Molekulární a personalizovaná medicína - budoucnost patologie v 21. století

Vážené kolegyně, vážení kolegové, přátelé,

objev dvoušroubovice DNA v roce 1953 ani další objevy na poli molekulární biologie neměly na diagnostickou praxi patologů dlouhou dobu podstatnější vliv. Významným pokrokem bylo, když se patologie z místa, kde “mrtví učí živé”, posunula více k mikroskopům a bioptické diagnostice. Sekvenace lidského genomu a rozvoj tzv. personalizované medíny v posledních letech ale spustily v našem odborném životě téměř revoluci, a to odhalením nové roviny diagnostického uvažování - světa molekulárních spletitostí mezi morfologickou diagnózou a konečným rozhodnutím o léčbě konkrétního pacienta. Tento nový morfo-molekulární přístup v naší každodenní diagnostické praxi zcela mění zažitá schémata. V mnoha případech se už nemůžeme spoléhat jen na pečlivou morfologickou analýzu a klasifikaci nádorů na podkladě studia proteinové exprese nádorových buněk imunohistochemií. Patologové musejí rozšířit svůj arsenál diagnostických nástrojů i pro ty situace, kdy se význam klasického histopatologického vyšetření sice nijak nesnížil, ale už prostě nestačí.

Přelom 21. století tedy nebyl šťastnou dobou pro tradiční histopatology. Rostoucí využívání molekulární diagnostiky pro stanovení diagnózy a tlak na spíše molekulární než morfologickou klasifikaci nádorů vedl dokonce ke zpochybňování budoucnosti histopatologie jako takové (např. “The end of surgical pathology” / D. Heffner v Annals of Diagnostic Pathology 2001, nebo “The continuing role of morphology in the molecular age” / J. Rosai v Modern Pathology 2001, apod.). Od té doby se ale rozvířený prach usadil a role patologa byla v kontextu diagnostických možností oboru nakonec správně pochopena jako pozice významného “integrátora”, který jediný dokáže správně skloubit a sladit informace z molekulární diagnostiky s morfologickými a imunohistochemickými nálezy ve prospěch pacientova osudu.

Role patologa v 21. století je tedy oproti skeptickým předpokladům nakonec zejména v oblasti onkologické diagnostiky stále důležitější, na druhou stranu klade na zvýšení jeho odbornosti nemalé nároky. Je nutná orientace v oblasti molekulární biologie a v diagnostických možnostech, které tento obor jeho pacientům nabízí. A to dokonce i v případě, že patolog působí na menším pracovišti bez zázemí molekulární diagnostiky. I když je dnes molekulární patologie (zatím) situována jen do větších center, pacienti s chorobami vyžadujícími upřesnění svých molekulárních vlastností se vyskytují všude.

I proto se budeme v doškolovací části našeho časopisu více věnovat molekulární diagnostice. V několika následujících číslech se můžete těšit na sérii textů, které se postupně zaměří na jednotlivé diagnostické metody využívané v laboratořích molekulární patologie.

Velmi si vážím ochoty a dobré vůle našich kolegů z molekulárních laboratoří při hledání redakčního konsenzu ohledně rozsahu a hloubky jednotlivých textů; hledali jsme i společný jazyk tak, aby předložené články pomohly většímu porozumění mezi našimi odbornostmi, které se učí žít spolu v oboustranně prospěšné symbióze. Často nebylo jednoduché tento konsenzus najít. Pro některé patology, kteří s molekulární diagnostikou přicházejí denně do kontaktu, mohou být některé články příliš mělké. Snažili jsme se ale, aby se i ten, kdo s touto oblastí (zatím) do styku nepřichází, v informacích neztratil. Tomu by měl vydatně pomoci také úvodní text (preface), který ve formě “slovníčku základů molekulární biologie pro patology” připravila L. Krsková. V tomto čísle se můžete informovat o metodice PCR, o klasické sekvenaci i o sekvenování nové generace. V příštích číslech to budou články o průtokové cytometrii, in situ hybridizaci, laserové mikrodisekci, o možnostech detekce minimální reziduální choroby, o komparativní genomové hybridizaci i o možnostech využití tkáňových kultur.

Molekulární diagnostika v patologii má dnes čtyři hlavní praktické přínosy: 1) diagnostický - např. analýza translokací u hematologických malignit nebo sarkomů dokáže upřesnit typizaci konkrétního nádoru, 2) terapeuticko-indikační (prediktivní) - motor personalizované medicíny a cílené biologické léčby, 3) genetický - např. vyšetření nádorů tlustého střeva na přítomnost mikrosatelitní nestability s možností stanovení rizika dědičného přenosu, 4) prognostický. Po úvodní sérii metodických článků se v časopise plánujeme postupně věnovat aplikované molekulární patologii a přinášet aktuální kapitoly ze všech těchto oblastí.

V žádném případě se ale nevzdáváme snahy informovat i o novinkách a trendech v morfologické diagnostice. Naopak. Jenom tak jako v našem každodenním diagnostickém životě, bude i v našem časopise nadále koexistovat histopatologická a molekulární diagnostika v družné jednotě.

Přeji vám poučné

a inspirativní čtení

J. Zámečník