Miniportréty slavných českých lékařů
Zakladatel české psychiatrie profesor MUDr. Karel Kuffner

Profesor psychiatrie a neuropatologie MUDr. Karel Kuffner pocházel z jižních Čech, z Písecka. Narodil se 5. prosince 1858 v Miroticích. Akademické gymnázium vystudoval v Praze, kde maturoval v r. 1878, a poté lékařskou fakultu, kde promoval v 1883.

Po promoci pracoval nejprve jako sekundář Všeobecné nemocnice v Praze, a od r. 1885 byl sekundářem v pražském Zemského ústavu choromyslných. Po pěti letech se zde stal suplujícím primářem, v r. 1891, tedy v pouhých 33 letech byl habilitován pro všeobecnou, speciální i soudní psychiatrii a neurologii. V roce 1874 se stal primářem Zemského ústavu choromyslných.

V r. 1895 byl jmenován zastupujícím profesorem psychiatrie a zastupujícím přednostou psychiatrické kliniky, o dva roky později se stal mimořádným profesorem a v roce 1900 pak řádným profesorem a přednostou psychiatrické kliniky.V této funkci zůstal až do r. 1929, kdy odešel na odpočinek. Kliniku tedy vedl přes 33 let. Mimo to měl i rozsáhlou soukromou praxi

Kuffner zorganizoval provoz kliniky, vytvořil zde i první likvorologickou laboratoř a vyškolil mnoho špičkových psychiatrů. Z jeho školy vyšli mimo jiné profesoři Antonín Heveroch, Jan Janský, Eugen Vencovský, Zděnek Mysliveček, Karel Bělohradský, Hubert Procházka či v Osvětimi zahynuvší Leo Taussig

Profesor Kuffner byl velmi uzavřený člověk, spíše samotář. Přestože byl vynikající vědec, který měl rozsáhlé vědomosti nejen z psychiatrie, byl velmi neprůbojný. Později se vyhýbal jakémukoliv veřejnému vystupování, v tom byl úplným opakem svého žáka Antonína Heverocha, který přenášel, psal a velmi aktivně vystupoval při každé příležitost; tím se v očích veřejnosti stával jakýmasi zosobněním psychiatrie. Kuffner naopak potom, co byly některé jeho články a přednášky kritizovány, se zcela odmlčel a skoro vůbec nepublikoval. Vyvrcholením jeho publikační činnosti byla dvoudílná učebnice, první česká učebnice svého oboru Psychiatrie pro studium a praktickou potřebu lékaře. (I díl 1897, druhý díl 1900). Tu napsal krátce po svém nástupu do funkce přednosty kliniky. V ní vytvořil mj. českou psychiatrickou terminologii.

Kuffner se choval někdy trochu podivínsky. Zde se odvolávám na zápisky jednoho z dlouholetých ošetřovatelů psychiatrické kliniky, který si svého šéfa velmi vážil a napsal o něm krásné svědectví, které později použil Kuffnerův žák profesor Eugen Vencovský ve své knize Čtení o psychiatrii téměř půl století po Kuffnerově smrti. Tyto poznámky dokreslují lépe než cokoliv jiného Kuffnerovu osobnost.

»Kuffner nosil plnovous s bradkou krátce přistřiženou do špičky. Denně ve večer procházíval po Hradčanech, i když silně pršelo. Nosíval s oblibou přes oblek dlouhý téměř nepromokavý kabát, kabát s pelerinkou. Rád nosil sportovní oblek, tzv. pumpky, které se zapínaly pod koleny. Velmi často mu jedna nohavice spadla dolů, čehož si ani nevšiml a klidně šel s jednou nohavicí pod kolenem a druhou spadlou ke kotníku. K tomu nadmíru dlouhé a špičaté boty.

