Česká lůžková chirurgie

Ve snaze zmapovat současnou situaci našich lůžkových zařízení jsem byl výborem ČCHS pověřen organizací ankety o jejich personálním obsazení, o názoru na postgraduální vzdělávání, na finanční zajištění a o několika dalších problémech. Ze 128 lůžkových chirurgických pracovišť u nás (údaj UZIS) jich odpovědělo po několika urgencích 90. V zařízeních, která se ankety zúčastnila, je celkem 4727 standardních lůžek a 692 lůžek JIP. Ta tedy představují asi 15 %. Celý tento lůžkový fond zajišťuje 1354 chirurgů. Na otázku, jaký má být tabulkový počet lékařů, některá pracoviště neodpověděla, možná z neznalosti, možná z obavy.

Hodna zřetele je věková skladba reálně pracujících chirurgů. Pouze 60 % je mladších padesáti let. Starších šedesáti je 16 %! Nevím, nakolik varovná jsou tato čísla při výhledu do budoucnosti. A to zejména z pohledu pokračující feminizace naší medicíny. Na největší naší lékařské fakultě je v posledním ročníku již pouze třetina mužů a na ostatních fakultách to asi nebude jiné. Přitom částečné úvazky žen lze v budoucnu předpokládat. V současné době je mezi účastníky ankety 18 % žen. Menší zájem českých chirurgů o práci na lůžkových odděleních kompenzují cizinci. Chirurgové s jiným než českým občanstvím tvoří 12 % lékařů našich chirurgických oddělení.

Další skupina otázek se týkala pohledu na postgraduální vzdělávání. Je však třeba poznamenat, že jde o názory na stávající výcvik, který bude v brzké době nahrazen novým. Ten počítá s dalším zkrácením doby edukace a bude opět jednostupňový. Bude trvat dva a půl roku po absolvování základního kmene, jehož trvání bude také dva a půl roku. Chirurgický kmen bude společný pro sedm základních oborů. Vedle některých chirurgických, majících svou atestaci, to mohou být také rehabilitace, urgentní medicína nebo gastroenterologie. Kmen tedy nebude sloužit k nácviku speciálních chirurgických postupů na úrovni dřívější první atestace. Takový by byl pro některé odborníky zbytečný. Bude veden více v obecné rovině. Na otázku „Považujete současný rejstřík a počty operací potřebných k získání atestace za správný?“ odpovědělo 83 %, že ne! Přitom si pracoviště akreditovaná na I. stupeň často stěžovala, že kolegové vyslaní na „vyšší“ zařízení, aby si tam doplnili své vzdělání a provedli operace, které mateřské pracoviště neprovádí, se už nevrátili.

Nejen pro chirurgy, ale pro celou společnost je závažný problém nedodržování zákoníku práce v otázce přesčasů. Na 81 pracovištích, tedy na 90 %, nejsou schopni zajistit provoz a přitom dodržovat zákonem požadovaných maximálně 416 přesčasových hodin za rok. V průměru měli chirurgové ve sledovaných devadesáti lůžkových odděleních 812 přesčasových hodin!

Jenom pro zajímavost: V minulém roce bylo 252 pracovních dnů. To při osmihodinové práci představuje 2016 hodin za rok. Ten má však 365 dní krát 24 hodin, což je 8760 hodin. V nepřetržitém provozu to představuje rozdíl 6744 hodin. K tomu, aby se v případě jednoho službu majícího lékaře tento rozdíl pokryl a dodrželo se zákonem předepsaných 416 hodin, muselo by mít pracoviště 16,2 lékaře. V případě, že jsou ve službě dva, pak 32,4 lékaře! Jistě si část mohou lékaři vybrat jako náhradní volno. Vzniká však otázka, zda takové pracoviště, zejména v menších nemocnicích, potom splní požadavky vyhlášky na minimální personální obsazení.

Zajímavý je údaj o průměrném intervalu mezi objednáním a přijetím pacienta k elektivnímu operačnímu výkonu. Ten činí 6 týdnů, v případě nádorových onemocnění 3 týdny. Nepochybně to kontrastuje s tím, že na některých, zejména klinických, pracovištích se nemocní objednávají pro benigní onemocnění i několik měsíců dopředu.

Jaká je spolupráce chirurgických lůžkových zařízení s ambulantními chirurgy? 23 % pracovišť zapojuje ambulantní chirurgy do svého pracovního procesu. A jaká je spolupráce s „vyššími“ pracovišti? Tu vnímá 37 % respondentů (tedy více než třetina) jako problematickou. Více než polovina pracovišť by považovala za vhodné obnovit institut okresního a krajského odborníka, který v minulosti měl pravomoc například zajistit překlad komplikovaných pacientů na „vyšší“ pracoviště. Samozřejmě by to bylo možné pouze se změnou financování celého systému.

Zajímavá a v médiích často kritizovaná je hustota sítě lůžkových zařízení. Většina z nemocnic byla budována před vznikem ČSR, a to tak, aby nemocný byl povozem s koňským potahem přivezen k ošetření ještě včas. Na otázku „Jak daleko od vašeho oddělení je nejbližší lůžková chirurgie?“ zní odpověď „od několika set metrů do 30 km“, průměrná vzdálenost činí 19 km.

Traumatologii pohybového aparátu provádí 77 % pracovišť, tedy pouze v 23 % případů je to buď speciální traumatologické pracoviště, nebo ortopedie. Kolik ortopedických pracovišť zajišťuje tuto službu i v noci, však exaktně odpovědět nebylo možné.

Překvapivá je odpověď na otázku, zda je třeba omezovat provoz s ohledem na finanční prostředky poskytované pojišťovnami. V 51 % případů zní odpověď, že nemusejí svůj provoz omezovat!

Souhrnem lze říci, že většina českých chirurgů pracujících v lůžkových zařízeních pracuje v rozporu se zákoníkem práce, není spokojena se systémem postgraduálního výcviku a jejich věková skladba není optimální. Lze očekávat postupnou feminizaci oboru. Čekací doby na elektivní výkony jsou poměrně krátké a odpovídají síti pracovišť.

Závěrem dovolte poděkovat za pomoc při organizovaní ankety Ing. Srbové a těm, kteří se ankety zúčastnili. Pomohli vytvořit obraz naší lůžkové chirurgie a jejích problémů. Pokus o jejich řešení by bez nich nebyl možný.

prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

emeritní přednosta

III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol

V Úvalu 84

150 06 Praha 5

e-mail: pavel.pafko@fnmotol.cz