Na úvod nového ročníku

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

ještě před rokem bych začínal tento úvodník slovy „Dostává se Vám do rukou první číslo…“. Čísla tohoto, již 155. ročníku Časopisu lékařů českých, nejstaršího česky vydávaného odborného medicínského časopisu, už bude držet v rukou málokdo. Převzal jsem funkci vedoucího redaktora v okamžiku, který pro ČLČ představuje novou šanci. Je to poprvé od roku 1862, kdy všichni členové České lékařské společnosti J. E. Purkyně budou mít možnost přečíst si elektronicky šířené vydání, aniž by museli mít předplatné.

Tato nebývale snadná dostupnost je jedním z předpokladů naplnění záměru předsednictva ČLS JEP, aby ČLČ byl časopisem vědeckým ve smyslu medicíny založené na důkazech, přístupným a zajímavým pro co nejširší okruh lékařské a vědecké obce. Ke splnění tohoto cíle vede jen jedna cesta: přísné nároky na obsahovou i formulační úroveň přijatých článků v kombinaci s aktivním výběrem renomovaných garantů tematicky zaměřených čísel. Chtěli bychom, aby v době, kdy lze i na domácí půdě očekávat vznik tzv. predátorských, pseudovědeckých časopisů, otiskujících za poplatek prakticky cokoli, představoval Časopis lékařů českých pro autory kvalitních původních prací i přehledných článků publikační možnost té nejvyšší domácí úrovně, s excerptací v renomovaných mezinárodních databázích včetně databáze PubMed a s indexací v seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik Rady pro výzkum, vývoj a inovace Úřadu vlády ČR.

Inovace se nedotkne pouze čtenářů, ale i našich autorů a recenzentů. Společnost MeDitorial používá moderní redakční systém (s poněkud nemedicínským názvem Orel), do kterého autoři vloží jak text svého příspěvku, tak i všechny další potřebné údaje. V rámci tohoto systému, on-line, proběhne i recenzní řízení a veškeré opravy a korektury. Nemůže se tedy stát, že by se článek někam ztratil nebo že by byly zaměněny různé verze. Od recenzentů nebudeme chtít, aby vypisovali, že má článek správnou stavbu a je napsán dobře česky – jejich úkolem bude posoudit aktuálnost, komplexnost a především vědecký charakter recenzovaných textů.

Dovolte mi závěrem krátké vyznání dvěma velkým osobnostem české medicíny. Nastoupil jsem na 3. interní kliniku (tehdy) Fakulty všeobecného lékařství a Fakultní nemocnice II v době, kdy byl Josef Marek čerstvým docentem a vedoucím lůžkového oddělení, na kterém jsem řadu let pracoval jako sekundární lékař. Ačkoli nás dělí přesně 20 let, docela hodně jsme se sblížili a poznal jsem jeho bezmeznou oddanost medicíně i ochotu věnovat každému pacientovi tolik času, kolik pro něj považoval za potřebné – byly doby, kdy končil ambulance dávno po desáté hodině večerní. Svůj návrh na jmenování profesora Marka Rytířem českého lékařského stavu považuji dodnes za to nejlepší, co jsem na společenském poli udělal. S profesorem Schreiberem jsem se naopak na klinice spíše jen potkával. Nevěnoval jsem se blíže endokrinologii, ale obdivoval jsem jeho brilantní přednášky i břitké příspěvky v diskusi. Nebyl z těch, kteří by kohokoli přehlíželi, ale přeci jen mladý sekundář bez velkých vědeckých ambicí, věnující se obezitě… Jeho „Dobrý, Sucharda, dobrý…“ po přednášce ve Spolku lékařů českých byla proto asi ta největší pochvala, jakou jsem kdy vyslechl. Dvě zdánlivě protikladné osobnosti, dvě velké postavy české vědy a klinické medicíny, které připomínáme v tomto čísle ČLČ. Časopisu, který byl s 3. interní klinikou propojen skoro dvě desetiletí osobou prof. MUDr. Jana Petráška, DrSc., vedoucího redaktora v letech 1985 až 2001. Je mi velkou ctí a závazkem, že mohu na tuto tradici nyní navázat.

Petr Sucharda