Syndrom vyhoření u sester pracujících se seniory

Souhrn

Cíl:
Cílem našeho výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u zdravotních sester pracujících se seniory a nemocnými s psychickým handicapem a určit, zda syndrom vyhoření u zaměstnanců souvisí s

– věkem,

– rodinným stavem,

– vzděláním,

– délkou zaměstnání, a

– hodnocením náročnosti práce.

Metodika:
Do souboru bylo zařazeno 98 sester z Interní kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě (FN), sestry z Léčebny pro dlouhodobě nemocné (LDN) v Klokočově a sestry z Gerontopsychiatrického oddělení Psychiatrické léčebny v Opavě (PL). Pro sběr dat byl zvolen standardizovaný dotazník Maslach Burn-out Inventory (MBI), doplněný o identifikační data. Pro hodnocení byl použit chí-kvadrát test a Fischerův exaktní test. Statistické testy byly hodnoceny na hladině významnosti α = 0,05.

Výsledky:
Naše studie potvrdila statisticky významný vztah (p < 0,001) mezi emocionálním vyčerpáním sester a jejich subjektivním pocitem z práce. U sester, které samy udávaly, že je jejich práce velmi stresující, byl v 81 % potvrzen syndrom vyhoření. Z výzkumu vyplynulo, že věk, rodinné zázemí, délka praxe a stupeň vzdělání nemá vliv na výskyt syndromu vyhoření u sester.

Závěr:
Burn-out snižuje kvalitu života nemocného jedince, kvalitu péče o klienty, zhoršuje vztahy s kolegy a sociálním okolím obecně a má i nezanedbatelné ekonomické důsledky. Základním předpokladem prevence burn-out je především informovanost a povědomí o tom, že syndrom vyhoření existuje.

Klíčová slova:
syndrom vyhoření, sestry, geriatrická pracoviště, Maslach Burn-out Inventory.

Úvod

Již od sedmdesátých let 20. století se psychologové zabývají stavy celkového, především pak psychického vyčerpání, jež se projevuje v oblasti poznávacích funkcí, motivace i emoce. Současně se jedná o velmi aktuální problém medicínský, protože burn-out syndrom kromě výše uvedených oblastí psychiky ovlivňuje podstatně i kvalitu života osob, u nichž se vyskytuje (12). Za jeden z nejpodstatnějších iniciujících faktorů vyhoření je považováno působení chronického stresu (6, 16, 18). Za významný vnitřní klíčový faktor, který ovlivňuje odolnost člověka vůči negativním účinkům stresu, je pokládána osobnost jedince (12), klíčovým vnějším, sociálně založeným faktorem ovlivňujícím odolnost je sociální opora (15).

Syndrom vyhoření vzniká dlouhodobým řešením situací, které jsou emocionálně náročné (23) a projevuje se v povoláních, které jsou charakterizovány vysokou pracovní náročností, intenzivním kontaktem s lidmi a mnohdy neadekvátním ohodnocením (15). Přesná definice syndromu vyhoření není dosud jednotná. Pro studium syndromu vyhoření se nejčastěji používá definice Maslachové a Jaksonové:

„Burn-out je psychologický syndrom emočního vyčerpání, citového stažení (tzv. depersonalizace) a pokles osobní výkonnosti.“ (16).

Espeland (4) k základním charakteristikám syndromu vyhoření navíc řadí:

• cynismus,
• pocity neefektivnosti,
• chronické vyčerpání,
• negativní emoce jako jsou
  
  • hněv,
  • frustrace,
  • hořkost,
  • podrážděnost k spolupracovníkům,
  • negativismus k sobě a druhým.

K základním předpokladům pro vznik syndromu vyhoření při práci se seniory patří podle Venglářové (24) faktory jako je přítomnost stresorů, frustrace z nedostatku ocenění a negativní vztahy mezi spolupracovníky. Také Miženková (19) potvrzuje, že se syndrom vyhoření objevuje častěji u zdravotníků v institucích, kteří pečují o dlouhodobě chronicky nemocné. Vyhoření mívá negativní dopady nejen přímé – na své „oběti“, ale významně také ovlivňuje kvalitu jimi poskytovaných služeb (5). Bartošíková (2) uvádí tyto fáze před vznikem vlastního syndromu vyhoření:

1. nadšení

(ideály, zaujetí, přetěžování se, práce člověka baví, je ochoten ji dát spoustu energie, někdy se přecení, často rozumí lépe klientům, než spolupracovníkům),

2. vystřízlivění

(ideály se nedaří realizovat, nadšení dohasíná, pracovník poznává, že případy se opakují, klienty vidí tak, že se někdy málo snaží, zneužívají péči atd.),

3. frustrace

(nespokojenost – pracovník vnímá klienta/pacienta negativně dle svých zkušeností se kriticky vyjadřuje k věcem, se kterými nesouhlasí, někdy se pokouší i o změnu, klade si otázky po smyslu práce i života, není ochotný pracovat navíc apod.).

Nespokojenost je vždy odrazovým můstkem pro změnu. Pokud pracovník zvolí aktivní přístup, kdy se rozhodne uskutečnit změnu sám, lze tuto fázi nazvat:

4. a) vlastní intervence

další vzdělávání, snaha o povýšení, dává přednost týmové práci, přechod na jiné pracoviště v rámci organizace, změna pracovního zařazení apod.

Pokud se pracovník o žádnou změnu nepokusí nebo se žádná změna nezdaří, začne nastupovat fáze, na jejímž konci hrozí rozvinuty syndrom vyhoření:

4. b) apatie

práce je zdrojem obživy, ale ne uspokojení, vyhýbání se novým úkolům i klientům, později minimalizuje kontakt i se spolupracovníky, snaha udržet si pracovní místo, ale moc se nenamáhat, o změně mluví, ale už jí není schopen atd.

5. syndrom vyhoření

dosaženo stadia úplného vyčerpání, ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem.

Cíl výzkumu

Cílem našeho výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u sester pracujících se seniory a nemocnými s psychickým handicapem na geriatrických pracovištích a určit, zda syndrom vyhoření souvisí s 

• věkem,
• rodinným stavem,
• vzděláním,
• délkou zaměstnání a 
• subjektivním hodnocením náročnosti práce.

Výzkumný soubor

Zkoumaný soubor byl sestaven z 98 sester Interní kliniky (INT) Fakultní nemocnice v Ostravě (n = 36), Léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) v Klokočově (n = 22) a Gerontopsychiatrického oddělení Psychiatrické léčebny v Opavě (PL) (n = 40). Výzkum byl realizován v období v červenci a srpnu 2009.

Hlavním kritériem záměrného výběru byla registrovaná sestra, práce s cílovou skupinou seniorů a souhlas se zapojením do šetření. Distribuováno bylo celkem 120 dotazníků. Návratnost činila

• 98 % u dotazníků z Gerontopsychiatrického oddělení,
• 95 % u dotazníků z Interní kliniky, a 
• 63 % u dotazníků z Léčebny dlouhodobě nemocných.

Metodika

Pro sběr dat byl zvolen standardizovaný dotazník MBI – Maslach Burn-out Inventory, autorky Ch. Maslachové (18). MBI nástrojem jsou měřeny tři základní faktory:

1. emocionální vyčerpání – emotional exhaustion (EE)

tato složka je považována za základní složku syndromu vyhoření a projevuje se ztrátou chuti k životu, nedostatkem sil k jakékoliv činnosti, ztrátou motivace pro činnost. Emocionální vyčerpání nastupuje v procesu vyhoření jako jeho první indikátor a je nejsměrodatnějším ukazatelem přítomnosti vyhoření.

2. depersonalizace – depersonalisation (DP)

tento faktor se projevuje ztrátou úcty k druhým lidem jakožto lidským bytostem. Zřetelně se projevuje u těch, kteří mají velkou potřebu reciprocity od lidí, kterým se věnují. Když se jim této kladné odezvy nedostává, začínají se stavět k druhým lidem cynicky. Ke konci procesu vyhoření mohou projevy chování postižených jedinců dojít až k naprosté dehumanizaci osob, se kterými pracují a s kterými pak jednají jako s neživými předměty.

3. osobní výkon – personal accomplishment (PA)

oba předchozí faktory (emocionální vyčerpání i depersonalizace) se následně spojují a ovlivňují výkonnost pracovníka. Jako poslední, třetí faktor se tedy objevuje snížená efektivita práce. Tento faktor je logickým důsledkem ztráty smyslu výkonu práce a současně emocionálního vyčerpání, které znemožňuje podávání obvyklého výkonu.

Celkem obsahuje MBI dotazník 22 otázek, z toho je devět zaměřených na emocionální vyčerpání, pět otázek zkoumá depersonalizaci a osm hodnotí osobní výkon. Respondenti na otázky odpovídají na sedmibodové Likertově škále (0 = nikdy až 6 = každý den), kde označují sílu svých pocitů. Jednotlivci, kteří vykazují známky syndromu vyhoření, jsou pak charakterizováni vysokým skóre ve faktorech depersonalizace a emočního vyčerpání a nízkým skóre ve faktoru osobní výkonnosti.

Data byla analyzována statistickým programem SPSS v. 16,0 pro Windows. Pro hodnocení demografických údajů a vyhodnocení složek MBI byla použita základní popisná statistika, chí-kvadrát test dobré shody a Fischerův exaktní test. Statistické testy byly hodnoceny na hladině významnosti α = 0,05.

Výsledky

Pro hodnocení vztahu demografických proměnných a výskytu syndromu vyhoření byly sestry rozděleny do dvou skupin (tab. 1). Mladší sestry ve věku 18 až 35 let hodnotily své pocity uspokojení z práce vyšším skórem (48) než starší sestry (40), které zase vykazovaly častější výskyt pocitu uspokojení. Ostatní hodnoty byly prakticky shodné a při statistickém porovnání nebyly nalezeny signifikantní rozdíly v hodnocení mezi mladšími a staršími sestrami.

Při hodnocení syndromu vyhoření v závislosti na rodinném stavu byli respondenti rozděleni do dvou skupin (tab. 1). Nebyly potvrzeny statisticky významné rozdíly mezi sestrami žijícími s partnerem a sestrami, které žijí samy. U sester žijících „single“ se však častěji objevoval náznak vysokého emočního vyčerpání, stejně jako vysoká frekvence depersonalizace a nízký pocit osobního uspokojení z práce.

Srovnáním hodnocení sester se středoškolským a vysokoškolským vzděláním se nevyskytovaly významnější rozdíly (tab. 2). Nebyla prokázána souvislost výskytu syndromu vyhoření se vzděláním sester. Sestry se středoškolským i s vyšším vzděláním shodně prezentovaly nízký pocit osobního uspokojení z práce. Mezi hodnoceními jednotlivých položek MBI v závislosti na délce praxe sester byly pouze nepatrné rozdíly. Rozdíly však nebyly pro žádnou oblast MBI statisticky významné. Vyšší stupeň depersonalizace se pak vyskytoval především u sester s délkou praxe od 5 do 8 let.

Výzkum potvrdil významný vliv spokojenosti sester s pracovními podmínkami na vznik syndromu vyhoření (tab. 3). Byl potvrzen statisticky významný rozdíl (p < 0,001) mezi emocionálním vyčerpáním a subjektivním pocitem z práce. Sestry, které považovaly práci za velmi stresující, vykazovaly vysoké skóre emocionálního vyčerpání. V ostatních hodnocených faktorech (depersonalizace a osobní uspokojení) nebyly nalezeny signifikantní rozdíly.

Diskuse

Cílem výzkumu bylo zjistit míru syndromu vyhoření u registrovaných sester pracujících se seniory a nemocnými s psychickým handicapem a zjistit, zda syndrom vyhoření souvisí s věkem, rodinným stavem, vzděláním, délkou zaměstnáni a subjektivním hodnocením náročnosti práce. Naše studie potvrdila, že stupeň emocionálního vyčerpání je závislý na subjektivních pocitech sester. To potvrzuje také výzkum Bužgové a Ivanové (3), které u zaměstnanců domovů pro seniory v Moravskoslezském kraji zjistily, že pracovníci přímé péče, jež hodnotili svou práci jako velmi stresující, rovněž vykazovali známky burn-out syndromu.

Kalliath a Morris (11) provedli studii s cílem posoudit účinek pracovní spokojenosti a syndromu vyhoření. Výsledky výzkumu podporují myšlenku, že spokojenost s prací je významným prediktorem vyhoření u sester. Z výsledků studie (22) vyplývá, že existuje významný vztah mezi vyhořením a spokojeností s prací a že k pocitu spokojenosti s prací přispívá pozitivní vnímání pracovního prostředí jednotlivce. Tyto zjištění podporují závěry práce Maslachové (17), která poukazuje na to, že syndrom vyhoření je ovlivněn sociálními vztahy.

Oddie a Ousley (20) provedli studii s cílem určit míru vyhoření ve skupině sester MBI nástrojem. Výsledky ukázaly, že více než polovina sester měla vysoký stupeň vyhoření v položce emocionálního vyčerpání a zároveň se potvrdil předpoklad, že sestry s vyšší mírou stresu dosahovaly vysokého skóre v burn-out dotazníku.

To potvrzuje také studie (10), kdy u sester s vysokým stupněm vyhoření byla nalezena také vyšší hladina stresu. A naopak, nižší míra vyhoření byla spojená s vysokou mírou sociální podpory spolupracovníků.

V naší studii nejčastěji hodnotily svou práci jako stresující sestry z gerontopsychiatrického oddělení. Kennedy (13) realizoval výzkum výskytu stresu a burn-out u zdravotnických pracovníků v dlouhodobé geriatrické péči a dospěl k zjištění, že sestry byly více vyhořelé než ostatní zdravotnický personál. Další sledované nezávislé proměnné jako věk a délka praxe neprokázaly signifikantní vztahy s výskytem syndromu vyhoření, stejně jako v naší studii.

Anderson (1) provedl studii u sester zaměřenou na zjištění syndromu vyhoření a fluktuaci ve vztahu ke zkušenostem se zármutkem. Regresní analýzou bylo prokázáno, že komplikace spojené se zármutkem mohou přispívat k vyhoření a naopak pozitivní reakce na zármutek může mít preventivní vliv na rozvoj syndromu vyhoření. Zkušenost se zármutkem nebyla potvrzena jako prediktor fluktuace.

Patrick a Lavery (21) ve studii hodnotili vztah individuálních nebo pracovních charakteristik k burn-outu. Výsledky dokládají, že u většiny sledovaných respondentů vedla nucená práce přesčas k emocionálnímu vyčerpání. Zvyšující se věk a nižší pracovní úvazek byly spojeny s nižší úrovní vyhoření. To potvrzuje také Evropská studie NEXT mapující předčasnou fluktuaci sester z pracovišť a zároveň poukázala na možnost konfliktu mezi prací a rodinou (14). Na sestry jsou kladeny požadavky na práci přesčas či o víkendech a svátcích na úkor jejich rodin. Studie rovněž poukázala na ohrožení žen, které jsou samoživitelky.

Dotazovaní, kteří žili v manželském svazku, vykazovali menší výskyt vyhoření oproti rozvedeným (2). Jankovský (9) předpokládá, že v procesu vzniku syndromu vyhoření hraje délka praxe významnou roli. Čím déle je člověk na psychicky a fyzicky náročném oddělení zaměstnán, tím menší pracovní uspokojení mu práce přináší. Studie vlivu délky praxe na míru výskytu vyhoření u zaměstnanců domovů pro seniory prokázal, že čím déle zaměstnanci pracují v zařízení, tím více z nich trpí syndromem vyhoření nebo alespoň vykazují kritickou hodnotu (3). Rozdílné výsledky, stejně jako v naší studii, přináší výzkum Hosáka et al. (8), kdy nebyla prokázána statisticky významná spojitost mezi mírou vyhoření a věkem sester.

Výzkum z roku 2008, který se zabýval vyhořením u zaměstnanců domovů pro seniory v Moravskoslezském kraji, odhalil dále souvislost mezi syndromem vyhoření a věkem zaměstnanců. Nejčastěji se zde vyskytoval syndrom vyhoření u zaměstnanců ve věkové skupině 36–45 let (9 %), kde byly zjištěny i kritické hodnoty, dále ve skupině 46 let a více (6,1 %) (3). Obdobný výzkum proběhl také v roce 2003, kde byla potvrzena skupina sester ve věku 18–29 let jako riziková pro emocionální vyčerpání. Tento výsledek je pravděpodobně ovlivněn ztrátou počátečního entuziasmu a ideálů začínajících sester (2).

Také v podobném výzkumu, který proběhl na Slovensku v letech 2000–2001 se ukázalo, že na prvním místě mezi vyhořelými sestrami byla rovněž nejmladší věková skupina (2).

Závěr

Syndrom vyhoření je multifaktorově podmíněný jev a lze jej definovat jako stav celkového vyčerpání, depersonalizace a pocit ztráty smyslu vlastní práce. Mezi vysoce ohrožené jedince patří pracovníci z pomáhajících profesí, kteří se zpočátku vyznačují obrovským nadšením a chutí do nové práce.

Burn-out snižuje kvalitu života nemocného jedince, kvalitu péče o klienty, zhoršuje vztahy s kolegy a sociálním okolím obecně a má i nezanedbatelné ekonomické důsledky. Haškovcová (7) upozorňuje na fakt, že každý pomáhající by měl vědět, že bude trvale vystaven značné psychické zátěži a měl by být proto informován, jak jí předcházet a případně i léčit. Měl by především vědět, že požádat o pomoc není selháním nebo projevem slabosti, ale výrazem důvěry v druhého člověka, který s ním může sdílet nesnáze nebo který může poskytnout kvalifikovanou pomoc.

Mgr. Lucie Pohlová
Ostravská univerzita v Ostravě
Lékařská fakulta
Syllabova 19
703 00 Ostrava
E-mail: langova.lucie@seznam.cz