Jak se mění prevalence i další data u nezletilých s genderovou dysforií?

   

Problematika genderové dysforie (GD) v dětství a adolescenci byla dlouhá léta na okraji lékařského i společenského zájmu. Až do přelomu tisíciletí byla péče o tyto málo četné pacienty zaměřená převážně na psychoterapeutickou podporu s ojedinělými popsanými případy hormonální intervence před 18. rokem.

   

Co změnil Nizozemský protokol

Přístup k genderové dysforii se změnil v první dekádě nového tisíciletí s publikováním takzvaného Nizozemského protokolu indikujícího u některých pacientů podávání analogů gonadoliberinu (gonadotropiny uvolňujícího hormonu) (GnRH – gonadotropin-releasing hormone) s cílem oddálit pubertu, získat čas pro fixaci genderové identity a zlepšit výsledky případné následné léčby hormony opačného pohlaví.

Tato změna paradigmatu byla postupně převzata také v dalších státech a tam postupně vedla k přijetí gender afirmativních postupů jako standardu u těchto pacientů.

Počty případů v některých zemích prudce rostou

Přibližně do roku 2010 informovala zahraniční centra, která se zabývají péčí o nezletilé pacienty s GD, o jednotkách, popřípadě nízkých desítkách pacientů, převážně natálních chlapců (MtF – male-to-female) popisujících GD od dětství. V dalších letech však došlo k nárůstu počtu referovaných případů, nejprve mírnému a následně ke zlomu do exponenciály.

V Nizozemí byl dle dostupných dat tento jev zaznamenán jako první: mírný nárůst v roce 2001 se zlomem do exponenciály v roce 2011. V dalších státech (Velká Británie, Austrálie, Kanada, Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko nebo Španělsko) byl nárůst pozdější: mírné zvyšování přibližně od roku 2010 s prudkým nárůstem přibližně od roku 2015.

V některých státech ovšem data do roku 2018 nadále svědčila pouze o mírném nárůstu (Skotsko, Izrael, Belgie). Za zmínku stojí, že i přes tento nárůst je množství těchto pacientů ve srovnání s celkovou adolescentní populací nízké a ve většině států s dostupnými daty se jedná o jednotky, maximálně nízké desítky (méně než 20) pacientů na 100 000 dětí a adolescentů.

Nejen GD plní ambulance psychiatrů

Zajímavé jsou dále informace o změně demografických ukazatelů. Data ze zmiňovaných států ukazují změnu poměrů pohlaví ve prospěch natálních dívek (FtM – female-to-male) a posun věku, kdy pacienti péči vyhledávají, do časné adolescence. Společně s tím několik center začalo referovat také o nárůstu komorbidních psychiatrických poruch a příznaků, zejména poruch autistického spektra, poruch pozornosti s hyperaktivitou (ADHD – attention deficit hyperactivity disorder), afektivních a úzkostných poruch.

Tyto demografické změny jsou paralelní k pozorovanému celkovému nárůstu počtu adolescentních pacientů bez GD v ambulancích psychiatrů, kdy se jedná zejména o dívky s problematikou afektivních poruch, emoční instability, sebepoškozováním a suicidalitou.

Popisovaný nárůst počtu pacientů zatím nemá uspokojivé a obecně přijímané vysvětlení. Existuje několik hypotéz, které se vzájemně nevylučují a které zahrnují možný vliv destigmatizace, vyšší společenskou akceptaci variability v genderové identitě a expresi, vliv sociálních sítí (a tedy ekvivalent sociální nákazy, hypotéza, která je opakovaně kritizovaná), vliv jiných sociokulturních změn a podobně. V každém případě systémy péče o adolescentní pacienty s GD nebyly na takový nárůst pacientů dimenzovány. Navíc začal být zpochybňován celkový důkazní materiál, na které byl model afirmativní péče postaven.

Konstruktivní diskusi brání zpolitizování tématu

Reakcí odborných společností několika států (například Švédska, nově také Velké Británie) je zvýšená opatrnost při intervencích u těchto pacientů s omezením podávání analogů GnRH na vybrané pacienty a v rámci studií. Celá problematika je nyní bohužel politizována, což komplikuje konstruktivní diskusi. V některých státech USA například došlo k úplnému legislativnímu zákazu afirmativní péče a doporučování chabě definované gender-explorující psychoterapie, která nemá již vůbec žádný důkazní podklad. Takový postup je eticky problematický a znamená, že afirmativní léčba by byla omezená i pro ty pacienty, kteří by z ní profitovali. V současné době existuje značné nebezpečí, že výše zmíněná data budou použita jako zbraň v kulturních válkách. Což je přístup, který by měl být pro lékařskou vědu nepřijatelný.

   

MUDr. Eliška Bartečková, Ph.D.
Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno