Vzpomínky pediatra na nebezpečné situace pro pacienty a lékaře

Doc. MUDr. Alois Kopecký je žijící klasik české pediatrie. Po celou druhou polovinu 20. století byl činný jako dětský lékař, později jako významný dětský endokrinolog a diabetolog. Po promoci nastoupil v roce 1950 spolu s manželkou na „umístěnku“ do Kolína. Svým tragikomickým vyprávěním o „nebezpečných situacích pro pacienty a lékaře“ zaujal před několika lety na Dnech dětské endokrinologie. Věříme, že některé z těchto příhod zaujmou jako virtuální cesta dějinami pediatrie i současné čtenáře Česko-slovenské pediatrie.

Na toto téma jsem už kdysi přednášel, ale soudím, že příhody, které jsem sám prožil (nic z doslechu), budou zajímat i čtenáře Čes.-slov. pediatrie, zvláště proto, že by se mohly vyskytnout i kdykoli dnes.

Rozdělím je na

1. pacient v ohrožení života vinou zdravotníků
2. pacient v ohrožení života vlastní vinou
3. lékař v ohrožení života

Pacient v ohrožení života vinou zdravotníků

Psal se rok 1951. Pracovali jsme s manželkou jako sekundáři dětského oddělení v Kolíně, ne v hlavní budově nemocnice, nýbrž v osaměle stojící vile, bývalém Procházkově sanatoriu, poblíž železniční stanice. Jednou večer nám vnutili rodiče k příjmu svou asi 2letou dceru. Později se ukázalo, že potřebovali odejít za zábavou a neměli, kdo by ji hlídal.

Umístili jsme batole do postýlky, která měla postranice s vodorovnými příčkami. Dnes nepředstavitelné. Batole se dostalo nahoru, spadlo na zem, přitom strhlo baňku s lyzolem, v němž byly uloženy teploměry (aby byly sterilní), na podlaze si v lyzolu popálilo tvář, bylo v šoku. V takovém případě byla standardním postupem malá krevní transfuze. Odnesli jsme dítě na sálek, kde staniční sestra zjistila, že má krevní skupinu A. Po transfuzi šok přešel a dítě bylo znovu ve své postýlce. Dermatolog usoudil, že se popálená kůže v obličeji bez jizev nezhojí. Po nějaké době vyděšená sestra hlásila, že dítě má horečku a „čůrá krev“. Znovu jsme určovali krevní skupinu a zjistili, že staniční sestra ve spěchu a rozčilení skupiny zaměnila. Mělo to být B. Ráno si rodiče chtěli dítě vyzvednout. Odmítli jsme je ukázat s tím, že právě prochází různými vyšetřeními, ať se zeptají za týden. Jako zázrakem jsme je za týden předali zcela v pořádku, bez jizev v obličeji.

Pacient v ohrožení života vlastní vinou

Jde především o útěky pacientů z nemocnice. Jednou našli železničáři v noci mezi kolejemi malou holčičku v noční košilce. Správně usoudili, že to bude dítě z našeho dětského oddělení a přivedli nám je. Byli jsme překvapeni a od té doby jsme zamykali.

V šedesátých letech minulého století, když jsem jako asistent dětské kliniky v Praze-Motole byl s mediky na praxi v nemocnici na Kladně, se před tamním dětským oddělením, které bylo v prvém poschodí, často objevovala cikánka (tehdy se ještě neříkalo „Romka“) a lákala své dítě k oknu. To popadlo do ruky nočník, ruku namířilo proti oknu, proletělo jím i s nočníkem a naštěstí dopadlo na hromadu klestí. Jeho matka utekla s nočníkem.

Asi o deset let později jsem měl jednou na klinice v Motole noční službu. Ve třetím patře byl hospitalizován asi desetiletý syn dvou lékařů z Mladé Boleslavi. Večer oznámil pacientům v pokoji, že ráno z nemocnice uteče. Připravil si pod polštář šaty, ráno si počkal, až sestra vykoná ranní obhlídku, pak se přes balkon dostal k okapové rouře, slezl po ní do prvního patra, na zem se dostal po hromosvodu. Vyděšená sestra mi jeho zmizení oznámila asi v 7 hodin ráno. Volal jsem policii (tehdy Sbor národní bezpečnosti), prosil, aby sledovali na všech pražských křižovatkách desetiletého chlapce, který se v Praze nevyzná, bude nejistě přecházet. Kluka na útěku se podařilo na „kulaťáku“ odchytit a já jsem bezmezně obdivoval výkon, který předvedl SNB.

Život lékaře v ohrožení

Stalo se mé manželce na začátku její lékařské kariéry v již zmíněném bývalém Procházkově sanatoriu. Bylo tam přijato cikánské dítě s průjmem ohrožujícím jeho život, pokud by nebylo hospitalizováno. Objevil se otec dítěte a vyžadoval jeho propuštění s tím, že odjíždí na Slovensko. Manželka mu vysvětlila závažnost stavu a odmítla dítě vydat. Muž vytáhl pistoli. Manželka zavolala SNB a slyšela otázku, zdali muž už střílel. Odpověděla, že ne a bylo jí řečeno, že tedy není důvod, aby tam příslušník (jak se tehdy říkalo) jezdil. Manželka samozřejmě dítě vydala.

V letech 1985 až 1988 jsem pracoval jako přednosta dětského oddělení v Sabratě v Lybii, manželka tamtéž jako dětský kardiolog. Jednou se na ambulanci dostavili manželé s těžce nemocnou dcerkou. Oznámil jsem jim, že dítě musíme hospitalizovat, že je ohroženo na životě. U nás panuje domněnka, že v Arábii o všem rozhoduje muž. Nikoli. Pozoroval po očku svou ženu a když zjistil, že ta dítě u nás nechat nechce, odmítnul hospitalizaci. Rozčílil jsem se a řekl mu „mafiš much“, což znamená něco jako „nemáš mozek“. Urazit arabského muže je zločin v pořadí hned za vraždou.

Doneslo se mi, že prohlásil, že mne zabije, i jak to udělá. Má silného Mercedesa, já malou Hondu. Srazí mne ze silnice. Manželka se bála, přemlouvala mě, abychom jeli domů. Odmítnul jsem. Za nějaký čas jsme sháněli jogurt. Zastavilo auto, vyšel muž a ptal se: „Doktore, co potřebuješ? Sedni si do auta, mám bratra, ten jogurty prodává“. Když jsme byli v autě, manželka se zděsila, že je to ten muž, který mě chtěl zabít. Všemu jsme se společně zasmáli, jogurty jsme dostali zadarmo. O dcerku se prý báli, dopravili ji na kliniku do Tripoli.

Doc. MUDr. Alois Kopecký, CSc.

Do Vršku 69

252 25 Zbuzany

Prosím kolegy, kteří byli svědky něčeho z toho, co jsem tu uvedl, aby se mi laskavě ozvali. Děkuji.

Alois.Kopecky@seznam.cz