Obezita, body mass index, obvod pasu a mortalita –  editorial

Berková M et al. Obezita, body mass index, obvod pasu a mortalita. Vnitř Lék 2011; 57(1): 85– 91.

Diagnostice stupně obezity, hodnocení jejího charakteru a možnostem léčení z hlediska jejího typu bylo v posledních desetiletích věnováno z různých hledisek stále více pozornosti, především s přihlédnutím ke zdravotnické závažnosti tohoto problému. Prostá –  dříve také hodnocena jako „difuzní“ –  obezita, označovaná rovněž jako obezita typu hrušky (ukládání zvýšeného množství tuku v gluteální a stehenní oblasti těla, především u žen) začala být oddělována od typu obezity typu „jablka“, protože u tohoto případu obezity byla diagnostikována navíc řada dalších metabolických problémů –  diabetu, kardiovaskulárních a dalších onemocnění.

Stojí za zmínku, že tato oblast má u nás delší tradici: přednáška francouzského endokrinologa Jeana Vagua v červnu roku 1960 na Lékařské společnosti J. E. Purkyně upozornila na cesty, které vedou od typu otylosti k diabetu [1,2]. Vague toto téma rozpracovával dále v řadě studií [3– 5]. U nás se tomuto tématu věnovala také řada autorů [6]. V roce 1963 byly publikovány výsledky detailního sledování různých typů obézních žen z hlediska celkového množství tělesného tuku (pomocí hydrodenzitometrie se současným zjištěním reziduálního objemu vzduch v plicích a dýchacích cestách) a distribuce tuku (kožní řasy měření kaliperem), ve srovnání s kontrolní skupinou žen s normální hmotností. Byl definován určitý typ rozložení nadměrného tuku –  především na trupu –  u těch obézních, které měly ještě další metabolická onemocnění včetně diabetu. Rozdíly byly patrné nejen ve srovnání s normálními, ale také difuzně obézními ženami bez těchto metabolických onemocnění. Distribuce tuku se tak relativně více podobala u žen s normální i nadměrnou hmotností bez metabolických onemocnění, ale oba typy obézních jak s difuzní, tak s trunkální obezitou (tehdy označovanou jako „pavoučí typ“) se významně lišily. Na tento typ obezity byla tak zaměřena zvláštní pozornost a doporučena důkladnější lékařská péče [7]. Postupy použité v této studii –  hydrodenzitometrie a měření kožních řas –  byly použitelné především v klinických a laboratorních podmínkách; od té doby byly rozpracovány, ověřeny i používány postupy, které je možno používat v každé ordinaci. Této problematice bylo dále věnováno mnoho pozornosti [8], především v Centru pro diagnostiku a léčení obezity Endokrinologického ústavu, i na dalších pracovištích. To si ostatně vynutila i zhoršená situace týkající se zdravotního stavu obézních s rizikovou distribucí tělesného tuku.

Doporučování zvýšeného pohybu k normalizaci tělesného složení je opodstatněno obvyklou redukcí celkového procenta tuku v organizmu, což však platí jen tehdy, kdy je používán určitý charakter, intenzita, trvání a pravidelnost fyzické aktivity a vhodných tělesných cvičení, která by měla být také individuálně přizpůsobena [8]. To všechno se uplatňuje i z hlediska ovlivnění typu distribuce tuku. Jak ukázala ně­kte­rá dlouhodobá pozorování, aerobní, dynamická zátěž omezuje ukládání tuku jak celkově, tak především na trupu, tj. po zvyšování intenzity fyzické zátěže, ubývá tuku relativně více v této oblasti těla. Toto bylo prokázáno nejen u sportovců v průběhu tréninku, ale např. u obézních dětí v průběhu redukční terapie používající také tělesná cvičení [9,10]. Společně s tím dochází vždy ke zvýšení úrovně tzv. metabolické zdatnosti, charakterizované řadou pozitivních změn bio­chemických a dalších ukazatelů. Proto je také tento druh pohybu doporučován např. pro zlepšení situace u diabetiků [11,12]. Zvýšený pohyb umožňuje např. snížení dávky potřebných léků atd. a zlepšuje celkovou situaci i u dalších, např. kardiovaskulárních onemocnění. Adaptace na statickou zátěž –  např. vzpěrači vyšších váhových kategorií nebo sumo zápasníci jako extremní příklad –  neomezuje zvýšené ukládání tuku. Sumo zápasníci jsou dále charakterizováni prediabetickým stavem i během období vrcholné výkonnosti a mnozí umírají již po 40. roku života. Stává se, že jsou používána cvičení spíše statického charakteru v tělocvičně, která nemohou mít žádoucí účinek. Proto je vždy nutno specifikovat druh a intenzitu fyzické zátěže, která je pacientům doporučována, podobně jako je definována vhodná dieta.

prof. MU Dr. Jana Pařízková, DrSc.

www.endo.cz

e-mail: jparizkova@endo.cz

Doručeno do redakce: 7. 10. 2010