Račte, prosím, nepadat

POZOR,
pády osob způsobují ročně až dvacet
procent zlomenin a úrazů!

Tento nápis vybízející osoby, pravděpodobně se skrytými masochistickými sklony, aby nadále svévolně nepadaly, je ústředním motivem plakátu umístěného na svislé římse v horní třetině nad schodištěm v labyrintu chodeb jedné veřejné budovy. V barvách vyvedená figura jakéhosi pajduláka bezmocně se zmítajícího mezi nebem a zemí má zřejmě účinnost varovného poselství ještě podtrhnout.

Nic proti tomu. Je to jen jedna z nespočetných výstražných cedulí a značek obsahujících varování, příkazy a zákazy, které, jak se vzhledem k četnosti výskytu a stále rostoucímu počtu zdá, tvoří základy, na nichž stojí každá vyspělá moderní civilizace. Bez nich a jejich nabádavého poselství bychom byli pravděpodobně beznadějně ztraceni.

V tomto případě jde o svěží grafické dílko, svou velikostí sotva přesahující rozměry formátu A4, které se nijak zvlášť nevnucuje; stačí tak akorát k tomu, abyste si ho povšimli a soustředili pozornost na jeho obsah. Je tu ale jedna maličkost. Totiž samotné schodiště. Podle vzhledu prodělalo někdy v poslední době rekonstrukci a výsledek budí podezření, že se architekt do posledního okamžiku nedokázal rozhodnout, má-li mezi příslušná dvě patra postavit schody nebo na něco způsob žebříku či násilně narovnaného tobogánu. Každému – snad s výjimkou Himálají protřelých horolezců – kdo se postaví na horní hranu tohoto schodiště a pohlédne na tu linoleem potaženou zubatou skalní stěnu pod sebou, zatrne. Sestup po téhle věci hraničí sám o sobě s eskamotértvím, a když se při něm dáte do luštění ušlechtilé rady, abyste nepadali, ocitnete se rázem na pokraji života nebezpečného hazardu.

Cedule, plakáty a různé značky vybízející k určitému druhu chování a jednání nás provázejí celý život. Jsou jednou z nejvelkolepějších vymožeností civilizace a jako takové prodělávají svůj vývoj. Jednoduché, zpravidla černobílé tabule typu „Pozor, padá omítka“ nesou většinou ještě znaky manufakturní domácí výroby. Jsou také poměrně srozumitelné. Dávají najevo, že opírat nonšalantně se o takovouto zeď nemusí být ten úplně nejlepší nápad.

Naproti tomu značka upozorňující, že v následujícím silničním úseku se drolí a padají ze skal kameny, má už ryze průmyslový charakter. Není ovšem docela jasné, co si s touto zneklidňující informací má řidič počít – jestli bude lepší sešlápnout plyn a koukat být co nejrychleji pryč, anebo naopak zpomalit a dávat pozor, zdali za zatáčkou nečíhá nějaký bludný balvan.

Zvláštní a ve svých důsledcích ještě tajuplnější odrůdu nabádání představují výzvy typu „Při manipulaci se zvířaty zachovávejte opatrnost.“

Naléhavost varovného tónu potvrzovala v tomto případě silueta jakéhosi v biologii dosud nepopsaného tvora, jehož hlavním rysem byla oblaka páry sršící z míst, kde se dala tušit hlava. Nebezpečí záměny s lokomotivou čelil grafik masivními rohy a oháňkou v místech tendru.

Poselství, obsažené v tomto nepochybně pravdivém upozornění by bylo krásně pochopitelné, nebýt toho, že mu jaksi chybí adresát. Lidé, kteří se dostávají do každodenního kontaktu se zvířaty, kteří s nimi pracují, si obvykle jsou této skutečnosti vědomi. A ti, kdo s nimi přijdou do styku víceméně náhodou, zase dokáží případnou touhu po nějaké manipulaci potlačit. Jeden nikdy neví, jak by se na takovýto pokus tvářil třeba beran.

Obdobné rozpaky ve mně vyvolávají cedule hojně zdobící ohrady a ploty všeho druhu. Hlásají, že je „Nepovolaným vstup zakázán.“ Proč? Těžko předpokládat, že povolaný poleze přes zeď, zatímco nepovolanému v uskutečnění úmyslu dostat se dovnitř půldruha metru vysoká ohrada nezabrání. A k tomu, aby si byl vědom, že patrně strká nos kam nemá, snad stačí samotný plot. O co jednodušší a každému kolemjdoucímu lépe pochopitelná jevýhružná tabulka „Pozor, zlý pes.“ Tomu říkám užitečná informace! Na první pohled je jasné, že ať se vevnitř nachází cokoliv, pokud vůbec něco, nebude se to chovat jako kamarád. Nebo možná ano, ale věřte tomu.

Značek a cedulí, nad kterými zůstává občas rozum stát, je takřka nepřeberně. Napohled vypadají stejně nesmyslně jako zbytečně. Jenomže tak jednoduché to s nimi zase není. Když nad nimi začne člověk trochu uvažovat, zjistí, že najednou vůbec nepřemýšlí o výstražných plakátech a tabulích, ale o tom, jak je vůbec možné, že existuje schodiště, kde nejpřirozenější a nejbezpečnější cestou vzhůru je výstup po čtyřech. Nebo proč se v místech, kde padají zvětralé kusy skal neudělá něco, co by jim alespoň zčásti bránilo ohrožovat silnici. Popřípadě proč... ale ne, takovýchto proč je totiž tolik, že se chvílemi skoro zdá, jako by k tomu, aby se do pořádku dostaly věci, které nefungují tak, jak by fungovat měly, stačilo opatřit je příslušným nápisem. A pak už záleží jen a jen na každém jednotlivci, jak si dotyčnou radu vezme k srdci.

Vtip spočívá přece v tom, že ať se pak stane cokoliv, spadne na vás kus skály, potrká koza nebo se zřítíte ze zmíněného pseudoschodiště, je to vaše chyba. Měli jste dávat větší pozor, být obezřetnější a vůbec, proč jste na ty schody lezli?

Takže, dejte si říct a pro všechny případy račte, prosím, nepadat.