Evoluce a evoluční teorie pro lékaře IX. Evoluční psychologie

Souhrn

Evoluční psychologie se snaží vysvětlit lidské chování v pojmech psychologických adaptací, které se vyvinuly v průběhu milionů let k řešení opakovaných adaptivních problémů našich vývojových předků. Jejich příkladem jsou

– tabu incestu,

– volba potravy,

– vnitroskupinové interakce,

– vztah k příslušníkům jiných skupin,

– adaptace odhadující černé pasažéry ve spolupracujících skupinách a při sociální směně,

– odlišná strategie žen a mužů při získávání pohlavních partnerů.

Řadu predikcí evoluční psychologie se podařilo empiricky testovat. Současné evoluční psychologii se nedaří dobře vysvětlit homosexualitu, sebevraždy, individuální a kulturní variabilitu.

Klíčová slova:
evoluční psychologie, psychologické adaptace, adaptivní problémy.

Úvod

Evoluční psychologie je teoretický obor starý přibližně 15 let. Má vlivné autory, například L. Cosmidesovou, J. Toobyho (31, 32), S. Pinkera (26, 27) a D.M. Busse (1, 2) i vlivné kritiky, například S. Rosea (29), kteří evoluční psychologii považují za spornou.

Důvodem sporů jsou hypotézy, které jsou v rozporu s tradiční psychologií, výsledky empirických studií, které mohou být morálně zneklidňující a jsou považovány za „biologizující“, což je spor táhnoucí se od Wilsonovy knihy Sociobiologie (1975; 33, viz však jeho knihu Conscilience z r.1998; 34). Některé spory jsou výsledkem nedorozumění plynoucích z odlišného chápání evoluční teorie, jiné jsou spory o metodologii oboru, další jsou ideologickou polemikou.

Jako prvního evolučního psychologa lze chápat Charlese Darwina. V roce 1859, na konci knihy Původ druhů přírodním výběrem, Charles Darwin píše:

„Ve vzdálené budoucnosti… bude psychologie spočívat na novém základu a stupňovitém získávání každé duševní mohutnosti a kapacity. Rozsáhle osvětlen bude původ člověka a jeho dějin“.

Teoretickým základem evoluční psychologie je Darwinova teorie přírodního výběru (její výklad i limity jsou v předchozích přehledných článcích 16, 17).

Výsledkem přírodního výběru jsou:

1. adaptace, což jsou dědičné charakteristiky, které v průběhu doby, v níž se vyvinuly, lépe řeší problémy přežití a reprodukce než jejich alternativy,
2. vedlejší výtvory, které jsou spjaty s adaptacemi,
3. šum, to jsou proměny daných charakteristik dané genetickými mutacemi nebo náhodnými proměnami prostředí (5).

Psychologické adaptace

Psychologické adaptace jsou v očích evoluční psychologie a neurovědy projevy činnosti neuronálních „obvodů“, neuronálních sítí velkého rozsahu, „konektomů“ (systémy vzájemného zapojení jednotlivých oblastí mozku, obr. 1 (10, 18), které zpracovávají informace do výstupů řešících problémy, s nimiž se opakovaně, miliony let, setkávali naši vývojoví předkové.

Adaptivních problémů byl a je velký počet, přičemž úspěšné řešené jednoho problému nemusí znamenat úspěšné řešení jiného. Typickými adaptivními problémy byly

• vyhledávání a složení potravy,
• výběr pohlavních partnerů,
• volba habitatů, neboli míst obsahujících zdroje a možnost úkrytu,
• rodičovské investování do potomků,
• příbuzenské vztahy (tím vyšší míra „investic“, čím vyšší míra genetického příbuzenství),
• vztahy ke členům vlastní skupiny a kooperace (detekce podrazáků a detekce černých pasažérů),
• selektivní agrese (spouštěcí mechanismy násilných konfrontací),
• vnitroskupinová hierarchie (eliminace rivalů, zvládání vztahu nadřazenosti a podřízenosti) (14, 15).

Evoluční psychologové proto předpokládají, že lidský mozek je soubor doménově specifických nástrojů řešících kvalitativně odlišné problémy. Tradiční metaforou, často příliš doslovně chápanou, je přirovnání ke švýcarskému armádnímu noži, vybavenému početnými a rozlišnými nástroji, nožíky, šroubováčky, pilkou a podobně.

V představě současné evoluční psychologie mozek není Fodorův soubor oddělených funkčních modulů (8). Konektomy (obr. 1; obr. 2), jejichž činnost je podkladem psychologických adaptací, spolupracují. Různé uzly (těžiště, náby, angl. hubs) téhož konektomu zpracovávají různé informace a naopak, stejné uzly různých konektomů zpracovávají stejné informace.

Evoluční psychologie není jednotná teorie. Jednotliví autoři a jejich skupiny se odlišují ve výkladu například individuálních psychologických rozdílů, existence doménově obecných mechanismů, jejichž příkladem je tzv. tekutá (fluid) inteligence i ve významu skupinové selekce znovu po několik desítkách let a zdá se, že úspěšně, zaváděné do evoluční teorie.

Evoluční psychologové shodují v názoru, že psychologické adaptace (a neuronální sítě velkého rozsahu, které jsou jejich podkladem) byly utvořeny mechanismy evoluce, zejména nezáměrným přírodním výběrem. Odlišují odpovědi na otázku, jak adaptace fungují, které považují za víceméně bezprostřední (proximate), výklad, od odpovědí na otázku, proč fungují, což považují za výklad základní (ultimate; 5).

Empirické testování

Hodnota teorií je dána daleko víc než tím, co a jak vykládají jejich testovatelnými předpověďmi. Existuje velký počet empirických studií testujících nejrůznější předpovědi evoluční psychologie, například:

• tabu incestu,
• volbu potravy,
• vnitroskupinové interakce,
• vztah k příslušníkům jiných skupin (outgroups),
• adaptace odhadující černé pasažéry ve spolupracujících skupinách a při sociální směně,
• odlišnou strategii žen a mužů při získávání pohlavních partnerů a další (3, 16, 32).

Příklady:

Některé aspekty lidské paměti je možné chápat jako doménově specifickou adaptaci. Z toho plyne, že by si lidé měli lépe zapamatovávat a vybavovat spíše některé než jiné druhy informací. Lidská paměť by měla být citlivější na obsahy, které mají vztah k biologické zdatnosti – k přežívání a reprodukci – takže by si lidé měli lépe zapamatovávat obsahy týkající se potravy, predátorů, úkrytu a pohlavních partnerů.

Experimenty predikci potvrdily. Lidé si tyto obsahy v porovnání s evolučně irelevantními obsahy lépe zapamatovávají a vybavují. Evolučně irelevantním obsahům v porovnání s obsahy evolučně relevantními dokonce nepomáhají kódovací techniky, například vizualizace nebo vazba k obsahu autobiografické paměti (20, 21, 22).

Jinou testovanou předpovědí je teorie zvládání omylů (error management theory, 11):

Žijeme v nejistém prostředí. Naše pozorování se s realitou kryje jen s nějakou pravděpodobností. Můžeme se tedy se zbylou pravděpodobností mýlit, a to dvěma způsoby:

• usoudíme, že neexistující jev existuje, dopustíme se tedy falešně pozitivního úsudku,
• naopak usoudíme, že existující jev neexistuje, a dopustíme se falešně negativního úsudku.

V prvním případě usoudíme, že pohyb křoví prozrazuje nebezpečí, přičemž jde o výsledek náhodného závanu větru, ve druhém usoudíme, že je pohyb křoví výsledkem náhodného závanu větru, přičemž se v křoví pohybuje predátor (P1). S ohledem na přežití v přírodě byl výhodnější falešně positivní úsudek.

Tohle je důvod, proč lidé považují vzdálenost z vršku štíhlé vysoké struktury, například věže nebo stromu dolů, za podstatně větší než stejnou vzdálenost při pohledu odspodu vzhůru (13). Ze stejného důvodu považujeme vzdálenost zdroje blížícího se zvuku za kratší, než je stejná vzdálenost zdroje zvuku, jenž se vzdaluje (23).

Socializace, neboli vrůstání do společnosti, byla převažujícím výkladem vývoje osobnosti a genderových rozdílů v průběhu celého minulého století. Lze ji považovat za podobu víc než 2000 let staré představy, podle níž jsou lidé při narození nepopsaná tabulka, neurčený materiál formovaný sociálními vlivy.

Empirické studie behaviorální genetiky tuto představu zamítly. Sdílené vlivy v rodině, které měly být hlavním socializačním vlivem, mají na základní rozměry osobnosti vliv jen zcela zanedbatelný (28, 24). Metaanalýza 172 studií rodičovské výchovy děvčat a chlapců rovněž ukázala, jak nepatrný je její vliv (19). Malí samečkové kočkodanů dávají přednost „chlapeckým“ hračkám, například autíčkům, samičky dávají přednost panenkám (12).

Skutečnost, že rodiče na celém světě více střeží dcery než syny, vykládá evoluční psychologie ochranou jejich sexuální pověsti, a tím ochranou jejich hodnoty coby zdroje potomstva a ochranou před sexuální exploatací (25).

Geny a evoluční psychologie

Evoluční psychologie důsledně zastává představu interakcí mezi geny a prostředím. Genetický determinismus považuje za mylnou teorii. Prostředí je zdrojem selekčních tlaků, jejichž výsledkem jsou psychologické adaptace. Adekvátní vývoj adaptací, příkladem může být vývoj jazyka u malých dětí, je na oplátku dán zpětnou vazbou k prostředí.

Geny nekódují fyziologické ani behaviorální znaky přímo. Geny kódují proteiny. Otázka typu „existuje gen žárlivosti?“ je špatně položená otázka. Znaky chování jsou kódovány větším počtem genů, které složitě spolupracují.

Genetický podklad psychologických adaptací není v současnosti znám. Předpokládá se, že situaci změní současný rychlý vývoj genomiky a populační genetiky. Příkladem může být odlišná četnost alel genu DRD4. Jeho alela 7R má vazbu na extroverzi a na temperamentový rys, označovaný vyhledávání nového (novelty seeking), sedmirozměrového modelu osobnosti Cloningerovy skupiny (4). Alela 7R je podstatně četnější u populací nomádů než u populací usedlých. Předpokládá se, že poskytuje výhodu při exploataci zdrojů v novém prostředí (24).

Zatím zcela teoretickou, nicméně velmi zajímavou možnost proměn chování nabízí rychle se rozvíjející epigenetika, obor zkoumající ovlivnění exprese genů zevním prostředím, aniž by se měnil jejich počet nebo stavba. Teoreticky je možné, že by se takové ovlivnění mohlo přenést do další generace. Byly by to epigenetické vlivy, které by vysvětlovaly celoživotní křehké zdraví u části lidí vyrůstajících v bídě, bludný kruh, jímž násilí páchané na dětech z nich v další generaci vytvoří další násilnické a zneužívající rodiče. Epigenetické vlivy by vysvětlovaly tak obtížné léčení skutečně závislých alkoholiků a narkomanů. Epigenetické vlivy mohou vysvětlovat odlišnosti paměti a emotivity u dospělých pokusných zvířat, která vyrůstala coby mláďata společně (6, 9).

Současné limity

Evoluční psychologie dobře nevysvětluje homosexualitu a sebevraždy. Individuální a kulturní rozdíly evoluční psychologie vysvětluje

• teorií životní historie (life-time history t.),
• teorií nákladné signalizace (costly signalling t.),
• vyvažovaným výběrem (balancing selection),
• mutační zátěží (mutation load), a
• nahodilými přesuny úměrnými prostředí a fenotypu (3).

Teorie životní historie popisuje spojitost individuálního života s příjmem a alokováním energie. Ta může být alokována do tělesného růstu a regenerace, stejně jako do reprodukce včetně rodičovství nebo do jiného druhu „investic“ do příbuzenstva.

Teorie nákladné signalizace vysvětluje, proč jsou biologicky nákladné signály poctivými signály: muži soutěžící o ženy (stejně jako samečkové o samice) riskují poškození, ztrátu sociální reputace i život.

Vyvažovaná selekce je označení situace, v níž je selekcí uchovaná genetická variabilita tím způsobem, že jsou jednotlivé znaky stejně adaptivní v různých prostředích. Každý z přibližně 23 000 lidských genů může mutovat. Většina mutací je selektivně neutrálních, vzácně jsou mutace prospěšné, o něco častěji poškozují. Selekce v průběhu generací vyřadí poškozující mutace, nicméně ty mutace, které poškozují málo, mohou být vůči selekci dlouhodobě odolné.

Mutační zátěž je u různých lidí různá. Odhaduje se, že lidé jsou nositeli přinejmenším 500 mutací, které mohou poškodit stavbu a funkci mozku.

Nahodilé posuny odpovídají mechanismům, které jsou specifické pro jednotlivé druhy a pružně odpovídají na změny v prostředí (3).

Překvapujícím objevem evoluční psychologie byla lepší paměti žen než mužů pro umístění předmětů v prostoru (30), tato adaptace mohla mít vztah ke sbírání. Nevysvětlila však proč jsou mezi ženami takové rozdíly a proč je paměť některých mužů v této oblasti lepší než paměť některých žen.

Poznámka:

Stejné druhy omylů postihují lékařskou diagnostiku i výsledky laboratorních metod, proto se určuje jejich specificita a senzitivita. Lékaři s nimi ke škodě svých pacientů i své vlastní často nepočítají. 

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie

a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř

prionových chorob

Fakultní Thomayerova nemocnice

s poliklinikou

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 Krč

E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz