Noc vědy

Existuje jen jedno dobro, a to je vědění.

A existuje jen jedno zlo,

a to je nevědomost.

Sokrates 

Koncem září proběhla v řadě měst naší republiky Noc vědy. Hvězdárny, univerzitní laboratoře a další vědecká pracoviště otevřely dveře široké veřejnosti, aby jí umožnily bezprostředně nahlédnout do míst, v nichž se rodí objevy a rozšiřuje poznání. Popravdě řečeno věda a výzkum a v širším kontextu vlastně i vzdělávání nemají u nás zrovna na růžích ustláno, a tak je docela pochopitelné, že se jednotlivé vědecké instituce snaží především mladým lidem představit prostředí, kam se běžně každý nedostane. A možná, že právě díky této příležitosti se sem jednou někteří z nich vrátí natrvalo.

Poprvé se prostřednictvím techniky dotknout vesmíru, na vlastní oči spatřit neviditelné v hlubinách mikrosvěta, má v sobě nádech dobrodružství. A věda nabízí takováto dobrodružství na celý život. Se vším, co k němu patří – zklamáním i dílčím porážkám, ale také vítězstvím, radosti a vnitřním uspokojení. A na „vyvolené“ čeká na této cestě i nesmrtelnost.

Narodili jsme se do světa, který není jednoduchý. Žijeme v něm přitom stále déle a stárneme pomaleji. Za to vděčíme nejrůznějším objevům. Drobným i velkým, objevům, jejichž dosah si mnohdy ani neuvědomujeme a jejichž výsledky přijímáme jako samozřejmost. Teorie relativity, kvantová mechanika či teorie strun převrátily do té doby celistvý a spořádaný vesmír naruby, ale asi jen málokdo z laické veřejnosti by dnes mezi největší objevy vůbec zařadil ten, který se přitom přímo dotkl prakticky každého člověka a jenž učinil v polovině devatenáctého století francouzský chemik Charles Gerhardt. Podařilo se mu totiž poprvé syntetizovat nejúspěšnější lék všech dob – acylpyrin. Mimochodem, vrbovou kůru, která je přírodním zdrojem kyseliny acetylsalicylové, doporučoval k léčbě bolesti už Hippokrates. Gerhardtův objev se však ve své době neujal, a tak acylpyrinu, jak jej známe dnes, umožnil uvedení na trh až o půl století později Felix Hoffmann, který přišel v podstatě náhodně na nový průmyslově využitelný způsob výroby, když hledal lék na revmatické onemocnění svého otce.

Je to příběh, který jako by bezmála z oka vypadl historii objevu Flemingova penicilinu. Jenže i v tomto případě platí, že náhoda přeje jen připraveným.

Většina lidí ví, nebo alespoň tuší, kdo byli, o co se snažili a čím přispěli k vědění Aristoteles, Platon, Archimédes, Eukleides, Aeskulap, Bacon, Newton, Maxwell, Purkyně, Pasteur, Freud, Koch, Mendel, Planck, Einstein, Dirac, Bohr, Heyrovský, Charvát...a s nimi a stovky a stovky dalších. A také dnes, stejně jako kdykoliv dříve, předchází každému krůčku pokroku poznání. To se nezměnilo od samého úsvitu prvních civilizací a platí to pro všechny obory lidské činnosti.

A přece se na počátku jednadvacátého, století, v době, která ochotně označuje sama sebe jako počátek nastupující éry vědomostní společnosti, potýká lidstvo s fenoménem označovaným jako „strach z vědy.“ Je to zvláštní druh atavistického strachu, který má člověk zakódovaný v genech, který mu v dalekých propastech času pomáhal přežít, ale který se postupně a nenápadně měnil v přítěž a který s sebou vláčí dodnes: strachu z neznáma a z neznámého, strachu ze tmy, strachu, který v sobě nese nevědomost, strachu, který se snadno může stát i nebezpečným nástrojem manipulace.

Není to tak dávno, co čtrnáctiletý student Nathan Zohner z Eagle Rock Junior High School v Idahu sestavil petici, jejímž cílem bylo zakázat nebo alespoň dát pod striktní kontrolu užívání dihydrogen monoxidu. Označil jej za zavrženíhodnou a nebezpečnou látku, což také náležitě odůvodnil:

• jde o těžko rozpoznatelnou sloučeninu bez barvy a zápachu;
• je základní součástí kyselých dešťů;
• rozpouští téměř vše, s čím přijde do styku
• při náhodném vdechnutí může způsobit smrt;
• v plynném stavu je schopna přivodit vážné popáleniny
• byla nalezena v nádorech pacientů s rakovinou v terminální stádiu.

Petici předložil padesáti lidem. Čtyřicet tři ji namístě a bez váhání podepsali; šest si vyžádalo čas na rozmyšlenou; jeden odmítl a hrdě prohlásil, on že je zastáncem využívání dihydrogen monoxidu.

Suma sumarum osmdesát šest procent dotázaných podepsalo zákaz užívání vody.

Jenže tahle příhoda s přídechem recese také potvrzuje, že strach z vědy je skutečný a ukazuje, jak málo stačí k jeho zneužití. Člověk věří tomu, čemu chce uvěřit. Klíčovým slovem je zde sloveso „chce“. Čím méně toho ví, tím snáze se dá přesvědčit, a tím houževnatěji pak na svém přesvědčení trvá. O tom ostatně vědí své nejrůznější novodobí astrologové, numerologové, kartářky, satanisté či čarodějky, kterým, jak se zdá, se uprostřed vědomostní společnosti jednadvacátého století docela daří. Stačí zapnout v noci doma televizi. Na opačném konci, hned na několika kanálech, čeká ve studiu dáma sedící nad rozloženými kartami, která vám na zavolání poví, jak jste na tom se zdravím, co vás čeká v zaměstnání, jak se zbavit finančních starostí, jestli vás nepodvádí partner, na co si máte dát pozor a tak dále. Úžasné! Technika v podobě telefonu a radiokomunikací slouží jako zprostředkovatel jasnovidectví. Pokrok má přece jen něco do sebe. Dřív si musel člověk pro tyhle informace dojít osobně.

Pověry, předsudky a nejrůznější vnitřní fobie nás provázejí od nejútlejšího dětství. Ostatně pohádky jsou zpravidla to první, co otvírá snad každému dítěti brány do světů imaginace a fantazie, kde dobro dochází odměny a zlo trestu. Čas pak už jen přináší jisté prozření, nebo by alespoň měl. Deset z deseti lidí bez váhání prohlásí, že kouzla a čáry neexistují. A možná i stejný počet označí jako pitomost tvrzení, že konjunkce Marsu se Saturnem ve čtvrtém Domě je pro někoho narozeného 5. září v pět odpoledne varováním před blížícím se nebezpečím, kterému se vyhne jen tak, že se vydá na cestu.

Ale kolik z nich si v koutku duše řekne: no jo, ale co kdyby...

Zkrátka – na bubáky nevěřím, ale kočičí packu si radši ponechám.

Popravdě řečeno z jistého úhlu pohledu to zase není tak zvláštní ani překvapivé. Anglický spisovatel Arthur C. Clarke jednou poznamenal, že dostatečně vyspělou vědu nelze rozeznat od magie. Z hlediska normálního uživatele vědy i magie se proti tomu dá těžko něco namítat. Co do výsledku vyjde nastejno, jestli vstoupíte do jeskyně s pokladem díky slovům „Sezame, otevři se,“ anebo jestli odsunete dveře garáže prostřednictvím impulzu dálkového ovladače.

Při podrobnějším pohledu se však některé rozdíly dají vystopovat.

