Velikán české anatomie a patologie 19. století: Vincenc Alexandr Bochdalek

Souhrn

Významný český anatom a patolog Vincenc Alexandr Bochdalek se narodil 11. února 1801 v obci Skřipov u Opavy, vystudoval gymnázium v Opavě a absolvoval filozofii a poté lékařství v Praze. Začal pracovat v pitevně a v roce 1831 byl ještě jako student jmenován prosektorem (asistentem anatomického ústavu). V roce 1833 byl promován a obhájil dizertaci o pitvě lidského mozku. V roce 1836 se neúspěšně účastnil konkurzu na stolici anatomie. Byl jmenován historicky prvním patologickým prosektorem v Praze (1837), mimořádným profesorem patologické anatomie (1840) a posléze řádným profesorem srovnávací a chirurgické anatomie (1845). Bochdalek se stal děkanem profesorského kolegia (třikrát v letech 1861/1862, 1862/1863 a 1863/1864), mimořádným členem Královské české společnosti nauk, členem Spolku lékařův českých, členem Společnosti lékařů ve Vídni a v roce 1870 obdržel Řád Františka Josefa I. V roce 1871 odešel Bochdalek na odpočinek do Litoměřic. V roce 1875 dozoroval balzamování těla zemřelého posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V. Bochdalek zemřel 3. února 1883 v Litoměřicích. Z necelých tří desítek jeho prací jsou nejcennější dvě studie o bráničních kýlách, otištěné v letech 1848 a 1867. Jeho příjmení je spojeno s deseti anatomickými nebo patologickými strukturami.

Klíčová slova:
Vincenc Alexandr Bochdalek – historie medicíny – anatomie – patologie – eponyma

ÚVOD

V loňském roce uběhlo 125 let od smrti českého anatoma a patologa Vincence Alexandra Bochdalka (obr. 1). Kulaté výročí poskytlo příležitost k opětnému zamyšlení nad čtvrtstoletí starým zjištěním Eduarda Wondráka v Časopisu lékařů českých, že jméno tohoto profesora pražské univerzity se „už navždycky“ stalo pojmem „v lékařské literatuře všech jazyků, v anatomii a patologii, v hrudní chirurgii a pediatrii na celém světě“, že však „přitom sám život a osud takového člověka téměř upadl v zapomenutí“ (26). Dnes můžeme platnost Wondrákova zjištění potvrdit: ve všech koutech planety je příjmení Bochdalek užíváno samozřejmě, aniž je většina uživatelů spojuje s konkrétním nositelem, natož s během jeho života, pokud jej vůbec vnímá jako osobní jméno.

Připomínat trvalé zásluhy svého krajana, moravskoslezského rodáka, považoval olomoucký historiograf za svou povinnost. I my se k této povinnosti hlásíme. Zde je tedy ten životní příběh.

MLÁDÍ A STUDIA

Vincenc Alexandr Bochdalek (nebo Vinzenz Alexander Bochdalek) se narodil 11. února 1801 v obci Skřipov u Opavy (1, 2, 10, 13) v tehdejším „rakouském“ Slezsku; rodná hájovna měla číslo 65 (13, 26). V matrice narozených je zapsán jako „Vincentz Bohdalek“ (26). Otec, hajný Florián Bohdalek, na oddacím listu zaznamenaný jako „Bohdal“, neuměl prý německy ani slovo (18, 26). Matka Marina rozená Malecká pocházela snad ze Slovenska, její rodné příjmení však bylo ve Skřipově i okolí odedávna běžné (26).

Vincenc v letech 1816–1820 vystudoval gymnázium v Opavě (2, 10), absolvoval filozofická studia v Praze (2, 10) a od roku 1825 studoval lékařství (10, 20), ne však ve Vídni u Rokitanského a Škody, jak někde čteme: Oba zakladatelé „druhé vídeňské lékařské školy“ byli o několik let mladší a studovali souběžně s ním – Karel Rokitanský v letech 1823–1828 a Josef Škoda dokonce až 1825–1831 (Bochdalkovo studium na pražské lékařské fakultě dokládá a domněnky o pregraduálním studiu ve Vídni vyvrací O. Procházková (167)).

Z pražských učitelů se do Bochdalkova života zapsal především profesor Georg Johann Ilg, rodák od Vídně (1771), původně vojenský ranlékař, později prosektor vyučující anatomii na vídeňském Josefinu, od roku 1809 v Praze (2, 14, 26). Dne 31. 1edna 1810 byl spolu se všemi vyučujícími prosektory v monarchii povýšen na řádného profesora anatomie – vůbec prvního v Praze (2, 8, 14, 25). V roce 1811 zde vydal učebnici pitvy, v roce 1822 práci o sluchovém ústrojí. Vynikal ve srovnávací anatomii (14, 20) a v preparaci kostí, zvláště sluchového labyrintu (23), čímž obohatil pražské anatomické sbírky (14, 20, 23) a zasloužil se o přestavbu anatomického ústavu v Karolinu v roce 1830 (2, 14, 23, 25).

Na sklonku Ilgovy éry začal v ústavní pitevně pracovat student Bochdalek a jeho zručnost byla doporučena profesoru Vincenci Juliu Krombholzovi (20). Tento rodák z Police na Českolipsku (1782) začal v Praze v roce 1808 jako prosektor, od roku 1813 však uplatňoval svou všestrannost postupně v mnoha dalších oborech a úřadech: jako organizátor péče o raněné v napoleonských válkách, několikanásobný profesor, primář všeobecné nemocnice, za epidemie cholery 1831 ředitel všech cholerových nemocnic v Praze a téhož roku i rektor univerzity, ze zdravotních důvodů od roku 1836 profesor vyšší anatomie a fyziologie. Sám pak založil tzv. Krombholzovu studijní nadaci, cestovní stipendium pro mladé lékaře z pražské lékařské fakulty a klinickou knihovnu ve všeobecné nemocnici a pracemi o houbách položil základy české mykologie (2, 8). Pro Krombholzovy klinické potřeby nyní Bochdalek zhotovoval preparáty větvení periferních nervů (bloudivého, bráničního, lícního i dalších), zvláště jejich anastomóz (20), a v roce 1829 s Krombholzem u nás poprvé pitval vzteklého psa (13, 18, 20, 26).

Roku 1831 byl student Bochdalek jmenován prosektorem, tj. asistentem anatomického ústavu (2, 10). Tehdy si jeho preparační preciznosti všiml další významný klinik Jan Nepomuk Fischer, od roku 1820 první řádný profesor očního lékařství na pražské univerzitě a zakladatel oftalmologie jako vědního oboru u nás (2, 8). V letech 1832 a 1846 vydal dvě učebnice a k ilustracím té první zvolil jako modely anatomické preparáty slzného ústrojí vytvořené Bochdalkem (20).

Ten v následujících 3 letech sepsal dizertaci Anleitung zur praktischen Zergliederung des menschlichen Gehirnes nebst einer anatomischen Beschreibung desselben; mit besonderer Rücksicht auf das kleine Gehirn (Návod k praktické pitvě lidského mozku s anatomickým popisem téhož; se zvláštním zřetelem k malému mozku), 16. října 1833 ji ve velkém sále Karolina obhájil a 22. října 1833 (1, 2, 13, 26) byl v malém sále Karolina promován (1, 2, 10, 13, 26). Dizertace vydaná téhož roku v Praze má 15 stran úvodu a 208 stran vlastního textu, po němž následuje 19 obhajovaných tezí zaměřených nejen na anatomii, nýbrž i na rozličné další oblasti lékařství. Hlavní hodnotou dizertace ovšem nejsou dobovému stupni vývoje vědy poplatné teze, nýbrž vlastní text této jediné Bochdalkovy monografie zachycující tehdejší stav jeho znalostí stavby mozku jako výsledku výzkumu pitvou: už tehdy na s. 193 slovy „chuchvalec žlázovitě vyhlížejících zrnek“ popisuje útvar později známý jako Bochdalkův keříček či květinový košík (3).

