Pacienti s omezenou svéprávností v ordinacích praktických lékařů: novinky v české legislativě

Souhrn

Úvod: Praktičtí lékaři se při výkonu své funkce mohou setkat s pacienty s omezenou svéprávností. Cílem příspěvku je na základě platné legislativy České republiky popsat nový institut omezení svéprávnosti, změny v opatrovnictví, nová podpůrná opatření a vybrané právní aspekty poskytování zdravotní péče pacientům s omezenou svéprávností. Účelem je přispět k vyšší informovanosti praktických lékařů o konkrétních změnách, které přinesl nový občanský zákoník v oblasti podpory a ochrany dospělých lidí s omezenou svéprávností.

Metodika: Byla použita metoda studia dokumentů. Rešeršní strategie byla realizována podle předem určených klíčových slov. Informační zdroje byly vyhledávány na webových stránkách příslušných ministerstev a v databázích Google Scholar, Medvik a EBSCO za období 2014–2019. Na základě vyřazovacích kritérií bylo využito celkem 12 relevantních českých zdrojů.

Výsledky: Nově nemohou být lidé úplně zbaveni způsobilosti k právním úkonům, mohou být pouze omezeni ve svéprávnosti. Svéprávnost je omezena rozhodnutím soudu a soud stanoví, v čem je člověk omezen. Omezení svéprávnosti je dočasné. Lidé mohou, se souhlasem soudu, využít při narušení schopnosti právně jednat nová podpůrná opatření. Pokud je pro účel poskytování zdravotních služeb ustanoven pacientovi s omezenou svéprávností opatrovník, obvykle rozhoduje o souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb tento opatrovník. Vždy je však nutné informovat i pacienta s omezenou svéprávností a zjistit jeho názor, je-li to možné.

Závěr: Nová role zdravotní péče o pacienty s omezenou svéprávností by měla účinně reagovat na specifické potřeby pacientů s omezenou svéprávností, a toho je možné dosáhnout i užší spoluprací mezi praktickými lékaři a opatrovníky.

Klíčová slova:

pacient s omezenou svéprávností – opatrovník – praktický lékař – občanský zákoník – zákon o zdravotních službách

ÚVOD

Akční plán duševního zdraví České republiky si klade za cíl zvýšit kvalitu života duševně nemocných lidí (1). Praktičtí lékaři mají největší potenciál ke zlepšení a udržení zdraví populace, garantují péči i lidem se specifickými potřebami a zajišťují rovnost přístupu k péči (2). Do skupiny lidí se specifickými potřebami patří také dospělí pacienti s omezenou svéprávností. Státy Evropské unie zdůrazňují povinnost chránit osobní práva lidí se zdravotním postižením. V Evropě se uplatňují zásady formulované v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením (dále Úmluva). Úmluva v článku 25 zdůrazňuje nutnost zvyšovat povědomí pracovníků ve zdravotnictví o lidských právech, důstojnosti a specifických potřebách lidí se zdravotním postižením. Česká republika ratifikovala Úmluvu v roce 2009, čímž se zavázala k reformě zákonů a praxe i v oblasti způsobilosti k právnímu jednání (3). Starý občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) nahradil nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který nabyl účinnosti k 1. 1. 2014.

Nový občanský zákoník (dále NOZ), ve znění pozdějších předpisů (4), zakotvil zásadní změny o svéprávnosti dospělého člověka a nově upravil pravidla pro omezení svéprávnosti. Pro dospělé lidi s omezenou svéprávností je NOZ jednou z nejdůležitějších změn řešení jejich právního statusu. Právní úprava vztahu pacienta a jeho lékaře je obsažena zejména v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (5). NOZ přináší nové pojetí v chápání výkladu soukromého práva, což zasahuje i do oblasti poskytování zdravotní péče. Cílem tohoto příspěvku je na základě platné legislativy České republiky popsat nový institut omezení svéprávnosti, změny v opatrovnictví, nová podpůrná opatření a vybrané právní aspekty poskytování zdravotní péče pacientům s omezenou svéprávností. Účelem je přispět k vyšší informovanosti praktických lékařů o hlavních změnách, které přinesl NOZ v oblasti podpory a ochrany dospělých lidí s omezenou svéprávností. Autoři tohoto příspěvku předkládají aktuální informace o dospělém člověku s duševní poruchou a jeho právním jednání s vědomím, že každý pacient v ordinaci vyžaduje individuální přístup.

METODIKA

Byla použita metoda studia dokumentů – kvalitativní analýza obsahu právních předpisů. Právní předpisy byly vyhledávány na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR a Ministerstva vnitra ČR a na internetových portálech (Portál veřejné správy a Epravo). Odborné české články a monografie byly vyhledávány v databázích Google Scholar, Medvik a EBSCO za období 2014–2019 (celkem 208 záznamů; klíčová slova: omezení svéprávnosti a pacient a praktický lékař, lékař). Rešeršní strategie byla realizována podle předem určených klíčových slov. Na základě vyřazovacích kritérií (tj. období před nabytí účinnosti NOZ, dokumenty netýkající se dospělých lidí s omezenou svéprávností a jejich opatrovníků, dokumenty netýkající se problematiky ve zdravotnictví, studentské závěrečné práce a prezentace) bylo při tvorbě tohoto příspěvku využito celkem 12 relevantních českých zdrojů. Vzhledem k popisované problematice v příspěvku byl hlavním informačním zdrojem NOZ, ve znění pozdějších předpisů, a zákon o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.

VÝSLEDKY

Nové pojetí omezení svéprávnosti

Omezení svéprávnosti je nejvíce omezujícím opatřením při narušení schopnosti zletilého právně jednat. V České republice až do roku 2013, kdy platil starý občanský zákoník, mohly soudy člověka nejen omezit ve způsobilosti k právním úkonům, ale i úplně zbavit způsobilosti k právním úkonům. Nejčastější psychiatrickou diagnózou, pro kterou okresní soudy České republiky dospělé lidi často zbavovali způsobilosti k právním úkonům, byla mentální retardace, potom následovala demence (zejména demence u Alzheimerovy nemoci a vaskulární demence), schizofrenie a poruchy duševní způsobené užíváním alkoholu (6). S účinností NOZ byl institut úplného zbavení způsobilosti k právním úkonům zrušen. NOZ (§ 55 až § 65) zachoval pouze institut omezení svéprávnosti. Svéprávnost je „způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat)“ (§ 15 odst. 2 NOZ). K omezení svéprávnosti soud přistoupí teprve po zhlédnutí daného člověka (§ 55 NOZ). Soud může omezit svéprávnost dospělého člověka „v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat“ (§ 57 odst. 1 NOZ). Soud při dokazování způsobilosti k právnímu jednání přihlíží k různým důkazům, stěžejní je znalecký posudek, který vypracovává soudní znalec z oboru psychiatrie. Psychiatrický znalecký posudek je povinný, ale není jediným zdrojem informací pro rozhodnutí ve věci (6). Skutečnost, že člověk má duševní poruchu či obtíže dorozumívat se, není důvodem k omezení svéprávnosti (§ 57 odst. 2 NOZ).

Omezit svéprávnost člověka může pouze soud a v rámci svého rozhodnutí vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil (§ 57 odst. 1 NOZ); soud ve výroku napíše „není způsobilý“, „není schopen“ (tzn., že může jít i o omezení při rozhodování o vlastním zdravotním stavu a způsobu léčby). Současně soud v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje člověku opatrovníka, který právně jedná za člověka v záležitostech, v nichž byla svéprávnost člověka omezena. Dospělý člověk s omezenou svéprávností však může právně jednat v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 NOZ), jako je např. nákup v obchodě, přeprava hromadným dopravním prostředkem apod. Soud může svéprávnost omezit na jen dobu nutnou pro vyřízení určité záležitosti, např. na dobu nutnou ke koupi nemovitosti apod. Je-li svéprávnost omezena vymezením okruhu právních jednání, k nimž člověk není způsobilý, může se tak stát rovněž na určitou dobu, nejdéle však na 3 roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, zejména u nevratných stavů (7), může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na 5 let (§ 59 odst. 1 NOZ). Soud omezení svéprávnosti změní, pokud se změní důvody, proč o něm bylo rozhodnuto, anebo zruší, pokud tyto důvody odpadnou (7). Omezení svéprávnosti s sebou nese závažné dopady do různých oblastí života, jako je uzavírání manželství, výkon některých činností, rodičovská odpovědnost, volební právo aj. V souvislosti s občanským průkazem člověka s narušenou schopností právně jednat je často diskutovaná otázka, zda má být omezení svéprávnosti povinně zapisovaným údajem v občanském průkazu.

Hlavní změny v opatrovnictví

Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, nebo např. také tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv (§ 465 odst. 1 NOZ). Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě a k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch (§ 62 NOZ). Funkci opatrovníka jako fyzické osoby často vykonávají rodinní příslušníci, funkci veřejného opatrovníka vykonávají obce. Výkon funkce veřejného opatrovníka jménem obce často vykonávají sociální pracovníci (6). Jednou ze základních povinností opatrovníka je dbát na zdravotní stav opatrovance (§ 466 odst. 1 NOZ). Z národní studie (6) vyplynulo, že si lékaři někdy zaměňují veřejné opatrovníky s pečovatelkami. Veřejný opatrovník není tím, kdo by musel vykonávat osobní péči o opatrovance, nebo podávat opatrovanci léky, to není jeho povinností ani pravomocí. Opatrovník má však povinnost vytvářet podmínky pro to, aby opatrovanec měl zajištěny léky a služby, které potřebuje. Opatrovník by měl také zajistit, aby byl opatrovanec registrován u praktického lékaře, jehož péči si vyžaduje jeho zdravotní stav, a poskytnout opatrovanci podporu i při objednávání na preventivní prohlídku (8). Opatrovníci mají, kromě základních povinností podle NOZ, i konkrétní povinnosti, jejichž rozsah odpovídá rozhodnutí o omezení svéprávnosti v daném případě.

K vyšší ochraně práv a zájmů opatrovance zavedl NOZ možnost ustanovení opatrovnické rady (§ 472 až § 484 NOZ). Jde o skupinu lidí z nejbližšího okolí opatrovance, která slouží ke kontrole jednání opatrovníka a výkonu jeho funkce. Kompetence opatrovníka tedy nejsou neomezené, opatrovník nesmí např. rozhodnout o zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky bez závažných následků, bez souhlasu opatrovnické rady, jestliže byla ustavena, či soudu, jestliže opatrovnická rada ustavena nebyla (9). Základní povinností opatrovníka je znát rozsah svých povinností u každého opatrovance a v případě potřeby být schopen vysvětlit lékařům, ve kterých věcech opatrovance může zastoupit a jaké jsou limity jeho pravomocí (8). Z národní studie vyplynulo (6), že veřejní opatrovníci při péči o zdraví svého opatrovance nejčastěji zajišťují zejména tyto činnosti: doprovázejí některé opatrovance k lékaři (přesto, že doprovod není právním jednáním), podepisují za opatrovance informovaný souhlas a vyřizují pro opatrovance, jejichž soběstačnost výrazně klesla, příspěvky na péči. Lidé s omezenou svéprávností jsou častými žadateli o příspěvek na péči, proto se praktičtí lékaři mohou setkávat u těchto lidí, příp. jejich opatrovníků, s žádostí o radu, jak postupovat v případě zájmu o přiznání příspěvku na péči. Ve zdravotnické praxi, má-li pacient opatrovníka, se kontakt na opatrovníka zaznamenává při příjmu pacienta do zdravotnického zařízení v dokumentaci nemocného.

Z praktického pohledu zdravotně-sociální praxe je důležité se ptát, kde je hranice dobré péče a zachování práv postižené osoby, což je otázkou velmi citlivou, složitou a mnohdy i obtížnou, zvláště u nemocných lidí ve vyšším věku, polymorbidních, kde součástí jejich zdravotního orgánového postižení může být kognitivní porucha různého stupně. I v případě mírné poruchy, a pokud to je trochu možné, rozhoduje se každý (i postižený) sám. V praxi je možné setkat se s nemocným s těžkou kognitivní poruchou, který vůbec nedovozuje rozsah a následky svého chování a jednání. Mezi dvěma póly duševního stavu je v praxi šíře variant kognitivní poruchy, která má oporu v NOZ a nabízí nemocným určité možnosti. v praxi se s nimi setkáváme – jsou to nová podpůrná opatření.

Nová podpůrná opatření

NOZ zavedl nová podpůrná opatření, která může člověk využít při narušení schopnosti právně jednat, a to předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti a jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti.

Předběžné prohlášení (§ 38 až § 44 NOZ) může člověk využít např. v situaci, kdy u sebe pozoruje postupné rozvíjení duševní poruchy, např. demence (7). Člověk v takové situaci může projevit vůli, aby byly jeho záležitosti (např. majetkové, budoucího bydlení, zdravotní či sociální péče apod.) spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (jednoduše řečeno, jde o závěť v průběhu života). Předběžné prohlášení je založené na respektu k vůli člověka, která byla projevena ještě v době, kdy byl schopen samostatného rozhodování (10). Pořizovatel může učinit předběžné prohlášení ve formě soukromé nebo veřejné listiny (notářský zápis). Pořizovatelem předběžného prohlášení určený a soudem jmenovaný opatrovník se potom bude muset řídit pravidly, která jsou obsažena v NOZ.

Nápomoc při rozhodování (§ 45 až § 48 NOZ) je v pořadí druhým z podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat. Tento institut vychází z principu podporovaného rozhodování, tzn., že člověk (podporovaný) si zvolí podpůrce, který mu pomáhá se rozhodovat. NOZ umožňuje, aby si člověk, kterému duševní porucha působí potíže při rozhodování, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, ujednal s podpůrcem poskytování podpory; podpůrců může být i více. Rozsah podpory si určí podpůrce s podporovaným ve smlouvě o nápomoci. Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních a bude mu nápomocen radami, které mu pomohou v dané situaci rozhodnout. Ve smlouvě o nápomoci mohou být vymezena právní jednání, při kterých bude podpůrce podporovanému asistovat, např. při vyřizování sociálních dávek či důchodu, při jednání s bankou atd. Je nutné zdůraznit, že při nápomoci při rozhodování nedochází k omezení svéprávnosti člověka a člověk si zajišťuje všechny své záležitosti sám s institucionalizovanou podporou svého podpůrce (10).

Zastoupení členem domácnosti (§ 49 až § 54 NOZ) je v pořadí třetím z podpůrných opatření. Předpokladem pro vznik zastoupení členem domácnosti musí být duševní porucha, která člověku brání samostatně právně jednat, člověk nemá jiného zástupce či opatrovníka a ochota některého z členů domácnosti se zastoupení ujmout. Za člena domácnosti se považuje potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila ve společné domácnosti před vznikem zastoupení alespoň 3 roky. Trvání zastoupení členem domácnosti je vázáno na schopnost člověka zastoupení odvolat, proto, jak uvádějí Matiaško a Hofschneiderová (10), tato alternativa nebude vhodná např. u lidí ve vyšším věku, kteří trpí demencí u Alzheimerovy nemoci a u nichž v důsledku této diagnózy je špatná prognóza ohledně zachování jejich vůle. Zastoupení členem domácnosti se vztahuje na obvyklé záležitosti, např. na pravidelné nákupy, platby, zastoupení v řízení o přiznání dávky, placení inkasa, pojistného, daní, přebírání pošty, uzavírání smluv, sjednávání návštěv u lékaře atd. Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do tělesné integrity člověka s trvalými následky, např. souhlas s amputací končetiny, v těchto nebo podobně závažných věcech zastoupení není možné. Aby zastoupení mohlo vzniknout, je nutné schválení soudu, který musí zjistit názor zastoupeného. Zastoupení členem domácnosti a nápomoc při rozhodování mohou existovat vedle sebe. Zástupce a podpůrce může být jedna a tatáž osoba. Je však nutné vždy zvažovat, co je pro člověka v konkrétním případě vhodné (10).

Podle NOZ (§ 469) může soud jmenovat opatrovníka člověku, kterému působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv obtíže, i bez toho, aby takového člověka omezil ve svéprávnosti (tzv. institut opatrovníka bez omezení svéprávnosti). Návrh musí soudu podat samotný člověk, který má mít opatrovníka. Matiaško a Hofschneiderová (10, s. 22) dodávají: „Opatrovník bez omezení svéprávnosti může být velmi vhodnou alternativou právě v případech, kdy si člověk fakticky nezvládá spravovat mnoho záležitostí sám, příp. si sám nezvládá spravovat žádné záležitosti (jedná se o klienta s vysokou mírou podpory), avšak závažná újma mu nehrozí v důsledku toho, že by byl plně svéprávný, ale právě v důsledku toho, že by neměl člověka, který by mohl v těchto záležitostech jednat za něj.“

Právní aspekty pro poskytování zdravotní péče pacientům s omezenou svéprávností

Právní úprava souhlasu se zdravotnickým výkonem se nachází v různých právních předpisech, nejvýznamnějšími pro medicínskou praxi jsou zákon o zdravotních službách (dále ZZS) a NOZ (9). Pokud je člověk omezen v rozhodování o poskytnutí zdravotních služeb, je povinností opatrovníka právně jednat v této oblasti, a to poskytovat informovaný souhlas s léčbou či zákrokem (8). Poskytovatel zdravotní péče však musí zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách a musí umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem (tedy i opatrovníkovi) klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny (§ 31 ZZS). U pacienta s omezenou svéprávností právo na informace o zdravotním stavu a právo klást otázky náleží jak opatrovníkovi pacienta, tak i pacientovi, pokud je tento pacient k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý (§ 31 odst. 5 ZZS). Lékař může v nezbytném rozsahu zadržet informaci o zdravotním stavu pacienta s omezenou svéprávností jeho opatrovníkovi v případě podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání tohoto pacienta (§ 32 odst. 3 ZZS).

Pokud jde o běžný zákrok (tj. takový, který není spojen s trvalými, neodvratitelnými a vážnými následky či nebezpečím pro život či zdraví), např. vyšetření, jednoduchá ošetření (11), a pacient s omezenou svéprávností takový zákrok chápe (je přiměřený jeho rozumové a volní vyspělosti), tak v tomto případě lze takový běžný zákrok provést na základě souhlasu tohoto pacienta (§ 35 odst. 1, odst. 4 ZZS). Podle Macha a Horákové (12) u méně závažných případů může tedy člověk s omezenou svéprávností dát souhlas k takové zdravotní službě sám, záleží však na rozsahu omezení svéprávnosti a na způsobilosti člověka omezeného ve svéprávnosti samostatně o sobě v některých záležitostech rozhodovat. Mach a Horáková (12) jsou toho názoru, že informovaný souhlas s poskytnutím zdravotních služeb a s hospitalizací by měl spolu s pacientem omezeným ve svéprávnosti podepsat i jeho opatrovník. Pokud to není možné, může informovaný souhlas podepsat pacient s omezenou svéprávností sám, pokud je však k tomu způsobilý z hlediska rozsahu omezení svéprávnosti a z hlediska svého duševního stavu. Matiaško a Hofschneiderová (11, s. 8) dodávají: „Vždy je nutné zvažovat, zda nejde o běžný zákrok, kterému osoba omezená ve svéprávnosti rozumí, a k němuž postačuje její souhlas (aby jí nebyla zdravotní péče neodůvodněně odpírána).“ U pacientů s omezenou svéprávností nelze uplatnit dříve vyslovené přání (§ 36 odst. 6 ZZS).

Pokud jde o závažný zdravotní výkon, např. operace, invazivní diagnostické a terapeutické výkony (12), o němž je pacient s omezenou svéprávností schopen učinit nějaký úsudek, ne však dostatečný natolik, aby postačoval jeho souhlas, je vyžadován souhlas opatrovníka (§ 35 odst. 1, odst. 4 ZZS; § 93 odst. 2 NOZ). Pokud však jde o nejzávažnější zásahy do integrity člověka neschopného úsudku způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky, např. amputace nohy (11), nebo způsobem spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést jen s přivolením soudu (§ 101 NOZ). To neplatí, je-li třeba zasáhnout okamžitě za účelem záchrany života nebo zamezení vážného poškození zdraví. Pacientovi s omezenou svéprávností lze bez souhlasu poskytnout neodkladnou péči, jde-li o léčbu vážné duševní poruchy, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta, nebo zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví (§ 38 odst. 4 ZZS), nebo pokud je u tohoto pacienta podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání (§ 38 odst. 5 ZZS). Pokud jde o zdravotní služby, které spočívají v poskytnutí neodkladné péče a akutní péče, a souhlas opatrovníka nelze získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o jejich poskytnutí ošetřující zdravotnický pracovník (§ 35 odst. 3, odst. 4 ZZS).

V praxi je častá situace, že lékař u pacienta s omezenou svéprávností očekává stálý doprovod (opatrovníka). Mach a Horáková (12, s. 85) uvádějí, že „jde o to, v čem je dospělý člověk konkrétně omezen ve svéprávnosti a zda s ohledem na jeho stav a rozsah omezení svéprávnosti je stálý doprovod nutný, či nikoliv.“ Durajová a kol. (8) jsou toho názoru, že pokud opatrovanec potřebuje doprovod k lékaři, může to opatrovník zajistit prostřednictvím sociální služby. Připomínáme, že základní povinností opatrovníka je znát rozsah svých povinností u každého opatrovance a v případě potřeby být schopen vysvětlit lékařům, ve kterých věcech opatrovance může zastoupit a jaké jsou limity jeho pravomocí (8).

ZÁVĚR

U pacientů s omezenou svéprávností je důležitý multidisciplinární přístup a provázanost zdravotních služeb a sociálních služeb. Komplexní péče o pacienta s omezenou svéprávností zahrnuje také budování úzké spolupráce mezi praktickými lékaři a opatrovníky.

Příspěvek byl podpořen specifickým vysokoškolským výzkumným projektem IGA Univerzity Palackého v Olomouci, č. IGA_LF_2019_023. Management hodnocení seniorů pomocí geriatrických syndromů v institucionální péči (RVO 61989592).

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

PhDr. Mgr. Lubica Juríčková, Ph.D.

Ústav veřejného zdravotnictví

Lékařská fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci

Hněvotínská 3, 775 15 Olomouc

e-mail: lubica.jurickova@upol.cz