Především se ukazuje, že postoj vědy k magii je diametrálně odlišný od názoru magie na vědu. Existuje celá řada vědců, kteří při té či oné příležitosti odhalili různé jedince vystupující jako média obdařená telepatickými schopnostmi či snažící se živit jasnovidectvím a předpovídáním budoucnosti z křišťálové koule, z konfigurace hvězd, karet nebo alespoň z kávové sedliny jako podvodníčky a šejdíře.

Nevím ale o žádném mágovi, který by kdy odhalil nějakého vědce. Při jakékoliv příležitosti. Je ovšem taky pravda, že v dobách Lemurie, Valusie, Commorionu nebo Uzuldaroomu, kdy vzkvétalo hříšné Olathoë v zemi Lomar a kdy říším vládla města jako Acheron se svými purpurovými věžemi, R’lyeh či Ib, jejichž jména se už vyslovují jenom šeptem, se po zemi zase tolik vědců nepotulovalo. Mágové a černokněžníci měli tenkrát nepochybně úplně jiné starosti, a slovo osvícenství bylo zcela neznámým pojmem v lůně budoucnosti.

Magie se tedy zdá být vůči vědě daleko tolerantnější. Alespoň na dálku, protože ani magie, ani věda nikdy nedostaly příležitost se potkat. Ne v našem světě. Ostatně, i kdyby se tak stalo, jakou šanci uspět by mohla mít magie, jako výlučný a nezakrývaný prostředek k získání bohatství a moci v demokracii a tržním prostředí, kde nad rovnými podmínkami konkurenceschopnosti bdí ostřížím okem příslušné a k tomu účelu určené úřady a kde proklamovaný boj s korupcí připomíná tažení sv. Jiřího na draka. Bohužel, najdou se i cynici, jejichž pokřivené vnímání způsobuje, že vidí věci jaké jsou, a ne jaké by měly být. Ti pak v této souvislosti zaměňují sv. Jiřího za dona Quijota, a to ještě v lepším případě. Okřídlené dilema „Qui custodiet ipsos custodes“ se zkrátka už víc než dva tisíce let nedaří vyřešit, ale kdo ví, třeba se jednou povede i to.

Tak či onak magie má svůj zlatý věk za sebou. Koneckonců ve světě, kde pouhý výčet základních a aplikovaných vědních oborů je podstatně delší, než jakékoliv zapamatovatelné a použitelné zaklínadlo, by na tom byla hůř, než Popelka. Zůstalo jí už jen poslední útočiště – báje a pohádky. A co víc, i do království kouzel se ráda vloudí chybinka. V tomto směru si s vědou nemají co vyčítat.

Vezměte si třeba takové sedmimílové boty. Rekvizita stejně běžná, jako mobilní telefon či počítač. Byly vytvořeny jako specializované zařízení určené ke stíhaní princů prchajících s půvabnou Zlatovláskou, ukradeným kouzelným ubrouskem, Ptákem Ohnivákem nebo v nejhorším případě alespoň s pytlem zlata. Pro chudáka obra, čaroděje či Babu Jagu, postrádající ještě ke všemu standardní koště, znamenaly vlastně jedinou šanci, jak se domoci zpátky ztraceného majetku.

Je tu ale háček.

Normální smrtelník ujde běžným tempem za hodinu čtyři kilometry. Přitom musí udělat plus mínus pět tisíc tři sta kroků. V sedmimílových botách a při zachování stejné frekvence chůze urazí pronásledovatel za tutéž dobu padesát devět tisíc tři sta šedesát kilometrů. Pohybuje se tedy rychlostí takřka šestnácti a půl kilometrů za vteřinu. A protože se dá právem očekávat, že pospíchá, bude ve skutečnosti tohle tempo ještě o nějaký ten kilometr za sekundu vyšší. To je ovšem rychlost bohatě dostačující k opuštění nejen naší planety, ale celé sluneční soustavy. Takovéto boty by se tedy daly skvěle využít při stíhání omylem vypuštěných nebo zatoulaných kosmických sond, ale k honění princů, ať již cválají koňmo, nebo uhánějí po svých, jsou evidentně nepoužitelné. A to i za předpokladu, že se dotyčný rozzuřený pronásledovatel bude pokoušet loudat.

