Profesor MUDr. Vojtěch Šnaid, DrSc.Významná osobnost české gynekologie a porodnictví21. 9. 1911 – 25. 6. 2001

Před sto lety se narodil pan profesor Vojtěch Šnaid – jedna z největších postav našeho oboru.

Světlo světa spatřil v jihočeském Ševětíně nedaleko od Českých Budějovic. Jeho maminka byla porodní babička, asi mu dala do kolébky směr jeho života a také poznání, že to bude povolání krásné, ale nelehké. A tak to bylo i v jeho životním běhu.

Po maturitě na českobudějovickém reálném gymnáziu v roce 1930 o šest let později promoval na Lékařské fakultě v Praze. Po ročním působení v sekundářské funkci na chirurgickém oddělení nemocnice ve Slaném narukoval na vojnu, kde o dva roky později prožil trpké mnichovské dny. Po demobilizaci nastoupil jako operační elév na I. gynekologicko-porodnickou kliniku v Praze, toto místo však záhy musel po uzavření českých vysokých škol nedobrovolně opustit. Po dobu okupace pracoval jako sekundární lékař ve vinohradském porodnickém sanatoriu, kde záhy získal pověst výborného porodníka.

Na kliniku se prof. Šnaid vrátil již v prvních poválečných dnech roku 1945. S tímto pracovištěm pak byla jeho odborná dráha spjata po více než čtvrt století. Nejdříve to byla funkce klinického asistenta, v roce 1953 následovala habilitace a v roce 1959 byl jmenován řádným profesorem pro obor porodnictví a gynekologie. Roku 1953 ho prof. Klaus ustanovil svým zástupcem.

V klinické práci soustředil prof. Šnaid svoji odbornou a vědeckou pozornost především ke gynekologické chirurgii. Prosazoval fyziologické operování šetřící tkáně s dokonalou hemostázou, dále vyváženost abdominálního a vaginálního operování, modifikoval operační postupy, a to i u nejnáročnějších gynekologických a onkogynekologických výkonů. To vše spolu s výtečnou znalostí topografické anatomie a výjimečnou manuální zručností z něj činilo jednoho z nejlepších operatérů a zakladatele moderního gynekologického operování u nás. Vždy velmi vážil rozsah operace ve vztahu k jejímu přínosu. Jako jeden z prvních u nás také vyhodnocoval pooperační změnu kvality života včetně sexuální oblasti.

Zásadní Šnaidovy práce jsou věnovány chirurgii ovaria a některým modifikacím radikálních operací karcinomu děložního hrdla aj.

Zpracoval problematiku fixace pochvy po abdominální a vaginální hysterektomii, navrhl modifikaci tubární sterilizace jedním stehem.

Ve druhé oblasti zájmu profesor Šnaid využíval ve vědecké práci hluboké znalosti, které měl jako klinik v oblasti histologie a histopatologie ženského reprodukčního systému. Pokračoval v dlouholetých tradicích kliniky, které založili již počátkem minulého století Pawlíkovi žáci a později profesoři G. Müller, V. Piťha a J. Jerie. Studoval funkci a strukturu ovaria v klimakteriu, zpracoval klinickou diagnostiku a léčbu Steinova-Leventhalova syndromu a popsal také změny na endometriu při mimoděložním těhotenství. Komplexně se zabýval otázkou choriokarcinomu a koncem padesátých let založil jedno z prvních světových center pro výzkum, diagnostiku a terapii trofoblastické nemoci (CTN), které později začalo plnit tuto funkci v celostátním měřítku. Tato priorita mu byla po roce 1970 upírána a je nepochopitelné, že tato situace i po pozdější dislokaci CTN trvá dodnes.

Široká byla také pedagogická činnost profesora Šnaida. Zastával celou řadu významných pedagogických funkcí (proděkan, prorektor, děkan). Mezi studenty byl velmi oblíbeným pedagogem, jeho přednášky byly vždy velmi názorné, a navíc proslovené výtečnou češtinou. Ze studentských let si pamatuji, že stejně jako přednášky prof. Klause vždy měly plnou posluchárnu studentů z obou ročníkových paralelek.

Profesor Šnaid vedle bohaté publikační činnosti také hojně přednášel na domácích i zahraničních kongresech a konferencích. Jedním z vrcholů bylo v roce 1969 jeho vystoupení jako pozvaného hosta na Světovém kongresu operačních oborů v Mexico City. Vedle přednášky coby vybraný operatér předvedl svoji modifikaci Wertheimovy operace a na přání organizátorů kongresu navíc vaginální hysterektomii. Tento program byl jako jeden z prvních barevně přenášen přímo z operačního sálu do kongresového centra. Ohlas byl veliký nejen mezi účastníky kongresu, ale i v tisku, a dokonce i ve vládních kruzích.

Ve své další činnosti se prof. Šnaid zabýval také metodami a organizací studia na lékařských fakultách. Při této práci, stejně jako při přednáškách, navštívil řadu evropských, latinskoamerických a afrických zemí i zemí Blízkého východu.

Oceněním celé činnosti profesora Šnaida bylo mimo jiné udělení medaile J. E. Purkyně, medaile Univerzity Karlovy, udělení čestného členství Československé a i České gynekologické a porodnické společnosti. Také v zahraničí byl členem mnoha odborných a vědeckých světových institucí – např. International College of Surgeons (USA), World Association for Gynecological Cancer Prevention. Dále byl členem redakční rady Acta Europea Fertilitatis (Itálie), čestným členem Mexické gynekologicko-porodnické společnosti, čestným členem Academia culturaly de cientias humanisticas (Mexico) aj.

I když medicína byla na prvním místě, měl pan profesor mnoho dalších zájmů. Miloval koncerty České filharmonie, každoročně se těšil na Pražské jaro. Měl dlouholeté přátelství s malířem Vysočiny F. Emmlerem, pamatuji se na jejich krásná setkání ať již u Emmlerů na chalupě anebo v profesorově sázavské chatě. Roky se přátelsky stýkal s Janem Werichem, kterému jsme na klinice přivedli na svět jeho milovanou vnučku Fanču. Toto přátelství se ještě upevnilo, když se jim oběma v normalizační době nedařilo, a navíc Werich churavěl.

Velkou roli hrál v životě prof. Šnaida sport. Od mládí byl aktivním členem Sokola, cvičil také na poválečném Všesokolském sletě, účastňoval se často akcí fakultní katedry tělesné výchovy.

Sport byl pro něj i vítanou příležitostí k přátelským setkáním se spolupracovníky, při kterých se však zásadně neprojednávaly klinické záležitosti, jak se někdy mylně domnívali někteří kliničtí odpůrci pohybu. Každý týden jsme za hojné účasti hráli amatérský volejbal, při kterém profesor patřil mezi nejbojovnější a nejvytrvalejší. Rádi také vzpomínáme na společná zimní putování po hřebenech Krkonoš či na pestré sportování při letních pobytech na fakultních dobronických táborech u Lužnice i na mnohá další setkání.

Řadu roků byl profesor Šnaid na klinice zástupcem profesora Klause. V posledních letech, kdy se o svého churavějícího učitele dojemně staral, prakticky kliniku vedl. Přednostou kliniky se stal až v roce 1968 po Klausově odchodu do důchodu.

Při výkonu svých školských i zdravotnických funkcí byl profesor Šnaid rozhodný, spravedlivý a ve zhoršující se politické situaci prokazoval nesmlouvavost a občanskou statečnost. Kupříkladu se rozhodným způsobem zasadil, aby mladí lékaři opět mohli užívat tradiční titul MUDr. místo ponižujícího „promovaného lékaře“, u jehož zavedení byl v padesátých letech tehdy politicky mocný prof. J. Lukáš – shodou okolností také gynekolog.

Ve funkci děkana byl prof. Šnaid v úzkém osobním kontaktu se studenty a jejich aktivitami. Neopustil je ani v dramatických dobách koncem šedesátých let, účastnil se jejich protestních stávek, kráčel také s univerzitními hodnostáři v čele smutečního průvodu za Jana Palacha v lednu 1969. Veřejně schvaloval známé prohlášení 2000 slov.

Toto vše se stalo profesoru Šnaidovi osudné již na počátku „normalizačního procesu“, který mu přinesl krutý zlom v jeho životě. Na vrcholu sil byl zbaven funkce děkana. Byl přinucen opustit kliniku a s ním postupně také jeho nejbližší spolupracovníci, další odešli do ciziny. Šnaidovi, který zůstal bez prostředků, byla zakázána přednášková a publikační činnost. Tak skončily ve stoupě i jeho již vytištěné výtečné učební texty pro studenty. Po všech těchto křivdách by většina lidí rezignovala, to však nebylo vlastní jeho životní filozofii a morální síle, které mu pomohly překonat úklady a pomsty normalizace. Na rozdíl od mnohých nikdy nezatrpkl a nezpronevěřil se svým vnitřním zásadám.

Po dlouhých průtazích mu tehdejší ministr zdravotnictví Prokopec přidělil místo vědeckého pracovníka v ÚPMD Podolí, v té době s převážně porodnickým zaměřením. Na počátku, s „Kainovým znamením“, byly jeho pracovní podmínky nelehké. Brzy však, po vzájemném poznání, se zde profesor Šnaid plně zapojil do odborné práce – celých patnáct let učil své nové mladé spolupracovníky dokonalé gynekologické operační technice, což byla ostatně jeho celoživotní láska. O vysoké odborné kvalitě profesora Šnaida věděli i tehdejší komunističtí vládci. V případě nouze přicházeli „zadními dveřmi“ žadonit u profesora o pomoc. Jednou pro něj dokonce poslal bulharský pohlavár T. Živkov vládní letadlo, aby diagnosticky i léčebně v Sofii řešil trofoblastické onemocnění jeho neteře, čehož se profesor úspěšně zhostil. Žádný z těchto „zákazníků“ mu pak nikdy v jeho situaci nepomohl.

V roce 1990 po mém návratu na kliniku jsme mohli pana profesora opět přivítat na jeho rodném pracovišti. Od té doby se účastnil klinického života, pravidelně navštěvoval semináře, kde zasvěceně diskutoval, zajímal se o problémy kliniky a i celkové dění v oboru. Velice ctil tradice kliniky, zdůrazňoval plynulou návaznost na jungmannovské období. S velkým elánem úspěšně uspořádal cenné rukopisné podklady svého učitele prof. Klause o historii oboru. Po tomto zpracování pak na pokračování vycházely jako důležitý dokument v Čs. gynekologii. V roce 1996 pilně navštěvoval celostátní sjezd ČGPS, který klinika organizovala v Praze. Byl nadšen, když se nám pro slavnostní část kongresu podařilo výjimečně zajistit Panteon Národního muzea, kde byl také pozdraven celou českou gynekologickou veřejností. Měl velký zájem o přípravu naší učebnice Porodnictví s věcnými i formulačními připomínkami. Pan profesor byl také jeden z nejpilnějších návštěvníků pondělních odborných večerů, které pravidelně pořádá Spolek lékařů českých v Lékařském domě.

Odpověď na to, proč byl pan profesor Šnaid tolik oblíben u studentů, ctěn i obdivován žáky a spolupracovníky, milován pacientkami, které mu bezmezně důvěřovaly, je nutno hledat v jeho vlastnostech. Byl člověkem vskutku renesančním a s velkým charismatem. Navíc mu nechyběla elegantia morum et sermonis – ušlechtilost povahy a projevu. Nepoznal jsem nikoho dalšího s tak velkou laskavostí a zároveň tak značnou přirozenou autoritou.

Čas ani životní běh se nedají zastavil, před deseti lety, 25. června 2001, nás pan profesor opustil.

Vyšel ze slavných tradic I. gynekologicko-porodnické kliniky a stal se jedním z nejpřednějších představitelů našeho oboru. Svojí činností spoluvytvářel most mezi jeho klasickým a moderním pojetím, předběhl dobu a na tom druhém břehu se dostal velmi daleko.

Pane profesore, děkujeme...

Prof. MUDr. Evžen Čech, DrSc.

emeritní přednosta I. gynekologicko-porodnické kliniky

Apolinářská 18, 128 08 Praha 2