Odcházení

K editorialu doc. MUDr. P. Šebesty, CSc. Mladí, chcete operovat? Přidejte nám na důchody! RvCH 2019;98:231–2. Komentář a diskuze RvCH 2019;98:339–40.

Kolegové Pavel Šebesta a Jan Kubačák, oba zkušení chirurgové a mí přátelé, v našem časopise diskutovali o tom, kdy by měl chirurg ukončit svou činnost. První z nich si klade otázku dokdy má (může, smí) chirurg operovat (pracovat naplno v nemocnici, sloužit)? Otázku vnímá jako nezodpovězenou. V následujícím se pokusím na ni odpovědět. Je-li chirurg státním zaměstnancem, odchází do důchodu v sedmdesáti letech. Státními zaměstnanci jsou ale pouze někteří chirurgové, například pracující ve vězeňské službě. U ostatních není věková hranice stanovena zákonem, a to ani v případě, že jsou na funkčních místech, například primářů. O schopnostech jednotlivců rozhodují výběrové komise a později výsledky jejich práce, bez ohledu na jejich věk. Všichni jsou přece odvolatelní v případě, že se výkon jejich funkce nezdá zřizovateli dostatečný. Pracuje-li v nemocnici řadový chirurg již v důchodovém věku, nevidím ani zde žádný problém v tom, dokdy má či smí pracovat. O tom přece rozhoduje přednosta příslušného pracoviště, který ho pověřuje pracovními úkoly, a tedy i operacemi. Při jejich provádění nemůže takový pracovník být pro pacienta „nebezpečnější“ než jeho mladší kolegové.

Vnímám námitky, že často „úcta“ k starším brání mladším v jakékoliv restrikci práce seniora, který ho v chirurgii cvičil. Bylo by ale krajně nemorální tuto „úctu“ vykoupit „neúctou“ ke zdraví a životu pacienta. V takovém případě by vedoucí pracovník pracoval navíc sám proti sobě, respektive proti renomé pracoviště, které vede. Tak to vnímám aspoň v našem středoevropském regionu, kde je organizace nemocničních oddělení pyramidální (primář, zástupce, vedoucí oddělení atd.). Jistě je tady i systém samostatně pracujících lékařů stojících na stejné úrovni. Tak je to například v USA, kde u lékařů také není žádná věková hranice pro nutný odchod do důchodu. Touto problematikou se však zabývá velká část nemocnic. Některé mají své vlastní předpisy, jiné zavádějí pro seniory pravidelné testy. Podle nedávného článku v New York Times v USA je jeden ze čtyř lékařů starší 65 let a 40 % z nich aktivně operuje. Nejen tam, ale i u nás jistě většina chirurgů-seniorů nemá zájem provádět velké, riskantní operační výkony. Omezení v službách není, ale lékař senior s poukazem na svůj zdravotní stav může službu odmítnout. Na Slovensku, podle informace z předsednictva Slovenské chirurgické společnosti, nemůže nemocnice nutit k nočním službám ani zdravého lékaře po dovršení 50 let!

MUDr. Kubačák ve svém příspěvku zdůrazňuje potřebu sebereflexe starého chirurga. S tím nelze než bezvýhradně souhlasit. Ale opravdu si myslíme, že jsme sami schopni posoudit objektivně své schopnosti? Přece náš subjektivní pohled zůstane vždy subjektivním. Kdo z chirurgů si například myslel, že není pro dámy přitažlivý?

Pravdivá je myšlenka diskutujících, že senioři na vývoj chirurgie již obtížně reagují a jejich „nos“ (kumulativní životní zkušenost) již nestačí například při ovládání endoskopické či robotické chirurgie. Na druhé straně mohou být prospěšní nemocnému onou „starou“ chirurgií, kterou vykonávali celý život. Ne vše se inovovalo.

V příspěvku se dále píše, že máme nedostatek erudovaných chirurgů. Jistě pravdivá informace. Z ankety, kterou mezi mladými chirurgy provedl v minulém roce kolega O. Ryska, víme, že 76 % již atestovaných si nemyslí, že „jsou připraveni samostatně poskytovat chirurgickou péči a být za ni právně odpovědni“! Před 3 roky na valné hromadě českých chirurgů si při hlasování ani jeden z přítomných také nemyslel, že se lékař po tříletém (dnes čtyřletém) výcviku po ukončení kmene může naučit chirurgii a cítit se být dostatečně erudován. Nemyslím však, že by nás osud české chirurgie nezajímal, bohužel nad odbornou společností je ještě Ministerstvo zdravotnictví ČR…

Výše uvedené je zčásti uvažováním v rovině filozofické. Jaká je ale naše realita? 27 % členů České chirurgické společnosti ČLS JEP je starších 60 let. Navíc postupující feminizace medicíny nepochybně zasáhne i náš obor. Velmi pravděpodobně mnohé kolegyně budou chtít mít částečné úvazky. To vyvolá v nepřetržitých provozech značné problémy z hlediska kontinuity péče o pacienty

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.