Spiritualita pacienta v souvislostech institutu „dříve projevených přání pacienta“

Souhrn

V tomto článku upozorňujeme na souvislost duchovního života pacienta a textu jeho prohlášení. Spiritualita pacienta představuje stále otevřený horizont, který činí interpretaci pacientova text trvale nehotovou. To je také jeho největší riziko.

Klíčová slova:
dříve projevená přání pacienta, spiritualita pacienta, interpretace textu.

Úvod

V tomto článku se chceme zabývat tím, jakou roli hraje v interpretaci textu „dříve projeveného přání pacienta“ jeho spiritualita. Toto téma je také rozhraním, na kterém se setkává medicína jako biologická věda a duchovní život člověka.

Kupodivu zde ani nemusíme tvrdit, že se tématu spirituality ve spojení s pacientovým prohlášení věnujeme proto, že každý člověk nějakým typem spirituality žije. To by bylo příliš laciné a ani by to nemuselo odpovídat realitě. Na problematice „dříve projevených přání pacienta“ se ukazuje celá problematika ještě obtížněji. Vztah lékaře a pacienta není pouze vztahem dvou specifických sociálních rolí, ale je především vztahem dvou lidí, kteří mohou, ale také nemusí, nějakým duchovním životem žít. To je první rovina.

Druhou rovinou, pokud, předpokládejme, oba nějakým duchovním životem žijí, je rovina vzájemného pochopení duchovního světa toho druhého.

Pak se zde objevuje další rozměr.

Duchovní život považujeme za ryze soukromou záležitost každého člověka. Někteří vnímají tento rozměr tak citlivě, že jej považují za intimnější sféru života člověka, než je intimita tělesná. Jinými slovy, vůbec nechtějí do této sféry života člověka vstupovat. Další naopak považují považují duchovní život buď za nesmyslnou báchorku, nebo za fenomén, který je neověřitelný, a tudíž nevědecký, který je proto možno odmítnout jako celek.

Nicméně my, jako lékaři, jsme vázáni povinností léčit každého člověka bez ohledu na jeho náboženskou příslušnost. To nás může vést mimo jiné k názoru, že nás tato náboženská příslušnost a zjednodušeně také duchovní život pacienta nemusí zajímat.

Připustíme-li však doměnku, že spirituální rozmět lidského života je jedním z kontextů, ve kterém se pacientův život odehrává, musíme také přemýšlet o jeho vlivu na text pacientova „dříve projeveného přání“. To, jak jsme uvedli už jinde, je však pouze jedna vrstva porozumění pacientově textu.

Také ostatní interpretační kontexty pacientova textu se vyvíjejí a mohou tak posouvat smysl pacientova textu. V souvislosti s duchovním životem to může být významné například u pacientů s různým typem demence. Existují práce, které upozorňují na duchovní život pacientů např. s Alzeimerovou demencí (5). Tedy, pacient, který trpí demencí, žije i nějakým duchovním životem, nemůže však s lékaři, ošetřujícím personálem nebo rodinou svůj duchovní život sdílet. Protože však pacient předpokládá situaci, kdy nebude schopen o péči o sebe rozhodovat, sepisuje text, ve kterém se ke své péči vyjadřuje. A náboženské, nebo obecněji duchovní představy, a my sami si o těchto představách můžeme myslet cokoliv, mohou sehrát při sestavování pacientova textu velmi zásadní roli. Protože však někteří lidé považují spirituální rozměr svého života za stěžejní, může se také stát, že některé stížnosti na lékařkou péči budou poukazovat na opomenutí těchto zájmů pacienta.

Nám jako lékařům se tedy může stát, že budeme konfrontováni s textem pacientova prohlášení, které bude vycházet z výrazně jiného duchovního kontextu, než je duchovní kontext, ve kterém žijeme my sami (pokud je však duchovní rozměr vůbec rozměrem našeho života). Navíc, duchovní kontext pacientova života v době, kdy již sám není schopen o sobě rozhodovat, se poměrně autonomně vyvíjí, a po nás se chce, abychom tento vývoj sledovali a rozuměli mu.

Například křesťanská spiritualita, jak ji definuje Slovník spirituality:

„je životní syntéza celého Kristova tajemství vytvořená pod vlivem Ducha svatého tak, že uspořádává jeho jednotlivé prvky kolem konkrétního stavebního principu, jenž pak charakterizuje jeho životní projev“ (8).

Odhlédneme-li od toho, nakolik je taková definice pro člověka, který nemá s křesťanstvím nic společného, srozumitelná, musíme samozřejmě připustit, že takto chápaná spiritualita je ovšem spiritualitou pouze v kontextu křesťansky žitého života.

Je otázkou, nakolik nám taková definice pomůže chápat takové pacienty, kteří by svůj spirituální kontext za křesťanský neoznačili. Tím nemáme na mysli ani tak vyznavače ostatních, zvláště „velkých“ náboženství, jako židovství, islám, buddhismus nebo hinduismus, jak spíše ony „hledající“, věřící v „něco nad námi“ (9, 3).

Křesťanská spiritualita, jak je definována výše, není zdaleka jediné chápání pojmu spiritualita. Jakkoliv se nám mohou jevit jiné koncepce zavádějící nebo neúplné, musíme se jimi zabývat, protože mohou být oním pojetím spirituality, které žije náš konkrétní pacient. Je-li otázkou této práce problematika interpretace pacientova prohlášení, musíme v pacientově textu a koneckonců i v jeho životě vidět také tato pojetí spirituality (7).

Jaké mohou být některé charakteristiky spirituality člověka dnešní doby?

Je vůbec otázkou, proč se máme zabývat tím, jaké rysy nese soudobá spiritualita, je-li vůbec možné generalizovat takový subtilní a individuální jev. Proto, abychom se zabývali touto otázkou, máme nejméně dva důvody:

Prvním důvodem je fakt, že ne všichni pacienti mají svoji spiritualitu tak vyhraněnou a dokáží ji sdělit takovým způsobem, že si mohou ti, kdo o pacienta pečují, udělat rychlou a poměrně přesnou představu o formě duchovního života, kterým pacient žije.

Druhým důvodem je snaha porozumět kontextu a tendencím, ve kterých se odehrává duchovní život.

Nicméně, chce-li lékař, nebo ošetřující personál, svému pacientu opravdu porozumět, musí se snažit pochopit i spirituální kontext, ze kterého pacient vychází, když lékaři sděluje představy o svém životě. V situaci nemoci nebo v momentě, kdy pacient sepisuje svoji představu o tom, co chce, aby se s ním dělo nebo nedělo v okamžiku, kdy již nebude schopen o sobě rozhodovat, tehdy bere pacient svůj život opravdu vážně. Není zřejmě příliš vhodné diskutovat s pacientem problematičnost kontextu jeho duchovního života v okamžiku např. časové tísně, stresu, obav, deprese a podobně.

Zde chceme více nastínit, jaké jsou rysy soudobé spirituality, a to jednak pro pochopení duchovního života pacienta samotného, jednak pro porozumění kontextu, ve kterém se život drtivé většiny našich pacientů odehrává.

Některé charakteristické známky spirituality dnešní doby

To, že dnešní doba není „duchovně mrtvá“, nebo alespoň dobou, která by dokázala spirituální rozměr člověka potlačit, dokazují některé příznaky (6, 1).

