Karel Slavoj Amerling, lékař, pedagog, zakladatel Fysiokratické společnosti

Stěží nalezneme mezi českými lékaři 19. století postavu, o nichž se zachovala tak rozporuplná, protikladná hodnocení: vynikající talent, všestranný a neúnavný badatel, moudrý myslitel, obětavý pedagog – na druhé straně: nepraktický fantasta, velikášský podivín, tvůrce nesrozumitelné terminologie, neúspěšný podnikatel, mystický reformátor. To vše bylo napsáno obdivovateli i kritiky nepřehlédnutelné osoby českého veřejného života předminulého století Med. Dra. Karla Slavoje Amerlinga.

Jaký byl, jak žil a co vykonal tento muž, který svým působením vyvolal tolik nadšení, ale i odmítání?

V centru západočeského města Klatovy leží čtvercové náměstí, jemuž dominuje štíhlá Černá věž. Nedaleko ní hledí do náměstí průčelí domu nazývaného dodnes „U bílé růže“. Na přelomu 18. a 19. století se v něm vedli zájezdní hostinec manželé Amerlingovi.

Dne 18. září roku 1807 se jim narodil syn, jemuž vybrali jméno Karel. Pro prosperitu hostince bylo místo na klatovském náměstí výhodné, méně šťastné bylo rušné centrum pro malého Karla: Jednoho dne se mu málem stalo osudným splašené koňské spřežení. A tak se rodiče rozhodli svěřit synka do péče prarodičů Jelínkových do blízkých Chudenic. Ti se chlapce ujali s radostí. Dědeček Jelínek byl sečtělý a vzdělaný muž, jehož kdysi odpovědnost k rodině přiměla přerušit teologická studia a převzít mydlářskou dílnu. Vzdělávání vnuka věnoval všechny své síly a skládal do něho naděje na splnění vlastních neuskutečněných plánů – dráhu vlasteneckého kněze.

V Chudenicích žil Karel až do svých 11 let, kdy vstoupil do klatovského gymnázia – ústavu spojeného se jmény V. M. Krameria, Josefa Dobrovského i Bohuslava Balbína, který v Klatovech napsal svou „Obranu jazyka“.

Nadanému studentu nebylo proti mysli dědečkovo přání, avšak lákalo jej i povolání lékaře. Rozhodování nebylo snadné. Amerling dlouho váhal, až rozřešení přinesla náhoda. Adept teologického studia nestihl zajistit si místo v dostavníku do Českých Budějovic, a tak místo do semináře vstupuje Amerling na lékařskou fakultu v Praze.

Pilného a ctižádostivého medika si povšiml profesor J. S. Presl a nabídl mu místo asistenta mineralogie a zoologie, hned po prvém rigorózu dokonce za plat 400 zlatých ročně. Po obhájení doktorského titulu pomýšlí Amerling na univerzitní dráhu, nakonec však příjme místo tajemníka u hraběte Kašpara Šternberga. Vyřizuje korespondenci, pořádá knihovnu i sbírky, ale především dostává se do společnosti významných mužů budujících Vlastenecké muzeum.

V monotónní sekretářské práci nenachází uspokojení, a proto se vrací ke svému povolání. Během této lékařské praxe má možnost poznat úroveň života pacientů nejširších vrstev a srovnat jí s elitním okruhem kolem Šternberka. Uvědomuje si význam vzdělání pro zvýšení životní úrovně všech vrstev národa. Zapojuje se proto do přednášek z přírodních věd, pořádaných v Klementinu pro učně a řemeslníky. Pomáhá organizovat vydávání naučných časopisů a přispívá do nich. Především se ale zabývá myšlenkou vybudovat vlastní ústav „Všeučiliště“ – lidovou univerzitu, pro kterou zvolí název Budeč. Pro svůj projekt získal mecenáše a zakupuje pozemek, zpustlou zahradu s neudržovaným stavením a studánkou na rohu ulic Žitnobranské (dnes Žitné) a V Tůních. Na tomto místě, kde se říkalo „U dědů,“ staví dům, který bude sloužit vzdělanosti, v němž se budou pěstovat všechny vědy a umění. Jméno Budeč připomíná nejen dávnou školu na úsvitě českých dějin, místo vzdělávání prvních Přemyslovců včetně knížete Václava, bude to místo, kde bude vychovávána budoucí generace budující lepší budoucnost.

J. V. Frič ve svých pamětech vzpomíná na tichý obřad položení základního kamene, kterého se účastnil spolu s mladým Palackým, Šafaříkem, dále přišli Presl, rodina Fričova, z lékařů Staněk, bratři Špottové a jediná žena – Antonie Reisová. Tato švagrová advokáta Friče a lékaře Staňka byla literárně činná a jako spisovatelka si zvolila jméno Bohuslava Rajská. Věnovala se i otázkám vzdělávání žen a její názory byly blízké představám Amerlinga. To je sblížilo, tím spíše, že vzdělaná Bohuslava byla podle svědectví svých součastník ozdobou každé společnosti, kde se objevila. Společné zájmy obou přešly v těsnou spolupráci a tiché přátelství. Amerling doufal, že vzájemný vztah přeroste v trvalé spojení.

Nebyl však sám, kdo o Bohuslavu usiloval. Rozhodly nečekané události. Básník F. L. Čelakovský, který získal na univerzitě ve Vratislavi katedru slovanských jazyků, patřil do okruhu blízkých rodinám Staňků a Fričů. Vždy dával najevo své sympatie i obdiv Bohuslavě. Když ovdověl, požádal Bohuslavu o ruku. Tu její blízcí přesvědčovali, že je její vlasteneckou povinností nahradit osiřelým dětem matku a stát se ženou uznávaného básníka. Důvody vlastenecké podpořila i argumentace ryze pragmatická: Manželství s univerzitním profesorem jí existenčně zabezpečí, budoucnost vedle idealistického, ale zcela nepraktického Amerlinga vypadala zcela nejistá. Ke konečnému rozhodnutí přispěla i rada důvěrné přítelkyně Boženy Němcové, a tak Bohuslava odešla do Vratislavy.

Pro Amerlinga to bylo kruté zklamání, s nímž se dlouho nemohl vyrovnat. Po jisté době ho spolupracovníci vysvobodili ze samoty: Představili mu Svatavu Michalovicovou, která si dovedla Amerlinga získat a stala se manželkou i celoživotní spolupracovnicí.

Svatava si Amerlinga získala, nezískala si však sympatie většiny jeho přátel. Jejich charakteristiky Svatavy nejsou právě lichotivé.

A. Stašek ve vzpomínkách píše: „Omotala si muže sítí ženské úlisnosti, svatouškovala s líbezným úsměvem na všechny strany, navazování styků s vysokými hodnostáři bylo jejím životním ideálem.“

Jiným součastníkům vadí její bigotnost a chování, s nímž se podbízí vlivným osobnostem.

Amerlingovy představy o připravovaném všeučilišti byly velkolepé, prostředky – buď jako dary, častěji jako půjčky – poskytli Amerlingovi příznivci zvučných jmen: knížata Rohanové, hrabě Lev Thun, Hanuš Kolovrat a další.

Původní projekt na jednopatrový dům byl překonán, na staveništi rychle rostla třípatrová budova, zakončená čtyřhrannou dřevěnou věží – místo pro budoucí astronomickou observatoř a meteorologickou stanici.

Budeč bude mít knihovnu, chemickou laboratoř, fyzikální kabinet, učebnu, přírodovědecké sbírky, řemesnickými nástroji vybavené dílny, tiskárnu. Třetí patro bude vyhrazeno nemocnici. K domu patřila i zahrada se skleníkem, na okraji pozemku byla plánována krytá tělocvična a hřiště.

Amerling do Budče ihned přemístil z Klementina své dosavadní nedělní přednášky pro řemeslníky a zahájil večerní kurzy pro učitele. Přicházeli další zájemci o poutavé přednášky doktora Amerlinga, mezi nimi i pražští obecní radní a s mla-dými řemeslníky i jejich staří mistři.

