Odcházení v chirurgii 2
k editorialu Odcházení v chirurgii, Rozhl Chir 5;96:175−176

S velkým zájmem a s radostí jako vždy jsem si přečetl moudrá slova kolegy Šimši, tentokrát o odcházení starých chirurgů (Rozhledy č. 5/2016). Článek empatický ke starším chirurgům nastoluje několik otázek. Dovolím si je krátce komentovat. Protože jsem jeden z nejstarších pracujících nemocničních chirurgů v naší zemi, prosím, aby následující poznámky nebyly brány jako názory starce bojujícího za svou generaci. Osobně jsem připraven bez jakýchkoliv výčitek či zloby odejít kdykoliv do důchodu, když mi to vedení pracoviště oznámí. Chirurgii dělám 53 let.

Myšlenky uvedené v článku komentuji v pořadí, jak byly napsány.

1. I já si vzpomínám na medializovaný případ úmrtí pacienta po operaci recidivující tříselné kýly (vypracovával jsem na to posudek). Primář oddělení svěřil tuto operaci podle svého uvážení zkušenému, byť starému chirurgovi. Při repozici střeva došlo asi k poranění mezenteria, po kterém následující den (byla sobota) po revizi pro velké hemoperitoneum operovaný zemřel. Pokud se soud ptal na věk operatéra, podle mého názoru nebyl tak podstatný. Stejně bychom se mohli ptát na věk těch, kteří měli noční službu v den operace, resp. následující.
2. Že každý, kdo chce pracovat v jistém povolání, musí projít zdravotní prohlídkou, jejíž interval určuje zaměstnavatel, je nepochybné. Teprve lékař uzná způsobilost jedince pro dané povolání, jako je to například v seniorském věku pro povolení řídit autobus, který je sice dopravním prostředkem, ale může být i vražedným nástrojem.
3. Nemyslím si, že je nutné srovnávat chirurgy s piloty (pokud to chceme dělat, bylo by třeba porovnávat i jejich platy a následné důchody). Laskavý čtenář jistě ví, co tím myslím. Jde-li o možná rizika pro pacienty (pasažéry), je lépe se srovnávat s řidiči autobusů. Nepozornost řidiče či jeho zdravotní indispozice mohou vést k tak katastrofálním následkům, že se to chirurgovi nepodaří za celý jeho profesionální život… Jak jsem si ověřil, autobus můžete řídit od 21 let a horní věková hranice určena není. Musíte pouze na předepsané zdravotní kontroly.
4. Odchod do důchodu z vedoucí pozice je na univerzitách dán a jenom děkan fakulty může udělit výjimku zpravidla nepřesahující 1−2 roky. V tom se v podstatě neliší anatom či fyziolog od chirurga. Jak je to u primářů, nevím, ale domnívám se, že ředitelství příslušného zařízení pevně hlídá (také ve vlastním zájmu) kvalitu práce jednotlivých oddělení a podle toho vypisuje konkurzy na obsazení vedoucích míst. Jak bohužel také víme, vedoucího pracovníka lze odvolat kdykoliv. Pokud bychom sledovali pyramidální strukturu jednotlivých oddělení směrem dolů, těžko nechá primář operovat (bez ohledu na věk) někoho, „kdo na to nemá“. Komplikoval by si situaci a možná v případě opakování takového postupu i existenci.
5. Udávaný příklad Velké Británie, kde chirurgové mají věkovou hranici ve státním zdravotním systému (NHS), ale v privátním sektoru mohou operovat i za ní, nevnímám jako etický. Naopak tento postup vnímám z pohledu odborníka jako krajně neetický. Pokud si odborník myslí, že za touto věkovou hranicí představuje chirurg pro pacienta vyšší nebezpečí, je přece neetické souhlasit s tím, aby jiné (privátní) pacienty operoval.
6. Individuální rozdíly v psychické a fyzické kondici jednotlivců jsou, jak píše pan docent, velké. Ty ale přece pozná nejlépe jeho okolí a jakákoliv generalizace, jak to učíme i mediky a mladé lékaře, není správná. Známe přece padesátileté seniory již unavené chirurgickou prací. Chirurga deptají přesčasová práce a noční služby. Měli bychom řešit tyto problémy! Jak vím, například na Slovensku chirurgové (a asi nejen oni) nemusejí po padesátce sloužit noční služby, když nechtějí.
7. V článku se píše, že starší kolegové by měli působit radou jako konzultanti, přednášet či publikovat, ale ne operovat. Moje celoživotní zkušenost je taková, že tito kolegové se už do žádných velkých a riskantních výkonů nepouštějí, takže jim nebylo třeba nic zakazovat a korekce v případě „iniciativního“ seniora je vždy v rukách vedoucího pracoviště.

Závěrem bohužel nesdílím víru pana docenta v to, že se finanční situace ve zdravotnictví a tím i obsazení volných míst na chirurgických odděleních v krátké době radikálně změní. V dohledné době nezbývá (jak na to přišli již Němci) než zajišťovat chirurgickou péči s kolektivy, které máme, a buďme rádi, že je máme. Nesnažme se udělat tlustou čáru, tu za nás udělají ti, kteří umějí posoudit výkonnost jednotlivých seniorů, s kterými na oddělení pracuji. Když mluvíme o odcházení v chirurgii, musíme mluvit také o těch, kteří pracují v ambulantním sektoru. Dobře víme, jak se oba sektory v moderní chirurgii vzájemně prolínají. Budeme určovat, do jakého věku může chirurg zašít kožní ránu, ošetřit furunkl, karbunkl, odoperovat varixy či žaludek?

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

emeritní přednosta

III. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol

e-mail: Pavel.Pafko@fnmotol.cz