Eutanazie
Vyšlo v časopise:
Rozhl. Chir., 2007, roč. 86, č. 1, s. 49.
Kategorie:
Monotematický speciál - Původní práce
Úvaha o eutanazii musí začít její definicí. Mnoho lidí má o náplni tohoto slova mylné představy a zejména věřící ji někdy ztotožňují s vraždou.
Eutanazie je řecké slovo a v překladu znamená dobré umírání. Kdo z nás by chtěl umírat jinak než dobrou smrtí. Holandská definice eutanazie říká, že jde o úmyslné ukončení života člověka na jeho žádost. Společností je eutanazie vnímána jako problém týkající se pouze zdravotníků. Podle mého přesvědčení je to ale problém celospolečenský. Vlivem církve v minulosti a vlády komunistů do roku 1989 u nás nebylo možné tento problém otevřít v celospolečenské diskusi.
Základním filozofickým problémem při hledání odpovědi na otázku zda eutanazii přijmout, nebo odmítnout, je podle mne pohled na svobodu lidského rozhodování. Má svobodné rozhodnutí člověka vyšší hodnotu než život sám? Česká společnost respektuje a nestíhá svobodné rozhodnutí člověka o ukončení jeho života. Sebevražda, či pokus o ní, není trestným činem. Dobrovolný odchod ze života některých jedinců je dokonce adorován. Jak se dívat na smutný odchod studenta Palacha? Měl právo pozvednout hodnotu svého svobodného rozhodnutí nad hodnotu svého života?
Budeme-li s ním souhlasit, přiznáme stejné rozhodovací právo i jiným? Pokud ne, jak jsme schopni stanovit onu pomyslnou hranici mezi přiznáním a odmítnutím práva člověka na ukončení života?
Moje přesvědčení je, že svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda jeho okolí. Pokud ale člověk svým rozhodnutím neovlivňuje svobodu jiných, je mu ji třeba přiznat.
Lékaři samozřejmě znají depresivní stavy pacientů, kteří by mohli v jisté chvíli požádat o eutanazii. Jak se k tomuto problému postavit? Předně v krajinách, kde je eutanazie legalizovaná o jejím provedení nerozhodují jednotliví lékaři, ale vždy komisionálně. I oni jsou ale svobodní ve svém rozhodování a vždy budou mít právo takovou žádost odmítnout. K eutanazii by v budoucnu mohlo dojít pouze bude-li nemocný i komise ve shodě při posuzování vzniklé situace. Odpadá tedy argument, že nemocný není schopen zejména v utrpení stav náležitě posoudit. Jinou je situace, kdy by pacient, ještě bez obtíží, písemně vyjádřil své přání do budoucna. Chirurgové, jako málokterá profesní skupina tak často stojí nad nemocným v beznaději a se znalostí (objektivně prokázanou) jeho následného utrpení.
Odpůrci eutanazie zdůrazňují fakt, že moderní medicína má prostředky, které mohou každému zajistit dobré umírání. Mají pravdu, ale pouze v teoretické rovině. My nemocniční lékaři to hospitalizovaným pacientům jsme schopni zajistit. Je tomu tak i u umírajících doma? Sám o tom pochybuji. Nakonec ani lidé umírající v nemocnicích neumírají tak, jak by chtěli, ale umírají tak, jak si to přeje personál. Ten ve svém terapeutickém postupu zohledňuje nemocného, ale i sebe, bojíce, aby nebyl event. v budoucnu napaden. A nelze se mu divit.
Mnozí si představují eutanazii jako scénu při které lékař přijde k nemocnému, „něco“ mu píchne a ukončí tím jeho život. Ale stejnou scénu si lze představit s připravenou infuzí jejíž tlačku si nemocný uvolní sám. V prvním případě se však vytrácí ona vlastní žádost nemocného, která je pro eutanazii základní. Jinak by se jednalo o odsouzeníhodnou vraždu. Dále je zde chybná představa spojení eutanazie s jistým okamžikem. Sami dobře víme, že eutanazie může být rozložena v čase – třeba několika dnů. Navíc ošetřující může před okolím deklarovat jiný úmysl při podávání léků či prováděných výkonech než s jakým léky ordinuje, či výkony provádí. Nejsou například opakované břišní punkce u maligního ascitu urychlením konce života nemocného? Jistě mu na druhou stranu uleví. Jak víme co si lékař provádějící takovéto punkce myslí?
Ostatně je vhodnější než o eutanazii mluvit o asistovaném umírání. Z holandských zkušeností je zřejmé, že o eutanazii požádá nakonec malé procento lidí. Není ale v centru medicíny vždy jednotlivec se svými obtížemi, starostmi a přáním?
Těchto několik myšlenek nemá čtenáře přesvědčovat, má ho pouze přivést k přemýšlení o široké problematice, která je s eutanazií spojena. Argument, že by eutanazie mohla být zneužita, neobstojí. Vše na co lidský duch přišel, již bylo zneužito.
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol
V Praze dne 18. 11. 2005
Štítky
Chirurgie všeobecná Ortopedie Urgentní medicínaČlánek vyšel v časopise
Rozhledy v chirurgii
2007 Číslo 1
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Neodolpasse je bezpečný přípravek v krátkodobé léčbě bolesti
Nejčtenější v tomto čísle
- Hemangiomy jater – strategie diagnostiky a léčby
- Nepoznané zadní luxace ramenního kloubu. Předběžné sdělení
- Mnohočetná divertikulóza tenkého a tlustého střeva. Kazuistika
- Insuficience anastomóz u resekcí sigmoidea a rekta. Retrospektivní studie na chirurgické klinice v Hradci Králové