Vincenz Priessnitz (1799–1852) – propagátor vodoléčby a zakladatel prvních vodoléčebných lázní na světě

Když šestnáctiletého Vincenze Priessnitze postihl těžký úraz, prohlásil přivolaný ranhojič, že zranění je smrtelné a pokud mladík přežije, pak pouze jako mrzák. K úrazu došlo, když se mladému hospodáři na poli splašil kůň, kopytem ho srazil k zemi a kolo povozu mu přejelo hrudník.

A stal se opravdu zázrak. Vincenz se uzdravil. Žebra narovnal přes hranu židle po způsobu mlynáře z Písečné a na hruď pak vytrvale a trpělivě přikládal obklady namočené ve studené vodě, údajně poučen příkladem srny, kterou viděl v lese, jak si u pramene lesní studánky opětovně smáčí svůj poraněný běhák. Sousedé pokládali jeho uzdravení za něco nevídaného. On sám tím získal neotřesitelnou víru v léčivou moc studené vody. Když potom vodou úspěšně léčil nemoci hospodářských zvířat svých i sousedů a když dokonce tímto způsobem vyléčil i služku souseda, zprávy o tom se šířily. Začali za ním přicházet nemocní ze sousedních chalup, postupně i ze širokého okolí. Ordinací mu byla zprvu lavice za stodolou, léčebnými prostředky pramenitá voda, houba, kterou koupil na trhu, aby držela vodu, hlavně však intuice, rozvaha a vyrovnanost, jimiž získával důvěru. Výsledky jeho léčby byly přesvědčivé a přiváděly další nemocné.

V polovině 18. století se vystěhovalo několik občanů z Frývaldova (dnešní Jeseník) na nedalekou stráň, zvanou Gräfenberk, aby měli blíže ke svým horským políčkům, a zde založili osadu. Zůstali městskými občany, nepodléhali robotě a měli právo pást v biskupských lesích. S nimi přesídlil Jan František Priessnitz (1712–1789), jehož usedlost č. p. 175 stála v osadě nejvýš. Hospodářství po něm zdědil nejstarší syn téhož jména (1753–1836), který si vzal za manželku Evu Terezii Kappelovou (1759–1825) z nedaleké Lipové. Měli spolu šest dětí; 5. října 1799 se narodil nejmladší – Vincenz (obr. 1).

Nejstarší syn Josef, dědic statku, v roce 1807 zemřel a hospodář 4 roky poté zcela oslepl. Tíha horského hospodářství zůstala na dvanáctiletém Vincenzovi, jeho sestře a staré matce. Od té doby mohl Vincenz chodit do školy jen zřídka. Učitelkou se mu stala především příroda, pro jejíž pozorování měl mimořádné nadání. Jeho dětská zkušenost s účinky chladné vody na léčebný proces mu utkvěla v paměti – už ve 14 letech mu při svážení dřeva skříply otěže ruku. Bolest následně tišil mokrými zábaly a poranění se zcela vyléčilo.

V roce 1820 již k němu do domu začali přicházet první pacienti k delšímu pobytu. Pomocí přírodních mořských hub zakoupených na frývaldovském trhu, které se v té době používaly na smývání tabule ve škole a dobře držely vodu, a pramenité vody pomáhal lidem od bolesti (obr. 2). Počátky léčby popsal Priessnitz J. E. M. Selingerovi takto: „… stále jsem nevěděl, že studená voda může být použita i u nemocí, věřil jsem spíš tomu, že její působení je ohraničeno pouze na vykloubeniny či pohmožděniny. Přicházeli ale i lidé, kteří měli dnu. Protože často přišli z daleka a prosili mě, abych je neposílat zpět bez pomoci, zkusil jsem i u dny vodu – a pokus se podařil. To mě zavedlo o jeden velký krok dál.“

Ty pacienty, kteří za ním přijeli z dálky, ubytoval ve stodole se svolením svého otce, kterého přes původní nedůvěru přesvědčil, že léčení skloubí s povinnostmi hospodáře.

Prosté omývání houbou se tak stalo symbolem jeho úspěšné terapie, současně však i trnem v oku místních lékařů, kteří v něm viděli nekalou konkurenci a šarlatána. Na základě jejich stížností v roce 1822 magistrát města Jeseník zakázal Priessnitzovi používání houby. To mu však nezabránilo pokračovat v metodě, o níž byl přesvědčen, že je správná. Začal používat holé ruce s ještě pronikavějším výsledkem.

Již v roce 1822 přestavěl rodný dům na vodoléčebný ústav. Navzdory vleklým sporům a pomluvám tak byl na Gräfenberku postaven nejen první kamenný dům, ale současně vznikl první vodoléčebný ústav na světě. V domě Priessnitz vyhradil jednu místnost na léčení a ve druhé byly umístěny velké necky, do nichž vodu obstarával domácí pramen. Současně s touto stavbou však vyvstal problém. Dokud léčil příležitostně a jen místní lidi, nebyly s tím potíže, ale s narůstající „klientelou“, která Priessnitzovi nosila za své uzdravení dary a snad i peníze, se u zdejších lidí probouzela závist a nepřejícnost. Priessnitz přemýšlel jak vzniklou si-tuaci řešit a poté nabídl sousedům, že jim na jejich pozemcích postaví domy nebo přistaví ke stávajícím domům místnosti, kde budou ubytovaní jeho pacienti, a oni z nich budou mít rovněž příjem. Na to sousedé přistoupili a Priessnitz tím zároveň vyřešil problém, kam umístit své pacienty.

V roce 1826 byl Priessnitz pozván do Vídně k členovi císařské rodiny arcivévodovi Antonínu Viktoru Habsbursko-Lotrinskému (1779–1835), bratru císaře Františka I. O otázky vodoléčby se zajímal arcivévodův osobní lékař Dr. med. Schmidt. Konzultoval s Priessnitzem problematiku nemocí, které Priessnitz léčí, a dotazoval se na léčebné postupy. Priessnitz mu popsal postupy jak napravuje a léčí vymknuté ruce a nohy, krevní výrony a zlomeniny, revmatismus, dnu, chronickou zácpu, nemoci jater a žaludku. Návštěva Vídně zvýšila Priessnitzův věhlas, do jeho ústavu přicházeli další pacienti a zájem o léčení se čím dál tím častěji objevoval ve vysoké vídeňské společnosti.

Do této doby spadají také dvě důležité Priesnitzovy životní události. První z nich byla smrt jeho matky, kterou vážně v chlévě zranil býk a i přes synovu veškerou léčebnou snahu tomuto zranění podlehla.

Druhou významnou událostí byla svatba Vincenze Priessnitze se Sofií (1804 až 1854), dcerou Antonína Priessnitze, dědičného šoltyse z České Vsi. Od konce 17. století se pojmem šoltys označoval rychtář, který však neměl žádné výsady. Rody před svatbou příbuzné nebyly, shoda příjmení byla pouze náhodná. Příjmení Priessnitz bylo v kraji velmi časté. Ke sňatku Priessnitzovi dopomohlo vyléčení těžké dny matky budoucí nevěsty. Zámožnému dědičnému šoltysovi se totiž z počátku sňatek dcery s Vincenzem příliš nezamlouval, chalupu se slepým hospodářem a nejistou budoucnost léčitele nepokládal pro ni za záruku šťastné budoucnosti.

Sofie se hned po svatbě (5. února 1828) zapojila nejen do prací okolo domu a hospodářství, ale přebrala i starosti spojené s chodem lázní. Ujala se vedení korespondence, kterou do té doby obstarával Priessnitzův soused König. Svým vlídným chováním a trpělivým přístupem si získávala přízeň pacientů a dokonce i respekt vídeňských dam.

Knížecím biskupským zemským fyzikem byl touto dobou doktor medicíny Antonín Schnorfeil, pověřený současně v kraji výkonem zdravotní policie. K němu mířily stížnosti na Priessnitze od frývaldovských ranhojičů – kvalifikovaných chirurgů a porodníků. Jedním z nich byl Antonín Günther, dalším Jan Dittrich – později k nim přibyl i zvěrolékař Josef Weiss, který se teprve později stal propagátorem Priessnitzovy vodoléčby. Pociťovali odliv svých pacientů, a tím i pokles svých příjmů. Nechtěli se smířit s tím, že nevystudovaný člověk získal u nemocných lidí tolik důvěry a že z jeho lázní odcházejí lidé vyléčení a spokojení.

Po opakovaných stížnostech se Dr. Schnorfeil snažil podrobněji proniknout do rozsahu Priessnitzovy činnosti. V červnu 1829 se rozhodl podat na něj trestní oznámení na magistrátu města Frývaldov. Ve stížnosti stálo: „Vincenz Priessnitz, hospodář ve Frývaldově – Gräfenbergu č. p. 175, doma přijímá a jinde ošetřuje nemocné každého pohlaví a věku tak zvanou studenou vodní kúrou, čímž si k výsměchu zemských zákonů bezostyšně zahrává se životy svých spoluobčanů.“ Magistrát však Dr. Schnorfeilovi už za 4 dny odpověděl, že přijímání cizích osob a koupání ve studené vodě není zakázáno, naopak bývá lékaři doporučováno k posílení těla. Dr. Schnorfeil však svoji další stížnost o měsíc později podal u krajského úřadu v Opavě. Spolu s frývaldovským ranhojičem Güntherem požadovali zákaz experimentování s lidmi a Priessnitzovo potrestání.

Spor se táhl až do ledna 1831, kdy se konečně Priessnitz dočkal: Bylo mu uděleno povolení k provozu lázeňského zařízení k účelům očisty těla pod podmínkou, že bude přijímat jen domácí hosty, nebude podávat žádné léky a provádět chirurgické zákroky, to vše pod dohledem frývaldovských ranhojičů Günthera a Dittricha. Priessnitz nato nechal přistavět další dům s osmnácti místnostmi pro hosty, z nichž mnozí přicházeli z daleka. Dochované seznamy pacientů dokládají návštěvnost rozvíjejících se lázní: „V roce 1829 byl počet zapsaných 45, v dalším 54, roku 1831 62 a v roce 1832 se počet téměř zdvojnásobil na 118 hostů.“

V září 1831 se k prusko-slezským hranicím přiblížila epidemie cholery. Zachvátila Brno i Vídeň. Úmrtnost byla vysoká, jen přibližně polovina nakažených přežila. Na přístupových cestách do Javorníku hlídkoval kordon vojska, vojáci měli nařízeno střílet po každém, kdo by se pokusil je obejít a nereagoval na výzvy k zastavení. Lidé tak doufali, že zamezením příchodu cizinců se k nim nemoc nedostane, bohužel marně. V červnu roku 1832 se v kraji objevil první případ a během 3 měsíců zemřelo 134 osob. V říjnu téhož roku nemoc dorazila do České Vsi, pouhé 3 km od Jeseníku. Na pomoc byl přivolán Priessnitz, který zvolil odlišný způsob léčby, než bylo obvyklé. Nemocným přikládal studené obklady, aplikoval mokré tření pokožky, průjmy a zvracení léčil vydatným pitím vody, kterému se ostatní lékaři zarputile bránili. Z jednadvaceti nemocných, které ošetřoval, nezemřel ani jediný!

Místo uznání a pochvaly však na Krajský úřad v Opavě došla opět stížnost frývaldovských dohlížitelů Güntera a Dittricha, iniciovaná Dr. Schnorfeilem, s požadavkem o potrestání Priessnitze a uzavření lázeňského ústavu z důvodu neoprávněného léčení a překračování povolení z roku 1831.

V roce 1833 byla vydána o léčiteli první knižní publikace. Sepsal ji po svých opakovaných návštěvách lázní vratislavský lékař Dr. A. H. Kröber (32). Následovala postupně řada dalších, mj. i v angličtině (obr. 3).

Priessnitz v roce 1834 postavil další lázeňský dům s devatenácti obytnými místnostmi a větší jídelnu. V tomto roce se zde léčilo 256 hostů.

V dalším roce vyšel v Lipsku obsáhlý leták nazvaný „Priessnitz aneb Provolání ke všem vládám německých států o zřizování vodoléčebných ústavů“ od horlivého propagátora této metody gymnaziálního profesora a doktora filozofie Ch. Oertela. Zvýšený zájem lidí o léčení touto metodou vedl dokonce württemberskou vládu ke zřízení vodoléčebných ústavů. Dodnes má vodoléčebné procedury v nabídce 15 lázeňských míst v Bádensku-Würtenbersku, nyní označovaných jako „Kneipp-Anwendungen“.

Na Gräfenberk byla vyslána odborná komise, jejímž vedením byl pověřen Ludvík baron von Türkheim (1777–1846), absolvent vídeňské univerzity a zdravotní referent dvorské kanceláře. Komise prošla zařízení lázní, promlouvala s pacienty, naslouchala výkladu o metodách léčení, účelech koupelí i pracovním režimu, nakonec si vyslechla i frývaldovské lékaře. V Gräfenbergu pobyla 8 dní. Její posudek zněl: Jeho léčebná metoda je novým pozoruhodným jevem v oblasti zdravotnictví. Tento pozoruhodný jev a tento nevšední člověk zasluhuje v každém případě plnou pozornost a každý násilný zásah by byl zde na nepravém místě. Krátce poté dostal Priessnitz povolení k provozování lázní bez omezení. V roce 1837 byl vybudován velký léčebný dům s prostornou tělocvičnou. K ochraně lázeňských hostů byla zřízena lázeňská policie.

Povědomí o Priessnitzovi a jeho léčebných kúrách šířily četné novinové články i časopisy. První česká kniha „Wodolékař“ od kazatele Jana Šuleka (1774–1837) vyšla v roce 1838, hovoří o studené vodě jako o mocné a působné tekutině, které se žádná jiná nevyrovná. Gräfenberk byl považován svým umístěním uprostřed krásné přírody s podhorským klimatem a zvláštní geologickou stavbou za výjimečné místo, které blahodárně působí na lidský organismus.

Priessnitz zastával názor, že člověk je obdařen vlastní životní sílou, která má obranné schopnosti, a pokud je podporována správnými léčebnými postupy, zvládne nemoc překonat sama. Pacient nebyl léčen pro svou konkrétní nemoc, ale Priessnitz se snažil komplexně přeladit jeho životní funkce, činnost orgánů i psychiku. Vodoléčba, pohybová aktivita a úprava stravovacích návyků znamenaly nejen změnu způsobu života, ale i změnu myšlení – nový životní názor. Nemocní se svými potřebami navzájem odlišovali a Priessnitz musel volit u každého i odlišnou léčbu. Ta vyžadovala čas – někdy týdny, měsíce, jindy celé roky. Přírodní prostředky, na nichž léčení spočívalo, však byly univerzální: voda k vnitřnímu i zevnímu použití, pobyt a pohyb na čerstvém vzduchu, slunce a tělesná práce (práce se dřevem, mlácení obilí, odhazování sněhu aj.). Pacienti z okolí lázní k některým procedurám docházeli k lesním pramenům pěšky, čistá přírodní voda sloužila jednak k pití, jednak k omývání, brouzdání, ba i ke sprchování. Na některých úsecích se pohybovali naboso, pravidelně na travnatém podkladu i v ranní rose. Po dokončení tělocvičny byla k dispozici cvičení na různém nářadí a posilování, přiměřeně schopnostem jednotlivých klientů. Léčebný režim také předpokládal pravidelné uspořádání denního života, prostou ale vydatnou dietní stravu a vyloučení všedních starostí. Postupně byly zařazeny také kulturní akce.

Před přijetím pacienta do lázní prováděl Priessnitz pohovor, při kterém vyslechl životní osudy, co dotyčného trápí, a posoudil celkové vzezření člověka a jeho chování. Pro zahájení léčby bylo pro něj důležité odhadnout „stav životní síly“, kterou nemocný disponoval. Pacient před nástupem léčby musel projít jakýmsi vstupním testem – vodní zkouškou. Brzy ráno byl nemocný přímo z teplé postele zaveden do lázně v teplé vodě, v níž mu byla silně třena pokožka, pak přestoupil do vedlejší vany se studenou vodou a opět vrácen do vody teplé. U ní byl Priessnitz přítomen a pozoroval celkový vzhled i reakci kůže. Pocit svěžesti pacienta spolu s červenáním kůže (zejména na zádech a zápěstí) odkazovala na dostatek životní síly a vysokou naději na úspěšné uzdravení. Pokud se naopak člověk cítil malátně, vyčerpaně a kůže zůstala bledá, byl Priessnitzem odmítnut, přestože to bylo pro oba obtížné. Po úspěšné zkoušce dokázal Priessnitz určit závažnost zdravotního stavu, navrhl procedury a předpokládanou délku léčby. Podle jejího průběhu pak uzpůsoboval jednotlivé procedury nemocného.

Způsob obrody celého člověka vyžadoval silnou vůli, sebekázeň a aktivní svépomoc. Priessnitz to vyjádřil jasně: „Kdo tento charakter nemá, nebo svůj slabý nechce posílit, ten ať se vodoléčbě raději zdaleka vyhne.“ Kromě nemocných přijížděli na Gräfenberk také lidé z vyšších kruhů, kteří zatoužili vyzkoušet si přírodní život. Jednalo se často o osoby s vyšším společenským postavením, ale změkčilé životem ve městě v komfortních pohodlných podmínkách. V Gräfenberku je čekalo něco zcela odlišného – procházky po loukách a lesích v lehkém oděvu, popíjení vody z pramenů a relativně náročná pracovní terapie, např. řezání a sekání dřeva (obr. 4). Lázeňské bydlení nebylo vůbec okázalé, v místnostech byl jen nejnutnější nábytek s cílem motivovat hosty spíše k pobytu venku, v přírodě. Zvětšující počet hostů si vyžádal v červenci 1938 vyhlášení domácího řádu, který obsahoval závazné předpisy pro hosty, např. pokyny ke svolávání, povinnou večerku, zodpovědnost pánů za své služebnictvo, zákazy braní jakýchkoliv léků atp.

Kapacita lázní byla téměř stále naplněna. Došlo tak na plán vybudovat velký léčebný dům. Po určitých problémech stavbu provedli šumperští stavitelé bratři Franz a Johann Hampové. Brzy po dostavbě mohutné a pevné budovy léčebného ústavu se pro ni vžil název „Hrad“, který se používá dodnes.

Slavnostní otevření se konalo 9. června 1839. Tento rok byl také na počet klientů nejúspěšnější lázeňskou sezonou za Priessnitzova života – bylo zaznamenáno 1544 hostů. Mnozí pacienti však tehdy dávali před tvrdými podmínkami života na Gräfenberku přednost ubytování v pohodlných, většinou nově postavených domech ve Frývaldově. Z malého městečka se Priessnitzovou zásluhou stalo prosperující a světoznámé město. Traduje se, že jednou byl dokonce na Gräfenberg doručen dopis z Jižní Ameriky, na jehož obálce stálo pouze Mr. Vincenz Priessnitz, Europe.

Na Gräfenberk v roce 1939 přijelo i 120 lékařů z celé Evropy, aby tu studovali Priessnitzovy léčebné metody a podle jejich vzoru pak doma založili vodoléčebné lázně.

Na vrcholu slávy a prosperity udělil roku 1846 Priessnitzovi rakouský císař Ferdinand V. Dobrotivý (1793–1875) Zlatou občanskou záslužnou medaili I. třídy. Jediné, co Vincenzovi chybělo, byl syn, dědic jeho majetku i díla. Ze šťastného manželství se Sofií se narodilo postupně osm dcer, syn František záhy zemřel. Priessnitzovi následovníci a konkurenti Johann Schroth v Dolní Lipové a Josef Weiss v Jeseníku již dědice měli.

Teprve roku 1847 se Priessnitzovým narodil syn Vincenz Pavel, do nějž šťastný otec vkládal velké naděje. V té době však již sám Vincenz senior pociťoval postupné ubývání životních sil. Jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Sám si toho byl vědom a v únoru 1851 nechal vypracovat rozsáhlou závěť, v níž mimo jiné stanovil, že lázně odkazuje synovi pod podmínkou, že se stane vodním lékařem. Podařilo se mu též dohodnout vhodného nástupce pro dobu, než syn Vincenz Pavel dostuduje. Stal se jím lékař Josef Schindler, vlastník vodoléčebného ústavu Potočná v Jizerských horách.

Počátkem listopadu 1851 Vincenz Priessnitz jel v záležitosti svého panství do Javorníku. Celkově oslabený organismus nepřekonal nachlazení, které si cestou přivodil, a v pátek 28. listopadu 1851 vydechl velký léčitel ve věku 52 let naposledy. Jeho žena Sofie jej přežila jen o 3 roky. Oba jsou pochováni v rodinné kapli ve svých lázních. Na Priessnitzovu počest dali vděční pacienti na mnoha místech postavit často nákladné památníky, mnohdy doplněné o vodní prameny. Staly se tak doplněním kulturního života pacientů. Od roku 1836 do čtyřicátých let 20. století bylo postaveno na 88 pramenů a pomníčků. Jde o celosvětový unikát, kterému dali vzniknout zástupci 13 národností z celého světa.

Šťastnou náhodou se po Priessnitzově smrti sešly nad společným dílem tři výrazné osobnosti: lékař Josef Schindler, Priessnitzův zeť Johann Ripper a slezský básník Philo vom Walde. Priessnitzův nástupce Josef Schindler (1814–1890 ) si záhy získal důvěru pacientů tím, že pokračoval, i když ne tak ortodoxně, v metodách svého předchůdce. Navíc oproti Priessnitzovi docenil význam lékařské vědy. Umožnil proto na Gräfenberku vědecké studium vodoléčby. Díky němu zná medicína Priessnitze dodnes. Lázně navštěvovala nejvyšší společnost, mezi klienty jsou zapsáni např. arcivévoda Leopold Salvátor, budoucí velkovévoda Adolf I. Lucemburský, rumunský král Carol I., bavorský král Maxmilian II., Nikolaj Vasiljevič Gogol, Josef Václav Myslbek, generálmajor Richard Tesařík, kardinál Georg Kopp, Alois Kalvoda, Jan Masaryk, Karel Poláček, Nazim Hikmet, generálmajor Antonín Špaček, publicista Wilibald Müller a mnoho dalších osobností. Gräfenberk přivítal i rakouského císaře Františka Josefa I. Schindler rovněž otevřel lázně zdravé konkurenci. Byl obdařen podnikatelským duchem a zařídil si své vlastní léčebné domy. Tohoto příkladu pak následovali další. Dědic lázní Vincenz Pavel Priessnitz (1847–1884) tak po ukončení školy (kterou však nedostudoval) získal už jen část areálu. Jejího vedení si navíc příliš neužil, protože ve věku pouhých 37 let předčasně zemřel. Od roku 1876 řídila lázně Lázeňská komise, aby předešla zbytečným sporům.

Rakouský důstojník a vlastenec Johann Ripper (1830–1912) vykonal to, co se očekávalo od Priessnitzova syna. Jeho zásluhou byl vybudován Hudební pavilon, zřízen poštovní a telegrafní úřad, rozšířeny promenádní cesty, podílel se na výstavbě Polského pomníku, má hlavní zásluhu na postavení Českého pomníku s Myslbekovou sochou bohyně Hygie. Jeho přičiněním byla postavena železnice Hanušovice – Glucholazy, která spojila Frývaldov se světem a zvýšila návštěvnost gräfenberských lázní. Jan Ripper byl předním bojovníkem za uchování prvenství Priessnitzových objevů a spolu s J. Schindlerem za zachování čistoty Priessnitzova odkazu v životě gräfenberských lázní. Pouze díky němu zůstaly zachovány četné památky na Vincenze Priessnitze a jeho život, zejména ve svědectvích, která nasbíral od lidí, jež jeho tchána znali a pracovali s ním, a která s nimi sepsal. Kromě toho shromáždil rozsáhlou knihovnu děl napsaných ve světě o V. Priessnitzovi a jeho vodoléčbě. To vše je dnes vzácným pramenem poznání. Tuto úctu přenesl i na svou dceru Zdenku. Oba se stali štědrými donátory městského muzea v Jeseníku. Ripper jako předseda Moravsko-slezského sudetského horského spolku otevřel město a lázně turistickému ruchu, čemuž napomohla i železnice, jež dorazila do Jeseníku v roce 1888.

Velkou oporu měl Ripper v nadšeném opěvovateli vodoléčby Philo vom Walde (1858–1906), autorovi monografií o Priessnitzovi a Schindlerovi. Po Schindlerově smrti roku 1890 jej nahradil Dr. Eduard Emmel (1838–1911), jehož otec byl zakladatelem prvního vodoléčebného ústavu v Rakousku v Kaltenleutgebenu u Vídně. Vodoléčbu obohatil o nové metody, především masáže, i přes odpor věrných zastánců Priessnitzovy klasiky. Jako první podal lékařský popis léčby závažného duševního onemocnění. Příchodem známého neurologa Dr. Rudolfa Hatscheka se začaly lázně profilovat i v tomto oboru. Díky uvedeným lékařům se zvýšila vědecká úroveň lékařství na Gräfenberku, a tím i příliv pacientů. 

Postupně byla do přelomu století dokončena desítka nových lázeňských domů, restaurace a další zařízení. Gräfenberk se začal přizpůsobovat velkým světovým mondénním letoviskům. Lázně vstoupily do 20. století. 

Změnilo se též majetkoprávní postavení lázní – v roce 1909 byla uzavřena smlouva o zřízení společnosti „Priessnitzovy léčebné lázně v Gräfenberku, společnost s ručením omezeným“. Priessnitzova rodina v ní vlastnila pouze 26procentní podíl. Společnost okamžitě zahájila velkorysou výstavbu sanatoria Priessnitz, které bylo vybaveno tehdy nejmodernějším léčebným zařízením a vším dostupným komfortem. V roce 1911 se zde léčilo přes 4,5 tisíce pacientů. 

Krátce po dostavění sanatoria přišel na Gräfenberk MUDr. et PhDr. Josef Reinhold (1885–1947). S ním došlo k rozvoji elektroléčebných metod a prohloubení psychiatrické tradice lázní. V polovině dvacátých let vzrostl počet hostů v lázních oproti roku 1911 na dvojnásobek.

Priessnitzův vnuk Vincenz Alois vykonával již jen reprezentační funkce. Bohužel zažil dramatické zásahy branné moci do lázeňského života během obou světových válek. Protože jeho manželství zůstalo bezdětné, vymřel jeho smrtí 18. ledna 1943 rod Priessnitzů po meči. K Priessnitzovu rodu se dodnes hlásí jeho prapraneteř Marcela Hanušová-Priessnitzová.

Rok po skončení 2. světové války se Dr. Reinhold, který byl židovského původu a podařilo se mu přežít, vrátil na Gräfenberk, aby se pokusil napravit škody a navázat na zpřetrhané svazky se světem. V roce 1947 však náhle zemřel.

Proběhla radikální majetkoprávní změna. Lázně byly převedeny pod národní správu řízenou tříčlenným kolegiem. Na základě zákona Ústavodárného národního shromáždění roku 1948 byly lázně znárodněny. Tím se pronikavě změnila i klientela, namísto majetných vrstev přicházeli váleční invalidé, horníci a další pracující. Lázně procházely modernizační přestavbou, ne vždy ku prospěchu věci.

Až v roce 1955, kdy funkci ředitele lázní převzal primář a psychiatr Dr. Jaromír Rubeš (1918–2000), mohly lázně navázat na své tradice. Rozvíjely se nové postupy balneopsychiatrie, dařilo se s nejmodernějšími poznatky vybudovat tradiční, avšak vědecky obohacenou „léčbu duše vodou“. Především Rubešovou zásluhou proběhla v roce 1959 v lázních I. mezinárodní konference o neurózách. Na ni navázaly každoroční mezinárodní konference Československé psychofarmakologické  společnosti, které trvale obhajovaly světovou prestiž Gräfenberku. 

Do konce roku 1989 byl Gräfenberk správním centrem Lázeňské organizace Jeseník zahrnující všechny severomoravské lázně. Po zhroucení socialistického režimu vznikly přímo na Gräfenberku samostatné Priessnitzovy léčebné lázně v rukou soukromých akcionářů.

O světovou proslulost Priessnitze se zasloužili jak jeho následovníci, tak konkurenti i protivníci. Gräfenberkem prošly stovky lékařů, z nichž mnozí zakládali – často za dramatických okolností – vlastní lázně především v Německu, Rakousku (Sankt Radegund), Uhrách, Francii, Anglii (Malvern), v USA atd. Prof. Dr. Wilhelm Winterniz (1834–1917) položil na vídeňské univerzitě základy vědeckého pojetí vodoléčby. Priessnitzův konkurent ve městě Jeseník Josef Weiss se prosadil s vodoléčbou v Anglii.

ZÁVĚR

Současná lázeňská léčba je založena na využití přírodních léčivých zdrojů s širokou škálou rehabilitačních metod. Zdejší mikroklima v průměrné nadmořské výšce 620 m n. m. je vhodné pro léčení chorob horních a dolních cest dýchacích, chorob krevního oběhu, nervové soustavy a vegetativního nervstva. Lázně disponují několika lázeňskými hotely (např. Priessnitz, Bezruč a Jan Ripper) a dětskými léčebnami (Wolker, Karolína, Maryčka).

Zajímavou náplň mají i krátkodobé ozdravné pobyty, které mají za cíl zvýšit tělesnou i duševní kondici. V současnosti dosahuje klientela Priesnitzových lázní počtu kolem 20 tisíc osob ročně.

Za svou existenci a pozdější proslulost vděčí Priessnitzovy léčebné lázně svému zakladateli Vincenzi Priessnitzovi, který již v roce 1822 založil na Gräfenbergu první vodoléčebný ústav na světě. Položil tím základ novému lékařskému oboru – vodoléčbě.

Do Priessnitzových léčebných lázní dnes nepřijíždějí jen nemocní hledající zlepšení svého zdravotního stavu, ale též mnozí vyznavači tzv. relaxačně ozdravných pobytů, kteří si mohou vybrat z řady různých programů, jako jsou např. lázeňský pobyt pro náročné, relaxačně rehabilitační pobyt, lázeňský pobyt pro seniory, aktivní dovolená v lázních, pobyt pro dámy, zdravý život bez nadváhy a obezity a řady dalších.

Vodu k léčebným procedurám poskytují četné prameny v okolí lázní. Jsou jednou z největších památek na Jesenicku. Nikde jinde se na tak malé ploše (v oblasti nad Lázněmi Jeseník) nenalézá takové množství těchto památek. Najdeme zde na osmdesát pramenů, pomníků, vyhlídek, památných skal a slavnostních křížů.

Vedle tradičních vodoléčebných a dalších lázeňských procedur asi žádný návštěvník nevynechá procházku po Ripperově promenádě s výhledy na hřebeny Hrubého Jeseníku, Zlatohorské vrchoviny a do rovin polského pohraničí. Dostává se mu unikátního zážitku, který nenabízí žádná jiná lázeňská promenáda. Je pojmenována po Priessnitzovu zeťovi (manžel jeho dcery Marie Anny) a je vroubena také řadou historických památníků – Českým pomníkem se sochou Hygie od J. V. Myslbeka, Maďarským památníkem z roku 1840 a Polským památníkem z roku 1894. Okruh v délce 1120 m lze využít také jako test zdatnosti. Kdo urazí trasu do 8 minut, má vynikající zdatnost, pokud to nezvládne ani do 14 minut, měl by se svojí kondicí něco dělat.

To „něco“ je především chůze v okolním přírodním terénu, jak již dávno doporučoval (a také u všech svých pacientů kontroloval) sám Priesnitz. Dnes k tomu přibyla i alternativa – Gräfenberg walking, tj. modifikace tzv. severské chůze s holemi. Nabízí se dvanáct vyznačených tras v délce od 1,78 km po 10,3 km, některé jsou vhodné i pro děti.

Z areálu vychází také Stezka Wincenze Priessnitze, na jejímž začátku je uveden tento verš:

„V chalupě jen kousek odtud

začal synka Wincka osud,

přírodu se učil znát,

neuměl však příliš psát.

V patnácti ho koník zradil,

vůz mu hrudník těžce zranil,

zachránila nám ho voda,

mokrý obklad zdraví dodá.“

Podobnými stezkami v celkové délce 33 km je protkáno blízké i vzdálené okolí lázní, zejména jednotlivé prameny. Evropská rarita, balneopark, se rozprostírá nad lázeňským areálem. Je postavený v přírodním areálu, kudy protéká léčivý pramen, a je koncipovaný jako stezka „vodní zahradou“ s jednotlivými zastaveními. Lze vyzkoušet Priessnitzovy přírodní lázně horních a dolních končetin: koupel nohou s akupresurou, Priessnitzovu lavičku, střiky, přírodní sprchu se studenou pramenitou vodou či terasy pro odpočinek i cvičení. Ve větším bazénku se 60 cm vody se chodí s nohama ponořenýma do půli stehen čapím pochodem a kádě na zvýšeném podstavci zase slouží pro koupele rukou. Jinde lze zkusit chůzi po různě velkých oblázcích.

Bohatá je i nabídka dalších pohybových aktivit v přírodním prostředí: fitpark Priesnitz, discgolf, naučné stezky „Česká ves“ a „Schrott-Priessnitz“, v Parku her si lze zahrát minigolf, stolní tenis, šachy, ruské kuželky nebo Člověče nezlob se, lze se nadýchat aromatizovaného vzduchu v Bylinkové zahradě. Značené cyklistické okruhy JESCYKLO měří 107 km.

Závěrem lze shrnout. Kdyby dnes Wincenz Priesnitz navštívil „své“ lázně, byl by spokojen. Všem návštěvníkům se tu nabízí to, co sám propagoval – vodní procedury, pobyt a pohyb na čerstvém vzduchu a střídmá zdravá strava. A mnozí se sem opakovaně rádi vracejí.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz