Jiří Duchoň – profesor biochemie pražské lékařské fakulty

Narodil se v Praze 27. července 1927 v rodině profesora agrochemie na Vysoké škole zemědělské v Praze. Otcova profese měl nepochybně vliv na ho budoucí pracovní zaměření. Už na gymnáziu sbíral brouky, motýly, kytky nebo minerály a doma dělal ve vaně chemické pokusy k malé radosti rodiny Po maturitě v roce 1946 si vybral medicínu. Chtěl něco, kde je chemie. Na Vysokou školu zemědělskou nechtěl v žádném případě, byl by tam syn svého otce, na přírodovědeckou fakultu na chemii také ne, tam by skončil jako kantor, a to ho také nelákalo. Vystudoval proto pražskou lékařskou fakultu (a současně i pět semestrů na přírodovědecké fakultě obor chemie jako mimořádný posluchač). Absolvovat studium na dvou fakultách současně mu nedělalo žádné těžkosti, jen anatomii moc nemiloval. Toto studium na dvou fakultách bylo tehdy však proti předpisům, v pátém semestru to prasklo a musel se rozhodnout, kterou fakultu si vybere. Bylo mu řečeno, že je to jako mít dva občanské průkazy současně. Rozhodl se pro medicínu a přírodovědeckou fakultu už nedostudoval.

Brzy po začátku studia se stal v Ústavu pro lékařskou chemii tzv. demonstrátorem, pak pomocnou vědeckou silou a nakonec i pomocným asistentem. S tímto ústavem byla spojena veškerá jeho další vědecká činnost.

Přednostou tohoto ústavu byl profesor Antonín Felix Richter, vynikající vědec, takřka polyhistor a velmi obávaný učitel. Pro mnoho začínajících mediků zkouška z lékařské chemie byl nepřekročitelná hráz v jejich dalším studiu. Mladý Duchoň se považoval, jak sám říkal, vždy spíše za chemika než za lékaře.

Jednou, to už byl stálým asistentem u Richtera, mu přinesl pan profesor nějakou lahvičku a řekl mu: „To je melanin, mladý muži, to studujte!“

A tím vznikla jeho celoživotní náplň práce. Věnoval se syntéze melaninů, hlavně otázce jejich vzniku, melanogenům a malignímu melanomu. V relativně krátké době se mu podařilo několik prioritních objevů, které mu přinesly mezinárodní uznání. Koncem šedesátých let 20. století byl pozván i na roční stipendijní pobyt do USA, na Harvard Medical School v Bostonu, což byla vrcholná vědecká instituce, takřka Mekka výzkumu v medicíně. Ve studiu melanomů pokračoval i po návratu do republiky, i když dostal opakovaně nabídky k pobytu v zahraničí, emigrovat nechtěl. Jeho škola získala velkou mezinárodní reputaci, opakovaně získali mnohé ceny. Jeho profesní kariéra pozvolna pokračovala, i když nebyl žádným zvláštním oblíbencem současného komunistického režimu, spíše naopak V letech 1952–1965 byl odborným asistentem, od roku 1966 docentem a přednostou ústavu se stal v roce 1970. Profesorem byl jmenován roku 1993, do důchodu odešel v roce 2005.

Byl skvělým pedagogem, spolu se Zdeňkem Pechanem z brněnské přírodovědecké fakulty napsal první u nás dosud jedinou monografii Biochemie melaninů a melanogeneze (1964) o této látce, dále desetkrát opakovaně vydaná skripta Lékařská chemie a biochemie používaná na všech našich lékařských fakultách a byl i editorem celostátní učebnice Lékařská chemie a biochemie (1985).

Byl střední rovné postavy, s bohatou kšticí, v pokročilejším věku stříbrošedivou. U studentů byl velmi oblíbený, vtipný, se smyslem pro humor. Při zkouškách byl přiměřeně náročný, neuspěl jen menší počet studentů na rozdíl od jeho učitele profesora Richtera. Ale zadarmo je také projít nenechal jako jeho předchůdce profesor Šula, který se dokonce cítil povinován se neúspěšným studentům u rigoróz omlouvat, že jim tu nedostatečnou opravdu dát musel.

Duchoňův medailonek doplním ještě několika historkami, které nejsou běžně známé a jež dokreslují jeho obraz.

Jak jsem již uvedl, byl asistentem u profesora A. F. Richtera. Ten s oblibou zkoušel, a to nejen mediky, ale i své demonstrátory a dokonce i své asistenty. Mladého Duchoně to přivádělo do rozpaků. Šli třeba vedle sebe po ulici a tu Richter znenadání řekl: „Poslyšte, mladý muži, jak byste rozlišil tyto dvě látky?“ Když to Duchoň nevěděl, řekl profesor: „To jste můj asistent a tohle nevíte? To je skandál, styďte se.“ Když později již Duchoň otrnul, řekl: „Pane profesore, to nevím, ale jaký je rozdíl mezi tou a tou kyselinou?“ Profesor se zarazil a jen řekl: „No toto …“ Duchoň mlčel, i když se mu chtělo moc říct: „A to jste můj profesor!“ Ale tohle si přece jen říci neodvážil.

Při rigorózní zkoušce z lékařské chemie kdysi u profesora Richtera dostala medička Jana Skálová (pozdější praktická lékařka MUDr. J. Smetanová) jako jednu z otázek, co ví o skalicích. Něco věděla, a tak se pustila do povídání o skalici modré neboli o síranu mědnatém a pak přešla na síran železnatý neboli skalici zelenou. Richter se stále vyčkávavě díval. Pak ve své paměti vydolovala ještě síran zinečnatý neboli skalici vílou, ale o té nic bližšího nevěděla, tak se je o ní zmínila. „A jinou skalici už, slečno Skálová, neznáte?“ zeptal se profesor. Medička se dívala rozpačitě po asistentu Duchoňovi, aby jí snad něco naznačil, ale ten jen rozpačitě pokrčil rameny. „No přece Stříbrnou Skalici a Českou Skalici, ne?“ A Richter se usmál. Studentka zkoušku úspěšně zvládla. Duchoň to pak mezi kolegy asistenty a demonstrátory komentoval: „To je po prvé v životě, co jsem starýho slyšel udělat nějaký vtip.“

V chemickém ústavu profesora Richtera probíhala praktika z lékařské chemie. Vedl je tehdejší asistent, pozdější profesor Jiří Duchoň. Jeden z mediků, pozdější docent ortopedie Václav Smetana, si všiml ve stojánku několika jiných zkumavek trochu silnějších, lehce nažloutlé barvy. Zeptal se, co to je za zkumavky a k čemu jsou. Asistent Duchoň vysvětloval: „To jsou kolego nerozbitné zkumavky, dostali jsme je na vyzkoušení.“ „Nerozbitné?“ divil se medik. „Ano, nerozbitné. Mohou upadnout na zem a nerozbijí se.“ „Můžu to zkusit?“ „Klidně to zkuste.“ Václav Smetana vzal zkumavku a upustil ji na zem.“ Sklo se rozbilo na tisíc kousků.“ „Hm, to je náhoda.. To musela být asi vadná,“ řekl rozpačitě pan asistent. „Tak mohu to zkusit ještě jednou?“ Duchoň váhavě přikývl. Student pokus opakoval se stejným výsledkem. Student vzal do ruky další zkumavku: „Mohu to, pane asistente, zkusit ještě jednou?“ Teď však Duchoň vztáhl varovně ruku: „Probůh, už ne! Už dost!“

Duchoň svými vtipným poznámkami zpestřoval nejen své přednášky, ale některé z nich se ocitly i v jeho tištěných skriptech. Mediky v nich na příklad varoval: „Milí studenti, nepleťte si estery a ethery, examinátorovi to přijde moc líto a vám pak také, protože byste za tuto neznalost zcela jistě neuspěli u zkoušky.“

Jiné příklady: „Důrazné varování: Kdo si bude plést kyselinu močovou s močovinou, propadne (hrdlem).

Považujeme v chemii za neodpustitelné, jestli si někdo v chemii plete hořčík Mg s manganem Mn, draslík K s vápníkem Ca nebo bór B s bromem Br. Vrchol, neznalosti chemických symbolů prokázal při zkoušce jeden student, který při otázce na chemickou značku dusíku pravil: „Du.“ Načež mu examinátor mírně, ale důrazně odpověděl: „Jděte, a už se sem nikdy nevracejte.“

Profesor Richter neznal nic jiného než svou milovanou vědu a svůj chemický ústav. Totéž očekával i od svých asistentů. A tak nebyl vůbec nadšený, když se jeho lékaři chtěli oženit

Svému zástupci, docentu Jiřímu Duchoňovi, který měl za sebou již vynikající vědecké a uznávané dílo o melaninu a kterého považoval Richter za budoucí hvězdu lékařské chemie, gratuloval k jeho svatbě takto: „Je to věčná škoda, mladý muži, pro vědu jste ztracen.“

Jiří Duchoň byl v roce 1967 na ročním stipendiu v USA. Samo sebou bez rodiny. Po půl roce za ním směla přijet i manželka. Dceru současný režim nepustil, protože chtěli mít záruku, že se vrátí. Vrátili se v roce 1968, těsně před sovětskou okupací. Hlavním důvodem byla právě dcera. Ironií osudu bylo, že když dcera dostudovala sama, odešla ilegálně v roce 1980 na Západ. A Jiří Duchoň měl z toho průšvih. Byl vyslýchán, jak to, že mu utekla dcera. Má na fakultě odpovídat také za výchovu socialistické mládeže, a přitom nedokáže vychovat v socialistickém duchu vlastní dítě. Dokonce při výslechu slyšel i poznámky, že když byl u těch imperialistů, kdo ví, jaké od nich dostal úkoly. A stal se ještě podezřelejším. Ve funkci však zůstal, neměli nikoho jiného vhodného.

V dobách komunismu bylo na všech vysokých školách povinné politické školení pro nestraníky. Mezi ty nestraníky patřil i profesor Duchoň. Ten se při nich často projevoval osobitými neortodoxními poznámkami, s nimiž nezřídka přiváděl lektory do úzkých.

Jednou při takovém školeni o marxistických teoriích se dostal dr. Čechák až k pověstné Cimrmanově dialektické smyčce. Na to hned navázal tehdejší docent Duchoň velmi dialektickým výkladem o velrybě břichosířaté. Dr. Čechák oponoval výkladem o medojedu kapském. Lektor marxismu-leninismu, který měl školení vést, nechápal pochopitelně vůbec, o čem je řeč, jak to souvisí s marxismem. Vzhledem k tomu, že již probíhala diskuze, mohl to nahlásit jako živou diskuzi, a tak byl spokojen.

Vzpomínka po letech

Profesoru Duchoňovi za těch 60 let, co učil na pražské lékařské fakultě, prošlo rukama několik tisíc studentů. Říkával: „To je moc nebezpečné. Když teď pro něco navštívím nějakého jiného kolegu lékaře, často mi dá najevo, že mě zná. A pak začnu nenápadně sondovat, zda u nás na fakultě studoval a zda jsem ho náhodou nezkoušel. Když řekne, že ano, tak se nejistě zeptám, jak to dopadlo, zda jsem nebyl při zkoušce moc přísný. Naštěstí většinou říkají, že jsem byl hodný a některý se pochlubí i jedničkou.

A co se mu také stává? Potká bývalého medika, pamatuje si jeho tvář, někdy dokonce i jméno, ale nedokáže ho časově zařadit. Tak se také jednou zeptal, zda bude letos dotyčný již končit, ale on mu k jeho překvapení udiveně vysvětlil: „Pane profesore, já už jsem 5 let primářem v jedné pražské nemocnici.“

Profesor MUDr. Jiří Duchoň, bývalý přednosta Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity zemřel 2. listopadu 2009 ve věku 82 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.