Bedřich Smetana
Mnohé příznaky skladatelovy chronické a devastující nemoci nasvědčují diagnóze progresivní paralýzy jako následku neléčené (?) syfilitidy, kterou se nakazil pravděpodobně kolem roku 1874. Přímý důkaz primární infekce však chybí. Co vedlo lékaře k této domněnce?
Bedřich Smetana (1824–1884) byl hudební génius, který velmi trpěl. V posledních letech života se u něj objevily psychotické příznaky, zejména auditivní halucinace několika hlasů. Svědčí o tom dochovaná korespondence a vzpomínky tehdejších současníků. Od roku 1882 jsou doloženy opakovaně popisované návštěvy několika imaginárních postav v jeho místnosti. Tou dobou už Smetana neměl na své psychotické příznaky náhled.
Rodinná anamnéza
O duševních poruchách Smetanových příbuzných nejsou žádné údaje, kromě jeho dcery Boženy (Beatrix) z druhého manželství, která zemřela v roce 1941 ve věku 78 let ve vídeňské psychiatrické léčebně Am Steinhof. Její symptomatologie připomínala terminální stav Bedřicha Smetany a Boženě byla diagnostikována „senilní atrofie mozku se sklerózou mozkových cév“. To byl argument pro nespecifický původ Smetanovy choroby. Jak ale autor přednášky upozornil, dědičnost obou onemocnění není dostatečně přesvědčivá, aby vyloučila syfilitický původ onemocnění jejího otce.
K osobní anamnéze lze uvést, že Smetana byl těžce myopický, trpěl seboroickou dermatitidou (měl pyodermie). V 10 či 11 letech utrpěl zranění obličeje způsobené výbuchem lahve se střelným prachem. Bohužel si ho ošetřil vodou z rybníka a tím si zanesl do rány infekci, dostal osteomyelitidu pravé spánkové kosti a horní čelisti, s následnou asymetrií obličeje, kterou pak maskoval různě dlouhým vousem. Trpěl často parodontózou, bolest zubů ho provázela po celý život.
Terminální fáze onemocnění
Od roku 1882 skladatel opakovaně a přesvědčivě popisoval návštěvy imaginárních osob ve svém pokoji. Poslední rok svého života se přestal ovládat, stal se nepředvídatelně neklidným a potřeboval stálý dohled. Profesor Höschl rovněž demonstroval na poslední dochované fotografii Smetany jeho přecitlivělost na chlad – v ateliéru má na sobě kožich.
Na začátku dubna roku 1884 rodinný lékař odesílá Smetanu do psychiatrické léčebny Ke Karlovu 11, kde po několika týdnech, 12. května téhož roku, umírá. Skladatel zde prožil konec života v naprosto nelidských podmínkách, protože se ho báli a stravu mu podávali takřka pode dveřmi, on ji ale nepřijímal a nikdo mu ji aktivně nepodával, takže výrazně zhubl a celkově chátral.
Lékař Augustin Guth ve své zprávě z poloviny dubna roku 1884 pro pražský Zemský ústav pro choromyslné (Kateřinky) mj. napsal: „Vydrží několik hodin za sebou křičet, obírá se v myšlenkách Ferencem Lisztem a Richardem Wagnerem, císařem, korunním princem, jest nečistý, vodu nechce ani vidět. Čistí-li se v koupeli, pláče, prosí o pomoc, utíká, nezná svých dítek ani spolubydlících. Uvádí v bytě vše v nepořádek, rozbíjí okna, abstinuje po dva až tři dny, potom zase hltavě jí. Trpí velmi vyvinutou pomateností…“
Smetanův chorobopis byl omezený. Chyběla v něm nezbytná data o géniově tělesném stavu, zejména o stavu očních zornic, ačkoliv jejich charakteristickou změnu při progresivní paralýze (ztráta reakce zornic na světlo při zachované reakci na konvergenci očí) popsal již v roce 1869 skotský lékař Argyll-Robertson. Sotva si však lze představit, že by na tehdejším špičkovém psychiatrickém pracovišti nikomu nebylo nic známo o zornicových poruchách při luetickém postižení mozku (nejen Argyll-Robertsonův příznak, nýbrž i extrémně zúžené miotické nebo zneokrouhlené zornice). Studium oněch fragmentů Smetanova chorobopisu přesto nasvědčuje tomu, že tehdejší lékaři (Augustin Guth, Václav Walter) na progresivní paralýzu pomýšleli.
Pitevní nález
Také podle pitevní zprávy by mohlo jít o diagnózu progresivní paralýza. V dobovém dokumentu, který byl podepsán internistou Josefem Thomayerem, psychiatrem Benjaminem Čumpelíkem a patologem Jaroslavem Hlavou, je tento závěr: dementia senilis.
Výsledné zhodnocení pitvy ale musel profesor Hlava záhy odvolat, protože ihned po Smetanově smrti se rozpoutaly vášnivé diskuse o původu jeho nemoci (spor lékařů Ladislava Haškovce a Antonína Heverocha na stránkách Časopisu lékařů českých a Revue v neurologii a psychiatrii). Ještě ve 20. letech 20. století si zastánci teorie o syfilitidě zahrávali s vyloučením z České lékařské společnosti ČLS JEP za nepřípustné závěry, které byly považovány za dehonestující a poškozující morální reputaci národního hrdiny. A tento spor vlastně trvá dodnes – lékaři Jiří Ramba a Otakar Bořík stále zastávají teorii o nespecifickém původu Smetanovy choroby, zatímco psychiatr Jaroslav Vacek považuje syfilitickou nemoc za nespornou.
Smetanův mozek v nenávratnu?
Smetanův mozek byl po pitvě uchován ve fixační tekutině ve speciální skleněné nádobě, kam ho uložil profesor Hlava, aby mohl být dále zkoumán, až bude medicína pokročilejší a umožní popsat i morfologické koreláty Smetanovy geniality.
Preparát byl v držení několika profesorů anatomie až do druhé světové války. Po válce byl mozek předán neurohistologovi Vladimíru Haškovcovi. Profesor Haškovec byl však během politických procesů zatčen komunistickou tajnou policií. Upadl v nemilost proto, že coby mladý nadšený komunista byl Martou Gottwaldovou vyhledán jako osobní lékař jejího manžela. Klement Gottwald ostatně trpěl stejnou chorobou jako Bedřich Smetana a na tu také zemřel. Kolegové, kteří nejprve Haškovcovi záviděli, že může léčit prezidenta, byli nakonec rádi, že tento post nepadl na ně, protože se všechna vina za Gottwaldovo úmrtí nakonec svalila na něj. Všechny jeho věci, včetně Smetanova mozku, mu byly zabaveny. A to je úplně poslední stopa, která posléze zcela zmizela.
Exhumace
Bedřich Smetana byl exhumován více než 100 let po své smrti. Přítomni byli například tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal, organizátorem exhumace byl profesor antropologie Emanuel Vlček. Celá exhumace údajně proběhla dost nešťastně, bylo ošklivé počasí, rakev byla vyhnilá, odpadl z ní spodek a Smetana vypadl do bláta. Nakonec byly – trochu klopotně – přece jen jeho pozůstatky dány dohromady.
Obr. Nepovedená exhumace Bedřicha Smetany. Profesor Vlček nahlíží do prázdného hrobu. Rakev je sice již venku, ale mistr stále uvnitř. Foto: archiv Národního muzea
Při exhumaci byly odebrány vzorky z očnice, nosní dutiny, kostry obličeje, mumifikovaných měkkých tkání, obsahu lebky a obou stran pánve.
Výsledky: vyšetření s treponemovým antigenem (TPHA1), průkaz protilátek IgG fluorescenčním-absorbčním testem (FTA-ABS IgG) pozitivní, rychlý reaginový test (screeningový test syfilis) byl pozitivní. Doložena byla i intoxikace rtutí. Je pravda, že to vše je nespecifické, každý z těch příznaků by nemusel nic znamenat sám o sobě, ale dohromady dávají mozaiku, která svědčí pro jasnou diagnózou progresivní paralýzy. Podle profesora Höschla tedy „pokud dnes někdo tvrdí něco jiného, pak to hraničí s bludem“.
Bedřich Smetana byl nesporně hudební génius, jeden z největších skladatelů 19. století. Pro svou klavírní virtuozitu bývá někdy nazýván „českým Lisztem“ a oba hudebníci spolu byli dokonce v kontaktu, Ferenc Liszt si velmi cenil Smetanova klavírního tria g-moll. Smetana složil svá nejlepší díla v době, kdy byl vážně nemocen.
(jas)
Zdroje:
1. Höschl C. Psychopatologie slavných skladatelů. Přednáška v rámci cyklu Neuroměsíčník. Národní ústav duševního zdraví, Klecany, 7. 12. 2023.
2. Kerner D. Krankheiten großer Musiker. Schattauer, Stuttgart, 1998.
3. Vacek J. Bedřich Smetana – syfilis nebo skleróza? Česká a slovenská psychiatrie 2009; 105 (4): 181–188.
4. Haškovec L. O Hlavovu diagnosu choroby Smetanovy. Revue v neurologii a psychiatrii 1925; 122: 211–233.