Ohlédnutí za Václavem Havlem

18. 12. minulého roku skončil neuvěřitelný životní příběh zcela výjimečného člověka, bývalého prezidenta ČR Václava Havla. Byl bez pochyb jednou z celosvětově nejvýznamnějších osobností druhé poloviny 20. století a jednou z největších postav českých dějin vůbec. Aniž bych chtěl konkurovat úvahám a hodnocením jeho souputníků, historiků a politologů, považuji za potřebné zmínit jeho vztah k našemu oboru a gastroenterologické společnosti. Utvářel se zcela přirozeně díky rodinné anamnéze druhé manželky a vlastnímu onemocnění, které jednak postihovalo trávicí trubici, jednak jej opakovaně přivedlo do ÚVN v Praze, a tedy i k jejím gastroenterologům, zejména k profesoru Zavoralovi. Souběhem těchto okolností manželský pár inicioval jednání, která vedla k deklaraci národního programu kolorektálního karcinomu jako druhému takto zaměřenému programu v celosvětovém měřítku po Německu. Nadace Vize manželů Havlových se dále podílela na financování řady gastroenterologických projektů a zasadila se o grandiózní dotaci endoskopických zařízení desítkám gastroenterologických pracovišť. Autorita prezidenta jakožto nejvyšší celebrity v nejlepším slova smyslu měla za následek jeho opakované angažmá při mezinárodních akcích, jako bylo například založení European Society of Digestive Oncology v roce 2008. Tyto akce a jejich příprava tak byly jedinečnou možností se s Václavem Havlem osobně setkat. Vybavuji si zejména dvě z těchto setkání – společenský večer v kulturním centru Pražská křižovatka a předcházející společnou večeři s profesorem Classenem. Pro ty, kteří v odsvěceném chrámu – Pražské křižovatce – nikdy nebyli, jen to, že její rekonstrukce podle mého skromného soudu jedinečně zrcadlí uměleckou stránku exprezidentovy osobnosti. Nesmírně nápaditá, různorodá, nebojící se spojovat staré s novým, přesto vysoce vkusná. Osobnost Václava Havla mě na zde konaném rautu zaujala neobyčejnou přirozenou soustředěností a uměřeností projevu. Na rozdíl od jiných „celebrit“ a politiků neměl potřebu rotovat po místnosti, gestikulovat a jakkoli exhibovat. Prostě postával v doprovodu manželky, sklenku v ruce,a všichni včetně vědeckých osobností, nejvyšší kategorie s pokorou přicházeli za ním. Tento jedinečně přirozený respekt, který vzbuzoval, snad nejlépe ilustruje vztah bývalého prezidenta Světové gastroentrerologické organizace profesora Meinharda Classena. Pro mladší generace – jednalo se o guru světové gastroenterologie v nejvlastnějším slova smyslu, který dosáhl všeho, čeho se profesně dosáhnout dá, člověka nesmírně komunikativního, elegantního, o kterém jsem si říkal, že je mu medicína vlastně málo. Dnes po nabytí zkušenosti s politiky si to již neříkám. Profesor Classen se na tomto světě sešel takzvaně s každým – opakovaně s papežem, americkými prezidenty, od Borise Jelcina obdržel vybraný kaviár. Profesor Classen se zcela dobrovolně a nezištně uvolil obdivovat a ctít Václava Havla a v jeho přítomnosti propadal zcela neclassenovské trémě a pocitu podřízenosti. K plánovanému setkání se vždy upíral dlouho dopředu a doufal, že mu bude dopřáno mimořádné slyšení a zasvěcení do jakýchsi intelektuálních mysterií. Při setkání samém si poněkud zklamaně musel uvědomit, že i v době po složení funkce má exprezident při neuvěřitelně nabitém programu na každého jen několik minut a setkává se denně s několika profesory Classeny ze zcela různých oblastí. Lze si jen přát, aby odkaz Václava Havla (pokud je to při dnešním zběsilém tempu a stejně rychlém zapomínání vůbec možné) byl po mnoho generací inspirativním nástrojem k poměřování a aby se nestal dalším z kolbišť jeho nicotných následovníků.

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc.

Klinika hepatogastroenterologie, IKEM

Vídeňská 195/9, 140 21 Praha 4

julius.spicak@ikem.cz