Tomáš Baťa, podpůrce moderních trendů ve zdravotní péči, se zařadil mezi dlouhověké

Ne­dáv­no osla­vil na Praž­ském hra­dě náš vý­znam­ný zlín­ský ro­dák pan To­máš Ba­ťa ju­ni­or vý­znam­né ži­vot­ní ju­bi­leum – 90. na­ro­ze­ni­ny. Dnes je po­jem BA­ŤA zná­mý té­měř v ce­lém svě­tě. Mo­ji pra­ro­di­če i ro­di­če, tak ja­ko i já, jsme mě­li to štěs­tí, že jsme se moh­li s To­má­šem Ba­ťou se­nio­rem (za­kla­da­te­lem) i s pa­nem To­má­šem Ba­ťou ju­nio­rem (po­kra­čo­va­te­lem) set­ká­vat. Ko­ře­ny obou ro­din lze hle­dat ve sta­rém Zlí­ně, a to byl asi dů­vod, proč jsem ta­ké na­sákl pro­slu­lým ba­ťovským flui­dem, kte­ré ve Zlí­ně, kde po ce­lý svůj ži­vot pra­cu­ji, po všech­na ta lé­ta přetrvá­va­lo. Vždyť cí­tit se „ba­ťovcem“ ne­má nic spo­leč­né­ho s tím, zda ně­kdo u Ba­ťů pra­co­val, ne­bo ne.

Do­vol­te mi pro­to, abych se ja­ko lo­kál­ní pat­riot zmí­nil o osob­nos­ti pa­na To­má­še Ba­ti ju­nio­ra i o ně­kte­rých myš­len­kách obou na­šich svě­to­vě uzná­va­ných osob­nos­tí pře­de­vším ve vzta­hu k je­jich so­ci­ál­ně zdra­vot­ní po­li­ti­ce, ale ne­je­nom k ní. To­máš Ba­ťa byl vy­cho­ván a ce­lý ži­vot se ří­dil pros­tým fak­tem, že lid­ské zna­los­ti a vě­dě­ní jsou je­di­ným zdro­jem ka­pi­tá­lu a je­di­nou pro­duk­tiv­ní si­lou.

Li­dé ne­zna­lí Ba­ťo­va způ­so­bu ži­vo­ta a mnoh­dy hod­no­tí­cí osl­ni­vou drá­hu je­ho úspě­chů by­li na­klo­ně­ni při­pi­so­vat ten­to úspěch ně­ja­kým šťast­ným okol­nos­tem a ná­ho­dám. Ve sku­teč­nos­ti však Ba­ťa byl vždy tam, kde če­ka­la pří­le­ži­tost a vy­bí­ral si nej­ne­snad­něj­ší úko­ly a pro­blé­my. Sám ří­kal: „Ni­če­ho na svě­tě jsemne­na­byl leh­ce, kaž­dá věc mě stá­lanej­tvrd­ší prá­ci. Ne­hle­dej­te leh­ké ces­ty,ty hle­dá to­lik li­dí, že se ponich ne­dá do­jít ni­kam“.

Tak, jak ne­smlou­va­vý byl sám k so­bě, byl ná­roč­ný i na své za­měst­nan­ce. Je­ho fi­lo­zo­fií ale by­lo, že spo­ko­je­ný za­měst­na­nec bu­de pra­co­vat lé­pe než ne­spo­ko­je­ný, a ta­to fi­lo­zo­fie ved­la k to­mu, že mys­lel i na ro­di­nu, byd­le­ní, vzdě­lá­vá­ní i zdra­ví.

Úsi­lí o za­cho­vá­ní fy­zic­ké­ho i du­šev­ní­ho zdra­ví ved­lo nut­ně k po­znat­ku, že kaž­dé vel­ké měs­to po­tře­bu­je ta­ké zdra­vot­nic­ké za­ří­ze­ní.

Ba­ťa si to­ho byl pl­ně vě­dom a už v ro­ce 1924 by­lo vy­bu­do­vá­no zdra­vot­ně so­ci­ál­ní od­dě­le­ní a 1925 Dům so­ci­ál­ní pé­če. Ta­to za­ří­ze­ní by­la do­pl­ně­na psy­cho­technickou la­bo­ra­to­ří, kte­rá při­dě­lo­va­la no­vě při­ja­té za­měst­nan­ce k ta­ko­vé prá­ci, kte­rá by­la při­mě­ře­ná je­jich tě­les­ným a du­šev­ním schop­nos­tem. Pra­cov­ní­ci všech potra­vi­nářských obo­rů se mu­se­li pod­ro­bit ješ­tě před po­zděj­ší­mi zá­kon­ný­mi usta­no­ve­ní­mi zdra­vot­ní­mu vy­šet­ře­ní. Dí­ky všem těm­to opat­ře­ním ztra­til na Zlínsku střev­ní ty­fus svou ende­mickou po­va­hu. Ji­ný po­tě­šu­jí­cí vý­sle­dek byl, že v ro­ce 1931 se Zlín za­řa­dil me­zi měs­ta s nej­niž­ší úmrtností na TBC.

Ur­ču­jí­cím pod­ně­tem ke vzni­ku ne­moc­ni­ce ve Zlí­ně se stal Ba­ťův dar 1 mi­li­o­nu ko­run v ro­ce 1926. Ve stej­ném ro­ce pak vy­šel in­ze­rát ve Věst­ní­ku čes­kých lé­ka­řů na mís­to ve­dou­cí­ho lé­ka­ře ne­moc­ni­ce: „Fir­ma Ba­ťa hle­dá mla­dé­ho, ener­gic­ké­holé­ka­ře s nej­lep­ší­mi chi­rurgický­mi, gy­ne­ko­lo­gický­mia rentge­no­lo­gický­mi zna­lost­mi, kte­rý jezá­ro­veň scho­pen vy­bu­do­vat mo­der­ní zá­vod­níne­moc­ni­ci s veške­rý­mi vy­mo­že­nost­mi dneš­nído­by“. Ba­ťa měl šťast­nou ru­ku a na mís­to po­zděj­ší­ho ře­di­te­le vy­bral MUDr. Bo­hu­sla­va Al­ber­ta – po­tom­ka slav­né­ho ví­deň­ské­ho lé­ka­ře, žá­ka pro­fe­so­ra Ru­dol­fa Jedličky.

Ve svých ná­zo­rech na otáz­ky zdra­vot­nic­tví byl MUDr. Bo­hu­slav Albert vel­mi mo­der­ní a znač­ně ra­di­kál­ní. Je­ho cí­lem by­lo vy­bu­do­vá­ní mo­der­ní­ho ústa­vu – ne­moc­ni­ce, kte­rá se sta­ne sou­čas­ně stře­dis­kem a osou ce­lé so­ci­ál­ně–zdra­vot­ní pé­če vel­ké­ho prů­mys­lo­vé­ho cent­ra. Už ten­krát pro­sa­zo­val ko­lek­tiv­ní tý­mo­vou lé­kař­skou prá­ci a úz­kou spo­lu­prá­ci s pri­vátní­mi lé­ka­ři. Je­ho cí­lem, kte­rý se mu po­zdě­ji zce­la zda­řil, by­lo od­stra­ně­ní ne­šťast­né­ho dua­lis­mu – od­dě­le­ní pre­ven­tiv­ní a zdra­vot­nic­ké pé­če.

Ře­di­tel MUDr. B. Albert vy­tvo­řil se svý­mi kon­zul­tan­ty ar­chi­tek­to­nic­ký plán, kte­rý byl na­vr­žen aka­de­mic­kým ar­chi­tek­tem Fran­tiš­kem Li­dia Ga­hu­rou.

9. dub­na ro­ku 1927 by­lo za­po­ča­to s pra­ce­mi na vý­stav­bě Ba­ťo­vy ne­moc­ni­ce (BN) a prv­ní pa­ci­ent byl do ní při­jat již 21. lis­to­pa­du 1927 (do­ku­men­tár­ně do­lo­že­no).

Sprá­vu a fi­nan­co­vá­ní BN vy­ko­ná­val Ba­ťův pod­půr­ný fond. Za­jí­ma­vý byl ví­cesložko­vý sys­tém fi­nan­co­vá­ní a by­lo by jis­tě pří­no­sem, kdy­by ho čes­ké zdra­vot­nic­tví do­ká­za­lo vy­užít. Usku­teč­ňo­val se z pří­mých pla­teb ne­moc­ných, z ná­hrad ho­no­rá­řů od Okres­ní ne­mo­cen­ské po­jiš­ťov­ny, z vý­no­sů vlast­ní­ho hos­po­da­ře­ní a z Ba­ťo­va pod­půr­né­ho fon­du.

Dr. B. Albert kla­dl zvlášt­ní dů­raz na pub­li­kač­ní čin­nost lé­ka­řů, pra­cu­jí­cích v BN. Na jed­not­li­vých od­dě­le­ních exis­to­va­ly se­zna­my před­náš­ko­vé a pub­li­kač­ní čin­nos­ti a v mno­hém před­běhl do­bu. Mi­mo ji­né za­lo­žil i tra­di­ci zlínských kon­gre­sů a už v ro­ce 1934 zor­ga­ni­zo­val ve Zlí­ně me­zi­ná­rod­ní ne­moc­nič­ní kong­res – pak ná­sle­do­va­ly kon­gre­sy so­ci­ál­ní­ho lé­kař­ství a dal­ší od­bor­né ak­ce. Na tu­to tra­di­ci po­zdě­ji na­vá­za­ly po­vá­leč­né a sou­čas­né zlín­ské kon­gre­sy. To by­la krát­ká ex­kur­ze do his­to­rie zlín­ské­ho zdra­vot­nic­tví, kte­ré je tr­va­le spo­je­no se jmé­nem Ba­ťa a ny­ní je jen na nás, aby­chom úro­veň BN udr­že­li a po­kra­čo­va­li ve stej­ném du­chu, kte­rý byl vtisk­nut dr. B. Albertem a T. Ba­ťou.

I když po ro­ce 1948 mu­se­lo jmé­no Ba­ťa z ná­zvu ne­moc­ni­ce zmi­zet, stej­ně ja­ko pa­mět­ní des­ka na vstup­ní bu­do­vě, při­po­mí­na­jí­cí je­jí za­lo­že­ní,, po­da­ři­lo se nám spo­leč­ným úsi­lím, že jsme moh­li v ro­ce 1990 při­ví­tat pa­na To­má­še Ba­ťu ju­nio­ra při slav­nost­ním ak­tu od­ha­le­ní no­vé des­ky a ob­no­ve­ní ná­zvu Ba­ťo­va ne­moc­ni­ce.

Pan To­máš Ba­ťa se ži­vě za­jí­mal o pro­ble­ma­ti­ku zdra­vot­nic­tví, ke kte­ré­mu měl ta­ké vel­mi blíz­ko. Je­ho man­žel­ka, pa­ní Sonja, by­la po mno­ho let v do­zor­čí ra­dě To­ron­to Ge­ne­ral Hospi­tal. Už v té do­bě jsme ob­čas pro­bí­ra­li otáz­ky zdra­vot­nic­tví a pan Ba­ťa při­šel s ná­vr­hem, že by Ba­ťo­vu ne­moc­ni­ci moh­li na­vští­vit ka­nad­ští od­bor­ní­ci. Svo­ji myš­len­ku, jak je ko­nec­kon­ců vlast­ní, ta­ké usku­teč­nil a je tře­ba kon­sta­to­vat, že ra­dy, kte­ré ti­to od­bor­ní­ci vy­slo­vi­li, by­li vel­mi pod­nět­né a ma­jí obec­nou plat­nost do­dnes.

Sa­mo­zřej­mě že pro­ble­ma­ti­ka na­še­ho a ka­nad­ské­ho zdra­vot­nic­tví je po­ně­kud od­liš­ná. V Ka­na­dě mu­sí zdra­vot­nic­ké za­ří­ze­ní pl­nit ná­roč­né zdra­vot­nic­ké úko­ly, ale mu­sí ta­ké eko­no­mic­ky pro­spe­ro­vat, ať už se jed­ná o stát­ní ne­bo pri­vát­ní in­sti­tu­ce. Pra­vid­la ma­jí stej­ná. Při praž­ské osla­vě de­va­de­sá­tin pa­na Ba­ti jsem měl mož­nost na to­to té­ma ho­vo­řit s bý­va­lým ka­nad­ským mi­nis­trem zdra­vot­nic­tví (slav­ným kra­sobrusla­řem pa­nem Je­línkem).

Vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce se s pa­nem Ba­ťou po­zvol­na vy­ví­je­la, a by­lo te­dy při­ro­ze­né, že jsme ho po­žá­da­li o zá­šti­tu nad kon­gre­sy Po­kro­ky ve farma­ko­te­ra­pii, kte­ré tra­dič­ně už po mno­ho let ve Zlí­ně orga­ni­zu­je­me. Ne­smír­ně nás po­tě­ši­lo, že pan Ba­ťa ne­bral tu­to zá­šti­tu ja­ko for­ma­li­tu, ale opa­ko­va­ně na na­še kon­gre­sy osob­ně za­ví­tal (ně­kte­ré fo­to­gra­fie to do­ku­men­tu­jí včet­ně sním­ku, na kte­rém je i s pa­ní Sonjou a před­sta­vi­te­li ne­jen zlínských, ale i ce­lo­stát­ních zdra­vot­nic­kých in­sti­tu­cí).

Vy­zna­me­ná­ním a ctí pro nás by­lo, když mi­nu­lý rok osla­vil pan To­máš Ba­ťa ju­ni­or své 89. na­ro­ze­ni­ny ne­jen účas­tí na kon­gre­su, ale ta­ké sr­deč­ným a ne­for­mál­ním se­tká­ním v Ba­ťo­vě vi­le se zá­stup­ci před­ních lé­kař­ských spo­leč­nos­tí v če­le s prof. MUDr. Ja­ro­sla­vem Bla­ho­šem, DrSc. – pre­zi­den­tem World Me­di­cal Asso­cia­tion a pre­zi­den­tem Čes­ké lé­kař­ské spo­leč­nos­ti J.E. Pur­ky­ně. At­mo­sfé­ra to­ho­to ve­če­ra by­la ve­li­ce sr­deč­ná a pan Ba­ťa si i s pa­ní Sonjou no­to­va­li u tra­dič­ní mo­rav­ské cimbá­lovky.

O ne­smír­né vi­ta­li­tě, op­ti­mis­mu a dob­ré po­ho­dě svěd­čí i sku­teč­nost, že i přes han­di­cap, kte­rým se sta­lo zra­ně­ní no­hy, na­stou­pil k prestižní­mu ut­ká­ní v te­ni­su, při kte­rém na jed­né stra­ně kurtu stá­lo 160 let (pan Ba­ťa, 89 let – prof. Ryb­ka, 71 let) pro­ti te­ni­so­vé­mu mlá­dí. A i když mo­hl ode­hrát míč­ky jen sym­bo­lic­ky, byl to pro nás všech­ny zá­ži­tek.

Le­toš­ní 90. na­ro­ze­ni­ny by­ly pří­le­ži­tos­tí, aby popřá­ly pa­nu Ba­ťo­vi na praž­ském hra­dě na slav­nost­ní ve­če­ři ko­na­né pod zá­šti­tou pa­na pre­zi­den­ta Vác­la­va Klau­se ne­jen po­li­tic­ké špič­ky, ale ta­ké přá­te­lé ze Zlí­na, řa­da spo­lu­pra­cov­ní­ků z ba­ťo­vých zá­vo­dů z ce­lé­ho svě­ta a ce­lá po­čet­ná ro­di­na pa­na Ba­ti. Byl to pro všech­ny mi­mo­řád­ný zá­ži­tek ne­jen ce­lou at­mos­fé­rou Špa­něl­ské­ho sá­lu a pří­tom­nos­tí pa­na pre­zi­den­ta, ale pro­je­vy úcty a lás­ky, kte­ré by­lo mož­né cí­tit z kaž­dé­ho stis­ku ru­ky a bla­ho­přá­ní. A když na zá­věr na­stou­pi­ly na pó­di­um 3 dce­ry a syn pa­na Ba­ti spo­leč­ně se svý­mi part­ne­ry a vnu­ky, aby pro­cí­tě­ně pro­nes­li svo­je přá­ní a spo­leč­ně s ce­lým sá­lem za­zpí­va­li „happy birthday“, ne­bra­ly ova­ce kon­ce. Pan Ba­ťa na zá­věr bez pří­pra­vy po­dě­ko­val v krás­ném pro­je­vu všem a do­ká­zal, že slav­ný vý­rok G.B.Sha­wa „že stár­nu­tí je zlo­zvyk, na kte­rý sku­teč­ně za­měst­na­ní li­dé ne­ma­jí čas“, je pl­ně opod­stat­ně­ný.

Všich­ni by­chom by­li rá­di a přá­li by­chom si, aby se pan To­máš Ba­ťa ju­ni­or do­žil při­nej­men­ším oné pro­slu­lé ba­ťov­ské 99 let.

prof. MUDr. Ja­ro­slav Ryb­ka, DrSc.

Diabe­to­lo­gické cent­rum – WHO CC Ba­ťo­vy kraj­ské ne­moc­ni­ce Zlín