Hagioterapie jako dílčí metoda psychoterapie

Souhrn

Hagioterapie je jednou z forem biblioterapie, která patří mezi disciplíny mající základ v psychiatrii a psychologii. Biblioterapie – termín vychází z řeckého slova „biblos“ – kniha a „therapia“ – péče, léčba – využívá literatury při léčbě osob psychicky nemocných nebo s emociálními problémy. Cílem četby knihy je pozitivně ovlivnit psychosomaticky stav léčeného, četba knihy podporuje i rozvoj fantazie, tvořivosti a kritického myšlení. Biblioterapie obecně používá jakékoliv vhodné knihy. Termín hagioterapie je odvozen z řeckých slov „therapia“ – péče, léčba a „hagios“ – svatý, posvátný – používá Bibli. Rozborem biblického textu, jeho děje, morálního konfliktu, charakteru jednání osob, o nichž se v textu vypráví, vystupují postupně na povrch osobní problémy pacienta. Biblické příběhy obsahují věčné motivy smrti, viny, hodnot, smyslu a představují je v obrazech či symbolech života lidí dávných dob. Bible je proto vhodný text pro tyto účely, neboť mimo jiné pojednává jako psychologie: o lidské bolesti, radosti, samotě, nezvládnuté agresivitě, smrti. Hagioterapie se snaží přivést člověka k tomu, aby nalezl sám řešení svého problému, pochopil své chyby, a tím své chování změnil.

Hagioterapie probíhá jako skupinová terapie, jehož sezení trvá průměrně 2 hodiny. Po přečtení příběhu terapeut vyzve klienty, aby se vyjádřili k předčtenému textu, aby vyjádřili své názory a pocity, které u nich příběh vyvolal. Všichni mají svobodu vyjadřování a právo na vlastní názor, terapeut reaguje na jejich odpovědi a klade jim další otázky, aby jim ukázal jiný způsob pohledu na danou událost či postavu. V průběhu rozhovoru se objevují základní hodnotové pojmy – jako otázky dobra a zla, lásky a nenávisti, msty a odpuštění, nemoci a zdraví, života a smrti. Pro navození vstřícné atmosféry klienti sedí v kruhu blízko sebe, oslovují se křestními jmény a tykají si. Hagioterapeutické sezení se snaží přivést pacienty k pochopení jejich chyb v životě, přimět je změnit chování a podnítit zájem věnovat se vyšším morálním hodnotám.

Klíčová slova:
hagioterapie – biblioterapie – psychoterapie – psychologie – skupinové sezení

ÚVOD

Hagioterapie patří mezi jednu z forem biblioterapie, mladé disciplíny, která má své základy v psychiatrii a psychologii. Termín biblioterapie vznikl z řeckých slov „biblos“ – kniha a „therapia“ – péče, léčba. Využívá literatury při léčbě osob s emocionálními problémy nebo osob psychicky nemocných (9).

Při četbě knihy se pacienti snaží reflektovat zátěžovou situaci, kterou právě prožívají, což přispívá k uvolnění nahromaděného napětí, dále ke katarzi, vhledu a uvědomění si prožívaného problému a následnému přijetí a vyrovnání. V některých případech může léčba četbou pomoci znovu obnovit radost pacienta ze života či podpořit jeho osobní spokojenost.

Četba knihy se v první řadě zaměřuje na emoční vnímání vybraného díla a jeho racionální složku. Cílem je pozitivně ovlivnit psychosomatický stav léčeného, a posílit tak jeho psychickou odolnost a vyrovnanost. Četba knihy mimo jiné pomáhá k rozvoji fantazie, tvořivosti, kritickému myšlení, čímž se v mozku pacienta utváří nový endocept. Biblioterapii je vhodná pro každou věkovou skupinu pacientů a k terapii lze použít jak naučnou publikaci, tak beletristické knihy a internet.

I když je biblioterapie zaměřená primárně na četbu, můžeme její principy aplikovat i písemně. Takovým příkladem je psaní internetových deníčků, jejichž obsah je často plný nejen vlastních názorů a postřehů, ale současně i osobních pocitů, představ, zážitků, které může jejich autor sdílet s ostatními členy internetové komunity.

Typologicky členíme biblioterapii na klinickou a institucionální:

• Klinická biblioterapie spočívá v psychoterapeutických sezeních, která mohou být individuální či skupinová. Pří práci se využívá sebepoznávací literatura a pracuje se převážně s pocity hledání, očištění, projekce apod.
• Institucionální biblioterapie má didaktický charakter a je zaměřená na literaturu popisující zdravotní stav pacienta či relaxační literaturu. Používá se převážně u hospitalizovaných pacientů. 

Pro pacienty bez zdravotních problémů užíváme biblioterapii pro podporu jejich psychologického vývoje, a proto hovoříme o vývojové biblioterapii.

HISTORIE BIBLIOTERAPIE

Počátky historického vývoje léčby knihou jsou známy už ve starověkém Řecku a v Alexandrii. Řekové byli prvním národem, který považoval čtení knih také za nástroj terapeutický, a začali jej využívat k léčebným účelům. Jejich způsob léčby můžeme srovnat s dnešními přístupy v biblioterapii. I když vhodná literatura byla volena jiným způsobem, základ byl stejný. Používali nejčastěji díla Homéra, nejstaršího řeckého básníka.

V průběhu 18. a 19. století se při léčbě mentálních poruch stalo využívání knih velice populární a hojně praktikované po celé Evropě. Ke konci 19. století se modernější nemocnice a kliniky vybavovaly svými vlastními malými či většími knihovnami.

Průlomový zlom nastal v roce1963, kdy bylo navázáno na práce Samuela Crotherse, spisovatele a presbyteriánského kazatele, který se již v 19. století zabýval využitím literatury jako jedním ze způsobů řešení problémů lidí, kteří se ocitli v těžké životní situaci a potřebují pomoc. Tuto metodu nazval pojmem bibliotherapy. Biblioterapie se kromě psychologie začala více věnovat i sociologii, psychiatrii a knihovnické vědě.

Rozvoj biblioterapie souvisí mimo jiné se světovými válkami, kdy vojákům v zákopech literatura pomáhala překonat duševní napětí a fyzické útrapy. Věnovala se velká pozornost válečným veteránům, pro které byla biblioterapie vhodnou metodou vyrovnat se s válečnými traumaty. Nemocnice měla knihovnické služby a lékaři spolupracovali s knihovníky, kteří byli k tomuto účelu vyškoleni. Ve třicátých letech 20. století se objevily první seznamy knih, které byly použitelné při léčbě psychických poruch.

Za další mezník ve vývoji se považuje rok 1946, kdy byla poprvé aplikována biblioterapie u dětí a dospívajících. Do té doby neexistovala žádná vhodná kniha, která by se u této věkové skupiny dala použít. V roce 1951 byla vydána kniha „Kdo chytá v žitě“, která byla pro biblioterapii vhodná. Poté už vznikla řada knih zabývajících se problémy adolescentů, například alkoholismem, problémy s drogami, sebevraždami a podobně.

V Londýně, kde vznikl roku 1969 mezinárodní ústav pro výchovu knihovníků pracujících v nemocnicích, se objevil technický termín „klinický knihovník“ a od roku 1935 vychází časopis s názvem „Book Trolley“, který je zaměřený výhradně na biblioterapii. Pořádají se i doškolovací kurzy v biblioterapii.

Biblioterapie se používá s výhodou i u dětských pacientů jako nenásilná a bezbolestná léčba.

Jednou z dílčích metod biblioterapie je hagioterapie. Její název se odvozuje z řeckých slov „therapia“ – péče, léčba, a „hagios“ – svatý, čistý, posvátný. Jde o skupinovou existenciální psychoterapii, jejímž cílem je očištění života od dysfunkčních vzorců chování a je jedním z nástrojů projektivní práce s posvátnými biblickými texty (13).

Od hagioterapie je nutno odlišit od hagioterapiese, která se skládá z metod pastorační terapie a duchovního poradenství, jak byly praktikovány v době normalizace v podzemních strukturách katolické církve. Metody biblioterapeutické práce u nás rozvinul ve skupinové terapii v Psychiatrické léčebně Bohnice MUDr. Prokop Remeš, který se tomuto způsobu léčby věnuje již od roku 1991 a používá hagioterapii jako formu terapie vedoucí k uvědomění, přiznání si a případně změně vlastní hodnotově-morální struktury, které používáme k označení něčeho jako dobro či zlo (13).

BIBLE JAKO TEXT PRO HAGIOTERAPII

Samotná hagioterapeutická setkání probíhají formou skupinové biblioterapie. Při těchto setkáních se jako vhodný text používá Bible. Rozborem biblického textu, jeho děje, morálního konfliktu a charakteru jednotlivých postav vystupují postupně na povrch osobní problémy pacienta (13).

K výkladu biblických textů se používá forma hlubině analytického výkladu, který analyzuje text z hlediska vztahu a komunikace člověka s člověkem a člověka s Bohem. Čtenář se tím uvádí informacemi vyjádřenými slovy a větami do hlubšího psychologického podtextu (14).

Prostřednictvím Bible jako projekčního materiálu mohou pacienti dojít k tzv. Aha-zážitku, který představuje změnu ve vědomí člověka, kdy si na příkladu druhého člověka jedinec uvědomí sám sebe. Bibli můžeme chápat jako zrcadlo, jehož jednotlivá vyprávění ukazují na různá zákoutí lidské duše (13).

Hagioterapii je vhodné použít u těch psychických stavů, u nichž lze předpokládat, že nedostatečná konzumace morálních hodnotových struktur, rozkolísání morálně hodnotových obsahů a z toho plynoucí poruchy motivace se spolupodílejí na etiopatogenezi základní psychické poruchy. Jedná se především o pacienty na oddělení závislostí (8, 11, 12), ale i o pacienty s neurotickými poruchami, poruchami prožívání životního smyslu či poruchami osobnosti. Z psychologického pohledu jde o skupiny, které se inspirují náměty biblických příběhů a zde obsaženými morálními konflikty a životními postoji (14).

V hagioterapii nejde jenom o rozlišení mezi dobrem a zlem, ale i o to si uvědomit hodnoty vlastního morálního systému. Pomocí terapie se rozvíjí schopnost svobodně přehodnotit vlastní normy a postoje, na jejichž základě můžeme usměrňovat své další konání s vědomím odpovědnosti (14).

Remeš uvádí, že lidé si jsou dobře vědomi toho, co je vhodné a dobré, a nejlepší pomocí ke zdravému jednání není poučení v oblasti znalostí morálky, ale posílení schopnosti svobodně se rozhodovat a jednat (14).

Hagioterapie se pokouší rozvinout schopností člověka svobodně přehodnotit vlastní normy a postoje na základě tohoto nového poznání. Cíle hagioterapie rozlišujeme:

1. všeobecné

• a) narušení obrazu falešné identity a zároveň podpora a rozvinutí pravého, ale často odmítaného já (hagioterapie nás podněcuje k pravdivé realizaci a přijetí sebe sama jako lidské bytosti),
• b) posílení vlastních hodnotových struktur,
• c) rozšíření možnost vidět svět, Boha, člověka, rozvoj osobnosti člověka a jeho vztahy v životě.

2. specifické

• a) ztotožnění se s jednotlivými postavami biblických příběhů na základě zážitků, jehož prostřednictvím si klient získává schopnost přijímat i odlišné sociální perspektivy,
• b) kladení cílených otázek, které zjišťují poselství a komunikaci se světem pomocí biblického textu,
• c) procvičování schopností zvládat hodnotově morální postoje (15).

Hagioterapie by tedy měla dovést člověka k tomu, aby řešení svého problému nalezl sám, aby si uvědomil, že důvodem ukončit závislost není to, že nesmí, ale že nemusí. Oba výsledky mohou na první pohled vypadat podobně, ale ve druhém případně jde o svobodné rozhodnutí. Z tohoto hlediska pak nemusí být důležitá recidiva pacienta, ale to, jak on sám na svou recidivu nahlíží a zda z ní viní sám sebe, nebo své okolí (13). 

FRANKL A DREWERMANN A JEJICH PŘÍNOS PSYCHOTERAPII

Dnešní psychoterapie užívá Bibli dvěma odlišnými strategiemi. První strategie vnímá Bibli jako svého druhu „učebnici“ o člověku, která (mimo jiné) pojednává o stejných tématech jako psychologie: o lidské bolesti, radosti, samotě, smrti i o nezvládnutelné agresivitě či sexualitě. Navíc však obsahuje i v textu skryté návody jak s těmito tématy terapeuticky zacházet. Druhá strategie vnímá Bibli jako „zrcadlo“ lidského nitra, tedy jako materiál pro subjektivní projekční zpracování. Tento terapeutický přístup předpokládá, že každý člověk má své vlastní specifické předporozumění, dané jeho osobní zkušeností a postoji k sobě a ke světu, a na toto předporozumění se zaměřuje hagioterapie, která s ním terapeuticky pracuje metodami analytické práce – hlubinně analyticky a existenčně analyticky.

Tyto dvě strategie užívající Bibli v hagioterapii byly vypracovány dvěma významnými osobnostmi psychoterapie: Viktorem Emilem Franklem a Eugenem Drewermannem.

V. E. Frankl se narodil ve Vídni 26. března 1905 v česko-rakouské židovské rodině. Jeho otec byl státním úředníkem, jehož přání bylo vystudovat medicínu, ale finanční možnosti mu to neumožnily. Otcovu touhu splnil jeho syn Viktor. Od prvních dnů své lékařské praxe se věnoval psychiatrii a ve svých názorech přešel od myšlenek Sigmunda Freuda k Alfrédu Adlerovi. Jeho soukromou praxi neurologa a psychiatra osudově zasáhly události března 1938. Anšlus – obsazení Rakouska Hitlerem přineslo do země i Norimberské zákony a Franklovi je zakázáno léčit árijce.

V roce 1941 uzavírá sňatek s Tilly Groserovou a rok poté je Frankl s celou rodinou transportován do koncentračního tábora. Rodinní příslušníci procházejí koncentračními tábory Terezínem, Osvětimí a dalšími. V těchto otřesných podmínkách se formují životní postoje Frankla a své spoluvězně povzbuzuje vlastním přesvědčením: „Přežijeme, budeme-li mít pro co žít.“

V roce 1945 se do Vídně vrací jen Viktor, otec, matka, bratr i žena zahynuli. Z celé rodiny přežila jen sestra, která včas odjela do Austrálie. A tehdy Frankl vydává svojí knihu „A přesto říci životu ano“ (5).

Frankl se stává vedoucím vídeňské neurologické kliniky, v roce 1947 uzavírá druhé manželství s E. K. Schwindtovou. Je to katolička, a tak manželé společně navštěvují synagogu i katolický chrám, slaví vánoce i chanuku.

Deset let po návratu z koncentračního tábora je Frankl jmenován profesorem neurologie a psychiatrie, je zván k přednáškám po celé Evropě i za oceánem. Výsledkem jeho publikační činnosti je 39 knih (6, 7). V. E. Frankl zemřel ve Vídni 2. září 1997.

Franklem zavedená psychoterapeutická metoda se nazývá logoterapie. Termín vychází z řeckého slova „logos“, která vedle významu slovo, znamená i smysl. Frankl je přesvědčen, že základní lidskou potřebou je touha po smyslu života. Každá situace představuje výzvu pro lidské svědomí k naplnění nějakého smyslu. Mezi postupy, které užívá logoterapie, patří i hagioterapie. Biblické příběhy obsahují věčné motivy smrti, viny, hodnot, smyslu a představují je v obrazech či symbolech života lidí dávných dob. To může být inspirací, nabídkou a možnosti pro další seberealizaci a inspirací pro cíl, ke kterému se člověk může vztáhnout, přidržet se ho a jít za ním (1). Franklův přístup k hagioterapii je nazýván existenciálně-analytickým (10).

Druhou osobností je Eugen Drewermann narozený 20. června 1940. Je to německý teolog a psychoanalytik. Po studiu filozofie a katolické teologie byl vysvěcen jako katolický kněz. V roce 1978 je profesorem katolické dogmatické teologie v Paderbornu. Pro své nekonformní názory na biblistiku a teologie je mu odňato povolení vyučovat a posléze i kázat. Drewermann zůstává i nadále vyučujícím na univerzitě, když v roce 2005 vystoupil z katolické církve. Drewermann ve svém díle „Hlubinná psychologie a exegeze“ rozpracoval svůj hlubině analytický přístup k Bibli: Autoři Bible promítali do jejího textu a jejích příběhů archetypální typy světa nevědomí. Tyto obrazy mají moc rezonovat se symboly a obrazy uloženými v duši čtenáře a jejich naslouchání umožňuje lépe poznat sebe sama. Nemá smysl přít se o to, zda biblické texty jsou reálné a historické, a co je pouze symbolem. Bible líčí příběhy tak, aby měly pro čtenáře uzdravující význam. Z řady jeho publikací, které byly přeloženy, uveďme: „Co je důležité, je ovšem neviditelné“ (3) a „Tragické a křesťanské“ (4).

TERAPEUT A JEHO KLIENTI

Jako příklad hagioterapeutického sezení popíšeme průběh terapie jedné skupiny osmi pacientů léčených pro látkové i nelátkové závislosti (2).

Léčba probíhala v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Terapeutické sezení, které probíhalo 2 hodiny, mělo svá pravidla. Všichni mají volnost vyjadřování a právo na vlastní názor, oslovují se křestními jmény a tykají si. Při jednotlivých sezeních dochází k emocionálnímu rozboru daného tématu, čímž se vzájemně odkrývají názory a pocity pacientů, které u nich samotný příběh vyvolává. Pacienti mají svobodu projevu říci svůj názor a ostatní členové spolu s terapeutem mohou případně reagovat a vyjádřit se k tomu, co bylo řečeno.

Terapeut klade velký důraz na vyjadřování každého jednotlivého člena skupiny a po celou dobu terapie se snaží o zapojení všech členů do diskuze. A to tak, že nenásilnou formou vhodným způsobem pobízí členy, aby vyjádřili bez obav svůj názor před ostatními. Většina členů skupiny se snaží svou odpověď zevšeobecnit a užívá 3. osobu množného čísla. Terapeut se snaží, aby odpovídali v 1. osobě jednotného čísla. Díky tomu si totiž pacient uvědomí svůj vlastní postoj k názoru, který prezentuje před ostatními členy skupiny.

MEČ A PERLY JSOU SYMBOLY

Při sezení se používají určité symboly. Jsou to jednak skleněné kuličky, které jsou umístěny na stoličce uprostřed kruhu sedících pacientů a mají symbolizovat perly. Pacienti představují lovce perel, kteří na břehu moře odkládají svůj šat (odložení všech vzpomínek a myšlenek, které by bránily soustředění se na příběh), pomocí těžkého kamene se ponoří až na dno (přijmout příběh a jeho hrdiny jako vyprávění o sobě samém a svých problémech) a díky odvaze vyloví z hlubin moře perlu (mít odvahu ponořit se do hlubin své duše). Jde o to, aby pacienti získali odvahu proniknout do hlubin čteného příběhu a zároveň do hlubin svých duší. Po skončení terapie si každý vezme jednu kuličku a ostatním sdělí, co nového si ze sezení odnesl.

Dalším symbolem, který se při terapii používá, je dřevěný meč, jejž si pacienti předávají, když vyjadřují své pocity a emoce v průběhu sezení. Meč se během sezení dostane ke každému pacientovi, který se má možnost vyjádřit k danému tématu.

Při terapii je kladen důraz na vzájemnou blízkost, která je umocněna tím, že terapeut vyzývá pacienty, aby si sesedli do co nejmenšího kruhu. Se všemi si osobně potřese rukou a zahajuje sezení připomenutím minulého příběhu. Poté zahajuje terapeut skupinu úvodní řečí, která přibližuje pacientům účel setkání a navozuje atmosféru, při níž by se měl pacient uvolnit. Po celou dobu terapie mají pacienti k dispozici svou Bibli, jejímž prostřednictvím sledují probíraný text.

První čtení, které má na starosti někdo z pacientů, slouží k seznámení s příběhem. Po přečtení terapeut vysvětlí případné nejasnosti a doplní některé chybějící informace. Po dobu čtení jde o to, aby pacient příběh racionálně vnímal a sledoval. Dále aby pochopil základní strukturu příběhu, jaké postavy v něm vystupují, jaké vztahy mezi postavami existují, a hledá vzájemné souvislosti.

Následuje druhé čtení, kterého se ujímá opět někdo ze skupiny, a pacienti si při něm doplňují zbylé informace, jež jim unikly při prvním čtení.

Poslední, třetí čtení má na starosti terapeut. Ten vyzývá pacienty, aby se uvolnili, zavřeli oči a nechali na sebe působit děj přečteného příběhu. Pacienti dostávají pětiminutový prostor, ve kterém si mohou znovu přečíst daný text a ujasnit si, které úseky či postavy je nejvíce oslovily a o čem by rádi diskutovali se skupinou.

Po uplynutí pětiminutového prostoru sdělí každý ze skupiny první emoce, které v něm příběh vyvolal. Po vyjádření prvních dojmů obdrží někdo z pacientů dřevěný meč, a dostává tím příležitost podělit se o své prožitky, které ho zasáhly při čtení textu, a to jak v pozitivním, tak i negativním slova smyslu. Terapeut pečlivě sleduje a reaguje na to, co pacienti říkají, a klade jim takové otázky, aby jim ukázal i jiný možný způsob pohledu na danou událost či postavu, o které pacient právě hovoří. Snaží se převést historickou reálii do současného světa, aby ji lépe pacientům přiblížil. Pomáhá tak pacientům lépe se vcítit do postav a představit si jejich pocity. V průběhu rozhovoru o příběhu se objevují v debatě základní hodnotové pojmy jako otázky dobra a zla, lásky a nenávisti, msty a odpuštění, nemoci a zdraví, života a smrti. Terapeut připodobňuje jednotlivé situace k reálným životním situacím pacientů, zejména k otázce jejich závislosti. V této chvíli začínají pacienti hovořit o sobě samých, o tom, jak se chovali dříve v určitých situacích a co prožívají právě teď. Může dojít také k tzv. Aha-efektu, kdy se pacienti ztotožní s příběhem, a dokážou tak lépe pochopit sama sebe a své chování, k němuž neměli dříve žádné výhrady. Všichni pacienti se v průběhu terapie vystřídají a každý dostane možnost vyjádřit svůj názor. Na závěr zadá terapeut úkol, který se vztahuje k přečtenému textu, jež se má splnit do dalšího setkání (15).

Samotné sezení se ukončuje pomocí tzv. lovení perel. Každý pacient při něm vezme do ruky jednu kuličku, symbolizující perlu a říci, čím jej příběh zasáhl a oslovil a jaké předsevzetí si z něho odnáší do dalšího života. Je to jeho svobodné vyjádření, do kterého terapeut ani ostatní pacienti nezasahují. Následuje společná meditace, po které terapeut shrne základní myšlenku příběhu a základní prožitek. Modlitbou vysloví přání, aby měli pacienti sílu, odvahu a štěstí a aby se jim podařilo úspěšně zvládnout jejich závislost.

ZÁVĚR

Hagioterapie má být vnímána klienty jako zpestření jejich léčby, je to terapie, během níž mohou mluvit otevřeně, bez obav vyjádřit svůj názor. Sezení musí probíhat v pozitivní atmosféře, aby v něm pacienti viděli posun v léčení. Vstřícnou atmosféru sezení podporuje, jestliže se všichni účastníci – jak pacienti, tak terapeut – oslovují křestními jmény.

Hagioterapeutická léčba se snaží přivést pacienty k pochopení jejich chyb v životě a přimět je změnit jejich chování, podnítit jejich zájem věnovat se vyšším morálním hodnotám a korigovat dosavadní vztah k náboženství.

Střet zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Bc. Magdalena Česneková

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN, Praha

Kateřinská 32, 120 00 Praha 2

e-mail: magdalena.cesnekova@centrum.cz