Byl starý mládenec. Bydlel na Hradčanech v kanovnických domech ve tří či čtyřpokojovém bytě v druhém poschodí, domácnost mu obstarávala stará hospodyně z fary u Sv. Víta, kde byl Kuffnerův bratr farářem. Chodil denně do práce na Karlov pěšky, málokdy používal tramvaje. Měl jednoho koníčka, jednu zálibu. Měl na Hradčanech větší parcelu a zde zahradničil. Pěstoval vše. Sám nosil vodu, zaléval, okopával záhony, nikdo by nepoznal, že je to pan profesor.«

Kuffner miloval český jazyk, ale někdy to přeháněl. Rád vytvářel nová slova, dalo by se říci staročeská. Podobně jako známá postava „spěšnoveda“ v Jiráskově F. L. Věkovi. Tak například místo vypuknutí choroby psal „výpuk“ choroby nebo „zákrn“ duševních vloh, místo uzdravení „úzdravnost“, místo propuštění „propustnost“, či zpátečnímu korespondenčnímu lístku říkal „zpětenky“. Někdy jeho dopisy ztrácely i srozumitelnost.

Ke každému se choval velmi zdvořile, sám zdravil napřed své zaměstnance i každého, koho si pamatoval. Hluboce a nápadně se klaněl. Velmi taktně se choval ke svým pacientům. Jeho vizity byly důkladné, nemocných se vždy ptal zda mají nějakou stížnost, a i když šlo o nepatrnou žádost, neodepřel nemocnému její splnění, naopak se vždy obrátil k asistentovi se slovy: „ut aliquid fiat videatur“. Zvláště těžce nesl, stěžoval-li si nemocný na stravu. Tu se muselo vždy psát na ředitelství ústavu pro choromyslné, kam po hospodářské stránce klinika náležela, a byla žádána náprava. To bylo častou třecí plochou mezi Kuffnerovou klinikou a ředitelstvím ústavu, zvláště profesorem Heverochem, který si neodpustil občas potěšení svému bývalému šéfovi nevyhovět.

Profesor Kuffner byl velmi konzervativní. Používal stále psacího stolu se šikmou deskou, násadku s perem vkládal do skleničky s olověnými broky a neužíval savého papíru, tzv. kolébky, nýbrž zasypával vše co napsal barevným pískem. Občas se stávalo, že na peru ulpěl brok, při namočení do inkoustu se odlepil a kutálel se po šikmé ploše stolu a nechával za sebou černou stopu. Tu se Kuffner vždy moc zlobil a říkal, že v kalamáři je špatný inkoust. Ošetřovatel musel vždy přesně odměřovat inkoust do kalamáře, aby pan profesor neudělal kaňku, to by bylo zle.

Jednou si pan profesor oblékal zimník. Přitom při oblékání se stále zlobil a huboval. Ošetřovatel, autor vzpomínek, mu pomáhal do kabátu. Pan profesor se při oblékání zarazil a zatvářil se rozpačitě. Ošetřovatel hned pochopil, oč jde. Když byl předtím pan profesor na vizitě, všiml si, že mu třetí knoflík visí na nitce, tak ten kabát vzal a knoflík pevně přišil. Nečekal, až si toho pan profesor sám všimne, a tak řekl:

„Pane profesore, měl jste ten knoflík špatně přišitý, tak jsem si to dovolil spravit.“ Z největšího zlobení byl klid. Pan profesor se usmál a říkal:

„Ale, ale, já nevím, to se rozumí, ale to se musí, a tak račte počkat.“

Sáhl do zadní kapsy, vyndal tašku, z ní papírovou desetikorunu a řekl:

„To se rozumí, já jsem každému vděčný za každou práci, kterou pro mě udělá, tak si ji račte vzít a děkuji vám. Ale to se rozumí, já jsem starý mládenec, a tak nevím nemám-li někde něco roztrženého. To bych tedy prosil, kdybyste se vždycky podíval, zdali mi něco nechybí, vy můžete, vy smíte mně prohlížet šaty.“

Pan profesor měl malou kancelář a do té mu směli chodit jen dva ošetřovatelé, ke kterým měl důvěru. Jedním z nich byl výše uvedený autor těchto řádků. Jednou na něj profesor zazvonil. Ošetřovatel po zaklepání vstoupil, a pan profesor začal:

„Já jsem dostal tuhle z berního úřadu, že mám zaplatit 18 000 korun daní. Já myslel, že mám daně zaplaceny, ale oni to tady píší a úřad je úřad, a tak musíme poslouchat. Tak teď dávejte pozor!“

Pak vytáhl ze zadní kapsy kalhot svou velkou tašku a vysázel před ošetřovatele osmnáct nových tisícikorunových bankovek. Pan profesor si potrpěl na nové hezké bankovky.

„Tady máte ještě desetikorunu, kupte si něco k obědu. Tak jděte na berní úřad do Lazarské a zaplaťte to tam.“

Ošetřovatel si byl jist, že je vyloučeno, že by pan profesor neměl zaplaceny daně. Věděl, že se daň strhuje napřed, ale tuto domněnku si netroufl ani vyslovit. Po cestě na berní úřad si pozorně přečetl ten daňový přípis, kde stálo, že pan profesor má zaplaceny daně za rok 1926 ve výši 18 tisíc korun, což mu dává úřad tímto na vědomí. Když na berním úřadě předložil úředníkovi ten formulář a řekl, že mu pan profesor dal na úhradu ty peníze, úředník se usmál a ujistil ho, že je to přece z přípisu jasné a že jiné potvrzení dát nemůže. Ošetřovatel šel s těžkou hlavou napět. S váháním pak vracel Kuffnerovi peníze. Ten ho vyslechl, tvářil se pochybovačně, ale nakonec uložil ty peníze do své tašky:

„Tak dobře, ale jestli ještě něco přijde, abych zaplatil, tak to si mě nepřejte!“

Pan profesor měl slušný příjem, neměl rodinu a neměl žádné větší a nákladnější záliby. Ve finančních otázkách byl velkorysý mecenáš. Když mu pedel přinesl pravidelně měsíční gáži, zazvonil a dal svému ošetřovateli vyplněné složenky a peníze se značnými obnosy. Obvykle tam bylo 300 korun pro českou dětskou nemocnici, 300 korun pro Spolek českých mediků, 200 korun akademické menze, 200 korun pro Ústřední matici školskou a ještě další menší obnosy pro jiné instituce. Nikdo však o tom nevěděl. Profesor ze své gáže rozdával takto měsíčně přes 1 500 korun, což byla v té době značná suma. A to ještě odměňoval finančně každou práci, kterou pro něj jeho podřízení vykonali.

Profesor Kuffner byl velký dobrák, ale někdy se dokázal pořádně rozzlobit. Tehdy bylo nejlepší nechodit mu na oči. Jednou se stalo, že mu někdo z lékařů vylil nebo jinak zničil v  laboratoři nějakou reagencii, s kterou dělal pan profesor pokusy. Profesor se dopálil a zakázal pánům asistentům vstup do laboratoře. Poslal vrchního ošetřovatele po pánech doktorech, aby mu odevzdali klíče. Všichni lékaři odevzdali klíče mlčky, i když si mysleli své. Pouze docent Jan Janský přitom řekl:

„Tady máte, pane vrchní, a řekněte panu profesorovi, aby si ten klíč strčil…no víte, kam.“

No tohle nemohl zkušený dlouholetý vrchní ošetřovatel vyřídit. Když se pan profesor, kterého už ten vztek přešel vyptával se, co páni říkali, odpověděl vrchní ošetřovatel:

„Nic, pane profesore, každý mi dal mlčky klíč, jen pan docent Janský byl moc smutný, že nebude moci teď v laboratoři pracovat.“

Ale profesor Kuffner nechal brzy klíče zase vrátit.

Na psychiatrickou kliniku nastoupil brzy po válce mladý asistent MUDr. Karel Hlava. Byl to syn slavného profesora patologické anatomie MUDr. Jaroslava Hlavy, tedy syn Kuffnerova kolegy z profesorského sboru. Byl trochu bohém. Velmi hezký, sportovec, velký přívrženec fotbalového klubu Slavie, nepohrdl dámskou společností, velký kuřák a flamendr. Byl i velmi oblíbený a dobrý lékař, ale často pro noční dlouhé zábavy se nemohl ráno dospat. Proto musel být opakovaně buzen, taktak se stačil umýt a upravit, a tak pospíchal na vizitu.

Často to nestihl včas, vizitu a s panem profesorem začala kolegyně MUDr. Mazačová nebo asistent MUDr. Hubert Procházka. MUDr. Hlava se přiřítil ještě se zapálenou cigaretou a ukláněl se a omlouval tím, že na druhé straně měl přírůstek. S tím přírůstkem to nebyla pravda. Omluva byla přijata se slovy:

„Ale, ale, to se rozumí, a tak…“

MUDr. Hlava převzal chorobopisy a pokračoval s panem profesorem ve vizitě.

Hlavovi prošlo mnoho věcí, které by jiným neprošly. Kuffner ho měl rád a snad kvůli jeho otci neviděl nebo nechtěl vidět.

Závěrem ještě několik historek, které jsem získal od mediků se zkoušek z psychiatrie nebo z přednášek pana profesora Kuffnera.

Jednou starý pan profesor předváděl medikům pacienta s psychickými změnami při terciární formě lues, při progresivní paralýze. Měl typický prefrontální syndrom. Ten pacient býval námořníkem, zcestoval celý svět a z jednoho přístavu si také tu svou chorobu přivezl. Tenkrát ve dvacátých letech minulého století to bylo celkem velmi časté onemocnění, ne tak neobvyklé jako nyní.

Pacient mluvil mnoha světovými jazyky. Profesor Kuffner chtěl navodit pro posluchače užší kontakt, a tak se jej také mimo jiné zeptal:

„Říkáte, že mluvíte mnoha jazyky. A kterým tím jazykem mluvíte nejlépe?“

Pacient odpověděl klasicky prefrontálně:

„Tím, co mám v hubě.“

MUC. Čejka byl chytrý a pilný student. Studoval medicínu s takovým zápalem a nadšením, že prodělával všechny nemoci, které se současně probíraly. Poznával na vlastní kůži, co to je stonat. Vyvrcholilo to při přednáškách pana profesora Kuffnera z psychiatrie. Jednou vycházel s hloučkem studentů z Kuffnerovy přednášky o perzekuční manii. Byl rozrušen.

„Mládenci, teď je mi všechno jasné, i ty vsugerované choroby, kterými jsem trpěl. Moje psyché leží teď přede mnou jako na dlani. Vždyť já jsem vyložený případ perzekuční manie. Jako bych Kuffnerovi z knihy vypadl.“

Jeden z kolegů mu s účastí stiskl ruku.

„Člověče, já dobře vím, co je to trpět. Já bydlím u vdovy, ta je vyložená Putifarka. Ty trpíš perzekuční manii a já zase perzekuční Marií.“

Součástí rigoróza z psychiatrie je i vyšetření „případu“. Medik či medička jsou ponecháni s pacientem sami v místnosti a mají jej psychiatricky vyšetřit, tj. rozhovorem s ním a pozorováním jeho chování a reakcí stanovit diagnózu.

Jednou dostal medik u Kuffnera jako „případ“ mladou dívku stiženou sexuální manií. Jakmile spolu osaměli, dívka po prvních otázkách začala křičet a povykovat, medik byl bezradný. Vyváděla takovým způsobem, že ji musel přijít uklidnit sám pan profesor Kuffner. A tu prohlásila před širokým publikem, které se sem seběhlo, že jí student dělal nemravné návrhy a že ji začal sexuálně obtěžovat.

Situace byla velmi nepříjemná. Student se pochopitelně bránil, vysvětloval, že to, co pacientka tvrdí, je úplný nesmysl. Naštěstí pan profesor pacientku znal, takže mu bylo všechno jasné. Ošetřovatelé pak povykující pacientku odvedli na pokoj.

Ale spolužáci to kolegovi jaksepatří osladili. Stále se jej vyptávali, jak to doopravdy bylo, co jí říkal, a chtěli slyšet podrobnosti.

„Ale, kolegové, neblbněte. Přece mě znáte. Já nevím, jak to ta zatracená holka mohla říct, vždyť je to cvok. To je jasně utkvělá představa.“

„No jasně, že je to utkvělá představa,“ řekla jedna medička. „Ale u koho? U ní, že jsi ji obtěžoval, nebo u tebe, že jsi ji neobtěžoval.“

Profesor psychiatrie MUDr. Karel Kuffner zemřel 22. února 1940 v Praze ve věku 82 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.