Skutečná magie tedy nespočívá v existenci sedmimílových bot jako takových, ale ve schopnosti jejich vlastníků udržet se na této planetě, kdykoliv si je obuli. Dotyčným obrům a čarodějnicím to muselo dát hezky zabrat; což byl zřejmě ten pravý důvod, proč nikdy žádného prince nechytili. Získat takovéto boty muselo být ve skutečnost pro jejich majitele, ať už k nim přišel jakkoliv, něco jako danajský dar, danajské dědictví nebo danajská krádež.

Nedá se ovšem popřít, že co do užitečnosti vzhledem k původnímu účelu, si sedmimílové boty v ničem nezadají s některými vynálezy vyvinutými na striktně vědeckých základech.

Jistá podobnost vědy s magií je i v terminologii. Je pochopitelné, že kouzla a čáry byly mumlány v nesrozumitelných, pokud možno starobylých jazycích. Z toho nutně musela jít každému náhodnému svědkovi hlava kolem. Tajuplnost reprezentovala základní složku výlučnosti, dominance a moci. Představte si ale mága, který by v místnosti plné blikajících obrazovek a přístrojů, z nichž trčí propletence drátů, naslouchal rozhovoru vědců uvažujících nad vlivem poruch oscilací rytmu theta v mozkové kůře na souborný katatonicko-klonický syndrom. Nemůžu se zbavit dojmu, že by takový mág poněkud pobledl a vážně se zamyslel nad tím, jestli by své zažloutlé grimoáry neměl raději dát do sběru.

Na druhé straně, alespoň podle dostupných pramenů, fungovala magie bez vedlejších účinků. Létající koberce nečoudily, léčivá síla omlazujících jablek nepřipouštěla recidivu , kdejaký džin dokázal postavit palác bez zařízení staveniště, mechanizace a zpřevracení krajiny v širokém okolí. A ještě ke všemu to všechno stačil zpravidla přes noc.

Tohle všechno neumíme a asi nikdy umět nebudeme. Věda na rozdíl od magie dokáže zázraky jen zprostředkovaně. Přesto mají něco společné. A nezáleží na tom, jestli kouzla a čáry mohou existovat nebo ne. V jistém smyslu je magie metaforou věčného úsilí člověka porozumět světu kolem sebe, prostředkem k vysvětlení neznámého. Tím, že věci, kterým nerozuměl, pojmenoval, změnil rázem jich status quo: i nadále zůstávaly tajuplné, ale už nebyly neznámé. Udělal první krok k poznání, první krok k získání převahy. Proto ve všech bájích a mýtech platí, že poznat pravé jméno démona znamená získat moc k jeho ovládnutí, proto dnes nacházíme na stěnách jeskyň pradávné kresby loveckých výjevů.

Není přitom důležité, že toto přesvědčení bylo z dnešního hlediska chybné. Ani věda není v tomto směru jiná. Omyl stál na začátku většiny vědeckých objevů. Důležitým článkem k rozvoji poznání se ale stal teprve tehdy, když se ho povedlo odstranit.

Strach z vědy vyvěrá z nevědomosti a z obav z možného zneužití jejích výsledků. Jenže za to nemůže věda. Obviňovat ji by bylo prakticky totéž, jako bičovat oceán za to, že potopil loď. Dobro, zlo, zneužívání, manipulace, chamtivost, krutost, bezohlednost jsou pojmy, které se objevily až s příchodem člověka a které se týkají jen a jen jeho samého. A možná i proto potřebujeme dnes vědu více než kdy jindy. Ne pro dokonalejší technologie, pro pohodlnější život, ale pro naději, že pomůže člověku doplnit poznání i zmoudřením, protože moudrost není zdaleka totéž co znalost, ale je to něco, co naše kultura potřebuje čím dále naléhavěji. Z toho neprostšího důvodu: aby přežila.