Pokroky v imunoanalýzách s luminiscenční a elektrochemickou detekcí

Souhrn

Edukační publikace se zabývá v první části luminiscenčními metodami:
luminiscencí lanthanidů rozloženou v čase, luminiscencí lanthanidů zesílenou enzymem, homogenní imunoanalýzou s pohlcením luminiscence, chemiluminiscencí, elektrochemiluminiscencí (kompetitivní i sendvičové uspořádání a metoda přímé interakce) a možnostmi simultánních imunoanalýz s elektrochemiluminiscenční detekcí. Druhá část je věnována imunoanalýzám s elektrochemickou detekcí, zejména anodickou rozpouštěcí voltametrií a square-wave voltametrií. Jako značky se používají různé nanomateriály: zlato, stříbro, polovodiče (CdS, PbS, ZnS, CuS), uhlíkové nanotrubičky (plněné enzymem), apoferitin (plněný ferokyanidem nebo ionty Cd²⁺ nebo Pb²⁺), liposomy (plněné ferokyanidem), křemenné částice (s kovalentně vázaným polyguaninem, nebo plněné peroxidázou a thioninem), mikrokrystaly ferrocenu a jiné.

Klíčová slova:
Luminiscence lanthanidů, chemiluminiscence, elektrochemiluminiscence, elektrochemické imunoanalýzy, nanomateriály.

Luminiscenční metody

Přístrojová technika k detekci luminiscence byla vyřešena již před 20 roky. Pro automatizaci na mikrotitračních destičkách bylo nutné zdolat následující problémy [1]: nástřik vzorku s činidlem nesmí znehodnotit měření luminiscence, nutno zabránit vystříknutí vzorku a činidla z jamky, umístění nástřikové trysky a hlavy detektoru mají být taková, aby nebylo třeba míchání, a zavlečená chyba vlivem světelné kontaminace ze sousedních jamek musí být zanedbatelná. Pro měření ve zkumavkách je k dispozici automatický luminometr s kapacitou 160 zkumavek. V 21. století ale můžeme pozorovat pokrok v oblasti imunometod s luminiscenční detekcí a tomu se bude věnovat tato práce.

Luminiscence lanthanidů rozložená v čase se využívá již delší dobu zejména proto, že umožňuje prokázat antigen (Ag) i v přebytku interferujících látek, jejichž fluorescence je v době měření již vyhaslá. Rozsah měření dosahuje dvanácti řádů [2], a lze tak stanovit např. proteiny ve stopové i ve vysoké koncentraci. Tato technologie využívá Stokesův posun (rozdíl mezi emisní a excitační vlnovou délkou) > 150 nm, takže i opticky nepříliš kvalitní fluorimetr může poskytnout měření bez interferencí. Na druhé straně musí mít fotonásobič fluorimetru výjimečně nízký temný proud, protože vyzařování lanthanidů je vzhledem k fluoroforům relativně malé. Podle použité metody je detekční limit (LOD) např. pro PSA 0,21 ng/l (chelát Eu³⁺ uvnitř nanočástice o průměru 107 nm, která je potažena Ab vůči fPSA) [3], AFP 0,15 ng/l (značka ALP uvolňuje 5-fluorsalicylovou kyselinu z fosfátu, která poté tvoří vysoce fluoreskující ternární komplex s Tb³⁺ a EDTA) [4] nebo 2,5 µg/l pro Lp(a) (chelát Eu³⁺) [5].

Nejběžnější heterogenní varianta stanovení Ag používá trojmocný kation lanthanidu jako značku druhé Ab pro sendvičové uspořádání imunoreakce (obr. 1) a fluorescenční detekce se provede po přidání zesilovacího roztoku. Tyto metody mohou poskytovat lineární odezvu v rozsahu až 5 řádů, ale běžně používané postupy jsou lineární v rozsahu 2 až 3 řády [2]. Homogenní postup s resonančním přenosem luminiscenční energie (TRACE = time-resolved amplification by cryptate emission) používá v nekompetitivním (sendvičovém) uspořádání Ab značenou obvykle Eu³⁺ a další Ab značenou allofykocyaninem. Jestliže Abs obklopí Ag, značky se k sobě přiblíží a nastane resonanční přenos, např. z Eu³⁺ (337 nm) na allofykocyanin, který vyzáří fluorescenci rozloženou v čase (životnost 0,25 ms) při 665 nm (obr. 2). Kompetitivní varianta používá značený Ag, obvykle Eu³⁺, který je vytlačován stanovovaným Ag z vazby na Ab značenou allofykocyaninem – proto se možnost rezonančního přenosu luminiscence snižuje, a tedy výsledný signál bude tím slabší, čím více bude stanovovaného Ag. V případě, že nejde označit Ab přímo, lze použít biotinylovanou Ab, na kterou se naváže značený streptavidin.

Vysoká hodnota Stokesova posunu u lanthanidů je dána tzv. anténovým efektem chelátů iontů lanthanidů (Eu³⁺, Tb³⁺, Dy³⁺, Sm³⁺), který vysvětluje obr. 3. Absorbovaná energie excituje molekulu ze základního singletového stavu na vyšší singletovou hladinu, ze které se částečně vrací do základního stavu s vyzářením fluorescence, a částečně přechází do nestabilního tripletového stavu. Z něj pak přechází opět do základního stavu fosforescencí a (pokud je to možné) anténovým účinkem na ionty chelátů lanthanidů, které poskytují poměrně intenzivní luminiscenci při několika vlnových délkách (585, 615, 655, 688 nm) při svém návratu do základního stavu. Přenosem energie z excitovaného singletu na triplet a na cheláty iontů lanthanidů dochází ke ztrátě energie teplem, a proto je vlnová délka vyzařované luminiscence o > 150 nm vyšší, než u původního excitačního záření. Cheláty chrání ionty lanthanidů před zhášecím účinkem vody (pro vytlačení vody z okolí lanthanidu se používá trioktylfosfinoxid a neionogenní detergent Triton X-100). K excitaci chelátů Eu³⁺ se nejvíce využívá intenzivní spektrální čára dusíkového laseru 337 nm. Jako cheláty se používají, kromě dobře známé etylendiamintetraoctové kyseliny (EDTA), také silnější chelát dietylentriaminpentaoctová kyselina (DTPA) a ještě silnější 1,4,7,10-tetraazacyklododekan-1,4,7,10-tetraoctová kyselina (DOTA). Čím je chelát silnější, tím je komplex s kationem lanthanidu stabilnější. V komerčních DELFIA soupravách se jako cheláty používají β-diketony, ačkoliv jsou méně stabilní, protože dávají velmi intenzivní luminiscenci [2]. Pro zajištění anténového efektu je potřebné dodat do roztoku látky, které mají aromatické π-elektrony, jako jsou naftalen, 1,10-fenantrolin nebo 2,2´-bipyridin (molární absorpční koeficient se může zvýšit až 100 000krát).

Použití luminiscenčních nanočástic potažených streptavidinem snižuje hodnotu LOD vůči běžným metodám stokrát [3]. Současné použití Eu³⁺ a Tb³⁺, jako značek, umožňuje paralelní stanovení, např. Abs vůči HBsAg a HIV-1 [6]. Polystyrénové nanočástice nejsou optimální, protože jsou relativně velké, bobtnají a často z nich vytéká náplň. Výhodnější jsou křemenné nanočástice, které jsou díky silanolové vrstvě lépe rozpustné ve vodě, a také rozpustnější než latex. Kromě toho má silanol lepší vazebné schopnosti [7].

Luminiscence lanthanidů zesílená enzymem je postup, kdy se enzym používá jako značka, která převádí substrát na produkt s odlišnými chelatačními nebo spektroskopickými vlastnostmi. Zesílení signálu je natolik přínosné, že je akceptován reakční krok navíc. Většina metod používá jako značku ALP, štěpící fosfát substituované kyseliny salicylové na volnou substituovanou kyselinu, která tvoří luminiscenční komplex s Tb³⁺ a EDTA (obr. 4). Nejnižší LOD poskytuje substituent 5-(2´,4´-difluorfenyl), kdy lze detekovat 0,2 amol ALP [8]. Jiné enzymové značky se používají zřídka, protože mají horší senzitivitu.

Homogenní imunoanalýza s pohlcením luminiscence se provádí buď v kompetitivním uspořádání, kde Ag značený FITC (fluorescein izothiokyanát) a stanovovaný Ag soutěží o Ab. V následujícím kroku se přidá zhášedlo TRITC (tetrametylrhodamin izothiokyanát) vázané na Ab. Toto činidlo se naváže na Ag značený FITC a zhášedlo jeho fluorescenci zhasne. Produkt první reakce Ab-Ag-FITC se z prostorových důvodů nemůže navázat na Ab-TRITC a jeho fluorescence je zachována. Intenzita signálu je přímo úměrná množství stanovovaného Ag. V heterogenní konfiguraci se použijí dvě Abs (jedna je značená FITC a druhá TRITC). Po připojení na obě vazebná místa Ag fluorescence zhasne. Útlum fluorescence (Ab₁-FITC je v přebytku) je přímo úměrný množství stanovovaného Ag. Místo TRITC lze použít ke značení druhé Ab koloidní Au, které zakryje fluorescenci Ab₁-FITC. Zhášení se může využít i při získávání luminiscence chemickou cestou. Je-li první Ab značena peroxidázou (POD) a druhá koloidním zlatem, pak je v imunokomplexu aktivní centrum enzymu zakryto, reakce POD s luminolem neprobíhá a chemiluminiscence je utlumena. Obecně platí, že čím jsou nanočástice Au menší (používají se částice o průměru 2 až 100 nm), tím je účinnost zhášedla vyšší [9]. Imunochemická aktivita Ab zůstává při vazbě na koloidní Au zachována. Nanočástice Au lze snadno detekovat také elektronovou mikroskopií [10].

V chemiluminiscenční variantě lze Au značku po sendvičové imunoreakci (kotvící Ab na magnetické kuličce – Ag – druhá Ab značená Au) oxidovat bromem (obr. 5) na kation Au³⁺, který s luminolem poskytuje chemiluminiscenci s LOD pro IgG 3,1 pmol/l [10].

Běžně používané chemiluminiscenční technologie byly značně vylepšeny [11]. Tak zesilovače, které zvyšují kvantový výtěžek reakce a prodlužují dobu trvání luminiscence, byly doplněny o nukleofilní acylační katalyzátory (např. 4-aminopyridiny) [12], umožňující snížit LOD pro POD z 50 na 8 amol/l. Chemiluminiscence esterů akridinu je známa už více než 50 let, ale vztah mezi strukturou molekuly a kvantovým výtěžkem luminiscence není dosud zcela vysvětlený, takže inovace stále probíhají. Připojení hexaetylenglykolových skupin na akridin umožnilo zvýšit citlivost stanovení TSH pětkrát, takže funkční senzitivita byla 0,002 mU/l [13].

Použití Au nanočástic pro chemiluminiscenci předchází sendvičová reakce, kdy se na kotvící Ab naváže Salmonella a na ní pak druhá Ab značená Au. Redukcí hydrochinonem se z roztoku AgNO₃ vylučuje Ag, a usazuje se na Au nanočásticích imunokomplexu [14]. Po vymytí přebytku Ag vodou se Ag usazené na Au nanočásticích rozpustí kyselinou dusičnou na Ag⁺ kationty, které katalyzují chemiluminiscenční reakci persíranu draselného (K₂S₂O₈) s luminolem za přítomnosti kationtů Mn²⁺ a v prostředí kyseliny fosforečné. Ultracitlivé stanovení umožňuje dosáhnout LOD 5 cfu/ml (colony forming units).

Elektrochemiluminiscence (ECL) je oblíbená metoda, jejíž výhodou je absence optické excitace, takže nedochází ke vzniku pozadí rozptylem světla a autofluorescencí vzorku. LOD je < 10 pmol/l při použití Ru-chelátů, generovaných in situ na povrchu elektrody [15]. Koncentrace bipyridylrutheniových kationtů Ru(bpy)₃²⁺ je při měření konstantní a intenzita emise tedy závisí na dalších reaktantech (vysoká selektivita ve srovnání s luminolem). Doba měření je několik sekund a technologie umožňuje paralelní měření několika analytů modifikacemi čtyř parametrů: okamžiku startu ECL, napětí na elektrodě, intenzity ECL a vlnové délky. Současné automaty zajišťují časovou i prostorovou kontrolu ECL reakce na povrchu elektrody.

Heterogenní ECL má tři obvyklé varianty analytického postupu: kompetitivní ECL, sendvičovou ECL a přímou interakci. Kompetitivní ECL (obr. 6A) má výhodu v tom, že je možné použít i nevyčištěnou primární Ab. Nevýhod je ale podstatně více: omezená citlivost a pracovní rozsah, pomalá reakční kinetika, nižší preciznost, a riziko falešně nižších naměřených hodnot při vysokých koncentracích. Tato metoda se většinou používá pro hapteny, ale někdy i pro velké molekuly, např. IgG [17], ovšem s mnohem menší citlivostí než při sendvičové variantě. Tak LOD je pro stanovení IgG kompetitivní ECL 7,2 µg/l, zatímco při sendvičové ECL 87 pg/l [15]. Nejširší využití našla sendvičová ECL (obr. 6B). Výhodou je specifičtější postup než u ostatních variant, protože k rozpoznávání analytu se používají dvě Abs místo jedné. Stanovovaný analyt by měl mít molekulovou hmotnost > 1000. Nevýhodou sendvičového uspořádání je delší inkubační čas a více separačních kroků pro oddělení volných a vázaných Ag a Ab. Méně známá metoda přímé interakce (obr. 6C) se zabývá měřením vazby receptor (značená Ab) – analyt bez dalšího značení (obvykle v reálném čase), a pokles signálu je přímo úměrný koncentraci analytu. Výhodou postupu je, že se eliminuje možnost křížové reaktivity druhé Ab. Stanovení je rychlé, protože se používá jediná Ab. Tato varianta má ale četné nevýhody: náhodné ECL vlastnosti cílového analytu, značení primární Ab je zdlouhavé a drahé, neexistuje flexibilita ve výběru značení Ab mezi analýzami, imunoreaktivita Ab může být po označení snížená a zeslabení signálu po imunoreakci je malé. Několik postupů na tomto principu bylo vypracováno pro α-fetoprotein (AFP) [15], který blokuje přestup elektronů po navázání na Ab, značené např. Ru(bpy)₃²⁺ [18]. Jak už bylo uvedeno, je senzitivita metod přímé interakce menší než u sendvičových postupů; konkrétně pro AFP [15] je LOD 0,2 pg/l (přímá interakce), resp. 20 fg/l (sendvičové uspořádání). Také rozsah linearity stanovení α-fetoproteinu je odlišný, a to pro metodu přímé interakce 0,5 pg/l – 50 ng/l, zatímco při sendvičové variantě 50 fg/l – 500 pg/l. Obecným problémem ECL je špatná rozpustnost luminoforů ve vodě.

V sendvičové ECL byla publikována řada nových postupů, jak bude ilustrováno na třech příkladech. Prvním postupem je ECL stanovení CRP. Úvodem je potažení povrchu liposomu streptavidinem. Liposom je naplněný Ru(bpy)₃²⁺. Na streptavidin se váže biotinylovaná Ab vůči lidskému CRP. V paralelní reakci se identická biotinylovaná Ab váže přes streptavidinový můstek na magnetickou mikrokuličku. Obě Abs obklopí CRP a vytvoří sendvič. Stanovení CRP (po lýze liposomů Tritonem X-100) se uskuteční obvyklou ECL detekcí signálu Ru(bpy)₃²⁺ (pracovní disková Pt elektroda, pomocná elektroda Pt drát, referenční Ag/AgCl elektroda) v přítomnosti tri-n-propylaminu [19]. LOD metody je 100 µg/l CRP. Jiné uspořádání, využívající liposomy plněné Ru(bpy)₃²⁺, je ECL stanovení AFP. Příprava imunosenzoru probíhá tak, že na Au elektrodu jsou elektrolyticky naneseny nanočástice Au, aby byl zajištěn velký povrch. Ponořením Au elektrody do polyetyleniminu se připojí aminoskupiny. Přes můstek glutaraldehydu se kovalentní vazbou naváže primární Ab a na ní AFP. Následně vzniká sendvič se sekundární Ab, značenou liposomy. Triton X-100 uvolní Ru(bpy)₃²⁺ z liposomů a provede se ECL detekce [20]. LOD metody je 1 pg/l a rozsah linearity 5 – 200 pg/l AFP. Třetím příkladem je stanovení AFP zhášením ECL. Imunosenzor se připravuje na uhlíkové elektrodě potažené grafenem (přes CdS můstek). Grafen má hexagonální strukturu grafitu, ale odlišné vlastnosti: je nejtvrdší známý materiál, má dvojrozměrnou strukturu (tloušťka 1 atom), vynikající vodivost, velký dostupný povrch, dokonale rovnou plochu a dobrou biokompatibilitu. Na grafen se (přes CdS můstek) připojí alginátové vlákno (z hnědých mořských řas), které zajistí souvislou hranu sestávající z hydroxylových skupin. Jednotlivé trojice hydroxylových skupin reagují s aminopropylsilanem; výsledkem je produkt s volnými aminoskupinami, na které se váže kovalentní vazbou (přes glutaraldehyd) primární Ab. Neobsazená vazebná místa glutaraldehydu se vysytí hovězím albuminem. Provede se imunoreakce s AFP a následně se přidá sekundární Ab, značená černým tělesem polovodičového nanokrystalu CdSe/ZnS, pohlcujícím emitované fotony CdS. Po inkubaci se sleduje ECL, která je nepřímo úměrná množství AFP [21]. LOD metody je 0,2 pg/l a rozsah linearity 0,5 – 50000 pg/l AFP.

V přístrojové technice se objevují, kromě dobře známých a široce využívaných analyzátorů Elecsys, zařízení používající k imobilizaci místo magnetických mikrokuliček uhlíkovou elektrodu (obr. 7). Tyto elektrody tvoří dno 96 jamek jednoúčelových mikrotitračních destiček. Sítotiskem se do každé jamky vpraví pracovní elektroda, která je od pomocné elektrody oddělena dielektrikem. Po imobilizaci primární Ab na uhlíkové elektrodě (96 elektrod na destičce), proběhne sendvičová imunoreakce s Ag a následně se sekundární Ab, značenou Ru(bpy)₃²⁺. Světelný signál se získává obvyklou ECL technologií reakcí s tripropylaminem (obr. 7). Uhlíková elektroda má 10x vyšší vazebnou kapacitu než polystyrén a na každé elektrodě lze stanovit až 10 různých antigenů. Měření destičky trvá 70 s [15].

Rozvoj nanostrukturních materiálů umožňuje navrhovat vysoce kapacitní ECL imunosenzory, neboť nanočástice mohou nést mnoho ECL značek, slouží jako akceptory energie a zhášedla ECL, dále jako neobvyklé značky pro ECL, elektrokatalyzátory ECL reakcí, také zlepšují přenos elektronů na rozhraní elektrody, jakož i elektrokatalytickou aktivitu [22]. Polovodičové nanokrystaly jsou slabší luminofory než Ru-komplexy nebo luminol. Na nanokrystaly lze připojit četné ligandy po jejich potažení karboxylem nebo aminem [23] (např. funkční skupiny navázané přes polyetylenglykol), elektrostatická uskupení, ligandy Ni²⁺ s histidinem, aktivní estery a další komplexy. Na nanostruktury lze navázat přímo thiol, imidazol, histidin, nebo použít streptavidinbiotinový můstek s možností připojení široké palety malých i velkých molekul.

Simultánní imunoanalýzy s ECL detekcí se ubírají dvěma směry [15]: využití více značek současně, nebo plošné rozlišení ukotvených specifických reaktantů. Využití více značek má delší tradici. Stanovení více analytů je umožněno odlišnými podmínkami startu (rozdílné optimální napětí), odlišnou intenzitou ECL, nebo různou vlnovou délkou detekce. Tento postup má ale řadu nevýhod: obtíže s nalezením vhodné značky, nelze použít organické luminofory (vadí překryv jejich širokých emisních spekter), a počet současně detekovatelných analytů je omezený. Plošně rozlišená analýza využívá univerzální značku pro detekci všech analytů na základě jejich umístění na ploše, takže se otevírá možnost použití některého organického luminoforu. Tento postup je vhodnější v případě simultánních analýz většího počtu analytů, než varianta využívající několik značek.

Elektrochemické metody

Značky pro imunoanalýzy s elektrochemickou detekcí se připravují z mnoha druhů nanomateriálů. Sem patří kovové nanočástice (Au, Ag), polovodičové nanočástice, enzymem plněné uhlíkové nanotrubičky, nebo částice plněné elektroaktivními složkami (nanočástice oxidu křemičitého, kuličky polymerů anebo liposomů) [24].

Au částice se používají buď samotné, nebo jsou potažené stříbrem. Koloidní Au lze stanovit v 35 µl vzorku anodickou rozpouštěcí voltametrií na jednoúčelové uhlíkové elektrodě vytvořené sítotiskem [25]. Nekompetitivní imunoreakcí se na přebytek zakotvené specifické Ab naváže stanovovaný IgG. Druhá Ab značená Au pak vytvoří sendvič. Au se v kyselém prostředí (HBr) oxiduje bromem na Au³⁺ a stanoví se anodickou rozpouštěcí voltametrií na C-elektrodě proti Pt-elektrodě s Ag/AgBr referenční elektrodou (obr. 8). LOD metody pro IgG je 3 pmol/l. Jiný postup vychází z toho, že po obdobné sendvičové imunoreakci je povrch Au mikročástic potažený stříbrem, po redukci dusičnanu stříbrného hydrochinonem [26]. Stříbro se pak rozpustí ve zředěné kyselině dusičné a stanoví anodickou rozpouštěcí voltametrií na elektrodě ze sklovitého uhlíku proti Pt-elektrodě (referenční je kalomelová elektroda). LOD metody je 6 pmol/l IgG.

Polovodičové nanočástice jsou vytvořeny z CdS, PbS, ZnS, nebo CuS. Lze také použít všechny čtyři značky simultánně [27] a stanovit současně β₂-mikroglobulin, hovězí albumin, IgG a CRP. Všechny čtyři nanokrystaly vykazují srovnatelnou senzitivitu. Na magnetické kuličky potažené streptavidinem jsou navázány odpovídající biotinylované primární Abs, které reagují s jednotlivými bílkovinami. Druhé specifické Abs se označí jednotlivými nanokrystaly, přes karbamátový můstek, a vytvoří s příslušným Ag sendvič. Provede se magnetická separace, nanokrystaly se rozpustí ve zředěné kyselině dusičné a ionty Cd²⁺, Pb²⁺, Zn²⁺, Cu²⁺ se stanoví anodickou rozpouštěcí voltametrií na elektrodě ze sklovitého uhlíku (s filmem rtuti) proti Pt elektrodě (s Ag/AgCl referenční elektrodou). LOD pro jednotlivé proteiny je kolem 10 µg/l.

Předností uhlíkových nanotrubiček je jejich rozsáhlý povrch vzhledem k hmotnosti (imunoreakce se uskutečňují především na povrchu), vynikající mechanické vlastnosti a schopnost rychlého přenosu elektronů [24]. Primární Ab zakotvená na magnetické kuličce vytvoří sendvič s Ag (IgG) a sekundární Ab, značenou uhlíkovou nanotrubičkou plněnou enzymem. Nanotrubička o délce 1 µm obsahuje 9600 molekul ALP [28] a LOD pro IgG je 500 pg/l, tj. 100x nižší než u běžného značení enzymem. Detekce produktu enzymové reakce α-naftolu se provádí elektrochemickým detektorem plynového chromatografu na uhlíkové elektrodě.

Apoferitinové nanočástice obsahují kulovitý protein o průměru 12,5 nm (obsahující 24 sousedících podjednotek) s vnitřním průměrem 8 nm, kde je umístěno 4500 atomů Fe [24]. Apoferitinová klec se při pH 2 rozpadne na 24 podjednotek a při pH 8,5 se zase znovu složí. Takto lze do dutiny apoferitinu zabudovat 150 molekul ferokyanidu draselného a použít jej jako značku, přes můstek ester N-hydroxysukcinimid – biotin. Tři biotinové koncovky (tj. 3 molekuly apoferitinu s naplněnými dutinami) se mohou navázat na streptavidin, který se opět přes biotin váže na druhou Ab. První Ab je zakotvena na magnetické kuličce a vytvoří s druhou značenou Ab sendvič kolem Ag (např. IgG). Elektrochemická detekce se provádí metodou square-wave voltametrie [29], kdy se pravidelná obdélníková vlna potenciálu skládá s podkladovým stupňovitým potenciálem. Pro měření byly použity sítotiskové jednoúčelové elektrody (uhlíková pracovní, uhlíková pomocná elektroda a referenční Ag/AgCl elektroda). LOD pro IgG je 80 ng/l, tj. 0,52 pmol/l.

Apoferitin má 14 kanálků, které spojují jeho dutinu s vnějším prostorem (6 kanálků je hydrofobních a 8 kanálků je hydrofilních). Toho lze využít při tzv. difuzním postupu [30]. Roztok dusičnanu kademnatého nebo olovnatého se přidává k roztoku apoferitinu a ionty Cd²⁺, resp. Pb²⁺ difundují do dutiny apoferitinu. Pak se pipetuje fosfátový pufr, který vytvoří s přebytečnými ionty Cd²⁺, resp. Pb²⁺ sraženinu fosforečnanu, která se odstředí. Supernatant obsahuje apoferitin plněný fosforečnanem kademnatým nebo olovnatým. Elektrochemická detekce se provádí metodou square-wave voltametrie. Pro měření byly použity uhlíková pracovní elektroda, Pt pomocná elektroda a referenční Ag/AgCl elektroda.

Liposomy se mohou použít také jako značky pro elektrochemickou detekci. Velikost liposomů je v rozsahu nm až několika µm, takže mají značný vnitřní objem, který se může naplnit elektrochemicky aktivní značkou. Liposomy se plní např. tetrapentylamoniovými ionty, draselnými ionty nebo kyselinou askorbovou [24]. Liposomy plněné ferokyanidem draselným byly použity jako značka pro elektrochemickou detekci teofylinu [31]. Imunosenzor sestává ze dvou částí, a to sítotiskové elektrody, a proužku nitrocelulózové membrány pro imunochromatografii. Na membráně je imobilizovaná Ab vůči teofylinu v kompetiční zóně; liposomy plněné ferokyanidem draselným jsou imobilizovány v zóně generující signál. V zóně pro vzorek je fixován konjugát teofylin-melitin. Melitin je peptidický toxin, složený z 26 aminokyselin, který porušuje biologické membrány. Po přidání vzorku soutěží stanovovaný teofylin s konjugátem teofylin-melitin o vazebná místa na Ab. Nenavázaný konjugát teofylin-melitin migruje dále do signální zóny, kde rozruší zakotvené liposomy a uvolněné ferokyanidové ionty se stanoví amperometricky (pracovní a pomocná elektroda jsou uhlíkové, referenční je Ag/AgCl elektroda). Vznikající proud je přímo úměrný koncentraci ferokyanidových iontů, a to odpovídá koncentraci stanovovaného teofylinu. LOD metody je 5 mg/l teofylinu a jednostupňová analýza trvá 20 min.

Křemenné nanočástice lze učinit elektroaktivními pomocí polyguaninových vláken. Každé vlákno sestává z 20 molekul guaninu; na každou nanočástici lze navázat přibližně 60 vláken [32]. Křemenná nanočástice se připojí na druhou Ab přes konjugační činidla 1-etyl-3-(3-dimetylaminopropyl)karbodiimid a N-hydroxysukcinimid. Na uhlíkové elektrodě je zakotvená první biotinylovaná Ab přes avidinový můstek. Tak lze vytvořit sendvič (např. s IgG) a elektrochemické stanovení provést sledováním oxidace guaninu Ru(bpy)₃³⁺, který se přitom redukuje na Ru(bpy)₃²⁺. Na uhlíkové anodě odevzdá Ru(bpy)₃²⁺ elektron a jako Ru(bpy)₃³⁺ je opět použitelný k oxidaci dalších molekul guaninu (obr. 9). Vznikající proud je přímo úměrný logaritmu koncentrace IgG. LOD pro IgG je 0,2 µg/l, tj. 1,3 pmol/l [32]. Elektrochemická detekce se provádí metodou square-wave voltametrie (pracovní a pomocná elektroda jsou uhlíkové, referenční je Ag/AgCl elektroda).

Nanočástice oxidu křemičitého lze použít na povrchu, nebo se mohou vyplnit jejich dutiny POD a mediátorem elektronů thioninem [33], zesilujícím signál. Takto naplněné křemenné nanočástice se přes (3-glycidyloxypropyl)trimetoxysilanový můstek připojí na druhou Ab vůči CA 125, značenou POD. První (kotvící) Ab je přes (3-glycidyloxypropyl)trimetoxysilanový můstek připojena k magnetitovým kuličkám. Stanovovaný CA 125 vytvoří s oběma Abs sendvič. Pro jeho separaci se využívá externí magnet. Pro získání elektrochemického signálu slouží redukce H₂O₂, katalyzovaná POD, s thioninem jako mediátorem elektronů (z dutin nanočástic SiO₂). Pracovní elektrodu tvoří In₂O₃ + SnO₂, pomocnou elektrodu Pt drát a referenční je Ag/AgCl elektroda. LOD pro CA 125 je 0,1 kU/l a rozsah měření 0,1 – 450 kU/l.

Jiný příklad utilizace elektrochemické detekce je značení pomocí obalovaných mikrokrystalů ferrocenu. Koloidní krystaly ferrocenu jsou obaleny vrstvou polyallylaminu a po promytí následně vrstvou 4-styren sulfonátu. Obě vrstvy mají opačný náboj a mohou být nanášeny opakovaně (obvykle 8 vrstev) [34]. Obalené mikrokrystaly ferrocenu jsou konjugovány s kozí Ab vůči myšímu IgG. Mikrotitrační destičky jsou potaženy kotvící Ab vůči myšímu IgG. Poté se přidá stanovovaný myší IgG a druhá Ab, značená obalovanými krystaly ferrocenu. Vzniklý sendvič se propláchne, aby byly odstraněny přebytky reaktantů. Pak se přidá dimetylsulfoxid, který rozpustí krystaly ferrocenu, a jeho molekuly se detekují amperometricky nebo voltametricky. V obou případech se používá stejná konfigurace tří elektrod: pracovní uhlíková, Pt pomocná a referenční Ag/AgCl elektroda. LOD metody pro myší IgG je 2,82 µg/l, tj. 20 pmol/l.

Popsané technologie využívající elektrochemickou detekci nejsou jednoduché, avšak předpokládá se [24], že zdokonalené nanomateriály umožní v budoucnu konstruovat snadno použitelná příruční zařízení pro rychlou, citlivou a levnou detekci biomarkerů.

Do redakce došlo 4. 4. 2016

Adresa pro korespondenci

Doc. RNDr. Petr Štern, CSc.

Mimoňská 637/16

190 00 Praha 9

e-mail: petr.stern@atlas.cz