Důležití původci nozokomiálních nákaz

Clostridium difficile podílející se na nozokomiální diarrhoe bylo poprvé popsáno v roce 1978 po antimikrobiální terapii. Výskyt těchto terapií navozovaných nozokomiálních infekcí byl prokázán po aplikaci clindamycinu, cefalosporinů a fluorochinolinů. Postižení trpěli lehkými průjmy, byly však zaznamenány i případy těžké končící pseudomembranózní kolitidou, toxickým megakolon a dokonce smrtí. Finančně se náklady na tyto komplikace odhadují na 3–10 tisíc US dolarů. Clostridium difficile je sporulující anaerob, grampozitivní, tyčkovitého tvaru. U 20 % lidí je součástí fyziologické střevní flóry. Některé kmeny tvoří toxiny. V roce 2003 byly v Kanadě v průběhu dramatického nárůstu počtu případů, dokonce u mladých osob dříve antibakteriálně neléčených, izolovány nové hypervirulentní kmeny s vysokou produkcí toxinu, které se pak rozšířily do USA, Evropy i Asie. Výskyt průjmových onemocnění u pacientů je třeba vždy pečlivě ověřovat. S ohledem na možnost výskytu toxického Clostridium difficile a zvolení vhodného antibiotika je nutno, kromě orientačního vyšetření, potvrdit či vyvrátit podezření i 2–3 dny trvajícím podrobnějším mikrobiologickým šetřením.

Pseudomonas je téměř všudypřítomná: v půdě, ve vodě, v rostlinách i živých organismech. Nejčastěji se nepočítá mezi patogeny, ale některé druhy, např. Pseudomonas aeruginosa, se jako patogenní mohou uplatnit u osob se sníženou imuinitou. Spolu s Pseudomonasmaltophilia patří mezi možné vyvolavatele infekcí u člověka. U nemocných se Pseudomonas vyskytuje v celém těle, často v močových cestách, v cestách dýchacích, v krvi i v ranách. Jejímu širokému rozšíření nasvědčují i její nálezy v kosmetických přípravcích, léčivech, dezinfekciích a v mnoha poživatinách. Pseudomonas se pohybuje pomocí polárních bičíků, její tvar je kulatý, je aerobní, gramnegativní. Některé druhy jsou chladomilné, nalézáme je v chladničkách na mase, rybách, mořských plodech a mléčných produktech. Na krevním agaru způsobuje hemolýzu. Některé druhy mohou růst i za anaerobních podmínek, jako např. Pseudomonas aeruginosa, Stutzeri denitrificans. Některé druhy produkují barevné pigmenty. Tyto různé vlastnosti umožňují poměrně rychlé a spolehlivé rozlišování jednotlivých druhů, a tak i možnost předpovědi očekávaných reakcí u hostitele.

Yersinie se nejčastěji vyskytují jako přídatný nález bez popsatelného vlivu na prostředí či hostitele. Vyskytují se v řadě typických druhů, líšících se mnoha histobiochemickými vlastnostmi, a některé z nich mohou být i vyvolavateli onemocnění. Mezi nejzávažnější z těchto původců onemocnění patří Yersinia pestis přenášená krysí blechou a vyvolávající různé formy moru. Jiné mohou vyvolávat lehčí formy necharakteristických onemocnění se zažívacími obtížemi a celkovými projevy. Mohou tedy být původci nozokomiálních nákaz, a ani onemocnění personálu jako nemoc z povolání nelze vyloučit. Yersinia má kulovitý tvar, je gramnegativní, anae-robní. Patří mezi mikroby psychrofilní, přežívá a množí se i při teplotě 0–4 °C, např. na potravinách. Naopak jiné Yersinie jsou odolné vůči teplu. Yersinie nalézáme v přírodě nejen u vepřů, hlodavců (králíků), ovcí, koní, skotu, ale i u psů a koček. Nejčastěji vyvolává patologické změny u člověka Yersinia enterocolitica. Člověk se nakazí požitím kontaminované nebo nedostatečně tepelně opracované potraviny, nepasterizovaného mléka či kontaminované vody. K infekci může dojít i stykem s nemocnými zvířaty a jejich exkrementy nebo přenosem blechami.

Prof. MUDr. Antonín Nauš, DrSc.