DOBA PATOLOGICKÉ ANATOMIE

V roce Bochdalkovy dizertace a promoce odešel profesor Ilg na odpočinek a 22. února 1836 v Praze zemřel (2). Asistent Bochdalek suploval uprázdněnou stolici anatomie od roku 1835 (2, 8, 10, 15) a v roce 1836 se účastnil konkurzu na její obsazení, neuspěl však v soutěži s pětadvacetiletým Josefem Hyrtlem (2, 10, 13, 18, 26). Ten byl v roce 1835 promován ve Vídni a pracoval tam jako prosektor na anatomii, než byl 13. května 1837 jako vítěz konkurzu povolán k profesuře anatomie do Prahy a zde v roce 1839 jmenován i docentem chirurgické anatomie, po Krombholzově smrti (1843) suplujícím stolici vyšší anatomie a fyziologie a navíc i stolici očního lékařství. V roce 1841 v Praze napsal a vydal dějepis pražské anatomie (14), 5 let nato také svoji skvělou učebnici. Charizmatická osobnost, fascinující přednášky i preparátorské mistrovství a novátorství (23) zakládaly už v Praze Hyrtlovu proslulost a nakonec v únoru 1845 po předčasné smrti Josepha Berrese povolání na stolici anatomie ve Vídni (2, 18, 20, 23, 26).

Asistent Bochdalek se po nezdaru v konkurzu ucházel o místo prosektora pražské všeobecné nemocnice, která na rozdíl od vídeňské tuto specializaci dosud neměla (zemřelé tu pitvali převážně studenti (8)). Český protomedikus a direktor lékařsko-chirurgických studií Ignác Florentin Nadherny (2, 18) však prosadil její zřízení i to, že historicky prvním patologickým prosektorem v Praze – 21. října 1837 (2) prozatímním, 30. ledna 1838 pak řádným – byl jmenován právě Vincenc Bochdalek (2, 10, 13, 18, 26). Ve všeobecné nemocnici neměl snadný život – pitvat směl pouze na výslovné přání kliniků, jimž zápach pitevny vadil (18). V akademické dráze však pokročil: roku 1840 byl jmenován mimořádným profesorem patologické anatomie (2, 10, 18) – v Praze prvním (2, 18), ve střední Evropě teprve druhým (8) – s platem 1000 zlatých (18, 26). Tehdy vyhledal ve Vídni oba zmíněné krajany – patologa Rokitanského a internistu Škodu, a navštěvoval jejich kurzy, aby pak v Praze ideje „druhé vídeňské lékařské školy“ uplatňoval ve výuce a ve vlastních kurzech pro domácí i zahraniční lékaře (20). Z patologické anatomie, dosud přednášené kliniky nebo suplenty teoreticky bez pitevních demonstrací (8), učinil v Praze obor, když v roce 1840 zahájil samostatné přednášky z patologické anatomie (2, 8, 10), založil sbírky patologicko-anatomického muzea (2, 8, 10, 26) a zavedl pitevní protokoly (26). Studiem moru domácích savců a ptáků na českém venkově v roce 1845 (20) završil Bochdalek období práce v oboru, do něhož se před 8 lety uchýlil jako poražený soupeř Josefa Hyrtla.

DOBA NORMÁLNÍ ANATOMIE

Josef Hyrtl teď odcházel do Vídně nahradit zemřelého Berrese (později pochopí, že v Praze prožil svá nejlepší a nejplodnější léta) a Bochdalek, jehož možnosti na patologické anatomii se mimořádnou profesurou vyčerpaly, měl tak volnou cestu k návratu: 1. listopadu 1845 byl jmenován řádným profesorem srovnávací a chirurgické anatomie (2, 10, 25) a 6. prosince 1845 měl v Kanonickém sále Karolina nástupní přednášku (26).

Své druhé anatomické období zahájil v nezáviděníhodné úloze bezprostředního nástupce po mladém, sebevědomém a strhujícím Hyrtlovi, jehož kouzlem osobnosti ani řečnickými vlohami neoplýval. Přednášel svědomitě a věcně, avšak suše a jednotvárně (6). Dojem z první přednášky v Karolinu s napůl shnilou, páchnoucí mrtvolou na stole posluchárny, na níž profesor černou barvou vyznačoval hranice tělních krajin, líčí Eiselt jako odstrašující od dalšího studia. V pitevně však byl Bochdalek ve svém živlu, vždy připraven ochotně, laskavě, trpělivě a neúnavně ukazovat, vykládat a vysvětlovat od rozbřesku do setmění (11, 18) – každý student měl k tomu ostatně na pitevním stole dvě lojové svíčky (6).

V roce 1848 Bochdalek očekával, že pražská univerzita bude prohlášena za českou, a proto začal studovat a připravovat české anatomické názvosloví (2, 18) po příkladu svého spolužáka Wáclawa Staňka i mladšího Josefa Jana Čejky, avšak bez jejich zápalu, vytrvalosti a výsledků. Roku 1850 byl vládou vyslán na studijní cestu do Skandinávie (2, 10, 23) a přivezl 1924 exemplářů (2, 20) 180 rodů a 282 druhů (23) převážně mořské fauny, jimiž významně obohatil pražské sbírky srovnávací anatomie (2, 20, 23). Získal mikroskop a roku 1853 přednášel i histologii a embryologii (2, 10), než o rok později přenechal tyto přednášky J. E. Purkyňovi (10, 18). V letech 1854/1855 suploval stolici patologické anatomie (2, 9, 10). Ve sbírkách muzea 1. lékařské fakulty je dodnes k vidění dívčí lebka s postraumatickou syngnatií, kterou popsal Bochdalek v roce 1871.

Během více než čtyřicetileté práce v obou svých oborech konal Bochdalek až 600 i více pitev za rok (18, 26), čímž nabyl obrovské zkušenosti a vycvičil svou schopnost objevovat nepoznané struktury. S výjimkou dizertace publikoval všechny své práce jako články v časopisech Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde, Virchows Archiv, Reicherts und Dubois-Reymonds Archiv nebo Oesterreichische Zeitschrift für die praktische Heilkunde. Z necelých tří desítek prací jsou nejcennější dvě studie o bráničních kýlách, otištěné v letech 1848 a 1867 ve Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde. V první – Einige Betrachtungen über die Entstehung des angeborenen Zwerchfellbruches als Beitrag zur Anatomie der Hernien (Několik úvah o vzniku vrozené brániční kýly jakožto příspěvek k anatomii kýl), 1848 – uvažuje Bochdalek o vývojové poruše („Bildungshemmung“) bránice, popisuje defekt, jeho krytí pleurou a fascií, případně i svalovinou, průnik břišních orgánů do hrudní dutiny, asymetrií jater vysvětluje převahu levostranných případů, uvažuje o řezu pod 12. žebrem ke stlačení nadledviny a ledviny kaudálně a k repozici obsahu kýly (4).

Devatenáct let poté publikoval práci Praktische Bemerkungen über Zwerchfellbrüche nebst Beschreibung eines mit einer Fraktur der Lendenwirbelsäule complizierten Falles (Praktické poznámky k bráničním kýlám s popisem případu komplikovaného zlomeninou bederního obratle) – 1867. Vytýká patologům a chirurgům nezájem a upozorňuje na nové diagnostické možnosti auskultace a perkuze. Popisuje případ 27letého horníka z Buštěhradu, který při závalu utrpěl zlomeninu páteře s přerušením míchy, po 7 dnech zemřel a pitva ukázala traumatický defekt bránice prostupný pro mužskou pěst, jímž do hrudníku pronikly žaludek, slezina a část tenkého střeva, přičemž levá plíce zkolabovala ze čtyř pětin. V přirozených otvorech bránice nachází kýly poměrně vzácně. Zmiňuje pomalý nástup příznaků traumatických defektů, zabývá se rizikem uskřinutí, ústup dušnosti po jídle vysvětluje poklesem plného žaludku do břišní dutiny, cituje Laënnecův návrh operace z břišního přístupu (5).

