojit spirituální potřeby pa­cientů [7]. Duchovní potřeby jsou nedílnou součástí paliativní péče. Zdravotníci mají obtíže při zajišťování optimální duchovní péče. Přetrvává nejistota v tom, kdo by měl poskytovat duchovní péči, a v případě saturace potřeb mají zdravotníci nedostatek důvěry sami v sebe, v nastavené kompetence pro poskytování péče a největší problém vidí ve vlastní identifikaci konkrétních duchovních potřeb [21]. Obtížnost zhodnocení potřeb spočívá především v tom, že povaha spirituality se liší od jednotlivce k jednotlivci [4]. Hlavním předpokladem v hodnocení a uspokojování spirituálních potřeb v praxi jsou komunikační dovednosti a kvalitní vztahy. Nástroje pro hodnocení spirituality zaznamenány v tab. 1 jsou pro klinickou praxi časově i obsahově náročné. Podle McSherry a Ross v Milligan [4] zatěžují pa­cienty a také sestry zbytečnou prací a množstvím papírů. Podle autorů by se navíc mohly odhalit problémy, kterými by se zdravotničtí pracovníci následně nemuseli zabývat, a mohli by si dokonce znepřátelit ně­kte­ré skupiny klientů nevhodně formulovanými otázkami.

První a nejčastější kontakt s nemocným mívají zdravotní sestry, které jsou s pa­cientem v nejužším kontaktu. Jsou schopny lépe než kdokoli jiný ze zdravotnického týmu rozpoznat pa­cientovo vnitřní rozpoložení. Proto profesní sesterská organizace NANDA definuje v rámci ošetřovatelské dia­gnostiky také pojmy „duchovní nouze, porušená religiozita, konflikt v rozhodování“, které spadají pod ošetřovatelské problémy v oblasti souladu nebo rovnováhy mezi hodnotami, přesvědčením a činy člověka [22]. Mezi vodicí znaky pro stanovení problému ve spirituální oblasti patří úzkost, smutek, nedostatek naděje, klidu, lásky a odpuštění, nenalezení smyslu života v nemoci, hněv, neochota spolupracovat, a to všechno jsou zdravotníci při svém pozorování schopni odhalit. Spiritualita tedy spadá do kompetencí sester, které jsou schopné ji identifikovat. Součástí ošetřovatelského posouzení pa­cienta jsou otázky v oblasti duchovních potřeb. I když hodnocení spirituálních potřeb prodlužuje anamnestickou fázi ošetřovatelského procesu, je důležité jej provádět opatrně, bez necitlivého odhalení pa­cientova osobního života. Při kladení otázek v spirituální oblasti bývá na rozpacích nejen pa­cient, ale i zdravotník. Sestry mají někdy problém komunikovat s nemocnými o náboženských potřebách. Patřičné vzdělání, komunikační schopnosti, vnitřní intuice, osobní autenticita, důvěryhodnost a zkušenosti nabyté praxí jsou v identifikaci spirituality pa­cientů zdravotníkům nápomocny.

Spirituální potřeby bývají obtížně měřitelné. Mnohdy se zapomíná, že tyto potřeby mají i osoby, které se nehlásí k žádnému náboženství. Spirituální potřeby se často u takových jedinců navenek neprojevují, špatně se zaznamenávají a zdravotníci se na ně neptají [23]. Podle O’Conora a Aranda [24] lze ně­kte­rou z měřicích škál spirituálních potřeb vsunout do anamnestických formulářů. Autoři však poukazují na úskalí měřicích škál z důvodu jejich orientace na abstraktní vlastnosti nemocných. Při rozpoznávání spirituálních potřeb je v klinické praxi možné použít ně­kte­rý z měřicích nástrojů uvedených v tab. 1. Avšak jejich široké spektrum obsahu v spirituální problematice, časová náročnost, obtížná formulace otázek pro nemocné nedávají velký prostor pro jejich praktické využití. K posouzení duchovních potřeb v klinické praxi v ČR je přijatelné využít měřicí nástroje více univerzálního charakteru. Vhodným měřicím nástrojem duchovních potřeb se jeví FICA dotazník. Prostřednictvím tohoto nástroje mohou lékaři, ošetřovatelé a další pečující pracovníci řešit s pa­cienty duchovní otázky, které jsou pro ně důležité. Podle autorky dotazníku Pulchalski je metoda kladení otázek FICA použitelná napříč různými kulturami, protože struktura dotazníku vychází z obecných principů a hodnotící se nemusí doslovně držet daných formulací. Pražský dotazník spirituality je dalším možným měřicím nástrojem pro duchovní potřeby v klinické praxi. Jeho výhodou je, že není nábožensky orientován a je možné jej použít i u nereligiózních pa­cientů. Duchovní potřeby úzce souvisejí s nadějí pa­cienta. Naděje je měřitelná veličina, proto lze považovat Nowotny Hope scale za vhodný měřicí nástroj ve fázi posouzení ošetřovatelského procesu. V současné době s počtem lékařských a nelékařských pracovníků v klinické praxi není možné podrobně řešit duchovní otázku pa­cientů v dostatečném rozsahu. Podchycení a uspokojení spirituálních potřeb pa­cientů je součástí pastorační péče. V roce 2006 byla sepsána dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církve v ČR. Signatáři v ní konstatují, že si jsou vědomi společného poslání sloužit potřebným. Stvrzují v něm, že v nemocničním zařízení poskytnou duchovní péči nemocným bez rozdílu víry [25]. Nejen péče o duševní pohodu pa­cientů, ale také hodnocení spirituálních potřeb by mělo být v kompetenci nemocničních kaplanů/ pastoračních pracovníků, kteří jsou k dispozici nejen pa­cientům, příbuzným a dalším blízkým osobám, ale také personálu. Nejsou vybaveni jen teologickým vzděláním, nýbrž i základními znalostmi psychologa a sociálního pracovníka „v terénu“. Nezasahují však do kompetencí farářů, psychologů nebo psychiatrů.

V oblasti paliativní péče a potřeb pa­cientů v paliativní péči v ČR i ve většině zemí střední a východní Evropy je jen málo vědeckých výzkumů. Literární zdroje mají většinou teoretický charakter. Domnívám se, že nízký počet validních publikací v ošetřovatelství v oblasti potřeb u terminálně nemocných pa­cientů může být částečně způsoben obtížným prosazováním se sester/ ošetřovatelství v odborných periodikách i samotnou neochotou sester spolupracovat na ošetřovatelských výzkumech a následně publikovat výsledky šetření.

Diskuze

Krátké nastínění problémů v dia­gnostice a saturaci duchovních potřeb pa­cientů v paliativní péči nezodpovídá otázku přesné definice duchovních potřeb, nelze ani říci, který měřicí nástroj pro zjišťování duchovních potřeb v paliativní péči je nejvhodnější. Z výše uvedených šetření však vyplývá, že je namístě monitorovat duchovní potřeby pa­cientů v paliativní péči, jejich důležitost a saturaci. Výzkumná šetření ukazují na často nevyjasněný problém definice duchovních potřeb, které jsou považovány za potřeby spirituální s důrazem na religiozitu a náboženství, a následně na související problém, kdo má saturovat duchovní potřeby. Dalším problémem se může jevit neschopnost, neochota komunikace na duchovní téma, a to jak ze strany personálu, tak i samotných pa­cientů. Pa­cienti v paliativní péči vyjadřují v duchovní oblasti potřebu naděje jako důležitého zdroje podpory v boji s nevyléčitelným onemocněním, který pomáhá zvládání jejich problémů. Každý člověk má duchovní potřeby, ale nemusí mít nutně vztah k žádnému náboženství. Touží po uzavření svého života, po klidném spočinutí a bezpečí. V praxi jsou duchovní potřeby hospitalizovaných pa­cientů v paliativní péči na nemocničních lůžkách často posuzovány pouze u příjmu pa­cienta, a to v rámci ošetřovatelského posouzení, kde sestra zaznamenává pouze duchovní potřeby ano/ ne. Hlubší, širší objasnění neprobíhá. Pokud pa­cient uvede, že má duchovní potřeby, dostane se mu informace o možnosti návštěvy bohoslužby a duchovního a sestra na základě této informace stanoví ošetřovatelskou dia­gnózu, ošetřovatelský plán i intervence. Zřídka se však u pa­cienta vrací k dané problematice. Přitom vyplnění 36položkového Pražského dotazníku spirituality nebo 29položkové škály naděje (Nowotny Hope scale) zabere pa­cientovi max. 15 minut času a nejsou pro něj náročné na vyplnění. Ve spolupráci se sociálním pracovníkem, nemocničním kaplanem/ pastoračním pracovníkem vyhodnotí vyplněné dotazníky a následně společně s pa­cientem naplánují intervence, které jsou součástí ošetřovatelské dokumentace. Duchovní pohoda pa­cienta je spojována s dodržováním etického kodexu sester –  empatický přístup, vytvoření prostředí, ve kterém jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky pa­cienta, je respektována pa­cientova důstojnost. A řešení religiózních otázek přenechat v kompetenci nemocničního kaplana, který dokáže řešit problémy pa­cientů nespadající do medicínské oblasti a v případě nutnosti umí rozeznat krizový stav a zprostředkovat kontakt s odborníkem. Péče o spirituální potřeby pa­cientů je dnes ve zdravotnictví v ČR na velmi rozdílné úrovni. V ně­kte­rých zdravotnických zařízeních funguje odborný pracovník 24 hodin denně, jinde však uspokojování duchovních potřeb probíhá v osobní režii pa­cienta a jeho blízkých. Záleží nejen na přístupu vrcholového managementu zdravotnických zařízení, ale i na vedení jednotlivých oddělení.

Spirituální potřeba nemocných bývá často potlačena v anonymním prostředí nemocnic, kdy je pa­cient objektem dia­gnostických a terapeutických metod. V nemocnicích i v dnešní době chybí akceptace duchovního rozměru péče. Saturace duchovních potřeb je nezbytnou součástí péče o pa­cienta, a to nejen v paliativní péči. Tuto službu kromě kaplana vykonávají také laici, kteří jsou profesionálně připraveni v oblasti poskytování tohoto druhu péče. Poskytují pomoc trpícím, ale i těm, kdo se o ně starají v existenciálních, spirituálních a náboženských potřebách. Duchovní péče je nabízena všem, kdo si to přejí, věřícím i nevěřícím. Způsob, úroveň a intenzita duchovní služby se řídí okamžitým zdravotním stavem nemocného. V hospicích probíhají bohoslužby tvořené společenstvím nemocných, jejich blízkých, zdravotníků i zaměstnanců hospice. Při liturgickém slavení se vzájemně prolínají světy nemocných, lidí doposud zdravých i těch, kteří již odešli z tohoto světa.

Závěr

Jedním z hlavních cílů paliativní péče je udržovat nebo zlepšit kvalitu života pa­cientům, kteří trpí nevyléčitelným onemocněním. Pa­cienti kromě saturování základních potřeb, které jsou v paliativní péči uspokojovány většinou s dopomocí zdravotníků, přikládají nemalou důležitost také potřebám psychologickým, sociálním a v neposlední řadě i spirituálním. Saturace spirituálních potřeb se nedotýká jenom pa­cientů věřících, ale pa­cientů všech. Vyhledávání a uspokojování duchovních potřeb by se mělo stát součástí komplexní ošetřovatelské péče o nemocné. Zjišťování bio­‑ psycho‑ sociálních a spirituálních potřeb u terminálně nemocných a jejich rodinných příslušníků je nezbytnou součástí péče o umírajícího pa­cienta. Hodnocení saturace potřeb může být důležitým indikátorem pro měření kvality života. V paliativní péči je měření potřeb, a to nejen duchovních, vcelku obtížné. Z osobní zkušenosti mohu konstatovat, že v průběhu výzkumných šetření pa­cienti v paliativní péči často poukazují na náročnost a časovou obtížnost dotazníků, které vyplňují. Většinu měřicích nástrojů uvedených v tab. 1 lze v paliativní péči považovat pouze jako nástroje vhodné pro výzkum. Umírající pa­cienti uvádějí, že šetření určitého problému do hloubky pro ně ztrácí smysl, důležitost vidí v konkrétním řešení problému a uspokojení potřeby.

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.

Mgr. Erika Hajnová Fukasová
Klinika onkologická LF OU a FN Ostrava
17. listopadu 1790
708 52 Ostrava-Poruba
e-mail: erika.hajnova@fno.cz

Obdrženo: 16. 6. 2014

Přijato: 27. 11. 2014