Profesor Leon Sazama – budovatel hradecké stomatologické kliniky

Bližší údaje o studujícím medicíny Leonu Sazamovi, DrSc., jsem nalezl v archivu Univerzity Karlovy. V tzv. Nacionálu z roku 1936 jsem zjistil, že se narodil v obci Dlažov v jižních Čechách, kde jako učitel působil jeho otec Pantaleon Sazama. Ten padl v první světové válce a po ztrátě otce rodina prožívala nelehké chvíle. Nadaný Leon se zapsal na gymnázium v Klatovech a studium dokončil v Praze, kam se přestěhoval s matkou. Bydleli v Holešovicích v Tuzarově ulici číslo 7.

Po maturitě na gymnáziu v Truhlářské ulici se Leon zapsal na lékařskou fakultu, kde promoval 30. května 1936. Z archivních podkladů se ještě dovídáme, že jako student medicíny byl 1. března 1933 odveden, přičemž mu byl povolen odklad nástupu vojenské služby po dokončení studia.

S čerstvým diplomem nastoupil Sazama 1. června 1936 do pražské nemocnice Na Bulovce jako honorovaný externista, ale již v říjnu téhož roku oblékl vojenskou uniformu. Jeho základní vojenská služba měla končit na podzim roku 1938, ale zářijová mobilizace v osudných dnech Mnichova jeho vojenskou službu prodloužila až do 25. října. Pak se vrací jako sekundární lékař do nemocnice Na Bulovku. Má v úmyslu stát se úředním lékařem. K tomuto povolání složil potřebné zkoušky, aby se mohl ucházet o takzvaný „Fyzikát“, jak se nazývala funkce úředního lékaře za 1. republiky.

Setkání s profesorem Kostečkou, přednostou pražské zubní kliniky však jeho osud změnilo. V lednu válečného roku 1941 nastupuje Leon na „Kliniku nemocí zubních, ústních a čelistních“, tak zněl oficiální název kliniky, nejprve jako nehonorovaný externista, krátce poté jako vědecká pomocná síla a konečně jako asistent.

Od listopadu 1939 do konce 2. světové války byly vysoké školy uzavřeny. V roce 1945 se objevila naléhavá potřeba doplnit urychleně šestiletý deficit absolventů lékařského studia. Bylo tedy rozhodnuto otevřít nové lékařské fakulty. Svou příležitost nyní měl Hradec Králové. Jaroslav Procházka, profesor hrudní a srdeční chirurgie hradecké nemocnice, popisuje, co vzniku lékařské fakulty v této východočeské metropoli předcházelo. V jeho knize čteme:

Ve svých vzpomínkách na vznik a vývoj lékařské fakulty v Hradci Králové napsal pozdější děkan této školy prof. dr. V. Vrtiš, že myšlenkou zřídit v Hradci Králové další českou univerzitu se zabýval již v r. 1910 J. Sv. Machar, a stejně tak profesor pražské filozofické fakulty V. Drtina, který byl v letech 1907 až 1911 poslancem vídeňského říšského parlamentu za královehradecký volební okres. A nebyly to hlasy ojedinělé neboť, jak píše Vrtiš, již v r. 1929 doporučoval v Lidových novinách profesor brněnské lékařské fakulty Dr. Bělohrádek zřídit v Hradci Králové třetí českou univerzitu. Obdobně královéhradecký MUDr. Vanický navrhoval založit zde alespoň doškolovací lékařskou akademii. Nebyly to snahy neopodstatněné, neboť v Hradci Králové již ve třicátých letech stáli v čele jednotlivých nemocničních oddělení dobří odborníci.

V poslední fázi války již byly jasně formulovány představy a zdůvodněny plány, proč zřídit v Hradci Králové lékařskou školu, proto nebylo třeba ukvapeně improvizovat a bylo možno bez zbytečných průtahů uskutečnit stará přání. Již několik dní po kapitulaci Německa, docenti J. Bedrna a J. Maršálek navrhli, aby byla ustanovena komise pro vypracování požadavků zřídit v Hradci Králové lékařskou fakultu. Toto memorandum bylo 8. června 1945 předneseno J. Bedrnou, J. Maršálkem a V. Vavrdou na schůzi Městského a vzápětí Okresního národního výboru. Bylo jednomyslně schváleno a předáno v pamětním spise presidentovi, vládě republiky a také vedení Univerzity Karlovy.

Úkol vybudovat od základů stomatologickou kliniku v Hradci Králové připadl Sazamovi, který byl považován za odborně i organizačně schopného splnit nelehký úkol. Přednostou nově vzniklé, v praxi ještě neexistující kliniky byl jmenován docent Karel Měšťan, jeho zástupcem MUDr. L. Sazama. Docent Měšťan (pozdější profesor a přednosta pražské kliniky) se netajil tím, že své jmenování považuje za dočasnou záležitost, jen do doby než bude Sazama habilitován. A tak de facto budování kliniky a zajištění jejího provozu bylo zcela v rukou dosavadního zástupce.

Ministerstvo školství, které rozhodlo 13. října roku 1945 zřídit v Hradci Králové pobočku lékařské fakulty Univerzity Karlovy stanovilo, že výuka bude zahájena 16. listopadu toho roku. Když Sazama přišel do Hradce, klinika vlastnila jedno křeslo umístěné v místnosti, v níž předtím fungovala nemocniční prádelna. Sazama byl však houževnatý a cílevědomý organizátor, který vytrvale rozšiřoval kapacitu kliniky a zajišťoval i její personální zajištění. Brzy přemístil „kliniku“ z těsných prostorů bývalé prádelny do poněkud vhodnějšího objektu transfúzní stanice. Sazama usiloval o prostornější a modernější prostory v hradecké „Nové nemocnici“. Sám o tom s humorem vypráví ve svém příspěvku do Sborníku hradecké fakulty, který nazval „O nekonečném stěhování – clinica nostra migrando crescebat“.

Pro zajímavost citujeme jeho slova:

„V tehdejší učebním plánu lékařských fakult bylo předepsáno, že pro absolutorium je nutný i practicavit z Nauky o tahání zubů, jednosemestrové disciplíny. K uskutečnění zmíněného praktického cvičení bylo zapotřebí vhodné stomatologické pracoviště. Pro lůžkovou část bylo přislíbeno několik postelí na chirurgické klinice, ambulantní část, že může být mimo nemocnici ve městě. Docent Bedrna zajistil konfiskát po Němcích tzv. Poledníkovou vilu, čp. 214 v nynější Střelecké ulici, tedy nedaleko nemocnice. Nějaký čas ji užívala jakási jednotka Sovětské armády, čehož důsledkem byla drobná maličkost – zbořené schody do suterénu, kam vodili koně. Ale návrh oprav a rozšíření byl schválen a my se mohli dát do práce na přípravě rekonstrukce objektu.

Adaptace podle našich potřeb začaly a také byly i dokončeny, jenomže ne pro nás. Ministerská komise, povolaná docentem Měšťanem rozhodla, že pro výuku zubního lékařství objekt vhodný není, a už jsme se stěhovali jinam – do Nové nemocnice. Nám byla prozatímně přidělena jedna místnost v budově nemocniční prádelny. Tady jsme instalovali jedno ordinační křeslo. Bylo to naše první pracoviště a v něm byla také předepsaná výuka tahání zubů dne 17. června 1946 zahájena“.

Po třech letech se z těchto prostor, v nichž již byla dvě křesla s příslušným vybavením i základy klinické knihovny, pracoviště stěhuje do objektu transfúzní stanice a plánoval se i přesun do nového pavilonu dětské kliniky. Protože nebylo stále stomatologické lůžkové oddělení – nemocní byli provizorně hospitalizováni na ORL stanici – Sazama prosadil, že stomatologická klinika se celá přestěhuje do výhodnějších prostor „Staré nemocnice“, kde bude mít i lůžkové oddělení. Dne 27. července 1949 byla klinika přestěhována: měla k dispozici dva pokoje o osmi postelích, operační sálek, ambulancí se třemi křesly, laboratoř, kancelář a kuchyňku. Později byla zřízena i výzkumná laboratoř a výuková místnost.

Sazama ve svém vyprávění pokračuje: „Když se rozhodlo, že kožní klinika prof. B. Janouška se přemístí do „Nové nemocnice“ do budovy bývalého Ústavu pro hluchoněmé děti na Pospíšilově třídě, probojovali jsme návrat jádra stomatologické kliniky do Nové nemocnice. Rádi to viděli a podporovali nás přednosta neurologické kliniky prof. V. Piťha i ortoped prof. J. Vavrda, jimž připadaly námi uvolněné prostory ve Staré nemocnici. Pro nás toto stěhování znamenalo další projekty a nemalé adaptace. Ale měli jsme již čtrnáct lůžek! Obsazovali jsme je často i devatenácti nemocnými. Byly tu také dva operační sálky, slušné, světlé ambulance v prvním a později i ve druhém patře, byl i komfort samostatných místností vedení katedry. Bylo to již solidní pracoviště, na kterém se daly uspokojivě plnit všechny povinnosti – ovšem těsno bylo stále. Dál jsme se tedy rozhlíželi, co by se pro nás v Nové nemocnici dalo ještě získat, co bychom mohli obsadit. Byla to taková doba růstu, možno říci přijatelného rozpoložení, o němž se tehdejší děkan královéhradecké pobočky Lékařské fakulty UK prof. S. Krákora přátelsky vyjadřoval: „Pozor na toho Sazamu! Ten je jako karcinom. Kde se usadí, rozrůstá se infiltrativně i expanzivně a pořád hrozí metastázami regionálními i vzdálenými.“

Sazama pečoval nejen o prostory pro provoz a výuku, ale dbal i o odborný růst klinických lékařů. Sám šel vždy příkladem. Od roku 1951 již plnoprávný přednosta kliniky a docent stomatologie pilně publikuje články, skripta pro mediky i monografie. Byl především stomatochirurg. V nově získaných prostorách „Nové nemocnice“ a napsal monografii „Úrazy obličejových kostí“ (společně s docentem F. Urbanem). Dalším jeho významným dílem byla kniha „Onemocnění slinných žláz“.

Soustavně dbal, aby v této výzkumné a následné publikační činnosti byli plně zapojeni i všichni jeho podřízení. Byl iniciátorem námětů pro výzkum, ochotně pomáhal připravovat publikace i přednášky. Své přednášky studentům si Sazama vždy pečlivě připravil, byly názorné, zajímavé, prokládané zajímavými příklady z praxe a veselými příhodami. Posluchačům zdůrazňoval i etický aspekt jejich budoucího povolání a odpovědnost lékaře v jeho přístupu k pacientovi. Odborná kvalifikace ošetřujícího musí být nerozlučně spojena i s jeho etickým chováním, takový přístup vyžadoval důsledně u všech pracovníků kliniky.

Za jak závažné považoval dodržování těchto etických zásad dokazují i jeho slova v dopise z října 1996, v němž mi děkoval za blahopřání k pětaosmdesátinám: „Pravda, ještě se držím, tak, že mohu pozorovat situaci ve stomatologii a litovat, že se nyní především holduje ekonomickým stránkám vztahu mezi lékařem a pacientem. Věřím ale, že se časem poměry zlepší tak, aby vždy stál v popředí prospěch nemocných, jak jsem to učil a dodnes vyznávám.“

Pod jeho vedením se hradecká klinika stala jedním z nejaktivnějších stomatologických pracovišť v České republice. Přednostou kliniky byl do roku 1976.

Na profesora Sazamu vzpomínají jeho žáci a spolupracovníci. Emeritní přednosta kliniky doc. J. Bittner zdůrazňuje, že Sazama byl vzdělaným, cílevědomým a přísným šéfem. V průběhu let se mu podařilo vytvořit ze stomatologické kliniky všeobecně respektované pracoviště. Pan profesor nebyl vždy jen přísný, byl velice vzdělaný a pracovitý, jeho invence byla neutuchající. Pro spolupracovníky byl hnacím motorem a příkladem. V 70. letech se však atmosféra na klinice v souvislosti s celospolečenskou situací změnila natolik, že profesor Sazama po dovršení penzijního věku z kliniky nadobro odešel. Docházel na ní jen ojediněle, téměř inkognito, za svými bývalými nejbližšími spolupracovníky, a tak jedním z prvních činů nového vedení ústavu po listopadu 1989 bylo pozvání pana profesora zpět na „jeho“ kliniku, kam rád přišel.

Doc. Z. Jirousek vzpomíná jak Sazama zkoušel před operací své asistující během mytí rukou. Nepřipravení pak končili „na hácích“. Nejhůře byla přijímána opakovaná chyba nebo neznalost. V takové situaci jeho ostře řezaný nos povystoupil, rty mu zbledly a tichým hlasem vyslovená výtka byla horší než hromování. Existovala však i „stigmata přízně“ profesora Sazamy. Znalé jedince přestal zkoušet a v jeho pracovně jsme si mohli i sednout.

Doc. I. Dřízhal si osobnost profesora Sazamy zařadil do několika bodů.

Vynikal velkou osobní disciplínou, kterou vyžadoval i na svých spolupracovnících, které hodnotil i podle dochvilnosti. Dbal na kvalitu výuky a nové přednášející z jejich přednášek i zkoušel. Měl rád diskuse, v nichž se hledaly příčiny různých jevů a interpretace výsledků experimentu. Za hnací motor pro každou profesi považoval tvůrčí myšlení. Od začínajících i zkušených spolupracovníků vyžadoval pravidelné studium odborné literatury a návštěvnost knihovny sledoval. Výpisky z literatury museli lékaři pravidelně odevzdávat a bylo o nich pak diskutováno při odborných seminářích.

Na prvé setkání s prof. Sazamou si pamatuji neobyčejně přesně. Bylo slunné zářijové odpoledne, kdy jsem zaklepal na dveře jeho pracovny. Představil jsem se jako absolvent pražské fakulty, který právě nastoupil v Hradci Králové v tehdejším OÚNZu a požádal jsem o jeho souhlas používat klinickou knihovnu. Profesor Sazama mé žádosti s pochopením vyhověl a zajímal se o organizaci studia v Praze. Setrvali jsme pak, jak zní oblíbený obrat žurnalistů, v krátkém srdečném rozhovoru.

Jaké bylo mé překvapení, když mně hned příští týden dr. Loužil, tehdejší krajský stomatolog oznámil nečekanou nabídku: „na stomatologické klinice v Hradci je volné místo sekundáře, přednosta kliniky Sazama z vaší návštěvy získal dojem, že se o kliniku zajímáte a je-li tomu tak, podejte si žádost do konkurzu.“ Tu jsem samozřejmě ihned podal a již v prosinci jsem nastoupil jako nejmladší člen stomatologické katedry.

Sazama – tehdy ještě docent – vedl kliniku cílevědomě a pevnou rukou. Byl opravdu „spiritus agens et movens“. Samozřejmě vyžadoval, aby péče poskytovaná nemocným byla na co nejvyšší úrovni, důraz ale kladl i na to, aby se klinika angažovala ve výzkumné práci a své výsledky prezentovala v přednáškách i publikacích. Očekával, že pravidelně sledujeme literaturu, každé pondělí odpoledne jsme se účastnili čtenářského semináře. Tam postupně každý z nás stručně přednesl souhrn zajímavého článku, který nalezl v kterémkoliv časopise, a pak se o jeho obsahu diskutovalo. Seminář skončil přesně za hodinu, nikdy se neprotahoval, ale všichni jsme v něm dostali slovo.

Během jednoho takového odpoledne nadhodil Sazama téma, které by si zasloužilo zpracování. Nikdo na to nereagoval. Druhý den jsem tedy přednostu nesměle požádal o souhlas, zda bych se mohl tohoto námětu ujmout sám. Profesor Sazama mou iniciativu uvítal a ihned mi poradil, co a jak mám do 14 dnů zpracovat a předložit. V určený den a hodinu mě přijal ve své pracovně. Já četl připravený text a Sazama ho komentoval a opravoval. Tak jsem se učil, jak se publikace píše, jakou má mít formu, co je důležité a proč a čemu se vyhnout. Poznával jsem, jak text napsat stručně, výstižně a přehledně, a jak stylizovat věty s přísným respektem k čistotě a kultuře jazyka. Své rady Sazama doplňoval názornými příklady, jindy příhodami ze svých bohatých klinických zkušeností. Mnohé z nich by si zasloužily být zařazeny do sbírky Alarichových medicínských historek. Text jsem tedy upravil podle připomínek a po dalších dvou týdnech jsme jej větu po větě znovu probrali. Tak vznikla má prvá publikace a já získal cenné rady, které mně byly užitečné po celou dobu mé klinické dráhy.

Jinou nezapomenutelnou školou byly odpolední hodiny, kdy jsme s doc. Sazamou pracovali v klinické laboratoři na výzkumných úkolech. Tak jsem se stal anesteziologem psů a laboratorních myší, počítal a poznával mikroby na krevním agaru, znovu se díval do mikroskopu a obnovoval si své histologické znalosti.

Poznával jsem jak se výzkum připravuje i uskutečňuje a propadl jsem oné těžko popsatelné atmosféře, onomu dobrodružství poznání, napětí z hledání odpovědí na otázky, které nejsou dosud dostatečně zodpovězeny. Připomněl jsem si Nezvalovy verše z jeho Edisona „je to dobrodružství jako na moři, uzamykati se v laboratoři...“.

Profesor Sazama měl smysl pro humor. A to jej přivedlo k napsání souboru veselých příběhů z lékařského prostředí hradecké kliniky. Knížku nazval „Okolo Hradce v bílém plášti“ a podepsal jí jako Leon Dlažov – průhledný pseudonym, k němuž ho inspirovalo jméno jeho rodiště.

Do Hradce se Sazama přestěhoval se svou manželkou Zdenou, rovněž lékařkou. Východočeské metropoli pak zůstali věrni. Když lékařská fakulta oslavovala Sazamovy 85. narozeniny, slavnostní řečník, děkan doc. Barták, připomněl v laudatiu jubilanta jeho rodinné zázemí – manželku i dvě dcery, Zdeňku, absolventku VŠE, a Gabrielu, lékařku. V roce 1996 se manželé Sazamovi mohli radovat jako prarodiče čtyř vnoučat a dokonce praprarodiče dvou pravnuků.

Sazama získal množství ocenění a vyznamenání doma i v zahraničí. Je čestným členem lékařských společností v Bratislavě, Berlíně, společnosti pro výzkum ve stomatologii GIRS v Bruselu, Asociace pro maxilo-faciální chirurgii AMS v Londýně. Je nositelem zlaté medaile Univerzity Karlovy v Praze, lékařské fakulty v Hradci Králové, Brně, Bratislavě a Vratislavi. Je čestným členem České stomatologické společnosti a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, v roce 2000 obdržel medaili Josefa Hlávky.

Nejvyšší vyznamenání udělované Českou lékařskou společností je Purkyňova cena. Je to nejprestižnější cena společnosti, která je udělována na zámku v Libochovicích, v Purkyňově rodišti, městě, které je symbolem personifikujícím českého vědeckého génia. Touto cenou byl vyznamenán profesor Sazama v červnu 2002. Cenu mu v Saturnově sálu Libochovického sálu předal místopředseda ČLS, profesor M. Hájek a profesorka Z. Antalovská ve svém projevu přiblížila osobnosti oslavence, nestora české stomatologie. Připomněla jeho odborný přínos české medicíně i jeho pedagogické působení: za 25 let, kdy byl přednostou kliniky, pod jeho vedením 18 lékařů dosáhlo hodnosti CSc., tři lékaři hodnost DrSc., devět lékařů získalo docenturu a tři profesuru. Pozornost si zasluhuje i to, že ve třech generacích jeho rodiny je šest lékařů.

Profesor Sazama ve svém závěrečném vystoupení připomněl význam Purkyňových prací pro stomatologii, jeho prioritní popisy mikrostruktury zubních tkání, i techniky pro jejich histologické vyšetření- metodiky odvápnění i zhotovení výbrusu.

Pouhé čtyři měsíce po tomto slavnostním shromážění v Libochovicích naše lékařská veřejnost byla překvapena smutnou zprávou. 24. října profesor Sazama skonal.

Autor děkuje všem, kteří mu pomohli získat podklady z hradecké fakulty pro jeho příspěvek: Prof. MUDr. R. Malcovi, doc. J. Bittnerovi, MUDr. O. Procházkové a pracovníkům archivu LF v Hradci Králové.

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Ústav klinické a experimentální

stomatologie

Kateřinská 32, Praha 2, 120 00

E-mail: otakar.brazda@centrum.cz