NA SKLONKU ŽIVOTA

Bochdalek se stal děkanem profesorského kolegia (třikrát v letech 1861/1862, 1862/1863 a 1863/1864) (2, 8–10), mimořádným členem Královské české společnosti nauk (2, 19), členem Spolku lékařův českých (2) i členem Společnosti lékařů ve Vídni (Gesellschaft der Ärzte in Wien) (2) a v roce 1870 obdržel Řád Františka Josefa I. (2, 13, 19). V soukromém životě však zakusil mnoho bolesti: Ze sedmi dětí ho přežili pouze syn Ludvík a dcera Emilie. Nadějný nejstarší syn Viktor, v letech 1865–1868 první prosektor otcova ústavu (2), autor práce z roku 1866 o anomálním svalu jazyka a Whartonově vývodu (26), námořní lékař studující faunu Středozemního moře (2), byl posléze primářem v trestnici na Mírově, než 17. listopadu 1868 ve věku 33 let dobrovolně (2) ukončil svůj život (2, 18, 19).

V roce 1871 odešel Bochdalek s manželkou Albínou na odpočinek do Litoměřic (2, 10, 13, 18, 26) k provdané dceři Emilii, žijící ve vlastním domě v Pokratické, dnes Masarykově ulici č. 422 na Štěpánském předměstí (22). Jeho žena už v roce 1873 ve věku 58 let zemřela. Ovdovělý profesor se pak v létě zaměstnával botanikou, v zimě dějepisem, rád přijímal návštěvy žáků, stranil se však veřejného života i anatomie, jen dvakrát byl vyrušen povoláním do Prahy k odbornému dozoru nad balzamováním zemřelých prominentů – v roce 1871 generála Alexandra hraběte Mensdorffa-Pouillyho a v roce 1875 posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V. (13, 18, 19, 26). Žil po celý život velmi střídmě, až do konce si udržel štíhlou postavu, kaštanové vlasy téměř bez šedin i zdravé zuby (26). K 80. narozeninám dostal od děkana Augusta Breiského a proděkana Edwina Klebse čestný gratulační diplom pražské lékařské fakulty (26).

První asistent Václav Steffal, jehož si Bochdalek přál jako nástupce, byl po profesorově odchodu pověřen suplováním stolice anatomie v zimním semestru 1871/1872 (2, 9, 18), avšak už 20. února 1872 byl sem z Rostocku povolán Philipp Jacob Wilhelm Henke, který v Praze načerpal materiál pro své topografické dílo a po 3 letech odešel do Tubinek (2, 9, 25). Po něm nastoupil v roce 1876 z Vídně Karl Toldt, přenesl v roce 1877 anatomický ústav z Karolina do nové budovy v ulici U Nemocnice a po rozdělení pražské univerzity v roce 1882 se stal prvním profesorem anatomie německé lékařské fakulty (2, 9, 25). Na české univerzitě se 5. června 1883 stal prvním mimořádným profesorem anatomie Václav Steffal. Jeho starý učitel však už se toho nedočkal (2, 9, 18).

Vincenc Alexandr Bochdalek zemřel 3. února 1883 v Litoměřicích (2, 10) na otok hrtanu (24), okresní lékař dr. Vincenc Brechler z Troskovic našel při pitvě zhojenou oboustrannou tuberkulózu plic a pleury, intersticiální nefritidu a katar močového měchýře (28). Na pohřeb 6. února 1883 přijeli do Litoměřic z Prahy profesor Bohumil Eiselt i okresní lékař a bývalý i budoucí anatom Václav Steffal, z německé lékařské fakulty pak profesor Toldt, aby se synem zemřelého Ludvíkem a všemi lékaři z Litoměřic a okolí kráčeli za rakví na hřbitov, na němž byly Bochdalkovy ostatky uloženy do rodinného hrobu vedle jeho ženy (24, 28).

ZÁVĚR

Nekrolog v Časopise lékařův českých (28) želí Bochdalkova odchodu jako ztráty pro „bývalou slavnou školu pražskou“. Přesto zůstává jeho život po celé následující století na okraji zájmu biografické literatury: V roce 1884 vychází první svazek Hirschova lexikonu s kusými zmínkami o Bochdalkovi i jeho synu Viktorovi (24), bez hesla Bochdalek vychází v roce 1901 Pagelův lexikon (20). Časopis lékařů českých se k Bochdalkovi vrací v roce 1913 (6), v roce 1954 mu Otakar Matoušek věnuje kapitolku v Lékařích a přírodovědcích (18), poté ho Wondrák připomíná v roce 1962 v olomouckých univerzitních Aktech (27), v jubilejním roce 1983 v Časopisu lékařů českých i na pražském kongresu dětských chirurgů (26) a v roce 1995 v regionálním biografickém slovníku rodného kraje (13). Mezitím s heslem Bochdalek přichází Biografický slovník pražské lékařské fakulty (2), další příspěvky následují až po roce 2000 (6, 7, 10). Na konci roku 2008 se v Praze konala mezinárodní konference „Bochdalkův den“, první ze zamýšleného cyklu „Zapomenutí anatomové malých evropských národů“, a z ní vzešel CD-ROM s abstrakty (ISBN 978-80-254-3223-5), dostupný jak v hlavních knihovnách České republiky, tak i na internetu na stránkách Ústavu anatomie 3. lékařské fakulty UK v Praze (16).

Závěrem zmiňme, že Bochdalek je i pozoruhodný terminologický fenomén: Platí totiž také druhý Wondrákův nález, že toto příjmení se stalo pojmem v lékařské literatuře – žije totiž naplno v oblasti názvosloví zvané eponymie (6). Podle Wondráka jsou jím označovány čtyři anatomické či patologicko-anatomické útvary: ganglion Bochdaleki (nekonstantní ganglion supramaxillare v nervové pleteni horní čelisti nad kořenem horního špičáku), valvula Bochdaleki (slizniční záhyb v začátku slzných kanálků při puncta lacrimalia), Bochdalkův keříček či květinový košíček (vychlípenina plexus choroideus ventriculi quarti skrze apertura lateralis do cisterna pontocerebellaris) a foramen Bochdaleki (trigonum lumbocostale diaphragmatis) (13, 26). Náš průzkum světové literatury periodické (databáze Medline) i neperiodické (všechny lékařské slovníky dostupné v pražské Národní knihovně a Národní lékařské knihovně) doplňuje Wondrákův seznam nejen o četná synonyma pro foramen Bochdaleki (v angličtině Bochdalek’s cleft, defect, gap, hiatus, orifice, sinus, triangle/trigone), ale i o názvy dalších struktur: canalis Bochdaleki (úzký kanálek procházející bubínkem), ductus či tuba Bochdaleki (ductus thyroglossus), cysta či glandula Bochdaleki (vývojový zbytek po ductus thyroglossus při foramen caecum linguae), musculus Bochdaleki (musculus triticeoglossus), plexus Bochdaleki (senzitivní plexus dentalis superior et inferior) a konečně hernia Bochdaleki (vrozená zadní brániční kýla) (obr. 3). Každý z těchto názvů se vyskytuje v některém z nejrozšířenějších lexikonů.

Skutečnou životnost jednotlivých eponym však prozradí jejich frekvence v periodické literatuře a ta odhaluje, že dnes naplno žijí pouze dva názvy, zato v celém světě: jednak Wondrákem zaznamenané foramen Bochdaleki se všemi synonymy, a pak název jím nezmiňovaný, přestože ještě daleko častější – hernia Bochdaleki (6). V obou bude jméno skromného a pracovitého českého vědce zřejmě ještě dlouho žít v odborné komunikaci v mnoha jazycích světa.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. David Kachlík, PhD.

Ústav anatomie 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: david.kachlík@lf3.cuni.cz