Několik poznámek k budoucnosti vzdělávání v našem oboru

Předkládané číslo časopisu Anesteziologie a intenzivní medicína přináší dva důležité články týkající se vzdělávání. Zatímco obsáhlý text kolegy Štourače a brněnských autorů [1] se zabývá výukou pregraduální – pregraduální výuka je základ, na němž následující specializační a celoživotní vzdělávání staví – věnuje se text kolegů Michálka a Horáčka [2] z Prahy samotné examinaci na závěr specializačního vzdělávání. Ta potvrzuje, že lékař zvládl požadavky kladené na oborového specialistu. V dnešní době, kdy se o podobě specializačního vzdělávání vede intenzivní debata, jsou oba články mimořádně cenné.

Moderní interaktivní metody výuky jsou nezastupitelné a v oboru anesteziologie a intenzivní medicína i v příbuzných činnostech to platí dvojnásob. Jsou totiž vysoce pedagogicky efektivní, nutí studenty k aktivnímu přístupu a nabízejí i hodnocení. Toto si na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně uvědomili a lze jim k tomu jen blahopřát. Bylo by žádoucí, aby se této výzvy chopily i fakulty další. Vzdělávání na lékařských fakultách není zcela uniformní a profil lékaře-absolventa se díky odlišné stavbě curricula i metodice výuky může na jednotlivých fakultách lišit. Ti, kteří se během studia s moderními metodami výuky směřujícími k řešení praktických situací nesetkali, jsou znevýhodněni. Skutečnost, že lékaři s kvalifikací nestojí při vstupu do specializačního vzdělávání na stejné pomyslné startovní čáře, je třeba měnit. Bylo by navíc potřebné přenést to, co se osvědčuje ve výuce pregraduální i do oborového specializačního vzdělávání. Anesteziologie je dnes relativně bezpečná. Nácvik řešení krizových situací vázne na jejich relativně nízké četnosti. Simulace umožňuje procvičovat i situace, které jsou méně obvyklé, jsou nebezpečné, a kde se chyba lékaře nepromíjí. To již dříve pochopili v letectví – zde je výuka na simulátorech povinná součást přípravy pilotů. Přistání se zataženým podvozkem nelze v praxi nacvičovat, je však třeba být i na takovou situaci připraven. Obdobu bychom našli i v našem oboru. Simulace i ostatní moderní interaktivní metody jsou však nákladné a náročné na přístrojové, prostorové i personální vybavení. Pedagogický proces musí být všestranně zvládnut. Zde se bez centralizace neobejdeme a lékařské fakulty – které se k zajištění specializačního vzdělávání rozhodně hlásí – zde mohou uplatnit svoji vedoucí a nenahraditelnou roli. Moderní specializační vzdělávání bude bez uplatnění moderních interaktivních metod nemyslitelné – je však třeba učinit je dostupnými.

Atestace je potvrzením, že výchovné a vzdělávací cíle specializačního vzdělávání byly dosaženy. Examinace nemohou být samy o sobě cílem, je to jen nástroj – a ne ve všech evropských zemích jsou povinné. EDAIC je pro mne signálem, že byť těžiště získání odbornosti spočívá v kvalitě a náročnosti vlastního specializačního vzdělávání, je atestační zkouška potřebná a účelná. Má-li mít však zkouška dostatečnou motivační i vypovídací hodnotu, pak musí být stejně náročná ať je uskutečňována kdekoliv, musí být transparentní a naprosto nestranná. Zde bychom si měli vzít z organizace examinace k získání EDAIC poučení – povšimněte si části článku věnované ústní zkoušce. Není to však jednoduché – požadavky logistického a odborného zabezpečení ústních zkoušek si vyžadují soustředění většího množství examinátorů na jednom místě po několik dnů. To nebude pro lékařské fakulty, které atestace organizují, snadné a je otázka, zda namísto rozptýlení examinací na 7 (zanedlouho 8) lékařských fakult by nebyla větší míra centralizace prospěšná.

Není tajemstvím, že zákon č. 95/2004 Sb. nesplnil očekávání, se stávající podobou specializačního vzdělávání panuje obecná nespokojenost a úprava legislativy je nutná. Jen dejme pozor, aby změny nebyly k horšímu! Především, naprosto rozumím pocitu rozčarování a nejistoty ze změn a úprav, kterými vzdělávání v uplynulých letech prošlo. Jistota je základem jakéhokoliv stabilního právního uspořádání a naopak. Čeho se však můžeme dočkat? Předběžné návrhy novely zákona počítají s rozšířením okruhu akreditovaných pracovišť: má být možná akreditace i jen pro náplň kmene. Akreditační kritéria mají být upravena tak, aby prakticky veškerou praxi bylo možné získat na pracovišti, kde je školenec zaměstnán a potřeba stáží mimo má být omezena. Navrhuje se také snížení počtu a rozsah výkonů, jejichž provedení či asistenci u nich vzdělávací program stanovuje (tzv. snížení požadavků logbooku). A nakonec, doba minimálního trvání specializačního vzdělávání má být snížena na 3½ roku. Navrhované změny byly významně iniciovány a jsou podporovány Českou lékařskou komorou. Jistě se jim dostane podpory i od části kolegů účastnících se vzdělávacího programu – kdo by nakonec nesouhlasil s tím, aby bylo možné dosáhnou kýžené mety s menším úsilím a s menší mírou nepohodlí? Návrh úprav znění platného zákona neznamená pro náš obor nic jiného než omezení doby formální přípravy k získání specializované způsobilosti, omezení praktické zkušenosti lékaře získané v době specializačního vzdělávání a další snížení nároků na pracoviště, kde je specializační vzdělávání uskutečňováno. Ve výsledku to znamená pokles úrovně odbornosti a nevyhnutelně i snížení prestiže oboru. Co pak bude bránit nahrazovat takto „kvalifikovaného“ lékaře vhodně zacvičeným nelékařem? Kritikům rozsahu a počtu předepsaných výkonů – aniž bych se jakkoliv bránil rozumné diskusi – doporučuji: přepočtěte si počty výkonů na celých 5 let specializačního vzdělávání. Každý rok má (s ohledem na dovolenou a svátky) cca 44 pracovních týdnů. Je to nesplnitelné? Myslíte, že některé doporučované minimální počty nabídnou dostatečnou zkušenost potřebnou k zajištění bezpečnosti pacienta? Alespoň 50 anestezií pro císařský řez (to je 10 ročně!), či 10 anestezií u novorozenců a kojenců? Je to během 5 let příliš? Současná snaha o novelizaci zákona č. 95/2004 Sb. jde chybným směrem – namísto vytváření organizačních, logistických a personálních předpokladů i potřebného financování, které by umožnily stávající vzdělávací program uskutečňovat, se navrhuje stávající mizérii ponechat v podstatě beze změny a pouze snížit odborné nároky.

Podívejme se na oba články – brněnský a pražský. Připomenou nám, jaká pozornost má být věnována kvalitě odborné přípravy a jejího hodnocení. To je zárukou kvality poskytované péče. Nezpochybňujme samotné základy a náročnost našeho oboru.

prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., MBA

předseda výboru ČSARIM