Ke zrodu časopisu Rozhledy v chirurgii

Chirurgické publikace v odborných časopisech

O chirurgii se často uvádí, že v minulosti byla spíše řemeslem mistrů ranhojičů než akademickým oborem, ale to není tak úplně pravda, neboť chirurgie se objevovala již v nejstarších odborných časopisech. První lékařské periodikum v Evropě, Miscellanea curiosa medico-physica, vydávala od roku 1671 vědecká společnost zvaná Academia Leopoldina naturae curiosorum. I když se tato společnost stala předchůdcem dnešní německé akademie věd, do jejího časopisu již od počátku přispívali také autoři z Čech. Ostatně Království české bylo v té době součástí Svaté říše římské národa německého, a proto lze tento projekt v jistém smyslu také označit za náš. Obsah Miscellanei se zaměřoval především na „lékařská“ témata v tehdejším smyslu slova a chirurgie zde je málo, ale přesto občas tuto problematiku najdeme. Dokládá to například úvaha o příčině rozdílné úspěšnosti chirurgických zákroků v různých zemích z článku Philippa Jacoba Hartmanna o operaci hydrokély [1].

Od roku 1811 vycházel ve Vídni časopis Medizinische Jahrbücher des k.k. österreichischen Staates, jehož sledování bylo víceméně povinné pro všechny lékaře a ranlékaře v monarchii. Například chirurgická grémia, organizace, které dozíraly na chirurgy a ranlékaře v jednotlivých krajích monarchie a měly své knihovny, tento časopis odebíraly povinně. Jedná se však spíše o stavovský časopis a konkrétní studie z oblasti chirurgie zde publikovány nebyly.

V lednu roku 1836 začal v Praze známý lékař a přírodovědec Wilhelm Weitenweber (1804−1870) vydávat první lékařský časopis nazvaný Beiträge zur gesamten Natur und Heilwissenschaft [2]. V obsahu převažovala opět tematika lékařská a v roce 1841 byl název pozměněn na Neue Beiträge zur Medizin und Chirurgie. V této podobě se však časopis udržel pouze do následujícího roku. V posledním čísle totiž Weitenweber sdělil čtenářům, že brzy začne vydávat odborný časopis pražská lékařská fakulta a on hodlá dát své síly do služeb tohoto nového podniku. Ve Weitenweberových Neue Beiträge již nacházíme několik článků zabývajících se chirurgií – jedná se především o kazuistiky.

Podle Weitenweberova předpokladu začala v roce 1844 pražská lékařská fakulta vydávat svůj Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde [3]. Tento časopis vycházel čtyřikrát ročně a udržel se velmi dlouhou dobu, až do konce roku 1879. Hlavní část obsahu tvořily Originalaufsätze a Analekten, které přinášely souhrnné referáty z jednotlivých oborů o publikacích nejen rakouských, ale i zahraničních. Mezi těmito tématy již samozřejmě nacházíme chirurgii pravidelně [4]. V revolučních letech 1848/49 vycházelo jako samostatná příloha Forum für Medizinalangelegenheiten im Interesse des Gemeinwohls und des ärztlichen Standes, které obsahovalo velmi zajímavé návrhy na reformy výuky zdravotníků všech kategorií i na veřejnou zdravotní službu.

Mezitím se již začalo i ve vědě probouzet české národní uvědomění a objevily se první lékařské časopisy v naší mateřštině. Na prvním místě stojí samozřejmě Časopis lékařů českých, který vycházel od roku 1862. Jeho první editoři (Josef Podlipský a Bohumil Eiselt) sice byli internisté, ale otevřeme-li první ročník, najdeme zde celou řadu chirurgických příspěvků. Některé jsou zahraniční studie přeložené do češtiny editory, jako například pojednání Sancheze de Toca o enterotomii (s podtitulem „Vytáhnutí kamene střevního 600 gramů těžkého“) převzaté z časopisu El Siglo medico [5]. Jiné články jsou však studie našich badatelů, jako například Filipa Matějovského „Všeobecné poznámky, kdy nejpříhodnější čas k vykonání hrdlořezu (laryngo- et tracheotomie)“ [6]. Od roku 1893 vycházely jako příloha Časopisu lékařů českých také Lékařské rozhledy, v nichž z chirurgických prací nacházíme převážně kazuistiky. Také Sborník lékařský náležel mezi první české lékařské časopisy, a že se i zde setkáme s chirurgií, dokládají např. studie slavného vídeňského profesora českého původu Eduarda Alberta, po němž nám dosud zůstalo označení univerzitního kampusu Albertov [7,8].

První číslo Rozhledů

První číslo časopisu, jehož výročí si letos připomínáme, bylo rozdáváno účastníkům prvního sjezdu Čs. chirurgicko-gynekologické společnosti v dubnu 1921 [9]. Časopis však vycházel zpočátku nepravidelně a potýkal se s ekonomickými problémy. To vysvětluje například skutečnost, proč na titulní straně prvního ročníku je vročení 1922 – celý ročník se totiž sešel teprve se zpožděním. Ostatně, přiznala to i redakce, když v úvodu k prvnímu svazku napsala: „Redakce k účelu tomu zvolená předkládá prvé číslo kollegům se žádostí, by shovívavě posoudili prvý počin její, a odůvodňuje ji jednak nynějšími nepříznivými poměry tiskovými, s nimiž jí bylo zápasiti, jednak obtížemi, které se staví z počítku v cestu každému novému literárnímu podniku.“ [10] Cílem periodika bylo podávat „názorný obraz o výši a pokrocích československé chirurgie a gynaekologie“. Redakce za tímto účelem žádala autory o příspěvky v oblasti metodické, návrhy na zdokonalení různých výkonů léčebných a kazuistiky.

Naopak jako služba čtenářům měly sloužit referáty významných prací ze světové literatury z odborných časopisů francouzských, anglických, amerických, německých a jiných. Za tímto účelem měla společnost na půdě chirurgické a gynekologické kliniky v Praze zřízené referentské kroužky mladších lékařů. Dále se plánovalo vydávání souborných referátů a časopis měl též sloužit jako oficiální orgán společnosti.

Pro ilustraci obsahu můžeme uvést, že na začátku prvního čísla bylo zařazeno pojednání prof. chirurgie Otakara Kukuly „Ku včasné diagnose perinefritických hlíz“ (s. 3−16), po něm následuje článek asistenta téže kliniky Václava Šťastného „Primární záněty pánve ledvinné“ (s. 16−28) a třetí práce vzešla z gynekologické kliniky prof. Václava Piťhy st. na téma „Případ traumatické hydronefrosy“, jejím autorem byl asistent Milan Janů. Chirurgicko-gynekologické zaměření časopisu trvalo až do 30. let 20. století.

Připomeňme si složení první redakce, kde najdeme některá velmi známá jména české medicíny doby meziválečné. Prof. Otokar Kukula (1867−1925) absolvoval lékařskou fakultu již v roce 1890 a hned nastoupil na chirurgickou kliniku, kde se roku 1897 habilitoval a roku 1901 dosáhl mimořádné profesury [11]. Ta se o tři roky později změnila na řádnou. Na konci své kariéry byl dokonce rektorem Univerzity Karlovy. Kukula byl specialistou na chirurgii břišní a zejména močových cest, také publikoval v oblasti apendicitidy, vedle toho se však věnoval celé řadě dalších témat. Byl členem několika českých i zahraničních společností.

Jeho partnerem v redakční radě byl přednosta gynekologické a porodnické kliniky profesor Václav Piťha st. (1865−1922), který promoval také v roce 1890, habilitoval se v roce 1901, mimořádným profesorem se stal až roku 1906 a řádným 1913. Piťha se zabýval zejména gynekologickou bakteriologií, histologií a chirurgií (postoperativní hernie, postoperativní ileus, abdominální hysterektomie při myomech, chirurgie myomů a další).

Dalším členem redakční rady byl Václav Michal (1863−1934), který graduoval roku 1887, působil krátce jako asistent chirurgické kliniky, pak se stal dlouholetým primářem chirurgického oddělení státní nemocnice v Praze na Vinohradech a také členem zemské zdravotní rady [12]. Michal měl mimořádné zásluhy o budování a organizaci vinohradské nemocnice a vychoval zde řadu budoucích primářů. Zabýval se chirurgií trávicí trubice, resekcemi střeva a herniemi. Byl také publikačně činný v oblasti patologické anatomie.

Čtvrtým v seznamu byl Bohuslav Niederle (1873−1963), který pocházel ze slavné akademické rodiny – jeho bratr Lubor Niederle byl zakladatelem české moderní archeologie a syn Bohuslav Niederle ml. (1907−2000) byl též profesorem chirurgie [13]. Bohuslav Niederle st. promoval v roce 1898, do akademického světa vstoupil o tři roky později, když se stal asistentem chirurgické kliniky. Později působil dlouhá léta jako primář chirurgie na Kladně. Habilitoval se roku 1928 pro všeobecnou chirurgii a od roku 1934 byl mimořádným profesorem. Niederle byl jedním z posledních Maydlových žáků a obsáhl diagnostiku i terapii chirurgie v celé její tehdejší šíři. Převážně se zabýval chirurgií břišní, kostní a rentgenologií.

Posledním členem redakční rady pak byl docent chirurgie Josef Horák (1884−1934) [14]. Horák promoval v roce 1907 a zpočátku spojil svůj osud s chirurgickou klinikou, kde působil postupně jako operační elév, sekundář, nehonorovaný a honorovaný asistent. Roku 1919 se habilitoval z patologie a terapie nemocí chirurgických. Od roku 1926 byl přednostou a ordinářem chirurgického oddělení polikliniky a o tři roky později se stal ředitelem nemocnice na Bulovce. Historie o něm zachovala nejen zprávu, že byl neobyčejně zručným chirurgem zejména žlučníku, žlučových cest, Dupuytreovy kontraktury či abdominosakrální amputace konečníku, ale také byl publikačně činný (První pomoc z roku 1921; Ošetřování nemocných, 1922) [15,16].

Jak je vidno, chirurgie tedy zpočátku sdílela publikační prostor s gynekologií, později však došlo k rozdělení obou oborů. Poté, co byly v Bratislavě v roce 1936 schváleny stanovy samostatné Chirurgické společnosti, osamostatnily se i Rozhledy v chirurgii. V prvním čísle, které vyšlo v roce 1937, najdeme úvodní poznámku šéfredaktora prof. Arnolda Jiráska, který si povzdychl: „První je snaha, aby tento časopis stal se živoucí, skutečnou tepnou našeho chirurgického života. Vím, stejně jako ostatní, že se dnes v chirurgickém světě mnoho píše. Zbytečně. Stěžuje si do toho Fedorof (1918), Saurebruch (1925) a v poslední době Leriche. Poslední říká: Dnešní chirurgické písemnictví … je často smrtivě nudné … stalo se nečitelným … postrádá ideí a charakteru.“ [17]

Autoři těchto řádek tedy přejí chirurgické veřejnosti, aby Rozhledy ve zdraví přežily i jedenadvacáté století a přitom zůstaly periodikem plným ideí a charakteru.

doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D.
Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK
e-mail: karel.cerny@lf1.cuni.cz