Fenomén tajemství

Prvním z nich je zájem o astrologii, věštectví z karet, různé magické rituály, zájem o různé tajemné, nevysvětlené jevy, to všechno jsou momenty, které pomáhají ilustrovat dnešní kontexty duchovního života a které mohou být také konkrétním typem duchovního života některých našich pacientů. Jakkoliv se mohou zdát někdy takové jevy až podivínské nebo jako různé psychopatologické reakce na různé vnitřní konflikty a neschopnost řešit svoje osobní problémy, „přesto je v zájmu o okultismus jistá náboženskost nejen proto, že je to protest proti západní společnosti příliš rozumové, technické a byrokratické, ale také proto, že věštění a hadačství je odjakživa spojeno s lidskou potřebou objevit to, co je skryté v tajemství kosmu“ (8).

Je to právě tento zájem o tajemství, které nakonec přesahuje všechnu společnost, která by byla založena pouze na technice a úspěších přírodních věd. Jak je k jejich metodologickému omezení pochopitelné, na jistý okruh otázek člověka nemohou dát přírodní vědy odpověď. A právě tyto otázky, které zůstávají v kontextu přírodních věd bez odpovědí, otevírají nový, neznámý horizont, horizont, který přitahuje právě svým tajemstvím.

Tajemství je tedy fenomén, který nejen, že nechává ostatní horizonty lidského života otevřené vůči novému poznání, ale navíc sám k tomuto poznání zve. Je to právě tajemství, které klade souhrnu našeho života otázku:

„Je to všechno? Neexistuje ještě něco dalšího?“.

Fenomén tajemství, se vším jeho přínosem pro spiritualitu každého člověka, je jedním z důležitých fenoménů také v prožívání pacientovy nemoci. Právě zde se kladou otázky po smyslu života, po smyslu utrpení, a je jisté, že zprvu jsou tyto odpovědi zahaleny tajemstvím. Tajemství je vždy jakoby o krok před člověkem. Člověk nikdy nežije svůj život jako hotový, do něhož nelze již nic přidat, a nemoc mu tuto otevřenost vždy s menší či větší naléhavostí připomíná. Jisté je, že pacient nějakým způsobem vždy interpretuje smysl své nemoci i svého života. Fenomén tajemství nechává tuto jeho odpověď vždy nehotovou, otevřenou dalšímu vývoji s jeho dynamikou. Formuluje-li pacient svoje představy do prohlášení o své budoucí terapii, je otázkou, jak při jeho interpretaci zohlednit právě fenomén tajemství, otevřenosti smyslu života a nemoci.

To klade extrémní nároky na porozumění toho, jak pacient o svém životě a o své nemoci mluvil. Jde o porozumění kontextu jeho nemoci a celého života. Ani v této situaci nelze považovat za reálné, aby celá tíha této interpretace zůstávala pouze na jediném člověku, ošetřujícím lékaři, který sám nese odpovědnost za za diagnosticko-terapeutické postupy. Tato interpretace, jak je naznačeno i jinde, by měla být úkolem skupiny lidí, kteří svým způsobem symbolizují kontext, ve kterém pacientovo prohlášení vzniklo a v rámci kterého se má také interpretovat. Tento kontext, zjednodušeně řečeno, vytváří

• biomedicína,
• právo,
• psychologie,
• sociální vztahy, a 
• spiritualita

v těsné vazbě na problematiku etického rozměru pacientova prohlášení.

Proto nesmíme, pokud jde o tajemství, které je jedním z rozměrů smyslu pacientova života, tento rozměr vynechávat.

Naopak členem skupiny, která by měla pacientovo prohlášení interpretovat, by měl být člověk, který se dobře v problematice spirituality orientuje (2). To nemusí být pouze duchovní příslušné církve. To by ostatně u lidí, kteří stojí mimo jakoukoliv náboženskou společnost, „nefungovalo“. Měl by to být člověk, který rozumí duchovnímu životu a zvláště duchovnímu životu konkrétního pacienta, a těmito lidmi nemusejí být příslušní duchovní, ale lidé, kteří jsou pacientovi blízcí, přátelé, příbuzní.

Východní spiritualita

Vztah těla a duše

Dalším příznakem, kterým se vyznačuje dnešní doba, a který úzce souvisí s tajemstvím jako rozměrem spirituality vůbec, je zájem o východní meditaci, především buddhismus, zenovou meditaci jógu a podobně. Tento příznak soudobé spirituality můžeme vnímat ve dvou rovinách.

První rovinou je intenzivní propojení těla a ducha.

Druhou rovinou je snaha o mravní autentičnost.

V prvním případě je zajímavé, jak tyto východní nauky znovu oslovují. Mluvíme-li v souvislostech evropské západní filozofie o platónsky podmíněném konfliktu mezi tělem a duší, o konfliktu, který tolik deformoval západní pojetí těla, znamená východní důraz na vztah mezi tělem a duší připomenutí důstojnosti těla a připomenutí souvislostí, nikoliv konfliktů, mezi tělem a duší. Bylo by laciné odbýt tuto souvislost poukazem na tak často kritizovaný kult mládí, zdraví a krásy. Všichni pacienti nemusejí vnímat svoje tělo jako „hrob duše“, naopak mohou oceňovat jeho hodnotu a význam pro celý život.

Východní spirituality pomáhají nalézat takovou roli vlastního těla, která není, z pohledu západního křesťanství ani modloslužbou, ani nedoceněním. Inspirováni východním přístupem můžeme znovu ve svém těle objevovat krásu, radost a život. Tělo zde není degradováno na pracovní nástroj, tělo je zde vnímáno jako dům, ve kterém žijeme, a proto je o takový dům nutno pečovat. Tato rovina, která je v současnosti vnímána a respektována stále silněji, reprezentuje souvislosti mezi tělem a duší, které dnes západní medicína vnímá pod označením psychosomatická medicína.

Pro porozumění komunikaci mezi lékařem a pacientem, a tedy i pro problematiku „dříve projevených přání pacientů“ přináší poukaz na tzv. východní spirituality dvojí inspiraci.

Všichni pacienti nemusejí vnímat svoje tělo stejným způsobem a nemusejí se k němu stejným způsobem chovat. Pro interpretaci pacientova prohlášení je pak důležité vědět, jak pacient v průběhu mnohdy chronické a těžké nemoci vnímal svoje tělo, jeho proměny, i těžkosti, které do pacientova života přinášelo. Je také důležité vnímat, že se pacient mohl v průběhu své nemoci se svým tělem identifikovat různým způsobem, a to jak kvalitativně, tak kvantitativně. Všechny tyto proměny se pak různým, a nutno říci, že obtížně vnímatelným způsobem, mohou otiskovat do podoby pacientova prohlášení. Tyto nuance je pouhý text, který má např. v Německu mnohdy podobu předtištěného dotazníku, jen stěží schopen předat.

Dalším momentem, který interpretaci pacientova prohlášení ovlivňuje, je vztah neustálého vzájemného působení těla a duše, duše v tom smyslu, jak ji chápe psychologie. Nejedná se zde ani o filozofický nebo teologický pojem. Problémy tělesné ovlivňují bezprostředně stav duše a naopak problémy duševní se odrážení také na stavu organismu v jeho biologické rovině. Vzájemné vztahy, ve své intenzitě i kvalitě, nejsou také nijak snadno předvídatelné. Nelze je poměřovat jednoduchou funkcí např. přímé nebo nepřímé úměry. Jedná se o řetězec jednotlivých reakcí, kde výsledek reakce předchozí může, a to velmi nejasným způsobem, ovlivňovat východiska, a tím i výsledek reakce následující.

Tento řetězec se odehrává jak na tělesné úrovni a na duševní úrovni, ale také i ve vztazích mezi tělem a duší, a to nikoliv jednosměrným způsobem, ale obou­směrně. Ani zde tedy nejsou tyto rozměry psychosomatiky člověka nijak snadno interpretovatelné a predikovatelné.

Je potom otázka, jak budeme tyto vztahy vnímat v okamžiku interpretace pacientova prohlášení. Může být jistě jedním způsobem tvrzení, že pacient tyto vztahy při sepisování svého prohlášení nějak reflektoval a že jeho text tedy odráží tyto vztahy věrně.

Co ovšem v případě, že tomu tak nebude?

Je opravdu tak samozřejmé, že tato rizika pacient opravdu vnímá a počítá s nimi? Jak se má pak lékař postavit k výtce pacienta nebo jeho rodiny, že v okamžiku sepisování prohlášení byl pacient zmaten, depresivní, nerozuměl tomu, co se s ním děje? Vyřešilo by tuto situaci psychiatrické vyšetření?

Další otázka zní: ustávají vztahy mezi tělem a duší člověka tak, jak byly popsány výše, i v okamžiku, kdy je pacient ve stavu, kdy již není schopen o sobě rozhodovat?

Pokud tomu tak není, musejí být v nové situaci interpretovány dále. Samozřejmě, že ve světle pacientova prohlášení i všech kontextů, ve kterých vznikalo. Míra rizika neporozumění je zde ovšem velmi nejasná, protože i dynamika oněch vztahů mezi tělesným a duševním je nejasná.

Autentičnost lidského života

Dalším akcentem, které tzv. východní nauky přinášejí a kterými se musíme v kontextu „dříve projevených přání pacientů“ zabývat, je snaha o mravní autentičnost lidského žití. Bez toho, že bychom chtěli tento fenomén analyzovat hlouběji, můžeme snad říci, že snaha o mravní autentičnost spočívá v pravdivém svědectví slova i činu o tom, co člověk poznává jako nosné ve svém životě. Tato snaha o mravní autentičnost není vlastní pouze vyznavačům tzv. východních nauk, pouze se v této souvislosti připomíná.

Otázkou je, jak se tato mravní autentičnost projevuje v nemoci, kdy utrpení testuje ryzost toho, na čem stojí život konkrétního člověka.

To má dvojí význam.

Jednak se názory a hodnoty pacienta na „to nosné v životě“ mohou poměrně rychle proměňovat. Zde opět není jasné, jak dynamicky, a opět nemůžeme toto směřování s jistotou předvídat. Východiska, ze kterých text konkrétního pacientova prohlášení vychází, se tak mohou výrazně měnit, což může mít vliv i na znění pacientova textu, i na to, co vlastně chtěl pacient tímto textem říci (4).

Zmínka o mravní autentičnosti však přináší ještě další moment, který má v souvislostech pacientova prohlášení význam. A ten je velmi významný proto, že říká, proč má brát lékař pacientovo prohlášení vážně.

Situace, pro kterou člověk sepisuje své prohlášení, ve kterém se vyjadřuje k období svého života, kdy nebude schopen o sobě rozhodovat, bývají obvykle natolik vážné, že si každý, kdo před takovou situací stojí, nebo se domnívá, že před takovou situací bude stát, nedovolí nějakou vědomou manipulaci s představou o svém životě nebo předstírání postojů, které ve skutečnosti nezastává. Proto je nutno brát pacientovo prohlášení vážně. Za pacientovým prohlášení stojí celá osobnost člověka. To je také jeden z důvodů, proč je problematika „dříve projevených přání pacientů“ tak převratná a závažná. Jsou totiž příznakem závažnosti situace, kterou nemoc pacienta vytváří. Jsou také příznakem závažnosti komunikace, která se mezi nemocným a těmi, kdo ho ošetřují, odehrává.

Dalším argumentem pro respekt k pacientovu prohlášení je fakt, že tato snaha o mravní autentičnost je trvalou vlastností člověka, který svoje prohlášení sepisuje. Ať již nabývá jakýchkoliv podob, jakékoliv dynamiky a proměnlivosti, přece jen zůstává trvalou vlastností člověka. Proto je tolik důležitá snaha pacientovi porozumět, protože to, co říká, je vždy autentické.

Citlivost pro transcendentní rozměr zkušenosti

Slovník spirituality zmiňuje ještě poslední bod duchovního probouzení dneška, a tím je „citlivost pro transcendentní rozměr zkušenosti“ (6).

„Charakteristikou naší doby je objevení náboženské dimenze v každodenní historii a v jejích prvcích, které byly kdysi pokládány za profánní. […] Dnešní člověk si uvědomuje, někdy nenadále a trýznivě, že je vtažen do něčeho vyššího a odlišného, zakouší tajemství, které ho převyšuje a plní úžasem, má dojem že je dobýván nebo že dobývá něco většího“ (6).

Je to zkušenost, která má v mnohém existenciální rysy a která vychází nikoliv z extáze mystického prožitku, ale z běžných, všedních lidských zkušeností, starostí a tázání. Vede k prožívání víry, která bývá civilnější než víra opřená o tradici velké církve. Tím, že tato víra není tak institucionalizovaná, nemusí být tak čitelná. Je to ona víra v „něco nad námi“. Pokud by měl lékař interpretovat pacientovo prohlášení v kontextu takové víry bez toho, že by pacienta v tomto smyslu znal již dříve, je taková interpretace prakticky nemožná.

Pacientovo prohlášení, pokud by se vyjadřovalo pouze k biomedicínským záležitostem a jazykem biomedicíny, nemůže takovou informaci poskytnout. Zde se ukazuje poměrně zřetelně omezenost tohoto institutu. Mluví pouze o biomedicínských záležitostech a mlčí o dalších kontextech, ve kterých pacientovo prohlášení vzniklo, existovalo a v rámci kterých by mělo být také interpretováno. A které jsou koneckonců pro pacienta ty zásadní. Proto je zde prakticky nemožné porozumět pacientově „víře v něco“ a vnímat její existenciální rozměr pouze na základě textu pacientova „dříve projeveného přání“.

Závěr

V tomto článku jsme se zabývali některými vztahy spirituality v souvislosti s interpretací pacientova „dříve projeveného přání“.

Spiritualita je velmi rozmanitý a komplexní fenomén. Zabývali jsme se tím, jak horizont spirituality otvírá tajemství, co znamená tento fenomén pro spiritualitu člověka jako celku. Fenomén tajemství je také pozváním do vztahu, čímž radikálně horizont spirituality otevírá. Pro interpretaci pacientova prohlášení to znamená její principiální nehotovost.

Na komunikaci mezi pacientem a lékařem a pro interpretaci pacientova prohlášení se zde klade velký nárok. Jak jsme uvedli již výše, je horizont spirituality otevřeným kontextem k porozumění pacientovu prohlášení. To činí tuto interpretaci zásadně otevřenou.

Kromě toho se zde, ve vztahu pacienta a lékaře, jedná o setkání spiritualit dvou lidí, kteří se chtějí pochopit. Musejí se tedy pokusit sdílet spiritualitu toho druhého. Je otázkou, nakolik je toto v podmínkách českého zdravotnictví možné. Kontext spirituality však může být pro pacienta tím zásadním kontextem, v němž se jeho život odvíjí.

Jak zmiňujeme v textu opakovaně, je nutné, aby v týmu, který se bude interpretací pacientova textu zabývat, byla osoba, která bude pacientovu spiritualitu dobře znát. Zda to má být duchovní určité církve nebo rodinný příslušník, osobní přítel není vůbec podstatné. Zásadní je, aby to byl člověk, který bude brát spiritualitu člověka, který již není schopen o sobě rozhodovat a předložil text prohlášení, ve kterém se vyjadřuje ke své budoucí péči, vážně.

MUDr. ThLic. Jaromír Matějek, PhD., ThD.
Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Katedra kulturních a náboženských studií
Ambrožova 8
500 03 Hradec Králové
E-mail: jaromir.matejek@uhk.cz