Odpověď na recenzi Davida Černého

Napsal jsem knihu „Eutanazie. Definice historie, legislativa, etika“. David Černý, kritický k mé knize i k mé osobě, ve svém textu nazvaném „Eutanazie v zajetí věcných omylů a falešných argumentačních strategií“ nabídl Časopisu lékařů českých text plný věcných omylů a falešných argumentačních strategií (1). V tomto textu projdu jednotlivé body, které mi vytýká, a dokáži, že se ve všech mýlí. Dále v textu argumentuji, proč jsou data z Nizozemska do roku 2019 natolik znepokojivá, že je důvod k obavám, aby se nizozemskou cestou nevydaly další země.

ROZSAH TEXTU

Jak uvádím, „kniha je určena primárně studentům medicíny“ a dále „text je ovšem psán tak, aby byl srozumitelný i pro širokou veřejnost a přispěl tak do celonárodní debaty“ (2). Příjemcem textu je tedy čtenář, u kterého nepředpokládám hlubší filozofické vzdělání, a píši pro něj stručný úvod.

Text jsem se snažil vyvážit tak, aby student medicíny či zájemce z řad široké veřejnosti získal základní penzum znalostí. Uvádím rovněž důležitá data provedených eutanazií v Nizozemsku a Belgii. Pokud je mi známo, doposud v žádné česky psané publikaci tato data nejsou otištěna, pouze Doležal (3) uvádí počty případů v Belgii, ovšem jen pro období 2002–2008. Pokud se tedy tato čísla dostanou v mém textu ke čtenáři, jistě jsou to data, která významně ovlivní diskusi v naší zemi. Rovněž – pokud vím – nikde doposud není reflektován další vývoj nizozemské společnosti 2016–2019 v souvislosti s návrhem umožnění asistované sebevraždy zdravým starým lidem, kteří svůj život považují za kompletní. Pokud je mi známo, doposud v žádné česky psané publikaci nelze nalézt shrnutí argumentů „pro“ a proti“.

V Česku proběhla zatím dvě setkání ČLK nazvaná „Eutanazie – pro a proti“, v roce 2012 a 2019, a texty řečníků potom vyšly v knihách vydaných nakladatelstvím Grada. Černým doporučovaní 4 autoři, které by měl každý citovat, nejsou zmiňováni žádným z řečníků – ani v roce 2012, ani v roce 2019 – kromě něj samotného.

Dále, filozof píšící od stolu vlastní kanceláře, který nikdy nebyl v nemocnici, vnímá diskurs poněkud jinou optikou než lékař z LDN nebo zdravotní personál hospicového zařízení. Sám Černý si je přitom vědom rozdílnosti mezi oběma obcemi (4), ale zřejmě nedomýšlí dál.

Na tomto v osobním životě ztroskotal i Černým doporučovaný Peter Singer. Když Singerova matka onemocněla Alzheimerovou chorobou a podle teorií vlastního syna tak přestala být osobou, Singer se o ni finančně postaral a následně uvedl: „Možná je to mnohem obtížnější, než jsem se dřív domníval, protože je to odlišné, když se jedná o vlastní matku.“ Od profesora etiky je to jistě významný objev. Jednoduché to je, když se jedná o „matky těch druhých“, jak píše Berkowitz (5) na adresu Singera.

KATOLICKÁ IDEOLOGIE

Jsem katolický kněz, nijak se s tím neskrývám a jsem na to hrdý. Mám právo nebýt diskriminován z důvodu náboženského přesvědčení, to by David Černý měl vědět jako filozof i jako občan, ovšem hovořit o katolické ideologii, kterou podsouvám čtenářům, je nejen argumentace ad hominem, nýbrž právě falešná argumentační strategie, neboť to na žádném místě knihy nedělám.

Dotýkáme se známé otázky: Kdo určuje etiku etiků? V současnosti neexistuje žádná závazná globální etika. Lékařskou etiku vyučují ateisté a agnostici stejně jako neomarxisté i feministky. Na žádném místě knihy neargumentuji z náboženských pozic.

V euroatlantickém prostoru existuje mnoho autorů publikujících o etice. Například Černým zmiňovaný Peter Singer je propagátorem eutanázie, propagátorem sexu se zvířaty, autorem myšlenky, že za určitých podmínek lze zabít novorozence a že za určitých podmínek má pes větší hodnotu než postižené dítě. To ovšem nejsou důvody, proč jej necituji.

DEFINICE POJMU „EUTANAZIE“

Termín „eutanazie“ je jedním z nejobtížněji definovatelných termínů lékařské etiky, etymologicky znamenající „dobrou smrt“ (eu-thanatos). Ve svém textu uvádím různé definice pojmu „eutanazie“, podle WMA, podle WHO a potom dělení různých typů eutanazií a podle různých autorů, jejichž definice se od sebe mohou lišit (2). Že tyto různé definice uvádím, je přínos knihy, nikoli zápor. O celé problematice viz i publikace Josefa Kuřete (6). Dále cituji definici pojmu „eutanazie“ v Nizozemsku podle Královské nizozemské lékařské asociace (RDMA) z roku 1995 a nizozemský zákon o eutanazii z roku 2002 (2). Ano, různé definice se od sebe liší.

V knize uvádím i průzkum veřejného mínění v ČR z května 2017 „Veřejné mínění o interrupci a eutanazii – květen 2017“, ovšem otázka, která byla občanům kladena, byla formulována takto: „Souhlasíte, nebo nesouhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka (tzv. eutanazii)?“ (7)

Citovaný text je ukázkou konfuznosti pojmů – v otázce není vůbec jasné, kým má být pacient zabit a zda to chce. Jistěže různí autoři, WMA, WHO a legislativy různých států budou nadále používat různé definice. V lékařské etice neexistuje centrální celosvětová autorita.

Parlamentní shromáždění Rady Evropy uvádí vlastní definici: „Eutanazie jakožto úmyslné zabití – ať již skutkem nebo nečiněním – závislé lidské osoby pro její údajné dobro musí být vždy zakázána.“ (8)

Dva dosavadní návrhy zákona umožňující eutanazii v ČR od senátorky Václavy Domšové (ČSSD) z roku 2008 a poslance Jiřího Zlatušky (9) (tehdy za ANO) z května 2016 slovo „eutanazie“ dokonce vůbec neužily. Jednalo se o „Návrh zákona o důstojné smrti“. Etická komise Ministerstva zdravotnictví ČR se podivila nad termínem „důstojná smrt“ – pokud mohu například zemřít doma stářím, nemohlo by se v žádném případě jednat o důstojnou smrt? A pokud ano, proč rezervovat termín „důstojná smrt“ toliko pro eutanazii z jiného důvodu, než je matení čtenářů?

Výhrady k pojmu „pasivní eutanazie“ uvádí přesně již prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc. (10). Termín „pasivní eutanazie“ jistě existuje – a pravděpodobně existovat bude – ve filozofických textech. Černý uznává, že „pojem samotný je mnoha autory odmítaný“ (4). Podobně uvádí ve své práci Kuře, že „Americká lékařská asociace už dávno neužívá termín ‚pasivní‘ eutanazie. (…) Podobně Světová lékařská asociace termín ‚pasivní eutanazie‘ vůbec nepoužívá“ (6).

Termín „pasivní eutanazie“ se rovněž nepoužívá v legislativách jednotlivých zemí, nepoužil se ani v obou dosavadních návrzích zákona v ČR, nepoužívá se v lékařských zprávách, nepoužívá se ve výzkumech veřejného mínění, kdy se jednoduše mluví o „eutanazii“.

ARGUMENT KLUZKÉHO SVAHU A SITUACE V NIZOZEMSKU

David Černý mi vyčítá konstatování existence kluzkého svahu v Nizozemsku (ano, to tvrdím) a pak, že i v případě pacientů trpících demencí „neroste počet případů, kdy při jejím provádění by nebyla respektována přísná pravidla“ – to ale netvrdím, a na žádné místě svého textu neříkám, že by došlo k porušování takových pravidel.

Co se týče eutanazií „bez explicitního souhlasu“, čerpám ze studie uveřejněné v Lancetu (11). Není pravda, že by pacienti zabiti „bez explicitního souhlasu“ v „drtivé většině“ zanechali dříve vyslovené přání, jak Černý uvádí, ba naopak (12–14). Jedná se o pacienty s různými diagnózami, různou perspektivou dožití, komunikující i nekomunikující.

Černý dále staví svůj odsudek na tom, že píši, že „dochází i eutanazii bez explicitního souhlasu (u pacientů s demencí)“, a následně dokazuje, že tomu tak není. To se ale přehlédl, to nepíši nikde. Píši, že je eutanazie prováděna „bez explicitního souhlasu“, což je pravda (viz výše), a na jiném místě, že je prováděna u pacientů s demencí (to je také pravda), ale to konstatuji a v jiné souvislosti. Samotné slovo „demence“ používám v textu jen dvakrát, z toho jednou při popisu kazuistiky.

Jak uvádím, počty eutanazií v Nizozemsku stoupají; mezi lety 2010 a 2017 to byl každý rok nárůst větší než 10 % oproti roku minulému. To jistě samo o sobě pro někoho nemusí znamenat nic znepokojujícího. Eutanazie je dostupnější a každým rokem se o těch 10 % a víc občanů oproti roku minulému rozhoduje k zakončení života tímto způsobem. Společnost se vyvíjí, veřejné mínění se mění, občané využívají novou službu. Pro někoho to ovšem znepokojující být může. Artur Caplan na situaci reaguje textem Euthanasia in Belgium and the Netherlands: On a slippery slope? (15). Keown v mnohem obšírnější a dřívější studii Euthanasia in the Netherlands: Sliding down the slippery slope? (16) dokazuje, že situace kluzkého svahu nastala. Naopak Fenigsen (17) se to nedomnívá. V poslední větě svého článku uvádí, že podle něj se nizozemští lékaři již dostali na samotné dno. Není již dále kam klouzat.

Ostatně celou situací v Nizozemsku, byť z právního úhlu pohledu, se poučeně zaobírá Černého kolega Adam Doležal, který se rovněž věnuje problematice kluzkého svahu (3). Jistěže jsou i autoři, kteří budou existenci kluzkého svahu rozporovat. Ovšem nelze mi vyčítat, že píši o realitě existence kluzkého svahu v Nizozemsku.

Ještě je třeba dodat jednu informaci, kterou v knize uvádím. Na konci roku 2016 byl podán návrh zákona (Pia Dijkstra z politické strany D66), aby byla možnost asistované sebevraždy umožněna všem zdravým a starým (elderly, ovšem bez udání přesného věku), kteří již považují svůj život za kompletní (completed), ale nejsou terminálně nemocní. V odůvodnění návrhu zákona (návrh byl opakovaný na konci roku 2019) se uvádí, že zákon z roku 2002 nevychází vstříc osobám, které se nevejdou do podmínek z roku 2002, ale přesto považují svůj život za „kompletní“ a chtěly by odejít důstojným způsobem. Návrh nového zákona je tedy chápán jako pokračování již platného zákona z roku 2002.

V praxi by se občan po splnění určitých podmínek odebral do nemocnice a end-of-life-practitioner s lékařským vzděláním by mu pomohl život ukončit. Důvody mohou být různé – občan považuje život za úplný, nechce již být svědkem svého dalšího chátrání, závislosti na jiných, má pocit osamění ze ztráty milovaných osob, pocit celkové životní únavy a podobně.

Kritik by možná namítl, že i toto je v pořádku. Nizozemská společnost se mění a i zdraví občané by měli mít možnost jít do nemocnice za účelem provedení asistované sebevraždy, pokud usoudí, že mají zkompletovaný život. Ministerstvo zdravotnictví ČR (které těžko podezřívat z katolické ideologie) si to ovšem nemyslí – v září 2019 představilo „Národní akční plán prevence sebevražd 2019–2030“ a stávající ministr zdravotnictví Adam Vojtěch k tomu řekl: „Každá sebevražda je tragickou událostí. Bohužel v současné době u nás počet sebevražd ve smutných statistikách předčí i dopravní nehody. Výsledky vědeckého výzkumu i zahraniční praxe ale ukazují, že sebevraždám můžeme předcházet. A to je cílem Národního akčního plánu sebevražd. (…) Věřím, že se prostřednictvím národního akčního plánu podaří zachránit mnoho životů a ušetřit spoustu zbytečného utrpení.“ (18)

Od kauzy Postma po návrh zákona o „kompletním životě“ (škoda, že tento návrh nereflektuje Doležalova studie – vyšla ovšem už v roce 2017) se tedy nizozemská společnost posunula. Že nizozemská cesta je cestou zřetelně špatným směrem, si myslím nikoli z důvodu náboženské argumentace, nýbrž z důvodu dat a vývoje událostí v této zemi.

ZÁVĚR

David Černý mi vyčítá věty, které jsem nenapsal, nepřesně či mylně si vzpomíná na moje myšlenky a ve své recenzi polemizuje s tvrzeními, která netvrdím. Že současný text Davida Černého je za hranicí slušnosti a jeho výpad v zajetí věcných omylů a falešných argumentačních strategií, není můj problém, nýbrž jeho.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D.

Ústav etiky a humanitních studií 3. LF UK

Ruská 87, 100 00  Praha 10

Tel.: 267 102 915

e-mail: marek.vacha@lf3.cuni.cz