Za docentem MUDr. Janem Kotrlíkem

4. června zemřel ve věku 91 let doc. MUDr. Jan Kotrlík, CSc., jeden z nejvýznamnějších představitelů české gastroenterologie posledního půlstoletí.

Narodil se 3. února 1929 na pražských Královských Vinohradech, kde také prožil celý svůj život. Tradice lékařské profese v rodině ho vedla ke studiu na pražské lékařské fakultě, které ukončil v roce 1953, a jak bylo tehdy obvyklé, 2 roky pracoval v nemocnici v České Kamenici. Po složení druhé atestace z interny se od poloviny 60. let plně věnoval gastroenterologii, nejprve ve Fakultní poliklinice na Karlově náměstí, poté jako vedoucí gastroenterologického oddělení IV. interní kliniky FN I, resp. Všeobecné fakultní nemocníce. Od roku 2000 pracoval jako ambulantní gastroenterolog v Praze.

Mladého Jana Kotrlíka medicínsky formovala první generace profesorů samostatného Československa – Bohumil Prusík, Josef Pelnář, Kamil Henner, Ladislav Borovanský a Vladimír Vondráček; později pak Josef Charvát, Karel Herfort a Zdeněk Mařatka. Na interním oddělení Fakultní polikliniky patřil k nejvýraznějším průkopníkům gastroenterologické endoskopie, na IV. interní klinice, v té době nejmodernějším endoskopickém centru, provedl jako jeden z prvních u nás endoskopickou papilosfinkterotomii.

Od mezinárodního gastroenterologického kongresu v Karlových Varech na konci 60. let se mu dařilo udržovat kontakty s prominentními endoskopisty včetně Meinharda Classena a Ludwiga Demlinga, k čemuž mu pomáhalo i to, že působil jako lékař ženského národního basketbalového týmu. Po listopadu 1989 se stal nejdříve sekretářem výboru ČGS ČLS JEP pod prezidentstvím profesora Mařatky a následně pak jejím předsedou. Vrcholem mezinárodních aktivit Jana Kotrlíka se stal Evropský gastroenterologický kongres v Praze v roce 2004. Poté ještě po léta náruživě endoskopoval a ambuloval a s chutí se účastnil všech gastroenterologických setkání.

Poznal jsem docenta Kotrlíka jako student medicíny a setkával jsem se s ním i jako mladý lékař, protože poliklinika – na rozdíl od IV. interní kliniky – patřila do „pražské“ Fakultní nemocníce II. Poté, co jeho dcera MUDr. Eva Kotrlíková přešla na 3. interní kliniku a sblížily nás také láska k psům, mohl jsem se s panem docentem seznámit i blíže. I v pokročilém věku vždy noblesní a přátelský – nejen, že bezproblémově řídil, ale zvládal i moderní komunikační technologie. Kromě medicíny měl dvě velké lásky, možná spíš vášně: Chov boxerů jako velkou rodinnou tradici – jejich „kluci“ pravidelně získával nejvyšší tituly a vyhrávali mezinárodní soutěže. Druhou mimopracovní láskou pana docenta byl mlýn v krásné krajině mezi Březnicí a Blatnou, který pečlivě zrekonstruovali a kde trávil veškerý volný čas.

Petr Sucharda

(s použitím textu prof. Julia Špičáka)