V Budči byly uváděny v život i nez-vyklé metody vodoléčby, které provozovali s Amerlingem i další lékaři, především bratři Špottovi. O léčbu se zajímali dlouhodobě neúspěšně léčení pacienti, kteří ztráceli důvěru ve své lékaře. Terapie byla drastická. Nemocný zabalený do prostěradel byl vecpán do houně a ponechán pocení o hladu a žízni, krmen nejvýše suchými žemlemi a trochou čisté vody. Tyto metody vyvolávaly na jedné straně velký zájem veřejnosti – „lid se o něho trhá“ píše dr. Staněk Čelakovskému – na druhé straně tvrdou kritiku : „mají ho za blázna“ sděluje Presl Purkyňovi. Nicméně pacienti platící léčbu byli ekonomickým přínosem pro Budeč, a to tím spíše, jestliže projevili zájem i zahraniční nemocní.

Často to byli ruští pacienti, kteří Amerlinga vyhledávali při svých oblíbených návštěvách Karlových Varů. Přiliv ruských zlatých mincí se však ukázal pro Budeč neblahým.

J V. Frič vysvětluje nečekaný zvrat v prosperitě Budče. Ve svých Pamětech popisuje široké aktivity velkorysého reformátora, který zahleděn do svých projektů přecházel platné předpisy:

„Nejenže zakládal školu bez všelikého vyššího povolení, nejenže odbývaly se v Budči schůze, jež byly policii tím podezřelejší, že se jich účastnili vedle různých hostí ze všech takřka končin slovanských i jednotliví nespokojenci z drobného měšťanstva, nejenže hráli tam ochotníci bez povolení divadlo, že přednášelo se tam hochům řemeslníkům i dámám, však i zvláštní tiskárna, ba knihosklad měli se tam zříditi. Když došel list s literami, úřad zapečetěním zamezil jeho užívání.“

Po Praze pak začala kolovat pověst, že Amerling organizoval se svými nejdůvěrnějšími spiknutí. Vyšetřování pro podezření z velezrádné činnosti na sebe nedalo dlouho čekat. Policejní prohlídka Budče, zabavení údajně podezřelých spisů i několikadenní vyšetřování Amerlinga nedokázalo nic podezřelého.

Tento nežádoucí zájem policejních úřadů kredit Budče zničil. Slíbené dary mecenášů přestaly docházet, věřitelé urgovali urychlené splácení půjček.

F. Čenský napsal zcela otevřeně: „Na nemocnici Budečskou uvaleno podezření z propagandy panslavistické, a tím vzala za své.“

Velkorysé hospodaření předpokládalo stálý příliv peněz a nyní Amerlingovi zanechalo jen dluhy. Pomocnou ruku podal Lev Thun, který budovu odkoupil, aby jí využíval jako nájemní dům.

Ani pak Amerling nepřestal pedagogicky působit a své představy prosazoval jako ředitel učitelského ústavu v Panské ulici.

Po celou dobu svého působení jak v průmyslové škole, tak v Žitné a nakonec v Panské ulici psal na nejrůznější témata a publikoval v pestrém spektru soudobých časopisů. Po několik let vydává sám „Promyslný posel – časopis pro zábavu a poučení“. Amerling tím šel ve stopách svého učitele J. S. Presla, který vydával od roku 1833 nákladem Průmyslové jednoty „Časopis technologický“.

Ovzduší těchto let, zdůrazňující význam technického vzdělávání vystihují slova J. Malého: „věk náš je věkem průmyslu“, dále vysvětluje, že rozvoj průmyslu novými prostředky, vyvinutými přírodovědeckým vzděláním umožní získání hmotných statků. „Jen národ žijící v blahobytu, pěstuje vyšší zájmy duchovní, umí cenit svobodu, má zdravé sebevědomí, které jest matkou velkých činů“.

Poučovat a vysvětlovat bylo Amerlingovou vášní, své znalosti čerpal z literatury mnoha jazyků. Při formulaci českého textu mu ne vždy dostačovalo české názvosloví, a tak se rozhodl sám vytvářet novou terminologii, a to i tam, kde to nebylo zcela žádoucí. To se stalo příčinou stesků na malou srozumitelnost jeho příspěvků. Pro názornost si zaslouží uvést několik příkladů jeho terminologické kreativity. Tak pro rozlišení řady sloučenin chloru s kyslíkem Amerling navrhl výrazy: soličnatec, soličiteč, soličnec, podsolec, nadsolec, přesolec. Pro lepší srozumitelnost uveďme jeho návrhy a vysvětlení v termínech dnes užívaných: uhlínek (diamant), uhloč (antracit), uhlez (kysličník uhelnatý), uhlec (kysličník uhličitý), uhlev (uhlovodík). Pro míry metrické doporučil: měrec (metr), tisícera (kilometr), desetička (decimetr), stotička (centimetr), tisíčka (milimetr).

Jeho přednášky byly však bezesporu velmi úspěšné. J. V. Frič vypravuje:

„Slovům a výkladům jeho bodří naši vlastenci jen s pobožnou hrůzou naslouchali, jeho výmluvnosti ani sebestřízlivější šosáci neodolali. I nejvýtečnějším z nich šla po rozprávce s geniálním tím mužem hlava kolem“.

I svědectví jiného Amerlingova posluchače oplývá superlativy:

„Zvláštní půvab jeho přednášení, kdy k slovům družila se živá gestikulace a vlající šedý vlas, to vše poskytovalo celek tak úchvatný, neodolatelný, dojímající, že největší skeptik z posluchačstva překonán praví sousedovi: Ejhle prorok.“

Zajímavé Fričovy postřehy nacházíme v jeho pamětech i o Amerlingově působení pedagogickém, jak je vnímali a prožívali jeho dospělí žáci v učitelském ústavu.

„V čistě pedagogickém vzhledu nebyl nijak liberální, nýbrž pedantický až do krajnosti. Co bylo lze vyčíst z předmluvy jeho ‚Světa v obrazech,‘ divně se srovnávalo s jeho bezcitným postupováním vůči příštím vychovatelům mládeže, an v nich umrtvoval veškerou samostatnost, potlačoval duševní pružnost a pronásledoval nemilosrdně nejslabší jiskru svobodomyslnosti.“

Po dovršení 60 let je Amerling penzionován. Ústav v Panské ulici opouští a uskutečňuje svůj další plán, totiž založení Fysiokratické společnosti. Informuje o tom článek v Časopise lékařů českých z března 1869. Pod nadpisem Fysiokratická společnost v Praze čteme, „že se ustavuje společnost dávno připravovaná, jejímž účelem je zvelebování vědomostí, hospodaření a hospodárnosti přírody, rozšiřování k tomu potřebných zásad, jejíž následování by přispělo k zajištění a zvýšení blaha lidské společnosti.“

Tedy prohlubováním znalosti přírodních věd pomáhat rozšiřovat národní hospodářství, studovat přírodu a hledat vlivy, které ji poškozují a takovým faktorům předcházet. Tato myšlenka o soustavné ochraně přírody je tedy ekologickou koncepcí, která předchází dobu o více než století. Společnost dlouho připravovaná byla úředně povolena 1872, jejím prvním předsedou se stal Thun a tajemníkem Amerling.

Tato moderní koncepce ochrany přírody by si zasloužila jistě podrobnějšího studia. Bohužel doklady o Fysiokratické společnosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, nejsou uspořádány a podle platných archivních předpisů nejsou badatelsky přístupné.

Amerling se pokouší o návrat na univerzitní půdu. Uchází se o habilitaci právě o obor fysiokracie. Avšak strohý Purkyňův posudek jeho práci odmítá, ve svém hodnocení vytýká Amerlingovi nedostatek vědecké metody.

Amerlingovým posledním působištěm se stal ústav pro mentálně hendikepovanou mládež. Byl zřízen v roce 1871 a sídlil v malém domku na Novém městě, podle některých údajů v Kateřinské ulici. Rok poté se přestěhoval do Šternberského paláce na Hradčanech, zakoupeného charitativní organizací Spolek paní svaté Anny.

Amerling jako ředitel ústavu na Hradčanech využívá všech svých pedagogických zkušeností, aby se věnoval postiženým dětem. Ty dosud žily bez soustavné odborné péče ať v rodinách, nebo v různých ústavech, nevyjímaje psychiatrická zařízení. Amerling usiloval, aby chovancům jednoduchým, názorným a intelektuální kapacitě přiměřeným způsobem poskytl základní vědomosti a dovednosti, aby byli schopni po dosažení 14 roku zastávat jednoduchá povolání.

Zprávu o návštěvě ústavu nacházíme v Časopise lékařů českých:

„Výstavný a krásný palác kdysi hrabat Sternberků se zahradou je vzorně a čistě udržován, chovanci uvítali příchozí návštěvníky v řadách, salutujíce po vojensku s čapkami na hlavách a s dřevěnými šavlemi po boku. Kázeň jejich je bezvadná, předvedli výsledky své práce v košíkářství, lepenkářství, pletení, barvířství.“

Amerling jako ředitel ústavu nezapomíná ani na své lékařské povolání. V Časopise lékařů českých uveřejnil příspěvek „O kštici idiotů.“ Hledal vztah mezi tipem duševního postižení a některými viditelnými znaky, zejména uspořádáním kštice.

Na Hradčanech působí za spolupráce své manželky Svatavy až do své smrti – 2. listopadu 1884.

Jaký byl tedy skutečný Amerling, jak jej viděli jeho součastníci?

„Amerling byl bez rozpaků nejzajímavějším zjevem našeho předbřeznového života“ uvádí své vzpomínky na tohoto muže J. V. Fič ve svých Pamětech.

„Byl to ušlechtilý, jemný duch, jako patriarcha čnějící do naší doby. Často jsem se divíval jeho fantastice i všelikým stvůrám jazykovým, ale také té zásoby piety a nadšenosti, která v něm plála. Za svého života nebyl pochopen, tím méně doceněn“ – tak vzpomíná na Amerlinga Josef Durdík.

F. Čenský v nekrologu hodnotí jeho dílo a osobnost takto:

„Byl to muž neúnavně snaživý, ušlechtilý, učený, humanista v pravém smyslu slova, čistě lidský, pro dobro pravdu a krásu horující, jenž svými snahami a ideami vrstevníky své předbíhal na celá desetiletí. A snad měl vadu jedinou: podnikal věci, k nímž tehdáž ani síly jeho, ani síly národa nedostačovaly.“

J. B. Foerster, který se a Amerlingem často setkával v domě svých rodičů, na něho vzpomíná:

„Hluboké, nezapomenutelné oči plné lásky a oddanosti vábily mě zázračnou silou. Není oboru, v němž by si neosvojil hlubší vědomosti. Čehokoliv se dotkl, to pronikl svým duchem. Tento obdivuhodný vědec se chtěl habilitovat na českém vysokém učení, ale nenašel tam místa. Ano, byl prohlášen za přemrštěného, pomateného blouda. Vím, že ten velký pedagog, hluboký učenec a převzácný člověk, nebyl ani za svého života chápán, natož po zásluze oceněn.“

Také A. Stašek se za svého mládí s Amerlingem seznámil. Své dojmy shrnuje:

„Amerling byl zastiňován a dílem i zesměšňován lidmi, kteří mu nesahali ani po kotníky. Člověk, jenž viděl dále, stal se terčem buď posměchu, buď závisti, nebo nepřátelství. To zakusila většina našich vynikajících lidí.“

Spisovatelka Tereza Nováková při stoletém jubileu jeho narození píše:

„Býval vždy hladce oholen, prameny zšedlých vlasů z týla sčesány, modré oči již nehleděly ohnivě, spíše laskavě a skoro smutně. Ježto nebylo mu tehdy 60 let, učinila ho minulá zimniční činnost a mnohá zklamání patrně předčasně zestárlým. Ale postava byla stále imponující, vzpřímená, pravidelná tvář i ve svém smutku krásná. Nosil se vždy černě, míval dlouhé kabáty vysoké hedvábné nákrčníky, i ve svém starším odřeném šatě připomínal učence, nebo vysoké hodnostáře. Vypadal důstojně.“

Závěrem uveďme slova Jana Nerudy:

„Stál samojediný proti kamenným spoustám předsudků. Chtěl příliš mnoho na svou dobu. Nedosáhl ani desátého dílu toho co chtěl, ale přesto zasluhuje jeho snaha veškeré úcty.“

Poděkování

Autor děkuje pracovníkům Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze za umožnění bádání v archivu a poskytnutí obrazové dokumentace.

Doc. MUDr. O. Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK

Kateřinká 32,

128 00 Praha 2,

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz